DS2 - kapitola 1 (+ TS oznam :)

~ Na True Star jsem nezanevřela. Jen mi ještě zbývá přeložit zhruba deset stránek v mém epub-readeru a potřebovala jsem oddech, protože už mi to šlo krkem. Takové dlouhé kapitoly jsou za trest, ale rozhodně je na co se těšit. 

Druhou knihu Dark Space jsem měla v merku už po přeložení první. Zase pokud se vám knížka líbí, podpořte autorku koupí vlastní e-knihy, aby ji to motivovalo k psaní dalších knížek. 

A pořád platí, že pokud máte nějakou novelu, kterou byste rády viděly přeloženou, pište do komentářů. Třeba se na ni dostane. ~

Kapitola 1

Někteří chlápci jsou určeni být hrdinové. Já jsem mezi nimi nikdy nebyl.

V mým životě pravděpodobně nebylo dne, kdy bych se nesnažil stát se lepším člověkem, i když jsem zároveň viděl tu čirou zasranou nemožnost vůbec po něčem toužit, takže k čertu s tím, ne? Vždycky bylo dost snadné zvyknout si na zklamání, ať už vzešlo z tátových tichých žalostných úsměvů nebo z toho horkýho, naštvanýho místa uvnitř mě, co přesně vědělo, jak na nic jsem, jak zbytečnej a jak ze mě nikdy nebude nic víc než utečenecký hovno, jak jsem se narodil.

Kradl jsem. Lhal jsem. Začínal jsem rvačky.

Pustil jsem školu, abych se staral o svoji malou sestřičku.

Dál jsem kradl a lhal a pral se, protože i když jsem chtěl být lepší, stalo se to vzorcem mýho života. Ta tužba přišla pozdě v noci, v tichých momentech, v temnotě, a s ní i jistota: Mohl jsem se změnit. Mohl jsem být lepší. Ale všechna ta moje jistota, všechny ty moje sny byly stejně křehký a pomíjivý jako momenty zachycený na starých fotografických negativech vyrobených v temnotě a tichu. Světlo a drsný zacházení je ničilo. Denní světlo je zabíjelo.

I ve dne jsem chtěl být lepší – chtěl jsem lepší budoucnost – ale zjistil jsem, že v sobě nemám nic než vztek a nemám ho kam zamířit.

Tátova práce v hutích mu rozežírala plíce, den za dnem, ale to jsem ještě nevěděl.

Kradl jsem. Lhal. Rval se.

Pil.

Když mi bylo šestnáct, odvedli mě na vojnu. Po čtyřech týdnech základního tréninku mě poslali na Defender 3, do kosmu, abych seděl a hlídal Beztváře. Abych chránil lidi doma až na to, že nikdo nikdy neřekl, jak by mohlo někomu pomoct být kanónenfutr pro mimozemšťany. Beztváře mohli prorazit do našich Defenderů, jako kdyby to byl rýžovej papír, kdyby chtěli. Pokud by se kdy vrátili.

A pak se jednoho dne vrátili.

Nejdřív poslali Camerona Rushtona. Kterýho před roky zajali, jako svýho posla, zvěstovatele nebo co to vůbec bylo. Já jsem byl jeho medik, jeho kardiostimulátor nebo co. Stalo se to, když jsem se ho dotkl. Najednou jsme spolu sdíleli srdeční tep. Sdíleli jsme myšlenky a sny. Viděl jsem všechno, co mu kdy Beztváře udělali. Víc než to, já to cítil. Drápy sjíždějící po jeho páteři – po mojí páteři, jak on – já – bez výsledku trhal pouty. Sdílel jsem s ním všechno, co mu udělali. Ožívalo to ve mně každou zasranou noc.

Pořád to ožívá.

Probral jsem se ze spánku, jako kdybych se vynořil na hladinu, lapal jsem po dechu.

Vypružil jsem se do sedu, v temnotě jsem se třásl, jak ze mě úponky toho snu sklouzly.

Další noční můry.

Nemohl jsem si vybavit podrobnosti toho snu, ale ani jsem nemusel. Zasraní Beztváře. Zasranej Kai-ren. Jak se mě dotkl, běhal mi z toho mráz po zádech.

Trvalo ještě chvíli, než ten neklid pominul, a pak jsem stejně nemohl spát. Znovu jsem se uložil a přikryl se a sledoval lopaty stropního větráku, jak se prořezávaly nocí. V temnotě byly nejasný a já nevěděl, jestli jsem je vlastně vůbec viděl, nebo jsem si jenom představoval, že je vidím. Když jsem přimhouřil oči, zdálo se, že se úplně zastavily.

Cam vedle mě dál snil.

Pořád jsem se snažil být lepší člověk. Kvůli Camovi, kvůli nám. Pořád jsem se snažil a pořád jsem do toho měl daleko. Nemělo to být tak těžký, ne? Ta kravina s šťastně až do smrti.

Otočil jsem hlavu a podíval se na knihu na svým nočním stolku. Byla to stará kniha v pevných deskách, název se z popraskanýho hřbetu dávno ošoupal. Obálka byla plná skvrn. Stránky byly tak ohmataný, že kraje působily měkce jako samet.

Z tý knížky jsem se učil číst. Když jsem byl děcko, bývala mojí mámy. Nevím, proč si ji nechávala, ale na vnitřní straně obálky měla nejistýma dětskýma písmenama napsané svoje jméno: Jessica. Pod tím, oddělený několika centimetry a zhruba dvaceti lety, bylo moje jméno: Brady. A pod mým jménem byla křivá čmáranice od mý sestřičky, co měla být Lucy, ale z větší části to byly jenom čáry.

Na svoji mámu jsem si nevzpomínal, ne opravdově. Někdy jsem si představoval, že ano, ale většinu věcí, co jsem o ní věděl, nebylo z mý paměti, ale z toho, co mi o ní táta řekl. Její tmavý vlasy, její pokřivený úsměv – oboje jsem po ní podědil – a to, jak celou místnost rozzářila, jen když do ní vešla. Tohle mi asi trochu scházelo. V každým případě zemřela, než jsem si s ní stihl udělat nějaký vzpomínky, co by patřily jenom mě, a tak jsem si vypůjčil ty tátovy. A taky jsem si vzal tu knihu a naučil jsem se číst, jak jsem poslouchal tátův hlas a sledoval slova na stránce.

Byla to kniha pohádek.

Když jsem byl děcko, ty příběhy jsem miloval. Možná v nich bylo něco, co jsem poznával. Hladoví, špinaví děcka – ačkoli nikdy ne tak hladoví a špinaví jako ve skutečným životě – zachráněný magií, láskou, protože byly hodný a chytrý a statečný. Zasloužily si to; zasloužily si nebýt chudý.

Když mi bylo šestnáct, odvedli mě na vojnu a můj táta mi tu knížku zabalil do batohu. Ta knížka šla celou cestu se mnou až do kosmu, na Defender 3, kde jsem se na ni sotva podíval, protože jsem nechtěl, aby se mi chlapi smáli nebo aby mi z ní nějakej kretén, co mě nenáviděl, vytrhal stránky. Ale hlavně proto, že myslet na domov a na to, jak jsem tam nechal tátu a Lucy, tolik bolelo. A později když jsem zjistil, že je táta nemocnej, nesnášel jsem na ty příběhy, co mi svým chraptivým hlasem z knihy mý mámy četl, byť jenom pomyslet.

Tehdy v mým životě byla jenom ztráta a temnota a strach.

A pak tam byl Cam.

Kdybych byl pořád děcko, možná bych řekl, že Cam byl jako můj pohádkovej princ, co mě přišel zachránit z mýho podělanýho života. Až na to, že jsem nikdy nebyl dost hodnej nebo dost chytrej nebo dost statečnej, abych si zasloužil krásnýho prince, a, kurva, život není pohádka. Láska není.

Znovu jsem otočil hlavu, abych se v temnotě podíval na Camův profil.

Nebyli jsme v pohádce, ale stejně mě zachránil a já jsem se ze všech sil snažil být chlápkem, kterýho si zasloužil.

Spánek se mi vyhýbal.

Po chvilce jsem se vyhrabal z postele a plížil se temným bytem. Nejdřív jsem zkontroloval svoji sestru Lucy. Spala stočená do klubíčka s peřinou přitaženou až po bradu. Tiše jsem zavřel dveře a zamířil zpět do kuchyně. Na kuchyňský lince ležel Lucin narozenonovej dárek, lesklej papír v tom mdlým světle matně zářil, visely z něj smyčky stužky. Z vrchu lednice jsem si vzal cigarety, pak otevřel dveře na malej balkón. Opřel jsem se o zábradlí a kouřil a snažil se nedívat se na hvězdy.

Místo toho jsem se díval na město, přes cestu na bytový jednotky, co klesaly po kopci dolů. Většina oken byla takhle pozdě tmavá, ale město nikdy nebylo skutečně tmavý, ne jako Kopa. Lidi jako já byli asi pořád vzhůru, sledovali svoje blikající modrý televizní obrazovky nebo se jejich siluety pohybovaly přes občasný malý, osvětlený čtverce jejich oken. Pokud jsem se ve dne nahnul z balkónu, viděl jsem až k parku u řeky. V noci ten výhled zakrývala temnota.

Na konci ulice na hřebeni kopce se míhal stálý proud reflektorů.

Města byly kdysi větší, větší než cokoli, co nám zůstalo, ale jenom ty menší přežily příchod Beztváří. To bylo dávno, před třema generacema, ale Země měla pořád šrámy: obrovský, prázdný kostnice zkroucenýho kovu a betonu, kde zemřely desítky milionů lidí. Takový číslo není skutečný. Když je tolik lidí pohromadě, tak nevidíte jejich tváře. Je jich míň než ve skutečnosti. Jenom rozmazaná čmouha. Jenom číslo příliš velký, aby si to člověk skutečně představil. Příliš velký, aby to oplakával.

Nikdo je znovu nevystavěl.

Jak taky mohli?

A proč by to dělali?

Ty velký zářící města ze skla a oceli, svítící jako majáky dokonce i uprostřed noci. Celý země rozsvícený. Celý kontinenty. Nebylo to nic než zasraný cíle a Beztváře je sežehli z povrchu planety.

Někdy jsem přemýšlel, jestli byla doba, kdy lidé vzhlíželi k obloze a nepřemýšleli o Beztvářích. Jestli jsme se kdy dívali na hvězdy a nebáli se.

Pokud Beztváře přišli jednou, mohli přijít znovu. A všechny Defendery visící v kosmu je nemohly zastavit. Defendery byly stejně tak křehký a zbytečný, jako dohoda, co Cam vymyslel a Kai-Ren podepsal.

Hodil jsem vajgl přes zábradlí a sledoval, jak letěl po oblouku temnotou a o tři poschodí níž dopadl v záplavě jisker. Zapálil jsem si další a zavřel oči a čekal, až se budu cítit dost unaveně na to, abych se dovlekl zpět do postele a spal.

Celej tenhle týden se mi zase zdály noční můry. Obvykle se vracely, když jsem se něčím trápil, dokonce i takovýma blbýma věcma jako zítřek.

Dveře se otevřely a já se otočil.

Cam na mě zamrkal. „Brady? V pohodě?”

„Jo.”

„Myslel jsem si, že jsi přestal,” řekl a kývl na cigaretu.

Přemýšlel jsem, že mu vyfouknu kouř do obličeje, jen abych byl hajzl. „Skončím.”

„Dobře.” Evidentně byl příliš unavenej, aby mi udělal přednášku. „Jen neházej nedopalky do zahrady. Bytový družstvo to rozčiluje.”

„Do hajzlu s bytovým družstvem.”

Cam si protřel oči. „To nebudeš říkat, až budeme žít v krabici na ulici.”

„Zvládl bych to, měšťáku.” Znovu jsem se obrátil k výhledu.

Cam prosmýkl paže kolem mýho pasu a položil si bradu na mý rameno. „Já vím, že bys to zvládl.”

Vlívalo se do mě teplo jeho těla. Nechal jsem cigaretu shořet až k prstům a pak jsem ji vyhodil přes zábradlí.

„Brady,” povzdechl si Cam.

„Nejsi můj šéf, LT.”

Cam jednou rukou sklouzl pod gumu mých pyžamových kalhot, jeho prsty se hýbaly po mým břichu. „Vážně?”

„Ježíši,” řekl jsem. „Pokud bytový družstvo nemá rádo vajgly, tak se vsadím, že budou vážně nesnášet, když mě vyhoníš na balkóně.”

Cam si odfrkl. „Do hajzlu s nima, ne?”

„Do hajzlu s nima,” souhlasil jsem a čekal, až jeho ruka sklouzne níž. Nesklouzla. Cam dneska jenom mluvil. Zády jsem se o něj opřel. „Myslel jsem si, že mám naději, LT.”

Potichu se zasmál a jeho dech mě polechtal na uchu. „Škádlil jsem tě.”

„Mě? Já nejsem na škádlení, kreténe.”

Políbil mě na hrdle. „Jsi. Každý den.”

Můj škleb pohasl, jak jsem znovu vzhlídl ke hvězdám. Zatřásl jsem se.

„Je ti zima?”

„Trochu.”

Věděl, že to byla lež. Pevněji mě objal a chvíli jsme tam tak stáli. Já sledoval město a on noční oblohu. Oba dva jsme na něco čekali, možná, anebo vůbec na nic.

Luciny slavnostní šaty byly krásný. Ve vlaku si nechtěla sednout, protože by si tím mohla pomačkat mašličky vzadu. A tak místo toho stála, otáčela se, aby mohla koukat, jak se šaty zvedaly a zase padaly dolů, jako padák.

Lucinu narozeninovou párty jsme dělali u Camových rodičů, protože měli zahradu a bylo tam místo, aby tam děcka mohly pobíhat. Jejich dům byl vážně pěknej. Bylo to takový to místo, kde jsem se vždycky bál něčeho dotýkat a kde mi přišlo, že na stěnách nechám rýhy nebo tak něco. Takový to místo, kde jsem se vždycky cítil tak nějak špinavější, než jsem byl. Dneska byl u schránky na plotu přivázanej svazek barevných balónků. Lucy mě tahala za ruku od tý doby, co viděla, jak se ty balónky ve větru přelívají a zase klesají.

„Brady! Brady, podívej!”

Byly to Luciny osmý narozeniny, ale její první narozeninová oslava. Moje taky. Děcka z Kopy nemají moc zkušeností s takovýma kravinama.

Lucy se ode mě odtrhla a sprintovala k bráně, tvář měla zčervenalou vzrušením. A mě zatím něco na těch balóncích zasraně děsilo.

Camovy rodiče, David a Catherine, nás uvítali před domem. Catherine se už starala o Lucy, ale věnovala mi rychlý úsměv a zamávala mi, a David si se mnou potřásl rukou.

Následoval jsem Cama dovnitř a pak ven na zahradu. Zahrada se trochu svažovala, dolů k plotu. Ke keřům a lavičkám a stolkům s talířema plnýma malých sendvičů a ovoce a lízátek byly přivázaný další balónky.

„Brady!” David mě přivolal ke grilu. „Chceš mi tady pomoct?”

„Dobře.” Snažil jsem se, abych se nerozhlížel po Camovi. Nechtěl jsem, aby si myslel, že pořád potřebuju, aby mě v přítomnosti svých rodičů pořád držel za ručičku.

Měl jsem jeho rodiče rád, ale oni neměli rádi mě.

Počkat. To pravděpodobně nebyla pravda. Camovy rodiče mě měli rádi, ale dělali to způsobem, z kterýho jsem měl divnej pocit. David se mnou mluvil o rybaření a fotbalu, myslím, že proto, že si myslel, že to jsou takový ty věci, co bych měl mít rád. A Catherine mi kupovala oblečení, o kterým si myslela, že bych ho mohl potřebovat. A ptali se, jak mi je a pokaždý a u každýho z nich jsem si akorát tak mohl pomyslet, jak zasraně divný to všechno je. Hrát si s Rushtonovýma na šťastnou rodinku.

Vždycky u toho bylo spoustu úsměvů a takových těch řečiček, ale já věděl, co si všichni myslí, protože jsem si to myslel taky: Váš syn a já, šukáme spolu. A možná že by se přes to přenesli, kdyby nebylo tý druhý věci: Já jsem divokej utečenec ze zálivu. Ve dvanácti jsem sekl se školou a vy máte na stěnách pověšených tolik diplomů, že nepotřebujete zasraný tapety.

Cam pocházel z chytrýho lidu. Já pocházel z Kopy.

Bylo to hloupý. Hloupý, jak jsem je někdy nesnášel za to, že jsou všechno, co já nebyl, a za to, že jsem ještě k tomu tak zasraně hodní. Nesnášel jsem, jak jsem se až moc snažil, i když Cam řekl, že nemusím. A jak na tom stejně nezáleželo, protože pro ně stejně nikdy nebudu dost dobrej.

Mám ten dojem, že jsme to všichni věděli.

David mi položil ruku na rameno a trochu mi ho zmáčkl. Měl Camův úsměv. A taky Camovy oči, až na to, že jsem nikdy nedokázal přečíst, co je za nima. „Chceš tuhle věc rozpálit? Já dojdu pro párky.”

„Dobře.” Vlastně se mi ulevilo, že jsem dostal práci, u který jsem se mohl rozptýlit. Takhle jsem měl důvod nemluvit s rodičema a dětma, až začnou přicházet.

Zahrada se postupně zaplnila děckama. Většinou to byly malý holčičky v krásných slavnostních šatičkách, ale taky tam bylo pár kluků v jasně barevných košilích. Každý malý děcko přišlo se zabaleným dárkem. Cam to s děckama uměl. Shromáždil je ke hrám a zařídil, že žádný nezůstalo mimo. Taky to uměl s rodičema, snadno s nima mluvil a pamatoval si jejich jména a předstíral, že neměl jednu z nejslavnějších tváří na planetě.

Přidejte se k armádě a zachraňte Zemi.

Když byl teď Cam zpět, většina těch plakátů byla pryč – jeho pohledná tvář a hrdinská oběť nevyvolávala to samé užitečné vlastenectví, kdy ho Beztváře vrátili – ale pořád jich tu pár bylo a Camova tvář byla pořád pevně vtisknutá do vědomí lidí. Pohledy ho následovaly dokonce i tady, když dětem zavazoval oči, jemně je otáčel v kroužcích a pak je strkal k obrázku oslíka bez ocasu upevněnýho u jednoho stolku.

Obrátil jsem párky na grilu a poslouchal, jak David mluví s ostatními.

„Ne, to není naše vnouče,” vysvětlil jednomu rodičovi, co se s námi evidentně ještě nikdy nesetkal. „Lucy je Bradova sestra. Brady je partner mého syna Cama.”

Ten chlápek na vteřinu vypadal zmateně, jako kdyby nevěděl, co to z nás dělalo. Vítej v klubu, co?

Tak nějak se všichni tátové shlukli v okolí grilu a mluvili o sportu a politice a jejich práci. Mamky seděly na židlích ve stínu. Neslyšel jsem, o čem si povídaly, ale došlo mi, že ani tam nějak líp nezapadnu.

„Podívejte,” řekl jeden z tátů, „nemám problém s placením vyšší daně, ale proč by kruci měly moje peníze jít na podporu nějakýho utečence v městě někde v zapadákově, co prostě nechce pracovat?”

Ztuhl jsem s kleštěma v ruce.

„No,” řekl David klidným hlasem. Nepodíval se na mě. „Se vší úctou s tím nesouhlasím. Věřím, že většina lidí chce pracovat, kdyby tu šanci dostali. A věřím, že utečenecký města potřebují víc podpory, než se jim momentálně dostává.”

Skočil do toho další tatík: „Když jsem byl na vojně, znal jsem se s pár utečenci. Všichni nebyli líní.”

Kdo potřebuje s takovými zastánci nepřátele? Bylo na čase odkráčet, než mu začnu nadávat do kreténů a než začnu rozdávat pěsti.

„To je prostě ono,” řekl David, jak si ode mě bral kleště, když jsem mu je podal. „Jsou pro nás dost dobrý, abychom je naverbovali do armády, ale ne dost dobrý, aby měli všechny výhody občanství jako zdravotní péče a vzdělání?”

Mířil jsem k domu, prošel jsem kolem Cama, co byl skoro celý zahrabaný v novinách, jak děcka hrály nějakou hru, kdy musely rozbalit vrstvu balíčku pokaždý, když přestala hrát hudba. Od tý doby, co mi to Cam vysvětlil, jsem si nepamatoval, jak se to jmenovalo, a on se smál pokaždý, když jsem to nazval hrou s rozbalováním balíku.

Do hajzlu s tímhle místem a s těmahle lidma a s tím, že jsem nevěděl, jak se jejich hloupá hra jmenuje, protože když jsem já vyrůstal, byl jsem chudej jako kostelní myš a hladovej. Nebo línej, podle většiny těch hajzlů.

Dům byl tichý a prázdný. Zamířil jsem rovnou do Camova starýho pokoje, došlo mi, že mě tam nikdo nebude otravovat. Seděl jsem na jeho posteli. Na stěnách jsem viděl čmouhy, kde kdysi visely plakáty, ale teď to byl pokoj pro hosty, takže tam nezůstaly žádný skutečný stopy po nedospělým Camovi. Řekl mi, že když byl malej, visely mu ze stropu modely Hawků, a že od tý doby věděl, že jednou bude takovýho pilotovat v kosmu.

Venku jsem pořád slyšel jásání a smích děcek. Znělo to, jako že jsou strašně daleko.

Dveře se s vrzáním otevřely. „Brady?”

Povzdechl jsem si a klouby prstů jsem si přejel po hlavě. „Promiň.”

Cam se posadil na postel vedle mě, byl samá ruka samá noha. Bylo divný přemýšlet, že tu spával, když byl děcko. Sledoval jsem, jak pohledem přejížděl po místnosti, jako kdyby se díval skrz věci, co tu bývaly v jeho vzpomínkách. Kvůli tomu zacukání jeho rtů jsem cítil, že jsem od něj na miliony mil daleko.

„Co se stalo?” zeptal se po chvilce.

„Nic.” Pokrčil jsem rameny. „Jeden kretén.”

Cam se natáhl pro moji ruku a propletl si se mnou prsty.

Zašklebil jsem se. „Všichi uprchlíci jsou líní.”

„Kretén,” zamumlal Cam souhlasně.

Někdy jsem se vyděsil, že to jenom hrajeme, Cam a já. Jako co jsme jako měli dělat po zbytek života nebo po tu dobu, co takhle věc mezi náma bude trvat? V kosmu na tom nesešlo, ale zpět tady, když se prach usadil, bylo to, jako kdyby v nás všichni viděli chyby, ty trhliny v tý věci, který jsme říkali vztah. Já jsem nepatřil do Camova světa a on kurva nepatřil do toho mýho.

Věděl jsem, co si o nás lidi mysleli. Mysleli si, že jsme pořád spolu jen kvůli tomu, že se Cam za mě a za Lucy cítil zodpovědnej, a že já ho jenom využíval, protože jsem jenom ze svýho platu nemohl uživit děcko. A všechny ty kraviny – od ostatních, ale taky ode mě – se do toho tak pletly, že jsem se někdy bál, že už ani Cama nevidím.

Já o vztazích nic nevěděl. Jenom jsem věděl, že bylo snadnější ho milovat, když jsem si byl jistej, že jsem mrtvej. Teď jsem měl někdy pocit, že jsme se zahnali do kouta až na to, že to ani jeden z nás nechtěl přiznat.

Nebo to možná bylo jenom mnou.

Nevděčnej špinavej utečeneckej šupák.

„Nemusíš mě hlídat,” řekl jsem nakonec.

Usmál se. „Taky jsem si potřeboval odpočinout.”

„To říkáš jenom proto, abych se cítil míň jako blbec, že jsem se sem proplížil?”

„Cože?” Odfrkl si. „Ježíší, Brady, ne.”

Samozřejmě. Nejslavnější tvář na planetě. Někdy se taky potřeboval dostat od všech těch kravin.

Přesunul jsem se, abych byl tváří k němu, a volnou ruku jsem mu dlaní přitiskl k tváři. „Víš, že tě miluju, že jo, Came?”

V jeho očích probleskla starost. „Taky tě miluju.”

„Dobře.” Palcem jsem mu přejel po lícní kosti. „Protože vím, že jsem se dneska choval jako kretén a než tenhle den skončí, tak budu ještě větší kretén, protože takovýhle věci jsou prostě na hovno, protože všichni tam venku jsou chytřejší než já a mají lepší práci než já a shlížejí na mě v první sekundě, co se dozví, odkud jsem, a já to zasraně nesnáším.” Přitiskl jsem mu prst na rty, než mohl promluvit. „Ale vážně mám radost, že jste ty a tvoji rodiče tohle pro Lucy udělali. A ne jenom ty dárky a oslavu, ale všechno, co jste udělali. A já jsem se vážně snažil být společenskej a všechny ty kraviny, ale tak nějak jsem se odtamtaď musel dostat, než bych to zničil nějakou rvačkou.”

„Nejsi kretén.”

To si z toho odnesl? „Tak trochu jsem.”

Zaváhal. „Ne pořád.”

To mě donutilo k úsměvu a trochu mi to zvedlo náladu.

„Vážně by ses začal prát?”

„Jo.” Pokrčil jsem rameny. „Však víš, my uprchlíci, LT. Jsme zasraně líní, ale když chceme, dokážem se špinavě rvát.”

Cam se zašklebil. „Nic jinýho bych nečekal.”

Nahnul jsem se pro polibek. „Kurva, ne, ty ne. Někdo vás měšťáky musí udržovat ve střehu.”

„Tak pojď se mnou ven,” řekl a zkroutil mi prsty za uchem, „a drž mě ve střehu.”




Po oslavě Camova máma navrhla, že si Lucy nechá na noc.

„Víš, že je tady vždycky vítaná.” Její úsměv byl trochu moc zářivej. „A jsem si jistá, že vám dvěma by se hodila noc o samotě.”

„Můžu?” zeptala se Lucy s očima širokýma nadějí. „Můžu zůstat?”

Catherine se podívala na Cama, ne na mě, jako kdyby věděla, že by se jí nelíbilo, co by na mý tváři spatřila.

Cam se mě nepotřeboval ptát, co si o tom myslím.

„Možná příště,” řekl.

„Dobře,” řekla Catherine, ten její příliš zářivej úsměv povadl.

Myslím, že si myslela, že jí a Davidovi nevěřím, ale tak to nebylo.

Slíbil jsem svýmu tátovi, že se o Lucy postarám.

Víc než to, když jsem byl v kosmu, cítil jsem její ztrátu tak silně, že mě ta bolest nikdy neopustila. Cítil jsem ji dokonce i teď, i když byla hned přede mnou. I když jsem měl její ruku v tý svý, měl jsem pocit, že se mezi náma táhne milion mil. Kdysi jsem si byl tak jistej, že jsem ji zklamal, že zemře sama a ve strachu, že teď jsem ji nemohl pustit. Co kdyby mě potřebovala a já tam nebyl?

„To není fér!” Mračila se na mě Lucy. „Nejsi fér!”

Vystrčil jsem ji ze dveří, abych nemusel koukat na Catherinino zklamání, a nechal Cama, ať vymyslí nějakou výmluvu mojí přehnaný starosti.

Než jsme dorazili na nádraží a nastoupili do vlaku, už byla tma. Vůz byl více méně prázdný. Lucy si sedla k oknu a já se posadil vedle ní. Zabrblala a nevšímala si mě. Cam seděl naproti nám, tašku s Lucinýma dárkama položenou na kolenech.

Nemyslím si, že jsem kdy dostal narozeninovej dárek, než jsem potkal Cama. Ksakru, jediný překvapení, co jsem kdy dostal, bylo když mi bylo šestnáct a dostal jsem dopis, že jdu na vojnu. Bylo dobře, že se Lucy učila, jak vyrůstat jinak. Líp. Aspoň až s někým bude žít a vyleze ráno na snídani a člověk jí strčí pod nos krabici zabalenou v barevným papíře, nepokope to otázkou: Co to kurva je?

Tím myslím, nevzpomněl jsem si, že mám narozeniny. Proč taky? Ale Cam si na to vzpomněl, protože, no, to byl přece Cam skrz na skrz, ne?

„Co?” zeptal se tichým hlasem.

„Nic.” Ale nedokázal jsem se neusmát.

Pozvedl obočí.

„Jen přemýšlím, jak jsem se dostal k takovýmu štěstí,” přiznal jsem.

„Ještě ses k němu nedostal,” řekl Cam. „Ale zahraj to dobře a kdo ví?”

Střelil jsem pohledem po Lucy, ale ta podřimovala opřená o okno. „Máš oplzlý myšlenky, Came.”

„Máš na mě špatnej vliv.”

Jo. To byl více méně obecnej názor.

Ukázal jsem mu prostředník a on se jenom zašklebil.

Když jsem dojeli na naši zastávku, zatřásl jsem s Lucy, abych ji probral. Byla nešikovná a ospalá. Cam a já jsme ji oba drželi za ruku, dokud jsme nepřešli kolejiště a nevyšli po schodech ven na ulici. Když jsme se dostali k parku, kde jsme to brali domů zkratkou, byla už trochu vzhůru.

„Můžeme jít na houpačky?”

„Je tma,” řekl jsem jí. „Půjdeme zítra po škole.”

„Prosím, Brady!” zatahala mě za ruku. „Nemohla jsem přespat u Catherine a Davida, jak jsem chtěla, a jsou to moje narozeniny!”

Podíval jsem se na Cama.

„Jsou to její narozeniny,” řekl a pokrčil rameny.

Světla na hřišti svítily. Byly dost jasný na to, abychom viděli, kam jdeme, ale ne dost na to, aby pohltily světlo hvězd. Jak jsem Lucy houpal, držel jsem oči na Luciině zádech a bojoval jsem s malýma vlnkama nevolnosti, co zčeřily okraje mý mysli pokaždý, když jsem zahlídl hvězdy.

Lucy s radostí výskala, jak se houpala výš a výš do noci.

Pak jsme všichni nějak skončili na kolotoči, Cam a Lucy roztažení uprostřed, zatímco já jsem seděl na kraji a pomalu nás odstrkával. Cam měl ruce složený za hlavou. Lucy ležela na jeho břiše, křížem.

„Ty dvě jasný,” říkal Cam, „se jmenují Střelky, protože ukazují k Jižnímu kříži.”

„Který dvě? Všechny jsou jasný!”

Cam zvedl ruku. „Ty dvě. Vidíš?”

Lucy zaklonila hlavu. Nebála se dívat se na hvězdy, ne jako já. „Znáš všechny hvězdy, Came?”

Camovy oči byly v šeru tmavý. Mírně se usmál. „Všechny ne.”

„Brady, znáš je všechny?”

Zatlačil jsem patama proti zemi, a tak nám dal další mírnej nával rychlosti. „Já neznám žádnou.”

Většinu svýho života jsem strávil tím, že jsem se na noční oblohu nekoukal, a tři roky z toho jsem trčel na Defenderu 3, kde jsem měl každou minutu každýho dne pocit, že mi dýchá na záda. Jako děcko jsem se kosmu dost bál – každá hororová povídka, co jsem kdy slyšel, a noční můra, co jsem kdy měl, byla odtamtud – ale když jsem se vrátil, bylo to ještě horší. Viděl jsem Beztváře. V hlavě jsem slyšel Kai-Renův hlas. Ještě pořád jsem na svý kůži cítil jeho zasranej dotek.

Cam se ke mně natáhl a vzal mě za ruku. Palcem měl hladil. „Brady není hvězdář, Lucy.”

Lucy mým směrem zabrblala.

„Já nemám rád ani Skoč na měsíc,” řekl jsem.

„Co to je?” zeptal se Cam.

Po dnešku jsem cítil divný potěšení, že jsem našel nějakou hru, co se hraje na oslavách, kterou jsem mu musel vysvětlit. „Hrávali jsme to doma. Nejdřív se totálně ožereš. Pak si vezmeš koště a držíš ho nahoru k měsíci. Pak se desetkrát zatočíš, dáš koště na zem a snažíš se přes něj přeskočit.”

„Tohle děláš?”

Šťouchl jsem ho do žeber, kvůli čemuž sebou trhl a Lucy se hihňala, jak jí poskočila hlava. „No, už ne. Vyrostl jsem a zkulturnil se.”

„Nejsem si jistý, jestli souhlasím byť jen s jedním,” řekl Cam, v hlase byl patrný smích.

„Předstírám to, dokud to nezvládnu, LT.”

Zasmál se. „Dobře. Tak to hodně štěstí.”

Ještě chvíli jsme se točili v pomalých, líných kroužcích, Cam a Lucy zírali na oblohu, zatímco já se díval na jejich tváře.

Lucy najednou vyhrkla: „Came, podívej! Podívej! Padá hvězda!”

Zaklonil jsem hlavu, než jsem se mohl zastavit a na poli hvězd jsem viděl záblesk světla. Přeskočilo mi srdce a dech se mi zadrhl v hrdle.

„Přej si něco!” zajásala Lucy. „Přej si něco!”

Přál jsem si, abych se kurva nikdy nepodíval.

Nevím, kolik času uplynulo. Celej svět se smrštil do toho okamžiku a zanechal mě ve svým jádru malýho a vyděšenýho, nic než tlukot srdce. Znovu jsem byl na Defenderu 3 a cítil jsem kosmos za zadkem. Znovu jsem byl na lodi Beztváří. V hlavě jsem slyšel jeho hlas - „Bray-dee” – a tu svědivou senzaci drápu po mý nahý páteři.

Byl jsem pro něj jen zasranej brouk, hmyz.

Líbily se mu panický zvuky, co jsem vydával.

„Brady.” Když mi Cam položil ruku na rameno, vylekal jsem se. „Pojďme. Pojďme domů.”

Jak jsme odcházeli z parku, Lucy byla zticha, a já se cítil jako kretén, že jsem jí zkazil zábavu. Ale necítil jsem dost velkou vinu, abych trval na tom, abychom zůstali.

Cam mě celou cestu domů držel za ruku.

Tu noc jsem měl další noční můru.
---------------------------------------------

<Hlavní stránka>...<Následující>