LIH - kapitola 25

Kapitola 25 – Dobytek řád B (Den 11)

Ráno jedenáctého dne, kdy jsem před snídaní šel ven nakrmit Mustarda a jeho harém, spatřil jsem Siga, co stál ve stínu stromu nedaleko dveří do domu. Vedle něj byla starodávná želva, kterou jsme pojmenovali Iwao a kterou jsme tam uchovali jako svátost.

„Co děláš, Sigu?”

„Přemýšlím, že bych vzal trochu Iwaova krunýře.”

Co tím myslel? V levé ruce držel malý nožík.

„Neboj se. Neublížím mu. Jen seškrábu trochu jeho krunýře,” řekl Sig konejšivě.

„Ach, řekl jsi, že krunýř je surový materiál, co se používá v určitých léčivech, že?”

„Jo. Když se rozmělněný krunýř smísí s vodou, vznikne uspávací léčivo.”

Bylo to něco jako prášky na spaní?

„Co kdybychom ho předtím umyli?” zeptal jsem se. Nemohl jsem si pomoct a z nějakého důvodu jsem na Iwaa zíral.

Pokud hodlal oškrábat trochu jeho krunýře, nejdřív bychom měli odstranit špínu, ne? Pokud se do toho pustíme spolu, nemělo by to trvat dlouho.

Vydrbal jsem mu krunýř houbou a pak jsem mu ho opláchl.

Iwao napůl stáhl krk do krunýře, oči měl přimhouřené blahem. Asi mu to bylo příjemné, co?

A pak...

„Takže takhle vypadá Iwaoův krunýř, co...”

Na jedné straně byl úžasný arabeskový vzor. Sigova prkenná tvář ještě víc ztuhla, jak na to zíral. „...Zdá se, že předtím byl celkem špinavý.”

Kdybych nenavrhl, abychom Iwaa umyli, Sig by mu krunýř hned trochu oškrábal a nasbíral by ten „surový materiál”, co jsme zrovna smyli. Při tom pomyšlení jsem se zděsil.

„Mustarde, Papriko a... jakže se to jmenovali ostatní... omlouvám se, že jdu pozdě! Je čas na jídlo,” řekl jsem, jak jsem přišel k posadě, zatímco jsem nesl nasekané zelí a jejich oblíbenou pažitku. Posada stála na východ od domu ve stínu stromu. Nezměnilo se to ani poté, co se dům vylepšil.

Denní péče o kuřata byla více méně rozdělená na krmení a úklid posady. Než jsem je nakrmil, vyvedl jsem je ven, a pak jsem posadu jednoduše umyl. Poté jsem je na návnadu zavedl zpět do posady.

Otevřel jsem dvířka jako obvykle a vyvedl jsem kuřata ven. V této chvíli jsem už byl obeznámený s těmi žlutými kuličkami a sledoval jsem, jak jedna po druhé vyskakovaly—

„Ech... Co se stalo s tou vaší barvou?”

Pírka už neměly žlutá.

Nejdřív jsem si myslel, že to je jen zdání kvůli světlu, ale když jsem zatřásl pažitkou a zavolal je ven, uvědomil jsem si, že to tak nebylo. Včera měli pírka bledě žlutá, ale teď je měli mírně nazelenalá. Úplně jako zelí, co jsem držel.

To bylo zlé... Až příliš jsem je krmil pažitkou? Plameňáci svou barvu také získali tím, že jedli spoustu mořských krevetek, takže to bylo možné.

Telefon mi cinkl oznámením. Skvělé načasování.

[Živé stvoření: řád B / Kuřata x5]

„Tohle je...!”

Mustard a jeho harém konečně vyleveloval. Když jsem se teď na ně podíval, opravdu trochu vyrostli a jejich kvokání teď znělo víc jako slípky než kuřata.

Skvělé. Bál jsem se, že se vybarvili kvůli tomu, že snědli moc pažitky...

V té chvíli jsem měl náhlou předtuchu. Rozhlédl jsem se po posadě, našel jsem, co jsem čekal, že tam bude, a zajásal.

„Jak jsem si myslel! Vejce...!”

Byly tam dvě kulatá vajíčka nažloutlého odstínu. Byly trochu menší než normální vejce, ale byla těžká. Jak jsem je zvedl, pořád byla na dotek teplá.

Potom jsem tu dobrou zprávu šel nahlásit Sigovi. „Sigu, máme první vajíčka. A jsou dokonce dvě!”

Sig pořád ještě zíral na Iwaa v zahradě. Prstem se nešikovně dotkl vajec v mé dlani.

„To je skvělé, Minoru.” S úsměvem se na mě díval.

Buch buch.

Kdyby to byla scéna z mangy, doprovázel by to takový zvukový efekt.

Bylo to poprvé, co jsem si řádně všiml svého bušícího srdce. Nervózně jsem ustoupil, plnou rychlostí jsem vběhl do domu, zatímco jsem stále držel ta vajíčka.

Když jsem je položil, chopil jsem se okraje umyvadla a zhluboka se nadechl. Tváře mi hořely.

„...Hej, to jsme v shoujo manze!”

Bylo to divné. Proč mi srdce tak moc bušilo?

To jsem měl kvůli těm vajíčkům takovou radost? Byly první, co jsme našli, takže jsem samozřejmě byl šťastný a chtěl jsem to oslavit. Jak bychom je měli připravit? Prostě uvařit natvrdo znělo dobře, ale také jsem chtěl smažená vajíčka—

„Správně, zapomněl jsem!” Vyskočil jsem a vyletěl ze dveří a zamířil k posadě.

Při pohledu na kuřata, co s gustem jedli jídlo, co jsem všechno upustil na zem, jsem složil hlavu do dlaně.

Cink.

To oznámení byla zpráva od Boha. Psalo se tam: „Jak hořkosladké...”

Chápal jsem, co tím myslel, ale ignoroval jsem ho. Nebo to jsem chtěl udělat, ale rozmyslel jsem si to a na místě jsem napsal odpověď.

„Bože, chci se tě na něco zeptat ohledně mostu.”




„Minoru, brzy bychom měli vyrazit na pole,” řekl Sig a vytrhl mě tak z rozmýšlení.

„Ach, správně!”

Poté, co jsme si nedaleko pramene dali oběd, jsem byl duchem nepřítomen, zatímco jsem naslouchal zvukům vodopádu. A nevšiml jsem si, kolik času uplynulo.

Honem jsem šel umýt bento, ale než jsem to zvládl, na tváři se mě dotklo něco studeného. Sigovy prsty. Vždycky byly chladné.

„Jsi bledý v tváři. Trápí tě něco?”

„Ach... ne, ehm... Jsem trochu vyděšený, protože poslední dobou je na poli spoustu stonožek,” lhal jsem. Mysl jsem měl v jednom zmatku.

Ne, co jsem řekl, vlastně nebyla lež. Ale stonožky nebylo zrovna to, na co jsem v tu chvíli myslel.

Sig mi svými studenými prsty objel tváře a pak je postupně odtáhl. „Já se o pole postarám. Chvilku si tu můžeš odpočinout.”

„Ale—ach.” Než jsem vzhlédl, Sig už se otočil a proklouzl mezi stromy. „...Tohle není dobré. Musím se vzpamatovat.”

Mysl jsem měl prázdnou a nedokázal jsem nic vymyslet.

Takhle to bylo už od rána, kdy mi Bůh řekl, jak fungoval „most”.

„Chci se tě na něco zeptat ohledně mostu.”

Díky Sigově laskavosti byly moje finanční problémy téměř pryč. Teď jsem musel akorát našetřit, až budu mít cílovou částku.

Ale stejně jsem se musel vypořádat s „podmínkami užití”, než jsem si ten most mohl koupit. Dřív jsem se rozhodl, že se tím nebudu trápit, dokud si most nebudu moct koupit. Ale teď jsem měl pocit, že bych se na to měl brzy aspoň zeptat.

Neměl jsem žádný problém s podmínkou ohledně zvýšení levelu Miniaturní zahrádky. Co jsem nechápal, byla ta část o tom, že tu musíme mít více než tři lidi.

Když jsem se na to tehdy zeptal, Bůh vysvětlil: „Tento svět nebude řádně fungovat, dokud v něm nejsou dva nebo více lidí. Pokud chceš odejít, musíš zařídit, že tu místo tebe bude někdo další.”

Jinými slovy to nebyl překlep nebo systémová chyba. Ta podmínka byla skutečná.

„Ale copak Miniaturní zahrádka není schopná pojmout jen dva lidi?”

„Správně. Kromě Siga sem může vstoupit jeden další člověk. To jsou dva lidé.”

Vůbec jsem to nechápal. Pokud do tohoto světa mohli vstoupit jenom dva lidé, nedávalo smysl, že bylo potřeba třetího člověka, aby se dal most použít.

Bůh bez váhání řekl: „Je to prosté. Cokoli, co se zrodí na tomto světě, se nepočítá. Minoru, vzpomínáš si na ten 'plán', o kterém jsem ti řekl první noc?”

Snažil jsem se si to vybavit. A když se mi to povedlo, mezi rty mi uniklo „ach”.

„Vytvořil jsem pro něj tuto miniaturní zahrádku. (Vypuštěno). A pak budou v obklopení mnoha dětí a budou žít šťastně až navěky—”

Bylo to to. Bůh mě vskutku informoval o svém „plánu”.

Problém byl v tom, jak to bylo napsané. Sig hlavně neměl jak být v obklopení dětí, pokud byla kapacita opravdu omezená na dva lidi. A proto si tam Bůh nechal skulinku. Ti, co se narodí na tomto světě, se nebudou počítat do limitu.

Ti, co se narodí.

Když jsem pomyslel na tu dosavadní konverzaci, dokázal jsem to pochopit. Zbledl jsem. „Jinými slovy ten 'třetí člověk' je—”

„Snaž se ze všech sil zplodit dítě!”

To nejde!
--------------------------------------------

~ Pokud to tak mohu říct, je to dokonalý plán. Most je drahý, a tak nějakou dobu potrvá, než našetří dost peněz, a tím pádem má Sig dostatek času ho okouzlit a přimět, aby se do něj zamiloval. A i kdyby se mu to nepovedlo, stejně tu jsou ještě podmínky užití, takže k 18+ musí stejně tak jako tak dojít, muhehehe. ~


Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>