Kapitola 14
Zachrimu se pohnula ramena, když se zhluboka nadechl, jakmile se dveře výtahu zavřely a Stephanie byla pryč. Zdržela se o něco déle, jako kdyby s odchodem váhala, ale Rourke jí věnoval vděčný úsměv a slíbil jí, že od něj brzy uslyší. I když byla pryč, Alfa se neotočil. Rozevřel ruce zaťaté v pěsti, ale prostě tam zůstal, tváří otočený ke kuchyni.
Rourke čekal. Čekal, že teď ho strhne, ale Zachri k němu byl stále otočený zády.
Měl pocit, jako kdyby čekal, až na něj zavolá, jako kdyby byl na konkurzu nebo tak něco. Když promluvil, jazyk měl ztuhlý.
„Chceš něco?” Měl na mysli pití nebo něco k zakousnutí z lednice. Možná aby se posadil a aby si promluvili o tom, jaký je život páru Alfy a Omegy.
Ale Zachri odpověděl: „Čekám, až ke mně přijdeš.”
„Och! Dobře. No, jsem hned tady.” Od začátku od sebe nebyli tak daleko. Rourke udělal jen jeden krok a byl mu na dosah.
Zachri obrátil k Rourkeovi hlavu, přes rameno mu viděl tvář. Rysy měl prázdné a oči zavřené.
„Ale jsi nervózní a je to kvůli mně.”
„No, jo. Ještě tě neznám.” Rourke pokrčil rameny.
„Přijal jsi mou žádost o ruku. Určitě bys to neudělal, kdyby ses necítil v bezpečí...” Zachmuřil se. „Myslím. Nevím. Lidé jsou matoucí. Ale až budeš připravený, můžeš se ke mně přiblížit.”
'Také byl nervózní. Přinejmenším nejistý.'
Rourke semkl rty k sobě. Zatímco k němu byl Alfa otočený zády, zvedl prsteníček a otočil prstenem.
Zachri byl vážně milý. A tohle bylo trvalé.
Ošíval se a zkosil pohled k výhledu z okna. Ale ať by o tom přemýšlel, jak chtěl, nedokázalo by ho to přimět z toho vycouvat a usoudit, že tohle nebyl dobrý nápad.
„Všechno, co se vás týká, je efektivní, co?” hloubal. „Alfové dělají všechno rychle. Včetně obsazení Země.”
Bylo to myšleno mírně jako žert. Nebo ledabylý odkaz. Ale Zachri si založil ruce na hrudi. Tón měl tichý a vážný.
„Bylo to nezbytné. Neměli jste žádné Alfy. Vaše společnost běsnila a v důsledku toho vaše planeta umírala.”
„Hm. Oceány jsou čistější,” uznal Rourke. Teď s celou tou invazí neměl problém, ale bylo fascinující slyšet, jak o tom mluvil Alfa. Alfové neměli tiskové mluvčí. Nedělali rozhovory, ani nevysvětlovali své volby.
„Ale mohli jste se zeptat: Hele, můžeme vám vyčistit oceány?”
Trochu se zasmál, aby dal Zachrimu vědět, že ohledně té invaze necítil žádnou zášť. Tedy ne moc. Možná že hluboko v nitru stejně jako každý jiný člověk, ale v dnešní době už to byla minulost. Poslední tři generace už neznaly nic jiného.
„Proč bychom se ptali? Potřebovali jste naši pomoc. Jsme Alfové.”
„No... Vaše metoda zabila spoustu lidí...” Rourke byl na rozpacích, když to tak zdůraznil.
„Jenom ty, kterých nebylo třeba. Byli to příživníci. Narušitelé. Byla to rakovina produktivní společnosti.”
Rourkeovi se nelíbilo to slovo „rakovina”. Usoudil, že s tím skončí. Stejně mu na té invazi nesešlo. Na zátylku a na pažích měl husí kůži. Jenom ze vzpomínky, co s ním Zachri dokáže.
„Nevěříš mi,” řekl Zachri. „I když jsi přijal mou nabídku. V tom případě bys měl zavolat svého poručníka. A varovat ji, že možná nepůjdu po dobrém.”
„Ne, jen jsem tak mluvil. Slibuju. Lidé rádi mluví, vzpomínáš?”
'Ale když se ho dotknu, už mi na tom nesejde.'
'Můžu mu ukázat, že tohle chci.'
Rourke si skousl ret. Nebyl nijak otevřený typ a nikdy nerandil. Jelikož měl doma nemocnou mamku, nijak ho to neotevřelo romantice.
'Možná že způsoby Alfů na mě zaberou.'
Nemusel se trápit tolika věcmi. Rourke si sundal tričko a pak se vrhl na kalhoty.
----------------------------------------
~ Skončit tady by bylo kruté (muhehe), takže směle na další kapitolku... ~
Žádné komentáře:
Okomentovat