LIH - kapitola 19

Kapitola 19 – Sig (1)

„Kdo jsi?” zeptal jsem se. V temnotě byl neznámý člověk. V prostoru kolem jsem nedokázal rozpoznat, kde je nahoře nebo dole, nalevo nebo napravo, ale existence té osoby byla jasná.

'Aach, Sigmunde. Vážně jsi žalostný, zemřít jako panic.'

„Kdo jsi?”

'Nevzpomínám si, že bych vychoval chlapce, co by se svých rodičů ptal na něco takového.'

„...To proto, že mluvíš podivně, Otče.”

Můj otec neměl žádnou přítomnost. Cítil jsem jeho silný úmysl, ale neměl osobnost. Jen myšlenka, co někde existovala, nepravděpodobná existence. To byl můj otec.

Mezi svými bratry jsem byl ten, na koho měl Otec největší vliv. Často jsem s ním hovořil o každé části svého života. Ve svých snech. Nebo možná za nocí, kdy jsem se toulal podél hranice života a smrti.

„Zemřel jsem?”

'Vskutku jsi použil svůj poslední život. Kdyby ne, nebyl bys tady.'

Při používání životů, co mi otec dal, jsem byl opatrný. Přišel jsem o ně v poslední lité bitvě, směnil jsem je za pár nenahraditelných věcí. Ničeho jsem nelitoval ani ve chvíli, kdy jsem se nadechl naposledy.

Ale bez ohledu na to, kolikrát jsem to Otci říkal, nevěřil mi.

'Ta zbraň, kvůli které ses obětoval, abys ji zničil, byla vlastně úspěšně vyhlazena. Podle mého názoru by bylo lepší, kdybys prostě vyhladil její existenci. Jako živé stvoření to bylo naprosto pokroucené. Mělo cenu ho zachraňovat i za cenu vlastního života?'

„Nemohl jsem ho prostě nechat jen tak. Svým způsobem to byla také oběť. Kdybych ho nenechal zemřít jako živou bytost, promarnilo by to ještě víc životů, než by byla naprosto zničena.”

Někdo mi předtím řekl to samé. Byl to poručík nebo můj učitel?

Tu poslední překážku jsem hodil na Otce. Ta zbraň, co si přála smrt, by teď měla být v Otcově umývárně. Otec si stěžoval, že bude trvat dlouho, než tu duši očistí do čistotou skvoucího stavu.

'Takže to říkáš, že ničeho nelituješ? Vůbec ničeho?'

„Lítost...” Položil jsem si ruku na srdce, snažil jsem se pocítit cokoli ve svém nitru. A tam jsem našel něco, co se šířilo jako skvrna. „Ta křehotinka, co jsem nechal v lese ve své domovině, je v pořádku?”

Vybavil jsem si klidnou a nádhernou horu, které jsem až do věku 25 let říkal svůj domov.

Na tom místě bylo jenom jedno zvíře, co beze strachu zůstalo v mé přítomnosti. Teplé malé stvoření. Když jsem se přiblížil, ostatní zvířata předstírala, že byla mrtvá. Nebo se jen chvěla. Když jsem je viděl se takhle chovat, bolelo mě u srdce.

'To nic, v bezpečí se dožilo svého přirozeného věku. Od chvíle, co jsi opustil svět, uplynulo už dlouho. Duše toho malého zvířete se naprosto očistila a odešla na jiný svět.'

Vydechl jsem si, koutky úst mi cukaly v úsměvu. „To se mi ulevilo. Když vím tohle, už ničeho nelituji.”

'Hmm. Zdá se, že tvá starost o to stvoření vychází ze samé hloubi tvého srdce. Neuvědomil jsem si, že sis toho tak vážil. Má to malé zvíře nějaké jméno?'

„Mi.”

'Nedal jsi mu jméno?'

„Mi.”

'Aha, takže ta jedna slabika je jeho jméno, co? Tvůj smysl pro jména je devastující. Na dalším světě požádej o jména někoho jiného. Alespoň bys to měl zvážit.'

„Rozumím. Jen tak mimochodem, Otče, co myslíš tím na dalším světě?”

Momentálně jsem byl v temném prostoru, co existoval mezi světy, nazývalo se to „rozmezí”. V tuto chvíli jsem měl stále svůj smysl existence, takže jsem ještě neodešel, ale podle toho, co Otec řekl, by mě to mělo brzy přesunout na jiný svět.

Otcovy myšlenky se trochu rozutekly, nabraly vzácný melancholický nádech.

'Ta bitva skončila výměnou za tvůj život. Všechno díky tobě, že ses postaral o nejhorší zbraň. Ačkoli čtvrtina obyvatelné země na světě byla zničena, stejně jsi zachránil šestinu vzácného zbývajícího života. Ale i tak se počet tvých soukmenovců snížil o osmdesát procent, neboť to stvoření mělo spadeno na tebe. Teď to je umírající sémě.'

Rychle jsem se nadechl.

Pokud to byla cena, co jsem musel zaplatit, abych zastavil tu nekonečnou bitvu, pak jsem mohl akorát rezignovat a přijmout to. Jelikož už jsem svět opustil, nemohl jsem dělat nic jiného, než se trápit kvůli utrpení, kterému čelili bratři, co jsem tam nechal.

'Nicméně když uvážím tvá dosažení, rozhodl jsem se jim trochu vypomoct. Tví lidé budou chráněni v izolované oblasti, aby si zvýšili populaci.'

„Nebude to... těžké?” Vybavil jsem si tváře svých soukmenovců a začal jsem mít své starosti ohledně Otcových plánů.

Každý člověk v mém kmenu měl vysokou vitalitu, ale výměnou za to byla porodnost vždycky nízká. Také jsme měli velmi malé sexuální tužby a dokonce jsme se o něco takového vůbec nezajímali, dokud jsme neměli svého životního partnera.

'Máš pravdu. Tvůj kmen bude mít těžkosti zanechat po sobě potomky. A jakmile se tví lidé rozhodnout s někým strávit život, zůstávají monogamní. A proto jsem se tentokrát zaměřil na ty, co jsou svobodní. Stejně jako ty.'

V tom případě by měli být schopní populaci pomalu navýšit.

'Dovolená ti také zhojí rány na duši. Možná to bude malé, ale připravím ti místo, které se ti bude líbit. Jen tam musíš v poklidu žít. Co ty na to? To není špatný plán, ne?'

„Rozumím. Ale jestlipak si najdu někoho, kdo mě bude chtít za druha...”

'Tvoje charisma je trochu ošemetné. Čím jsi mocnější, tím nebezpečnější stvoření přitahuješ; a proto není možné, aby se k tobě přiblížila dobrá, menší zvířata. V izolovaném prostoru to nicméně nebude problém. Můžeš si hrát se svými oblíbenými roztomilými stvořeními, jak je jen libo.'

„Pokud můžu mít takový ráj, chci tam zůstat dlouho,” řekl jsem.

Můj sen byl prostý, ale také se dal těžko dosáhnout.

Chtěl jsem se vrátit do lesa, kde jsem se narodil a vyrůstal, a strávit zbytek života s mým Mi, co tak miloval život. Kdybych tam zůstal, Mi by žil déle.

To místo, co mi Otec zařídil, byl ráj, o kterém jsem jen snil.

'Jsi tím zvířetem tak posedlý, až je to strašidelné... Kdybych věděl, že ho máš tak rád, vystopoval bych, kam šel. Teď už je na to bohužel pozdě.'

„...I kdybychom se znovu setkali, už by to nebyl Mi. Je to marné.”

'Jaká vášeň. Kdyby byl Mi lidská bytost, pravděpodobně by ses s ním už oženil, co?'

„Už bychom měli tři děti.”

Ty emoce, co ve mně vzbuzovalo to, jak Mi každý rok vypadal, jako kdyby se mi snažil dvořit výstavbou hnízda, byly nesnesitelné. Kdybych mohl, chtěl bych na to zareagovat, ale rozdíl v našich velikostech byl velký problém, takže bylo těžké cokoli udělat.

Můj Mi byl v tom nejlepším případě velikosti dlaně.

'Takže Sigmunde, jakmile s tím budeš souhlasit, okamžitě vstoupíš do izolace. Až překročíš hranici, pravděpodobně na tuto konverzaci zapomeneš, ale určitě tě později kontaktuji. Také budu pátrat po hodném malém zvířátku, co se k tobě bude hodit, takže se na to těš.'

Každým slovem byl Otcův hlas tlumenější a tlumenější.

V temnotě nicoty jsem upadl do tvrdého spánku a čekal jsem na ten okamžik.
--------------------------------------------
[Vrozená technika] Charisma +++++: Boží Požehnání – řád S. Přitahuje stvoření vysokého řádu (A++ a výše).
--------------------------------------------

~ Aneb zpět na začátek v Sigově podání! ~


Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>