neděle 5. února 2017

TS - kapitola 51-53


Kapitola 51 – Závist (1)


Tang Feng mohl jít na natáčecí lokaci, jenom když měl natáčet nějaké scény. Před několika dny natočil svou první scénu od svého znovuzrození. Jeho role byl hudebník a také se poprvé setkal s hlavní hrdinkou. Po jeho prvním vystoupení krok za krokem postupně točili zbývající scény. Šlo to lépe, než čekal, neboť jeho scény většinou prošly do tří pokusů.

Točení televizního seriálu byl rozhodně drsnější proces než točení filmu. Pro herce světové třídy jako on byla taková malá role snadná jako facka.

Ale ať už to byl seriál nebo film, Tang Feng si užíval pocit, že je před kamerou. Ta scéna, kterou měl točit dneska, byla jeho poslední scéna v seriálu; jako hudebník se obětuje, aby zachránil hrdinku. Byla to tragická scéna, ale tragické scény se divákům často značně zalíbily.

Producent seriálu za Tang Fengem obzvláště přišel, aby jej pozdravil, a chválil ho za jeho výtečné hraní. Zatímco si vyměnili kontaktní informace, producent vyjádřil svou touhu s Tang Fengem spolupracovat na budoucích projektech, pokud se naskytne taková příležitost.

Tang Feng se usmál a řekl, že pokud na to dojde, bude si té příležitosti vážit. Když to řekl, nebyl jen prostě zdvořilý. Když byl ve spojených státech, točil hlavně filmy. Nebylo to tak, že seriály nebyly dobré; jen měl rád ten vytříbenější pocit, co film nabízel. A navíc měl rád, o kolik víc se dala ve filmu zkoumat hloubka a podrobnosti příběhu.

Ještě měl jeden důvod, proč měl radši filmy. Americké seriály většinou vyráběly jednotlivé televizní stanice. Seriály, co byly oblíbené, se mohly dál točit sérii za sérií celé roky. Dokážete si představit ten pocit, že by musel tu samou roli hrát deset let? Herci, co se chtěli osvědčit a obstát ve výzvě, chtěli být schopni hrát různé role. Chtěli zkoumat rozsah svého umění pomocí různých scénářů a pod různými režiséry hledat další stránku sebe sama.

Ale v Číně to se seriály chodilo jinak. Většinou měly seriály jenom jednu sérii. I když se dělalo pokračování, nezbytně to neznamenalo, že muselo mít stejné obsazení. Tang Feng si myslel, že občasné hostování v takovém dramatu by bylo celkem zajímavé.

Každopádně se znovu zrodil, aby mohl vést lepší život. Zařídí se dle svých rozmarů a bude dělat věci, co chtěl.

Když se Tang Feng pozdravil s producentem, posadil se v maskérně a pročítal si scénář, zatímco mu maskérka upravovala vlasy a líčení.

„Tang Fengu, vzpomínáte si na to foto, co jsme spolu před několika týdny pořídili?” Maskérka využila příležitosti a začala si s hercem povídat. Bála se, že si na to Tang Feng nevzpomene, a dokonce vytáhla svůj telefon. Na obrazovce měla to foto nastavené jako spořič.

„Ano, vzpomínám.” Přikývl Tang Feng.

„Posledně jsem to foto nahrála na Weibo. Když jsem se tehdy večer vrátila domů a zkontrolovala to, můj bože, byla jak ve třech nejoblíbenějších fotkách, tak ve třech nejoblíbenějších diskuzích! Hodně lidí se ptalo, kdo jste, a říkali, že jste jako klasická krása, co zrovna vystoupil z obrazu.” Maskérka hrdě pozvedla bradu a dívala se na odraz muže v zrcadle. Byl vskutku definicí krásy. „Tang Fengu, i když tuhle epizodu ještě neodvysílali, už si o vás lidé povídají.”

Tang Fengovy rty se zvedly v nenuceném úsměvu. „To je všechno samozřejmě díky vaší snaze, jak mě udělat tak pohledným.”

„Že? To jsem si taky myslela. Hahaha...” Maskérka si zakryla ústa a rozpačitě se zasmála. Ačkoli s Tang Fengem pracovala jen párkrát, zjistila, že jeho tolerantní přístup byl na hony vzdálený od většiny celebrit. Bylo mnoho druhořadých hvězd, co se snažili získat náklonnost štábu lichotkami, ale většina jejich počínání nakonec vyzněla falešně a záměrně.

Ačkoli lidé rádi slyšeli slova chvály, upřímnost měli ještě radši. Tohle byla pravda jak uvnitř, tak vně zábavního světa.

„Na co by měl být člověk hrdý u zašlé hvězdy?” odfrkl si někdo v maskérně.

„Hraješ jenom vedlejší roli, co je na tom impresivního? Zrozen k podpoře ostatních, to je všechno, co ti je souzeno,” okamžitě se ozval další člověk. Jejich nadávky okamžitě následoval krutý smích.

Maskérka na ně v zrcadle zahlížela. Sklonila se a řekla vedle Tang Fengova ucha: „Nenechte se jimi otrávit. Kromě pomlouvání a hádání nic jiného neumí.”

Tang Feng se lhostejně usmál. Pokud se chtěl člověk dostat do zábavního světa, měl by být připravený vyslechnout si klepy a pomluvy. Pokud neměli ani tu trošku tolerance, proč se vůbec obtěžovat vstupem do tohoto komplikovaného světa?



Kapitola 52 – Závist (2)


Tang Feng chtěl, aby jeho poslední scéna, i když byla tragická a skončí jeho smrtí, byla dokonalým závěrem, na kterou bude v budoucnu pěkně vzpomínat. Ale věci nešly tak dokonale, jak si představoval. Vždycky existovali lidé, co druhým záviděli, že jsou lepší než oni. Zelení závistí se snažili toho člověka stáhnout na dno, pošpinit jejich dokonalost.

Vezměte si například otázku u zkoušek: Na kousku papíru je načrtnutá linka. Jak byste tu linku překonali?

Někteří lidé by se rozhodli načrtnout delší linku. Jiní by se rozhodli udělat všechno, co bylo v jejich moci, aby tu původní linku přeťali ve dví.

Kvůli závisti byli lidé nejen oškliví, ale také kvůli ní hloupli a stávali se z nich neotesanci.

„Akce!” zavelel režisér. Začala Tang Fengova poslední scéna jako hudebník. V té scéně byla hlavní hrdinka hraná Tang Tiantian, odsouzená k výprasku dřevěnými holemi. Když se to hlavní hrdina dozvěděl, snažil se přikvačit k ní. Tu dobu, než dorazí hlavní hrdina, vyplní hudebník, hraný Tang Fengem. Zemře místo té dívky.

Všechny dřevěné hole použité v této scéně byly skutečné. Ačkoli to vypadalo, že herci svými zbraněmi nemilosrdně máchali, ve skutečnosti to před střetnutím s tělem zmírnili. A navíc Tang Feng měl k tělu přivázanou tlustou vložku, schovanou pod kostýmem.

I když herci máchali dřevěnými holemi, z pohledu lidí na scéně nebylo slyšet žádné zvuky. Ty strašlivé zvuky, jak dřevo dopadá na maso, se přidávaly až později během editování jako zvukové efekty.

Hlavní hrdinka sedící na židli vytrpěla zhruba čtyři nebo pět úderů dřevěnou holí. Tang Tiantianiny herecké schopnosti byly celkem dobré. Pevně zatínala zuby, jako kdyby vážně trpěla bolestí úderů. Když se k tomu přidaly její čisté a pěkné rysy, lidé ji opravdu litovali. Byla to celkem vulgární scéna.

V tom okamžiku přispěchal hudebník, co se o tom dívčině výprasku dozvěděl. Co mohl udělat bezmocný a slabý hudebník jako on? Požádat o pomoc? Bylo by to to samé, jako kdyby se nezeptal. Kdo by ho poslouchal? Nakonec ji mohl akorát zaštítit vlastním tělem a vytrpět ty rány místo ní.

Dívka, co od začátku svého výprasku neutrousila jediné slovíčko, začala prosit. Prosila toho muže, co ji chránil, co byl stejný jako ona, uvězněný v paláci proti své vůli. Prosila jej, aby s tím přestal a šel od ní pryč.

„Nebolí to. Nejsem zraněný.” Hudebník opakoval jenom tahle slova, pořád dokola, jeho hlas byl něžný a vřelý. Nemohl zachránit sebe, ale mohl aspoň zachránit tuto dívku, co před sebou stále měla dobrý život.

Jeho hlas byl tišší a tišší, až nakonec z koutku jeho sinalých rtů vytekla zářivě rudá krev. Bylo to jako rozkvět jasných švestkových květů. Květy výměnou za jeho život.

Byla to melodramatická, a přesto tesklivá scéna. Trvalo to až do okamžiku, kdy hudebníka ubili k smrti. Pak se opožděně objevil hlavní hrdina, aby hlavní hrdinku zachránil. V té době už Tang Fengova část v dramatu skončila.

A v tom okamžiku se stalo něco nečekaného. Ti dva herci, co měli na starost vykonání trestu, se najednou odchýlili od scénáře. Pozvedli hole, co byly tlusté jako zápěstí, a ztěžka jimi máchli na Tang Fengovo tělo. Tentokrát byly ty rány skutečné. Jak do něj ty hole udeřily, ozvalo se tlumené žuchnutí. Bez ohledu na to, jak rychlé byly jeho reakce, stejně ho několikrát udeřili.

Scénu okamžitě zachvátil zmatek. Tang Tiantian poplašeně vykřikla, popadla Tang Fenga a během toho se skulila ze židle. Xiao Yu přispěchala k nim a okamžitě do těch dvou herců začala kopat svými vysokými podpatky.

„Tang Fengu, jsi v pořádku?” Xiao Yu přiběhla k Tang Fengovi. Ten se zvedl ze země a potřásl hlavou. Pak Xiao Yu odtáhl a vrátili se spolu do haly.

Bylo jim řečeno, že ty rány budou jenom na oko, ale Xiao Yu předtím jasně slyšela, jak dřevo dopadlo na maso. Tang Feng ty dva herce, co hráli vykonavatele trestu neznal, ale oni jej nepochopitelně začali mlátit.

Xiao Yu se začala dohadovat se členy štábu a snažila se tu situaci pochopit, ale oni na ni jenom netrpělivě zírali a řekli: „Jak mám vědět, proč ho ti dva začali mlátit? Ptáte se mě, ale koho se mám zeptat já? Kromě toho pokud nedokáže vydržet ani něco takového, proč se vůbec stal hercem? Dostal jenom pár ran, není to nic velkého.”

Když to Xiao Yu zaslechla, kvůli hněvu nevěděla, co říct.



Kapitola 53 – Ubytování v Luově domě (1)


„Rozhodně je to ten chlápek, co na tebe žárlí kvůli tvým hereckým schopnostem.” Po cestě zpátky Xiao Yu nezvladatelně tekly slzy. Najednou se cítila bezmocná a slabá. V zábavním kroužku často docházelo k šikaně. Také bylo normální, že se lidé odchýlili od scénáře a změnili určený příběh jen proto, že někoho neměli rádi.

Ale když se něco takového vlastně stalo někomu vám blízkému, kolik lidí by bylo schopno to v tichosti přijmout?

Xiao Yu, ani Tang Feng nepocházeli z nezbytného zázemí a ani neměli nezbytné postavení. Neměli ani právo promluvit nebo protestovat.

Tak co mohli dělat? Čína neměla organizaci založenou za účelem ochrany herců a hereček. Bez ohledu na to, jak moc se nahněvali, mohli ve svém hněvu akorát trpět o samotě. Pokud by se teď pozvedli proti svému protivníkovi, zranilo by to jenom je samotné.

Ti dva herci, co hráli vykonavatele trestu, odešli bez platu, takže nebylo jak zjistit, kdo jim to ze zákulisí nařídil. Filmový štáb nepustil veškerou svou práci, aby jim pomohli prošetřit něco tak malého. To nejlepší, čeho se jim teď dostalo, byla slova útěchy od producenta seriálu.

„Prostě to ber jako sebe obětování pro dobro seriálu.” Tang Feng se usmál a uklidnil Xiao Yu. Někdy byla zranění při natáčení nevyhnutelná. Ale i u něčeho takového byl rozdíl, když se člověk zranil kvůli natáčení nebo když to na něj někdo úmyslně narafičil.

Kdo přesně mu to chtěl ztížit? Po tom incidentu se Xiao Yu zvlášť vyptávala, ale nedostalo se jí ničeho jiného než rétorických otázek.

Kdo vám řekl, abyste provokovali velké zvíře? Velké zvíře? Tang Feng si nevzpomínal, že by kdy provokoval velké zvíře, o to méně, aby je rozčílil tak moc, aby se uchýlili k takovému špinavému vypořádání.

Když Xiao Yu uklidnil, vrátil se Tang Feng do Charlesovy vily. Dneska tu byl jeho poslední den. Když se vrátil do svého pokoje, zjistil, že už měl zabalený kufr. Charles byl vskutku svědomitý „milenec na měsíc” a na konci jejich dohody mu dokonce zabalil.

Lu Tianchen řekl, že ho dneska večer přijede vyzvednout. V tom případě Tang Feng nemusel chodit kolem a nést si vlastní zavazadla. Kromě toho zrovna teď neměl ani kam jít.

Charles nebyl doma. Možná by bylo lepší říct, že ho Tang Feng neviděl už od rána. Nevěděl, jestli to bylo kvůli tomu, že Charles o něj ztratil zájem, nebo kvůli něčemu jinému, ale Tang Feng měl z výsledku celkem radost. Ze všeho nejvíc nesnášel trapné loučení. Když se v minulosti musel loučit se svými přáteli, odmítl jim dovolit, aby s ním přišli na letiště ho vyprovodit. Takže taková ta rozloučení, kdy se navzájem neviděli, byla skvělá.

Nebylo nic, čeho by se nemohl vzdát, a nebylo nic, co by si nemohl odepřít.

Když se Tang Feng vrátil z natáčení, cítil se trochu unavený. Xiao Yuino varování, že by měl jít do nemocnice nechat se prohlédnout, zastrčil hluboko do své mysli. Jen jej praštili pouhou dřevěnou holí a ačkoli to bolelo, nebylo to vážné zranění. Akorát si to později musel natřít nějakou mastí. Jak Tang Feng ležel na posteli, brzy usnul.

Měl sen. V tom snu se mu najednou vzepřelo srdce a celým tělem mu projela intenzivní bolest. Zavrávoral a padl k zemi. Dav, co jej obklopoval, poplašeně vykřikl. Někdo přiběhl a začal se o něj starat, ale nevěděl, kdo to byl. Byli tam lidi, co mluvili do svých telefonů, co si jej fotili a co křičeli jeho jméno.

„Tang Fengu... Tang Fengu... Vzbuď se...” Ten nejasný hlas se postupně projasňoval, prosákl z jeho snu do blízkosti jeho ucha. Tang Feng se ze svého snu probral. Otevřel oči a ve tmě rozeznal nejasný stín, co se nad ním tyčil.

„Charlesi?” zavolal ze zvyku. Jelikož tady nebydlel nikdo kromě Charlese a jeho, nepomyslel na možnost, že by ten stín mohl být někdo jiný.

„Pa—” S tichým cvaknutím vypínače se místnost okamžitě zalila světlem. Ten náhlý jas byl pro Tang Fengovy oči moc, a tak si je zastínil rukou. Jelikož se zrovna vzbudil, tón jeho hlasu byl celkem nevrlý. „Charlesi, ty hlupáku! Nemohl jsi prostě rozsvítit lampičku?”

„Vidím, že máš celkem krátkou roznětku, ačkoli to normálně celkem dobře skrýváš.” Tahle žertovná replika rozhodně nebylo něco, co by řekl Charles.

Tang Feng si sundal ruku z očí. Pod světlem stál muž oděný v obleku, záda měl rovná a tvář přísnou. Lu Tianchen si dal ruce do kapes a sehnul se, jeho oči byly jasné a pronikavé. „Konečně vzhůru?”

„Haha, předsedo Lu.” Tang Feng se podíval na druhého muže a pak ukázal na kufr na podlaze. „Nevadilo by, kdybyste mi pomohl?”

Lu Tianchenovi zdánlivě zatikalo v oku, jak se po Tang Fengovi podíval. Pak kufr zvedl a vykročil ze dveří.
 --------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>

2 komentáře:

  1. Chudáčik Tang Feng konečne sa mu začalo ako tak dariť a hneď na to ho zbijú >:(
    Teším sa na pokračko teraz keď odišiel od Pána Medveďa bude určite nejaká zmena.
    Díki za preklad, obdivujem ako dokážeš formulovať vety :)

    OdpovědětVymazat