TL - kapitola 4-2

Letmo se podíval ke vzdálenému konci pole, kde lidé vztyčovali tribuny pro šlechtu, odkud bude sledovat vyhlašování výzev a vítězství, když teď ta zdaleka nezajímavá předběžná kola téměř skončila.

Zatraceně, chtěl být pryč, než veškerý ten nesmysl začne. Povzdechl si a zrychlil krok. Čím dřív se vrátí zpět do města, tím dřív bude moct zaplatit Mnichovi a utopit svou frustraci v pintě.

Byl na půl cesty do města, když si uvědomil, že se neustále rozhlížel po Tressovi. Zamračil se a udržoval pohled před sebou. Tress měl na práci pravděpodobně mnohem lepší věci, než ho další večer rozmazlovat. Stejně to nebylo tak, že by Rath dneska v noci něco zvládl, tedy pokud se Tress nechtěl spokojit s rychlým a špinavým vykouřením v zašlé postranní uličce.

Pospíšil si branou a spěchal městem ke svému pokoji, kde si vzal těch dodatečných pět lesků, co potřeboval. Zbytek peněz, i když jich bylo málo, nechal ve svém pokoji, protože se tím drsným způsobem naučil, že Mnich vždycky s radostí vybíral úroky.

Když byl zpět na ulici, prošel několika ulicemi a uličkami, až se dostal do části Nižšího města známé jako East End. Z větší části byla plná obchodů a řemeslníků. On a jeho matka tam strávili pár měsíců prací pro výrobce sudů a v noci spávali v jeho kuchyni.

Také se pyšnila starým chrámem, co byl příliš sešlý na to, aby se používal, ale strhnout ho bylo příliš drahé. Před třiceti něco lety tam jeden mladý muž přestěhoval svou malou bandu lupičů a zlodějů. A jak jeho banda a moc rostly, všichni mu začali říkat Mnich. Ať už se jmenoval jakkoli, nikdo, kdo jeho jméno znal, se o něm nezmínil. Jak znal Mnicha, všichni byli buď mrtví nebo se náhle rozhodli pracovat jako námořníci.

Hlavní dveře do toho takzvaného chrámu strážily dvě obrovské postavy. Rath zasalutoval. „Hej, Jene, Pippine. Jak se mají moji oblíbení chrličové?”

Pippin protočila očima a zabručela. Jen mu věnovala jeden z jejích zubatých, stříbrných úsměvů. Povídalo se, že kdysi bývala dcerou kupce, a proto si mohla dovolit tak luxusní zubní náhradu. Rath si byl celkem jistý, že vždycky byla pouliční krysa stejně jako zbytek; jen vynikala ve vymlacování peněz z lidí. A všichni věděli, že byla jednou z Mnichových favoritek. „Jdi dovnitř,” řekla. „Co nevidět mu dojde trpělivost.”

„Jaká trpělivost?” zamumlal Rath, když vkročil do vlhkého a plesnivého chrámu, co páchl dýmem. Hladká podlaha se už dávno roztříštila, většina popraskala, rozbila se a byla pokrytá kalužemi špinavé vody.

Ale všechno za hlavní lóží směrem k soukromým pokojům vyhrazeným pro kněze bylo opravené a lépe udržované, alespoň mírně. Silně to tam páchlo Mnichovou kolínskou a cigaretami, co jeho banda vždycky kouřila: tím nóbl, drahým druhem, co si Rath nikdy nebude moct dovolit.

Další strážný oděný v neladícím brnění, co pravděpodobně ukradl alespoň z šesti různých míst, Ratha spatřil a lascivně po něm pošilhával. „Zdravím, hezounku.”

Rath si odfrkl. „Pokud si myslíš, že něco získáš, když mě nazveš hezounkem, není divu, že si nemůžeš dovolit nic víc než děvku za čtvrtpenci každý druhý úplněk.”

Lascivní pohled strážného se proměnil na zamračení a na bledé kůži se mu objevily rudé skvrny. „Ty zatracený—”

„To stačí!” štěkl Mnich a vystrčil hlavu ze dveří. „Pokud nedokážeš odolat úšklebkům osudu zatracené děvky, proč ti věřím, že něco ochráníš? Zavři tu svoji zatracenou pusu a dělej svou práci. Rathe, padej dovnitř a dej mi moje zatracený peníze.”

Rath obešel strážného, jehož ošklivý pohled sliboval, že jejich konverzace ještě neskončila. „Ten dlouho nevydrží,” řekl, jak vkročil do opulentní, přehnaně parfémované místnosti, co Mnichovi sloužila za kancelář.

Mnich se usadil u velkého stolu z těžkého dřeva, byl to takový ten stůl, co Rath kdysi viděl v kanceláři kupce, co si ho jako chlapce zavolal, aby se ho zeptal na pár otázek ohledně krádeže. Ten stůl byl větší než Rathova postel, tmavý a předek a strany byly vyřezávané zdobenými výjevy zvířat. Židle, na které Mnich seděl, byla stejně tak absurdní. Za ním, po obou stranách židle, byli další strážní s kamennou tváří. Další stál ve dveřích a poslední u okna, z kterého byl vidět zaplevelený, napůl zaplavený plácek půdy, co kdysi bývala zahradou. „To mi nemusíš říkat. Jediné, co od tebe chci, je mých patnáct lesků.”

Rath vytáhl svůj měšec, vysypal si patnáct marek do ruky. Žaludek se mu stáhl. Jeho zatracený otec. Kolik zatracených peněz by Rath a jeho matka měli, kdyby je jejich nanicovatý, Osudem zapovězený otec nepřinutil v životě dřít a splácet jeho dluhy, aby mohli přežít a dělat to další den? Patnáct lesků. To bylo dost peněz na to, aby se na dlouho postaral o sebe a o svou matku.

Sevřel ruku kolem peněz, pak nakráčel ke stolu a vrazil na něj hromádku mincí. „Patnáct lesků, včas. Jsme vyrovnaní?”

Mnich se liknavě natáhl, pohyboval se pomalu, lenivě, jak každou minci přepočítal a vložil do tučného měšce, co mu seděl vedle lokte. Nakonec když zmizela poslední mince, se v židli zaklonil a protáhl: „Vyrovnaní— pro teď.”

„Netrápí mě dluhy, co ještě neexistují. Zatím, Mnichu.” Otočil se a mířil ke dveřím.

„Slyšel jsem, že jsi v turnaji,” zavolal na něj Mnich.

Rath si povzdechl. Proč to pro Osud Mnicha zajímalo? „Kde jinde jsem měl schrastit lesky? Co ti je do toho?”

„Mám tě rád, Rate, i když se mi někdy nelíbí, jak tlacháš. Jsou tu jisté skupiny, co mají nesmírný zájem o to, aby vyhráli velmi konkrétní části turnaje. Uděláš dobře, když svůj cíl udržíš na skromné úrovni a lepší bude, když úplně odstoupíš.”

„Cože?” Rath se otočil zpět do místnosti. „Zapsal jsem se, abych dostal peníze, co můj otec dlužil. Musím vydržet jen tak dlouho, abych prohrál. Proč bych se pro všechno na světě chtěl sezdat s nějakým nafoukancem, co mě někde zamkne a bude předstírat, že neexistuju? A kromě toho všichni ví, že to je zmanipulované.”

„Ano, zmanipulované pečlivě a draze za pěknou řádku let. Lidé, co tvrdě dřou, aby získali, co chtějí, nemají moc rádi zásahy zvenčí,” řekl Mnich.

„Já do ničeho nezasahuju,” odpověděl Rath se zasténáním. „Jen jsem ti chtěl splatit dluh. Každý, kdo mě vidí jako hrozbu, je hlupák.”

Mnich si ho zadumaně prohlížel, pak si povzdechl a řekl: „Prokaž si laskavost, Rate, a rychle prohraj.”

„To jsem měl celou dobu v plánu,” řekl Rath. „Ale díky, eminence. Vždycky je tak uklidňující, když předstíráš, že se staráš i o někoho jiného než jen o sebe.”

Mnich si znovu povzdechl. „To je přesně ta pusa, co nenávidím.”

Rath se na něj usmál, bylo to ostré a ponoukavé. Přesně věděl, jak moc Mnich nesnášel jeho pusu. Mnich většinou preferoval ženy, ale jenom většinou. A Rath si u Trin vydělal celkem dost pencí, když obsluhoval Mnicha. „Dobrou noc, Mnichu.”

„Než se zase setkáme,” odpověděl Mnich, jeho úsměv byl stejně tak plný zubů a výsměchu.

Temperamentního strážného venku na chodbě vystřídal mnohem klidnější, kterého Rath dobře znal. „Dobrou, Bonesi.”

„Dobrou, Rate. Dávej si pozor, kam se vplížíš.”

Rath zvedl ruku v lenivém pozdravu na rozloučenou a znovu vyrazil do ulic. Spolkl nutkání se zasmát. Prvních pár příležitostí, kdy tohle dělal, se zasmál. Z větší části proto, aby nebrečel. Ale časem začalo být všechno suchopárné a splácení Mnichovi se otřepalo už dávno.

To Mnichovo varování, aby se držel dál od turnaje, se v něm pokoušelo hlodat, ale Rath to ignoroval. Prohraje, jakmile se dostane k první výzvě závěrečného kola. Ať si ostatní hráli na cokoli, nemělo to s ním co dělat.

Táhl se zpět do své části města, rychle si z pokoje vzal minci a pak zamířil do Mellow Harp, což byla celá léta oblíbená hospoda jeho a jeho přátel, v době, kdy skončil s děvkařením na plný úvazek. Když tam dorazil, už tam bylo rušno a stačil mu jen jeden pohled, aby našel své přátele. Mávali na něj a Rath jim dal vědět, že tam za chvilku bude.

Zašel k baru, objednal si pivo a talíř rybí polévky. Když to dostal, odnesl si to ke stolu a posadil se na prázdné místo na lavici mezi Coorem a Tophem. „Jak to šlo v boji, Coore? Viděl jsem, že jsi to dotáhl tak daleko jako já.”

„Jo, ale vyhrál jsem jenom tři kola.” Coor pokrčil rameny a ušklíbl se. „Z téhle ošklivé chásky už jsi zůstal jenom ty. Pokud se staneš chotí vévody, radši bys měl sestoupit sem dolů a všem nám koupit celou zatracenou hospodu.”

„Ha,” řekl Rath. „Na to moc nesázej. Jsem si jistý, že mi za pár dalších dní budete kupovat pivo na útěchu.”

„No, prozatím jsi pořád vítěz, takže mi kup pivo,” řekl Coor s úšklebkem.

Rath si dlouze a ukřivděně povzdechl, ale když přišla číšnice, dal jí dvě pence, aby dál donášela pivo.

Zrovna dopil své třetí pivo, když to u stolu ztichlo a půlka jich zírala. Pak se začali ušklíbat a ponoukavě šklíbit. „Vrátil se tvůj nápadník, Rathe.”

„Nemám nápadníka,” řekl Rath podrážděně. „Co to blábolíte—?” hlas se mu vytratil, jak mu to došlo a on se na svém místě otočil a opravdu spatřil, jak k nim kráčel Tress s tím svým pitomým úsměvem na tváři. „Co tady u zatracenýho Osudu dělá?”

Ostatní se smáli a Toph mu vrazil loket do žeber. „Vážně máš poslední dobou napilno. Vyhrávat v turnaji a bokem si polapit pohledného lorda.”

„Nic nevyhrávám, ani nic nelapám,” odsekl Rath. „Ale pokud s tím nepřestaneš, praštím ti hlavou o stůl.”

Toph protočil očima. „Někdo má tady rozbolavělýho ptáka.”

„To ten tvůj co nevidět—” zarazil se, jak mu na rameno ztěžka dopadla ruka, a on se zamračil nahoru na tu Tressovu hloupě pohlednou tvář. „Ještě jednou zdravím.”

Tressův úsměv se rozšířil. „Promiň, že jsem tě po duelu minul. Když se můj otec rozhodne mluvit, snaží se o to, dokud moře nevyschnou. A pokud se odvážím odejít, zatímco stále mluví, obvykle skončím v moři. Ale nechci rušit tebe a tvé přátele...” Rathovi přátelé, nápomocní mizerové, Tresse okamžitě ujistili, že si mohl s Rathem dělat, co se mu zachtělo, pokud jim nejprve koupí víc piva. Tress se zasmál a hodil na stůl pár pencí. „To to pokryje?”

Jejich jásot stačil na to, aby to přitáhlo pozornost zbytku hlučné hospody. Rath dopil vlastní pivo, pak vstal a vyrazil ven. Nedostal se moc daleko od hospody, když slyšel, jak za ním někdo přišel. Ucítil už známý dotyk Tressových prstů, co se mu ovinuly kolem paže. „Rathe—”

Rath si povzdechl a odvrátil se, jemně se vyprostil z Tressova sevření. „Co?”

„Udělal jsem něco špatně? Myslel jsem si—” Se zamračením se odmlčel, oči odvrátil stranou. „Myslel jsem si, že mě rád uvidíš.”

Lordové byli až příliš komplikovaní na nějaké prosté 'mít rád'. „Přijít za mnou je jedna věc, ale nepotřebuju, abys rušil mě a mé přátele a rozhazoval kolem peníze, jako kdyby pro tebe pár pencí nic nebylo.”

„Promiň,” řekl Tress. „Snažil jsem se jít s proudem. Neměl jsem v úmyslu překročit meze.”

Rath ze sebe vyrazil frustrovaný zvuk. „Zapomeň na to. Co chceš?”

Tress pozvedl obočí. „Samozřejmě s tebou strávit čas. Není to očividné?”

„Nejsme přátelé,” řekl Rath. „Užili jsme si a včera v noci jsi ke mně byl více než laskavý, ale oba víme, že tohle za pár dní nebo týdnů skončí, až tě to omrzí a přesuneš se na někoho nebo něco jiného.”

Tress semkl rty a odpověděl: „Po pár setkáních toho vážně příšerně moc předpokládáš. O mě nebo mých motivech nic nevíš.”

„Máš pravdu. Nic o tobě nevím, ale ty víš, kde žiju, kde piju, kde mě najít, když se ti zamane mě vyhledat. Jsem ti naprosto vydán na milost, můj lorde. A to se nikdy nezmění bez ohledu na to, kolik času spolu strávíme. A upřímně řečeno nechci svým omezeným volným časem mrhat na muže, co mě nakonec odvrhne stranou a úplně na mě zapomene.”

„Mohl bys mi dát nestrannou šanci,” odsekl Tress.

Rath si odfrkl. „Kohokoli se tu zeptej, jak často se lordové prokáží být hodni nějaké nestranné šance. Všichni z Vyššího Města jsou stejní, sejdou sem do slumu a ošukají pár vděčných prosťáčků, rozhází pár pencí a pak se vrátí zpět ke svému životu ve Vyšším Městě bez ohledu na to, jakou újmu a mrzutost tady dole způsobili.”

„Pereš se v turnaji za to, aby ses stal někým z Vyššího Města,” odsekl Tress.

„Jsem v turnaji proto, abych splatil dluhy svého otce, abych neskončil jako bójka v přístavě,” zavrčel Rath. „Skončil bych hned, kdyby po mě nepožadovali, abych vrátil peníze, co už nemám. Radši bych si nechal podříznout krk, než se stal jedním z vás.”

„Fajn,” řekl Tress. Hlas se mu krátce chvěl, než svůj hněv viditelně potlačil a jeho výraz se vyhladil. „Hádám, že všichni z Nižšího Města jsou taky stejní. Neschopní starat se o víc než peníze. Ale když děvkám zaplatíš dost, dokáží předstírat, že to tak není.”

Rath ucukl, trhl sebou, jako kdyby ho uhodil. Než se mohl otřepat, Tress už odběhl a zmizel za rohem. Rath nasucho polkl, cítil se zraněně a otevřeně. Chtěl...

Osud, nevěděl, co chtěl.

Ne. To nebyla pravda. Chtěl, aby to skončilo, než by udělal něco hloupého jako k němu přilnout.

Ta Tressova ošklivá rána na rozloučenou přinejmenším potvrdila všechno, co Rath řekl. Kdyby k té jejich hádce nedošlo dneska v noci, došlo by na ni později. A čím víc by se zpozdila, tím by byla ošklivější a bolestnější. Udělal správnou věc, když se teď Tresse zbavil.

Ale pořád se mu z toho převracel žaludek a byl připravený prorazit pěst oknem. Jak se dveře do hospody krátce otevřely, zevnitř se vyvalil smích a bylo to, jako kdyby mu někdo nasypal sůl do ran. Se svěšenými rameny se Rath otočil a zamířil domů. Byl vděčný, když konečně mohl padnout do své malé rozvrzané postele a na pár vzácných hodin svět ignorovat.

Trochu se vyspí a ráno bude všechno lepší.

----------------------------------------

~ Vážně? Prostě jen tak se na sebe naštvali a rozešli se... i když spolu asi ani nezačali chodit. ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>