OSA - kapitola 40

Kapitola 7

Rourke sledoval televizi. Opakovaně přecházel k ledničce a zpět. Vyhlédl z vysokého okna, co měl zastíněné k soumraku. Kvůli té černočerné obloze mu to přišlo temnější, než bylo. Znovu zkontroloval mobil, bylo jenom pět odpoledne. Proč ještě nezavolala?

Bude jí muset zavolat. Už to cítil v kostech, jen se nedokázal přinutit k akci. Pokud jí zavolá, pak jeho bublina štěstí za posledního jedna a půl dne s největší pravděpodobností praskne a zanechá ho na mrtvém bodě. Jediným důvodem, proč mu nezavolala jako první, bylo, že měla špatné zprávy. Kdyby výsledek byl „konečně jsem na tom lépe”, zkontaktovala by ho jako první.

Rourke se dusil dalších patnáct minut, sledoval nějakou reality šou, kde na sebe rodinka vypěnila a pak následné rozhovory. Jeho televize nikdy nezajímala, i když ji měl zapnutou téměř každou hodinu svého dětství. Jejich problémy byly tak triviální, že nikdy nechápal, proč se na to jeho máma tak poutala. A i před tím, než onemocněla, to neustále sledovala.

Nakonec ťukl na její kontaktní profil. Nemohl si pomoct a měl pocit, že když to udělal, bylo to jako přiznat, že udělal něco strašně špatně. Takhle to být nemělo.

„Hej, mami, ukázal se dneska ten člověk? Měli ti pomoct přesunout se do nové nemocnice? Přišli?”

Hlasitě potáhla nosem. „Ano. Ukázali se.”

Nic dalšího. A ani nezněla, že by skákala radostí.

„No, jak to šlo?”

„Rourke...” Ztěžka si povzdechla. „Šlo to dobře. O všechno se postarali. Ale zrovna teď jsem velmi unavená... Nemám energii o tom mluvit.”

Jak k němu doléhal její hlas, vypnul televizi, aby slyšel každé její slovo. „Byla jsi u doktora? Řekni mi, co se stalo.”

„Ano,” řekla neochotným tónem.

Rourke čekal, ale ne moc dlouho. „A?”

„A co? Zlatíčko, jsem velmi nemocná, vždycky jsi to věděl.”

„Jo, ale teď se ti dostane lékařské péče, ne? Co řekli?”

„Řekli, že je všechno v pořádku. Budu dál chodit za tím novým doktorem.”

„A léky? Zachri řekl, že to pokryje. Mají tě léčit, mami.”

„Ano, dostávám nové léky.”

„Pomáhají? Zvrátily tu rakovinu? Nechápu to, mami, proč nejsi šťastná? Co se děje? Jak brzy dojde ke zlepšení?”

„No, budeme si muset počkat.”

Rourke tomu nemohl uvěřit. Celý den čekal na to, až mu zavolá, nechtěl přerušit nějakou důležitou schůzku. Pravděpodobně jen seděla doma a teď mu nechce říct podrobnosti.

„No, proč jsi mi nezavolala a neřekla mi, jak to šlo?! Teď už se nemáš čeho bát, že? Zlepšuješ se, že?”

Nasadila svůj hlas ve stylu 'jsem velmi vystresovaná': „No, ne, Rourke, tohle není okamžité! Není to tak, že by mi dali injekci, a teď jsem celá zdravá! Byl to pro mě vyčerpávající den. Ten tvůj asistent nebo sluha nebo kdo to k čertu byl... byl velmi ambiciózní. A já jsem pořád rozladěná, že jsi mi lhal. Teď jsi ten— ploditel. Jsi těhotný, že? Není možné, aby to pro mě Alfové dělali. Musí mě udržovat zdravou, abych jim mohla dál dávat děti, co by mohli ukrást.”

Rourke zprvu nevěděl, jak odpovědět. Zarazil se s pusou otevřenou, užuž chtěl říct dvě věci naráz. 'Nejsem těhotný' a prosté, ale brutální 'Ano'. Ale bylo těžké vysvětlit, proč to ano pro něj teď nebylo tak strašlivá možnost.

Byl pro-alfa. Kdy k tomu došlo?

„Nečekám, že na mě budeš hrdá. Jen chci slyšet, že ti je lépe.” Ačkoli se nebude obhajovat, měl iracionální nutkání přimluvit se za Zachriho. „A nejsem těhotný. Zachri nám i tak nabídl pomoc. Říká, že nemocnice nemají dovoleno odmítnout pacienty kvůli tomu, že jsou z nižší třídy. Budou čelit následkům.”

„Takže Alfové jsou naši hrdinové? Teď už jsem slyšela všechno! Možná bys za nimi, můj chlapče, měl zajít a explicitně jim ukázat, jak jsem vděčná.”

Rourke hodlal předstírat, že to neslyšel, protože to bylo nechutné. A také dokázal vycítit, kdy se ho snažila vykolejit a obrátit ten problém na něj.

„Jo, možná. Tvůj stav se zlepšuje, že jo?” Ale tohle měl být příjemný hovor a měl ještě jednu otázku. „Jak brzy si myslíš, že budeš moct cestovat vesmírem?”

„Nevím, Rourke! Proč bych vůbec měla chtít?! Setkat se s tvým Alfa násilníkem?! Vidět tě... nadmutého... a z-zmrzačeného?!” Hlas se jí zlomil, ale nebylo to nic v porovnání s tím, co Rourke nemohl říct.

Jak se mu zdálo, že měl hruď plnou skleněných střepů. Jak už možná brečel, ale jak to bylo těžké říct, protože to nedělal často. Dvakrát za den byl rekord. Tehdy v kleci na dražbě si byl vědom, že to na něj šlo. Přemlouval každý malý náznak, aby se ukázal, jako součást jeho hraní. Teď to bylo jako voda, co prosakovala nepropustnou přehradou. Nedokázal najít, kde to protékalo.

Nevěděl, kdo zavěsil jako první. Byla dlouho zticha a on si mohl prostě jen představovat, že čekala na jeho reakci. Možná to akorát zakřičel a skončil.

Nicméně odhodil telefon, rapidně mrkal, řasy měl mokré. Osušil si je a nehýbal se, zíral do černé televize, dokud si nebyl jistý, že nebude brečet.

Už brečel dost. Byl chlap, zatraceně. Najednou se mu protivilo to, co mu Thomas řekl, a nechce už s ním kdy mluvit. Nebo s kýmkoli jiným. A obzvláště ne s Corim.

Všechno bylo v pořádku, dokud to bude jen o Zachrim a o něm.

„Nemáš vůbec zač,” řekl a nenáviděl, jak zlomeně jeho hlas zněl.

A co bylo horší – chtěl se Zachrim vlézt do postele. Dokonce i teď. Před tím hovorem to chtěl jako malé rozptýlení a úlevu od napětí. A teď kvůli útěše, o které věděl, že mu jeho Alfa poskytne. Její slova ho paralyzovala.

Spojil si ruce před břichem tak, jak to Thomas dělal mnohokrát. Nechal si prostor pro oblinu dítěte, co tam bude.

Tohle chtěl. Pořád. Navzdory jejímu opovržení, navzdory Coriho nevybíravým, a přesto pravdivým slovům. Miloval dělat Zachriho šťastným a plánovat chlapečka. Rodinu, budoucnost.

'Nechce to se mnou sdílet.'

Rourke zíral na svůj mobil, co byl opuštěný na vzdáleném polštáři na pohovce. A nedokázal se rozhodnout, co s ním. Musel si ho nechat kvůli Stephanii. Ale kvůli své matce, kvůli Corimu a kvůli svému předešlému životu se ho už nikdy znovu nechtěl dotknout.

----------------------------------------

~ Kdyby se mě někdo zeptal na názor, měl ten mobil už dávno prohodit nějakým tím štítem do vesmíru... Jak by se mobil zachoval ve vesmíru? Explodoval by? Svraštil by se? Prostě by jen tak plynul nekonečnem? Každopádně se na všechny na Zemi měl dávno bodnout. ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>