FOD - kapitola 57

Kapitola 57

Tohle byla velmi intenzivní píseň, opožděný hovor. Láska jeho otce byla těžká jako hora a Ou Zinan se kvůli tomu vždycky cítil utlačovaně a neschopen pohybu. Bál se, že spatřil zklamaný výraz svého otce, a tak se silně nutil a tlačil, ale to ho akorát zahnalo do hrozného dilema, z kterého se nedokázal dostat. Jak by mohl člověk, co zručně hraje na 18 hudebních nástrojů, nemít žádný hudební talent?

Teprve když jeho otec zemřel, se ta mlha, co jej oslepovala, konečně zvedla a naplnila ho nekonečnou motivací a odvahou. Všechnu svou potlačovanou lásku, depresi, bezmoc a bolest vlil do této písně.

Všechny ty protiklady, zápolení, lásku, hrůzu. Všechno to, co v té písni bylo, Zhou YunSheng vypustil svým zpěvem.

Mnoha lidem bezděky vyhrkly slzy a Zhou YunSheng, pod vlivem Ou Zinanových zbytkových emocí, se zalykal slzami. Hlas se mu chvěl a prsty se mu nakonec nedokázaly dál pohybovat.

Klavír najednou přestal hrát a Zhou YunSheng si zakryl tvář, aby skryl své slzy. Najednou se na obrovské LED obrazovce objevila Ou BaiBova tvář. Držel v ruce kameru a mířil jí na sebe. Slabě začal: „Můj syn řekl, že zazpívá píseň, co napsal přímo pro mě. Těším se na to.”

Kamera se zatřásla a on ji namířil na pohledného mladého muže, co seděl před klavírem. Podle nábytku by to měla být vila rodiny Ou.

Mladík na záznamu byl velmi nervózní, rozepnul si dva vrchní knoflíčky u košile, odkašlal si a pomalu řekl: „Tahle píseň se jmenuje Kvůli tobě. Tati, dal jsem do ní hodně toho, co jsem vždycky chtěl říct. Musíš bedlivě poslouchat.”

Ou BaiBo mu to slíbil. Ačkoli už nebyl v záběru, v jeho hlasu znělo potěšení a útěcha.

Lin SiQingovi fanoušci v publiku zírali s pusou dokořán a nitro jim přetékalo nesmírnými rozpaky. Lin SiQing své důkazy, co předložil soudu, uvedl i na svém blogu. Všechny manuskripty Kvůli tobě byly opatřené časovým údajem, který ukazoval, že ji napsal až po smrti svého mentora.

Ale v tomto videu byl Ou BaiBo stále naživu. Ou Zinan už tu píseň napsal a také ji před ním zpíval. Takže kdo ji potom okopíroval? Odpověď byla zřejmá. Manuskripty, co Lin SiQing předložil, dokazovaly jeho vlastní nezvratnou vinu.

Rytmus byl stejný, píseň byla stejná, ale zpěv v půli uťal.

Pak se Ou Zinan na záznamu opřel čelo o klavír, na černé a bílé klávesy padaly velké slzy. Kvůli nevyhnutelné smrti svého otce cítil bolest a zoufalství.

Ou BaiBo odsunul přikrývku a pomalu se odpotácel ke svému synovi. Dřepl si vedle něj, pevně ho vzal za ruku a řekl: „Zinane, tahle píseň je skvělá, je to nejlepší píseň, co jsem kdy v životě slyšel. Chci ti něco říct.”

„...Co?” Mladík se na něj otočil, oči i nos měl zářivě rudé. Vypadal velmi křehce, ale také velmi roztomile.

Ou BaiBo se uchechtl. „Nikdy jsi mě nezklamal. Naopak jsi moje pýcha. Jsi pýchou svého otce.”

Kvůli tomuto potvrzení Ou Zinan zápolil více než deset let. Nemohl uvěřit svým uším. Zatímco byl stále v šoku, Ou BaiBo ho vtáhl do náručí jako malé dítě a jemně ho poplácal po zádech. Postupně bylo to plácání slabší, až nakonec ustalo. Ou Zinan se nervózně otočil na svého otce, ale jeho otec měl oči zavřené a na rtech nepatrný tichý úsměv.

Zemřel velmi spokojeně.

„...Ne! Tati! Neopouštěj mě, prosím! Bojím se...”

Pavilónem se rozlehl ten pronikavý výkřik, zoufalé zoufalství a bolest jako ostrý nůž, co se zabodl do hrudi a trhal srdce na kusy. Publikum pod obrazovkou cítilo tu bolest a smutek. Pod jasnými světly se jim v očích zračily slzy, někteří dokonce neovladatelně vzlykali.

LED obrazovka potemněla, Zhou YunSheng vstal, došel pod záři reflektoru, vzal si mikrofon a pomalu řekl: „To byl záznam mého umírajícího otce. Byla to vzpomínka, kterou jsem nikdy znovu nechtěl zakusit. Váhal jsem, jestli to mám zveřejnit, protože jsem nechtěl, aby ho lidé viděli tak slabého. V mé mysli bude vždycky tím nejmocnějším a člověkem, který se nikdy nedá zničit.”

V této chvíli se znovu zalkl, sklonil hlavu, aby zklidnil dech. Pak znovu vzhlédl a pokračoval: „Můžete mě týrat, zamítat mě, ale nemůžete zamítnout mého otce. Už nedopustím, aby někdo rušil jeho nebeský klid...”

Znovu zavřel oči, pak je otevřel a veškerý ten smutek nahradil hněv. Promluvil tónem, co byl mrazivý jako led a ostrý jako nůž: „Tahle píseň nepotřebuje bicí, basu, elektrické kytary, elektrickou mixáž... ...je jí třeba akorát čistý klavírní doprovod. Tato píseň není zhrzená píseň plná stížností a chorého fňukání. Je to rekviem, co jsem dal svému otci. Lin SiQingu, když jsi měnil můj text, nikdy jsi nepomyslel na to, jak důležitá ta píseň byla pro mě a mého otce? Zradil jsi mou důvěru a pošpinil jsi mou hudbu, nikdy ti neodpustím! Nikdy!”

Zhou YunSheng zíral do kamery a na velké obrazovce se zračily jeho chladné, pronikavě ostré oči.

Publikum to zastrašilo. Vzpamatovali se, až když Zhou YunSheng zmizel z jeviště. A pak se na sebe navzájem rozpačitě podívali. Přišli sem kvůli pomstě za Lin SiQinga a Ge MengShu.

Předtím pevně věřili, že jenom nadaný Lin SiQing mohl napsat tak dojemnou píseň. A že jenom prvotřídní zpěvačka jako Ge MengShu ji mohla dokonale interpretovat. Jakou měl v porovnání s nimi Ou Zinan cenu? Ale po těch prvních šílených 20 písních, co jim vymyly mozek, byli naprosto poražení.

Těch dvacet písní, co tak bezstarostně zpíval... všechny měly potenciál obrovské popularity. Ou BaiBo ho nazval svou pýchou a to byla evidentně pravda. Lin SiQing se absolutně nemohl srovnávat s Ou BaiBovým nadáním. Ale Ou Zinan měl ještě větší talent než Ou BaiBo.

Lin SiQing od svého debutu napsal tolik písní, vydal tolik alb, ale dokonce ani jeho nejlepší píseň se nedala srovnávat s žádnou z těch Ou Zinanových dvaceti.

Lin SiQing a Ou Zinan. Propast mezi nimi byla až příliš velká. Dokonce i ten nejzarytější fanoušek to musel uznat.

Fanoušci mlčeli, byli v nesmírné depresi. Upřímně je to přesvědčilo. Každá píseň je pomalu přetvářela na věřící a z věřících na skutečné fanoušky. Věděli, že tomuto idolu vážně ukřivdili, mávali svými tyčkami a křičeli: „Ou Zinane, jsi nejlepší, taky jsi naší pýchou! Vždycky tě budeme podporovat! No tak!”

„Nenech se porazit!”

„Vrať se, dvě hodiny nestačí!”

„Musíš vydržet, hvězdy budou vždycky zářit!”

V Hvězdném pavilónu znělo jedno povzbuzení po druhém. Lin SiQingovým a Ge MengShuiným fanouškům bylo ještě víc trapně a byli naštvaní. Bylo jim trapně kvůli tomu týrání a nedorozumění, co navršili na Ou Zinana, a byli naštvaní kvůli klamu svých idolů.

Lin SiQing měl od svého debutu dobrou pověst, jeho hudební nadání ho vyzvedlo do říše Hudebních bohů. Jeho fanoušci byli hlavně vyspělí jedinci, profesionální muži a ženy, co měli vlastní úsudek a odhodlání. V této chvíli byli zrudlí v tváři, někteří si ji dokonce hanbou zakrývali.

Ve Hvězdném pavilónu to vřelo, publikum zůstalo dlouho sedět na místech a odmítali odejít.

„Ou Zinane, promiň!”

„Aaaa, křivdili jsme ti, odpusť nám.”

„Ou Zinane, jsi můj idol, miluju tě!”

Všude byli lidé, co přeběhli na jeho stranu. A starší fanoušci, co zorganizovali ten Počin pomsty, neprotestovali. Bylo třeba se omluvit.

Ge MengShuini fanoušci byli hlavně malé dívky a chlapci, byli velmi emotivní. Pár dál tlachalo a říkalo, že to video mohlo být podvrh. Ale ostatní na ně okamžitě naštvaně zahlíželi, a tak museli nakonec zmlknout.

Bezpečnostní agentury a policie začali dav vyvádět ven. Na koncert se dostavili plni života, ale ven je museli trapně vystrkovat.




Sun XiMu stál ve stínech, soustředil se na toho mladíka v záři reflektorů. Byl tak jasný, tak nápadný, sálalo z něj jedinečné kouzlo. Byl to nejjemnější víno a nejmocnější droga, nikdo nemohl odolat jeho vábení a nikdo nemohl uniknout jeho polapení.

Sun XiMu věděl, že pokud dostane šanci postavit se na jeviště, uspěje. Ale když vážně uspěl, nedokázal vystát, jak se na něj všichni dívali těmi rozpálenými pohledy.

Sledoval, jak k němu přišel jiný muž, a krev mu začala vřít v žilách. Chtěl ho vtáhnout do svého náručí a bezostyšně jej políbit, zavřít ho v pokoji a rozmazlovat ho, přirážet do něj tou nejtvrdší částí svého těla, celý propletený v šílenství...

Zhou YunSheng mu sevřel srdce a rozdrtil mu ho na prach. Nohy mu tvrdohlavě přirostly k zemi a nedokázal se pohnout.

Sun XiMu nedokázal vymyslet, jak Zhou YunShengovi říct o své lásce, a tak se zatvářil vzácně zmateně.

Zhou YunSheng k němu přišel a zeptal se: „Co se děje? Proč vypadáš tak zmateně?”

Sun XiMuovi přeskočil ohryzek, dlouho se ošíval, než řekl: „Dneska večer sis vedl dobře. Lépe, než jsem si myslel. Jsem na tebe hrdý.”

Zhou YunSheng se k němu najednou přitiskl, rozpažil a uvěznil Sun XiMua v koutě. Pak pomalu řekl: „Chci si něco ověřit. Doufám, že se mnou budeš spolupracovat.”

Sun XiMu nasucho polkl, ignoroval horečnatý tlukot svého srdce a zeptal se: „Co to je?” Tak blízko, vážně ho chtěl políbit.

Ale než mohl tu myšlenku zrealizovat, Zhou YunSheng mu ovinul paže kolem krku, stáhl mu hlavu dolů a zakryl jeho rty svými.

Natáhl se k němu teplý jazyk a propletl se s tím jeho a hlubiny jeho srdce a duše pročíslo nevysvětlitelné tepání. Až na voňavé kvítí a jasný ohňostroj nedokázal na nic jiného pomyslel. Sun XiMuovi se prohloubil a ztmavl pohled, levou ruku přitiskl Zhou YunShengovi na záda a pravou mu pevně ovinul kolem pasu a přitáhl si ho k tělu, aby se nikdy nemohli rozdělit.

Personál, co se k nim původně blížil, aby jim poblahopřál, se rychle rozprchl. Předstírali, že nic neviděli, ale v duchu si jednomyslně mysleli: „Není divu, že šéf byl ochotný do Ou Zinana tolik investovat. Měli takovýhle vztah. Když si Ou Zinan vylezl na tak vysokou větev, bylo jen otázkou času, než se proslaví. No, aspoň má skutečný talent.”

----------------------------------------

~ No, než začneme všichni jásat, ještě bychom měli počkat, jestli ta jiskra přeskočí nebo ne. Co když to není Věčný milenec? ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>