Kapitola 56
Byla to anglická píseň jménem „Stronger”, která začala srdečným sólem elektrickou kytarou, pak se do toho pomalu vložily bicí, basa a jiné hudební nástroje, takže rytmus byl rychlejší a rychlejší a víc a víc intenzivnější.
Zhou YunSheng znovu zavřel oči, tančil do rytmu a pak oči otevřel. V tom kouřovém světle jeho oči působily obzvláště hluboce a planuly v nich plameny hněvu. Naschvál snížil hlas metalovým podtónem a vlil do toho veškeré své znechucení a opovržení.
Dokonce i lidé, co nerozuměli angličtině, cítili ten nával ostrosti a výsměchu. Krev jim vřela a chvěli se po celém těle. A ti, co rozuměli, to omráčilo.
Víš, že postel mi přijde teplejší
když tu spím sám
Víš, že sním o barvách
A dělám věci, co chci
Myslíš si, žes ze mě dostal to nejlepší
Myslíš si, že ses smál naposled
Vsadím se, že si myslíš, že všechno dobré je pryč
Myslíš si, žes mě nechal zlomeného
Myslíš si, že k tobě přiběhnu zpět
Lásko, to mě neznáš, protože se naprosto pleteš
Co tě nezabije, to tě posílí
Stůj o něco výš
Být sám neznamená, že jsem opuštěný
Co tě nezabije, to z tebe udělá rváče
S ještě lehčími kroky
Neznamená, že je po mě jen proto, že jsi pryč
Co tě nezabije, to tě posílí, posílí
Být sám neznamená, že jsem opuštěný
…
…
Hlas toho pohledného muže byl pronikavý a naštvaný. Ty plameny, co mu jasně planuly v očích, divákům jasně řekly, že dokonce i bez Lin SiQinga bude mocnější a silnější, až ho nikdo nedokáže porazit.
Tato píseň bylo vyhlášení války Lin SiQingovi, říkal mu – jsem lepší než ty, v porovnání se mnou nic nejsi.
Většina lidí v obecenstvu byli Lin SiQingovi fanoušci, ale nikdo nedokázal najít motivaci svůj idol bránit. Fanouškem byli až na druhém místě, na tom prvním byli hlavně hudební nadšenci. Přirozeně slyšeli, že tato píseň měla potenciál nabýt popularitu, měla kouzlo pro širé davy. A díky Ou Zinanově hlasu byla ta zpráva hlasitá a jasná.
Chtěli naslouchat ušima, ale zakrýt si oči, vzdorovat. Ale kouzlo toho muže bylo všude, nemohli tomu uniknout. Mohli na něj akorát zírat s očima dokořán, nic jiného nezmohli.
Píseň dosahovala vrcholu, v nakřáplém chladném hlase mladého muže se ukázal náznak chrapotu, bylo to jako kapka vody, co spadla do rozpáleného oleje, takže publikum ucítilo silný, intenzivní, těkavý žár.
Diváky nejblíže jeviště to mladíkovo kouzlo téměř spálilo na popel. Byli celí opocení, vlasy se jim lepily k čelu a tváře měli uzardělé. Bylo to velmi trapné, na tvářích se jim zračila jasná zdráhavost, ale oči jim zářily a ve vlnách se chvěly.
Chtěli toho mladého muže následovat a tančit, křičet a ječet „posílí, posílí”, až by jim hlas vypověděl službu. Ale nemohli zradit své idoly. A tak si pořád dokola připomínali, aby si to neužívali.
Hlas toho muže jim pronikl duší, křičel, bodal a trhal... …a nakonec je rozdrtil na prach... …
Někteří lidé zaťali zuby, někteří tomu odolávali až k slzám, někteří se intenzivně chvěli. Jeden člověk chtěl udělat něco, aby se zklidnil, a omylem sevřel tu světelnou tyč. V tom předtím temném publiku teď najednou bylo slabé světlo a pak se to začalo šířit, až bylo celé publikum rozzářené jako reflektor.
Ten muž, co zpíval na jevišti, byl příliš mocný. Jako ta nejintenzivnější droga, návykový. Lidé se tomu poddali a následovali jej do šílenství. Když píseň skončila, Zhou YunSheng se potil a oddechoval. Publikum na tom bylo ještě hůř než on, vzdorující, a přesto na něj upírali své dychtivé oči, bylo to jako paprsek světla.
„Tady píseň jménem Řítím se do hloubky, ta je pro vás,” řekl bez oddechu.
Řítím se do hloubky, stačilo jen zaslechnout jméno té písně a krev jim vřela. Chtěli jste kroutit boky? Kývat hlavou? Všichni se rozhlédli kolem, bylo jim trochu trapně, ale brzy nedokázali ani vyvinout nějaké to úsilí, aby je trápili lidé kolem. Podmanivý hlas mladého muže je odtáhl do nekonečné bolesti lásky a nenávisti.
V srdci se mi rozhořel oheň
Dosahuje až horečky, vynáší mě z temnoty
Konečně tě vidím naprosto jasně
Jen do toho a zaprodej mě
A já tu tvoji loď osekám
Uvidíš, jak odejdu s každou tvou částí
Nepodceňuj, co udělám
V srdci se mi rozhořel oheň
Dosahuje až horečky
A vynáší mě z temnoty
…
Lásko, nemám žádný příběh, co bych ti řek'
Ale jeden jsem slyšel o tobě
A kvůli mně ti hlava vyhoří
Mysli na mě v hlubinách svého zoufalství
(Budeš si přát, abys mě nikdy nepotkal)
…
Tohle byla píseň o pomstě. Ten mladý muž v klidu zpíval, zatímco se krutě a opovržlivě usmíval, jako kdyby to ohlašoval celému světu – nenechá tak snadno jít ty, co jej zradili. Jak zpíval v té písni, nechá je hořet, zničené a oni z hlubin zoufalství nebudou mít na výběr a budou muset vzhlížet k jeho slávě.
Tváří v tvář tak jasné, tyčící se zlomyslnosti Lin SiQingovi fanoušci ani nedokázali pocítit rozhořčení kvůli svému idolu. Už byli šílení, svíjeli se a ječeli do rytmu hudby. Do duší jim pronikla nenávist té písně, byli z toho roztěkaní a malátní.
Píseň skončila a všichni pocítili nával únavy. Mysleli si, že si Zhou YunSheng udělá přestávku, aby se převlékl a odpočinul si. Nebo že bude zpívat píseň s pomalejším rytmem, aby v místnosti snížil tu intenzitu. Ale co udělal, je šokovalo. Jenom si otřel pot z čela a vydechl: „Tady je Skála, tančete se mnou.”
Cože? Copak bys po tom Řícení do hloubky neměl mít znavené tělo? Proč jsi vzrušený, jako kdyby ti zrovna do žil vstříkli kuřecí krev?
Kámo, ty musíš být na drogách!
Rychle mi doneste láhev vody, řval jsem tu tak dlouho, že už ani necítím hrdlo!
Kde je personál, máte něco lepšího než ty fluorescenční tyče? Tahle je rozbitá, přijde mi hrbolatá, hej! Máte nějaké flexibilnější světlo? Kde jsou transparenty? Žádné stužky? Copak se na koncertech obvykle neprodávají delší tyče a tyčky s hvězdami? Och, copak tu nejste za personál? Jak neprofesionální!
Publikum pilo, fotografovalo, zastavovalo procházející personál kvůli dalším předmětům, atd. To předtím tmavé publiku se rozjasnilo.
Zhou YunSheng připevnil mikrofon na stojan a vytáhl elektrickou kytaru. Prsty vybrnkal pár nahodilých not a hlučné publikum okamžitě ztichlo očekáváním. Zhou YunSheng při jejich reakci spokojeně kývl a usmál se do nejbližší kamery.
Na velké obrazovce se objevila jeho nádherná tvář s velmi opojným úsměvem. Než mohlo publikum zklidnit své rozjívené nitro, Zhou YunSheng se zaměřil na hudební nástroj a prsty rychle brnkal na struny. Ve vzduchu se jedna po druhé srážely noty, vybuchovaly, sbíhaly se a slévaly se v halucinogenní, úžasnou chemickou reakci.
Lidem hořely tváře, oči měli rozostřené a bezděky se houpali do rytmu. Zvedli nad sebe transparenty, hvězdné tyče a jemná světla a jednotně jimi mávali.
Mladík na jevišti byl zuřivý a ochraptělý. Za ním se rozptýlil ohňostroj a utvořil vodopád. Naproti němu světla kolísala a slévala se ve vlnu a rozjasňovala jeviště. Jak předtím slíbil, měl moc rozsvítit celé pódium. Zatímco na nebi planuly hvězdy, on byl tou nejoslnivější přítomností na zemi.
Publikum už zapomnělo na své původní úmysly, celým srdcem se ponořili do jeho koncertu. Každá jeho píseň byla tak vášnivá, stoupala nahoru a klesala dolů, nedal jim šanci si vydechnout. Vynesl člověka do oblak a pak ho nemilosrdně srazil do propasti, takže divák byl opakovaně vyčerpán a ztěžka oddechoval – lapený, a přesto bez touhy uniknout.
Čas plynul rychle a pak Zhou YunSheng pomalu přešel ke klavíru a vydechl: „Toto je poslední, Kvůli tobě. Doufám, že budete poslouchat v tichosti.”
...Jak to mohla být poslední píseň?! Copak koncert zrovna nezačal?! Publikum bylo v šoku, podívali se na hodinky a zjistili, že bylo jedenáct.
Někdo zahučel: „Neee, nepřestávej, dál zpívej! Podpoříme tě!”
„Zinane, pokračuj!”
„Ou Zinane, jsi nejlepší! Podpoříme tě!”
„Zpívej až do rána! Ne, zpívej navěky! Vždycky tě budeme poslouchat!”
Ty výkřiky přišly a odumřely a postupně se proměnily na hřmotný potlesk. Jeho talent je naprosto pokořil.
„Děkuji, ale bohužel máme s Hvězdným pavilónem smlouvu. Pokud přetáhneme, budeme muset zaplatit penále.” Zhou YunSheng se vesele usmál do kamery a pokračoval: „Tato píseň je originál Kvůli tobě. Pšt, prosím, utište se.”
Přiložil si štíhlý prst k růžovým rtům, ten jeho pohledný výraz způsoboval závrať. Publikum bylo naprosto v tranzu, ale nakonec se ztišili. Toto byla píseň, co Ou Zinana srazila do pekel a co Ge MengShu vystrčila do nebes. Kdo měl pravdu a kdo ne, všichni to chtěli vědět.
Z jeho prstů pomalu plynula klavírní melodie. Ou Zinanova úroveň vystupování byla úžasná, jeho hlas byl návykový. Ten samý výtečný hlas, co neustále slyšeli, byl najednou těžší a hlubší.
Neudělám stejnou chybu jako ty
Nedopustím
Abych svému nitru způsobil takový žal
Nezlomím se jako ty,
Padl jsi tak prudce
Drsně jsem se naučil
abych to nenechal zajít tak daleko
Kvůli tobě
Jsem se nikdy příliš nevzdálil od krajnic
Kvůli tobě
Jsem se naučil hrát v bezpečí,
Abych se nezranil
Kvůli tobě
Pro mě bylo těžké věřit nejen sám sobě,
Ale i všem okolo
Kvůli tobě
jsem se bál
Ztratil jsem svůj směr
A netrvalo dlouho a tys ukázal,
Že nedokážu brečet
Protože vím, že to je v tvých očích slabost
Nutím se předstírat úsměv
Smích každý den mého života
Moje srdce se přece nemůže zlomit,
Když od samého začátku nebylo úplné
Kvůli tobě
Jsem se nikdy příliš nevzdálil od krajnic
Kvůli tobě
Jsem se naučil hrát v bezpečí,
Abych se nezranil
Kvůli tobě
Pro mě bylo těžké věřit nejen sám sobě,
Ale i všem okolo
Kvůli tobě
jsem se bál
Díval jsem se, jaks umíral
Každou noc jsem tě slyšel brečet ze spaní
Byl jsem tak mladý
Měl jsi vědět, že se o mě nemáš opírat
Nikdy jsi nemyslel na nikoho jiného
Viděl jsi jen svou bolest
A teď brečím uprostřed noci
Pro tu samou zatracenou věc
Kvůli tobě
Jsem se nikdy příliš nevzdálil od krajnic
Kvůli tobě
Jsem se naučil hrát v bezpečí,
Abych se nezranil
Kvůli tobě
Se snažím ze všech sil prostě na všechno zapomenout
Kvůli tobě
Nevím, jak k sobě pustit kohokoli jiného
Kvůli tobě
Se za svůj život stydím, protože je prázdný
Kvůli tobě
Se bojím
Kvůli tobě
Kvůli tobě...
----------------------------------------
~ A jelikož to byl "jenom" koncert, dáme si ještě jednu. ~
Žádné komentáře:
Okomentovat