OSA - kapitola 54

Kapitola 10

Následující dva týdny plynuly pomalu, hodiny odtikávaly vzadu v Rourkeově mysli. Zachri ho informoval o novinkách.

„Prošla zdravotním zhodnocením. Pro jistotu jsme pro ni naplánovali omega vesmírnou loď. Její zařízení by mohlo být užitečné.”

A později: „Mluvila se mnou o ubytování. Myslím, že má v plánu tu zůstat natrvalo.”

Bylo absurdní bát se vlastní matky, ale Rourke ji ještě nikdy nezklamal. Nikdy nešel za školu, nikdy nešel na večírek, nikdy nezákonně nekouřil nebo nepil a nikdy neudělal nic z těch vzpurných věcí, ke kterým se měl jako neklidný mladík dostat.

'A pak najednou udělal tohle.'

Usoudil, že ženy měly štěstí, protože měly přinejmenším prsa, co jim pomohly vyjít ven incognito, ve volném tričku. Při jeho ploché hrudi to už tak vypadalo, že měl pod oblečením basketbalový míč. A jak už mělo jeho štěstí ve zvyku, přísahal, že během posledních pěti dní před jejím příletem byl den ode dne větší. Teď byl jednoznačně opuchlý, což pravděpodobně mělo co dělat s Dítětem a s tím, že byl taky trochu plynatý.

Na vesmírné stanici mezi těmi známými řadami sedadel, mramorovou dlažbou a ozdobnými květinami si Rourke vzpomněl, jak vyběhl z můstku a pozvracel se. Trhl sebou, přemýšlel, co v něm poté Zachri viděl. Tehdy se cítil strašně a doufal, že na tohoto záhadného, mocného muže zapůsobí.

Ten muž včera nosil pár hodin brýle i doma. Omráčilo ho, že na ně zapomněl.

Když Zachri zachytil, jak se na něj Rourke díval, usmál se.

„Asi máš pravdu,” řekl Tobiasovi, co si hověl na sedadle za nimi. „Můžeme zůstat.”

Zachri si myslel, že by na jeho matku měl čekat v bytě, pravděpodobně proto, že Rourke byl tak nervózní. Tobias, co je doprovázel, trval na tom, že pozdravení rodiny u terminálu je důležitá lidská tradice.

Rourke je nechal, ať si o tom promluví. Podvolil by se, ať by řekli cokoli, jelikož to všechno stejně skončí stejně. Ale věděl, že by byl ještě nervóznější, kdyby byl zavřený v bytě.

Pomalu si zvykal na Tobiasovu autoritu ohledně jeho vztahu, ale preferoval, když se nedotýkali. A kdykoli byl druhý Alfa přítomen, vždycky vzal Zachriho za ruku nebo se o něj opřel. Takže věděl, že nebyl jeho preferovaný Alfa.

Zdálo se, že Tobias si toho nikdy moc nevšiml nebo ho to netrápilo. Momentálně měl nohy překřížené s jedním kotníkem na koleni a na klíně měl časopis. Nikdo nedokázal zosobnit „uvolněnost” tak jako on, a to byl v kompletním obleku.

Zachri byl ve svém univerzitním oděvu, vyjma saka. Rourke mu ho sundal a přiměl ho, aby si vykasal košili, protože nechtěl, aby se jeho matka cítila, že je pod jeho úrovní. Rourke měl těhotenské džíny a velké tričko.

Těhotenské džíny se bohužel staly nezbytnosti při 'prvním' náznaku obliny Dítěte. Mužské oděvy měly až příliš specifické velikosti, takže jednoho dne už nedokázal obléct své kalhoty. Thomas ho varoval. A dneska ráno, když si zkusil natáhnout jedno ze svých starých triček z pozemských dní, kvůli té natažené látce kolem břicha vypadal jako gigolo. Takže měl těhotenské kalhoty a nové tričko, do kterého by měl plně dorůst zhruba ve čtyřech měsících.

„Promiňte, pánové.” Přišel k nim jeden ze zaměstnanců vesmírné stanice, pokorně sklonil hlavu. „Vesmírná loď připlouvá. Dvanáct minut do vyložení.”

„Děkuji.” Rourke vždycky odpovídal, ale Alfové většinou nedávali najevo ani to, že je slyšeli.

Rourke svého syna naučí, aby vždycky říkal děkuju. Plán Omega Society, jak „svrhnout” mimozemské suverény bylo dlouhodobé a nejkrajnější řešení, ale bylo to efektivní.

'Jo, správně. Dál si říkej, že jsi opravdový rebel. Mamka tomu uvěří.'

Ruce měl na břichu, držel si ho ze stran. Teď to pro něj byl tak přirozený počin, ale neměl by to dělat. První pohled jeho mamky na svého syna by neměl být o tom, jak si Rourke držel své nafouknuté basketbalové dítě. Založil si paže na hrudi, ale to také zdůraznilo tu zakulacenost.

Zaplétal si prsty a zase je rozplétal, strčil si ruce do kapes a zíral na dveře, kterými jeho matka přijde. A přemýšlel, co přesně uvidí.

Zachri neuměl číst myšlenky, ale dokázal přečíst Rourkeovy emoce. Přišel k němu a vzal ho za ruce, ovinul mu paži kolem zad.

'Možná že tohle je to, co by měla vidět...' On a Zachri, co spolu stáli jako pár.

Vesmírná stanice na chviličku odplynula. Rourke byl stále napjatý, když se políbili, zatímco byli lidé v okolí, ale už si zvykl na láskyplné dotýkání na veřejnosti. A Zachriho oči měly hypnotickou schopnost.

Od chvíle, kdy se u něj rozvinula symbiotická telekineze, došlo i na nehmatné dotýkání. Drželi se víc než jen svými pažemi.

'Moje oči... Zapomněl jsem na svoje oči...'

Jeho matka už nikdy znovu neuvidí obvyklého Rourkea. Při této myšlence vystřízlivěl, ale k okolnostem se to hodilo. Nikdy nebude přesně takový, jako když odešel ze Země.

Z můstku scházelo mnoho párů bot a on otočil hlavu. Pak se ty dvojité dveře otevřely a byla tam, v místnosti, normální jako vždy. Měla na sobě jeden ze svých starých svetrů a obrovské funky sandály, co měla z nějakého důvodu ráda. Na hlavě měla barevnou bandanu, aby jí zakryla super krátké vlasy. A zatímco ten našedlý odstín jejích rysů byl permanentní, měla v očích živost, co si Rourke spojoval s mladšími, lepšími časy.

„Rourke! Zlatíčko!”

Blížila se k němu s otevřenou náručí a Rourke na zlomek sekundy zapomněl na všechny ty fyzické změny a rozběhl se k ní. Do jejího objetí směřoval bázlivě, ale ona ne. Neprojelo jím žádné zachvění, když se jejich břicha srazila navzdory jeho úsilí držet se zpět. Dokonce ho vzala za tváře, dívala se na něj s radostí a zdálo se, že ani nemrkla nad tím novým strašidelným světlem v jeho očích.

Myslel si, že tohle bude ta chvíle, kdy se vzpamatuje a kdy ho pustí a pomalu odstoupí zpět.

Místo toho mu stáhla tvář na svoji úroveň a políbila ho na tvář. Kvůli tomu zasténal a otřel se. Tohle neudělala od chvíle, co byl hodně malý.

Ptala se ho na tolik otázek naráz. Bylo nemožné vědět, kde začít s odpovídáním.

„Ach zlatíčko, vypadáš tak nádherně, chyběl jsi mi. To jsi vyrostl? Jak se ti vede? Zkusil jsi některý z těch receptů, co jsem ti poslala? Och, dostal jsi tu fotku, co jsem poslala, když jsem přilétali? Mám tolik věcí ke zdokumentování, vydrž!”

Když malou Melissu tak často fotila, určitě jí to vytříbilo její schopnosti s telefonem, protože okamžitě jednou rukou a za řeči použila aplikaci fotoaparátu. Rourke se ji od toho snažil odradit, ale 'během' své řeči zaslechl falešný zvuk spouště. A v další sekundě měla další fotku Zachriho.

„Dobře a teď všichni!”

Rourke měl jen stěží čas dát hlavu do skupinky a usmát se. Zachri je také následoval, což Rourkea překvapilo. Nějak se jim podařilo pořídit klasickou, šťastnou fotku všech tří pohromadě.

„Hej. Můžeš mi to poslat?”

Ještě nikdy nepožádal o fotku. Tahle byla důležitá.

Už na tom dělala těmi svými šílenými prsty a jeho telefon cinkl.

„Ach jo, to bylo rychlé.” Jen stěží mohla kouknout na telefon. A pak si Rourke všiml té velké lesklé obrazovky. „Máš nový telefon, co?”

Mávla rukou jako prvotřídní dáma. „Och, drahoušku, 'všechno' mám nové.”

Evidentně až na oblečení. Ale teď si Rourke všiml těch mnoha, mnoha kufrů, co dorazily se čtyřmi pracovníky. Bylo toho dost, aby naplnila dům.

„Uch. To je všechno tvoje?”

„Moje...” Přikývla a schovala si telefon. Pak očima střelila stranou jako zlobivé dítě. „A Coriho a Ann...”

„Cože?”

Jeho štěstí bylo totam. Panicky se podíval k terminálu.

„Jo, drahoušku, chtěla jsem si s tebou o tom promluvit. Čeká, až skončíme, a pak vyjde a setká se s tebou.”

„'Jak se sem dostal?'”

Rourke věnoval Zachrimu zrazený pohled. Musel v tom taky jet. Ale jeho Alfa působil stejně poplašeně jako on. A pak předstoupil a paží posunul Rourkea za sebe.

„Cory nedostal právo sem přijet.”

Řekl to tím tónem, co by kohokoli jiného zastrašil. Jeho matka byla buď nevědomá, nebo to hrála.

„No, tak nějak jsem ho sem protlačila. Víš, jako že jsem matka Omegy a tak. Páni, kdybych tohle udělala ve městě, vyhodili by mě pěkně zpět na ulici, ale mezi těmi lidmi ze Society je to jako být z královské rodiny.” Poplácala ho po hrudi, jako kdyby se přátelsky bavili. „Snažím se svou moc příliš nezneužívat, ale víš, zabralo to.”

„No, z tý zatracený lodi nevyleze!” řekl Rourke. „Pojede zpět na Zemi!”

'Kam patří spolu s ostatními omega-nenávistníky.'

Srdce Rourkeovi bilo jako splašené.

'Měl bych být silnější.'

Jako Zachri, co byl pevný a klidný. A Rourke cítil, jak se k němu jeho energie natahovala s nižším tónem než jeho. Byl to opak toho jeho horečnatého a Rourke si všiml, jak se květině třásly listy. Žádný větrák tu nebyl. Byla to jeho symbiotická telekineze.

Rourke se zklidnil. Uvědomil si, že kdyby skutečně chtěl, mohl Coriho doslova zničit. Tak proč by se měl bát jeho slov? Co mu mohla udělat?

Technicky nic, ale bylo mu z toho špatně, jen na to pomyslel.

Zachri řekl zaměstnancům: „Nechte tu jen její zavazadla. Zbytek pošlete zpět na loď. Ostatní jedou domů.” A jeho matce řekl: „Cory na toto nemá povolení.”

Tobias se postavil po Zachriho boku a zakryl tak Rourkea z dohledu z terminálu.

„Martho, toto není v pořádku. 'Chápeš', že to není v pořádku. Nepředstírej, že ne.”

„Znám tvůj hlas,” řekla a zněla nespokojeně.

„Ano. Jsem Tobias. Čekal jsem na řádné představení, ale teď bude moje omluva za to, že jsem ti vyhrožoval, zbytečná.” Na jednoho zaměstnance štěkl: „Beto! Požaduji důstojníka.”

„Kvůli čemu?! Nezatknete mě!”

„Někdo musí Coriho doprovodit zpět, ujistit se, že řádně vystoupí z lodi na Zemi a že nikomu neublíží. Porušuje zákon, a tak ho ze zákona budu monitorovat. A někdo by za to měl být také hnán k zodpovědnosti, ale předpokládám, že 'ty' to nebudeš.”

„Co tady dělá, Martho?” zeptal se Zachri. Neměl ten samý nenávistný tón. „Proč jsi ho přivedla?”

„A neřekla jsi o tom svému laskavému, drahému synovi,” dodal Tobias.

Rourkeovi ten kompliment zalichotil a zároveň si jím nebyl jistý. Kdyby to řekl Zachri, znělo by to přirozeněji. Od přítele a jiného muže to bylo příliš. Ale pro teď to ignoroval.

„Jo, mami, proč?”

Rourke se pohnul, aby viděl kolem těch ochranitelských Alf. Ačkoli byl Tobias pro Rourkea stále nejistým přítelem, to on byl z toho rozčilenější. Rourke to téměř cítil přímo ve svém nitru, jako kdyby slyšel hlas, co nebyl jeho. Tobias 'zuřil', ačkoli to dobře skrýval.

Zlehka položil ruku mezi jeho lopatky, dotkl se spíše látky jeho saka než zad. To přerušilo tu zuřivou energii a přitáhlo více pozornosti na něj.

Své matce Rourke řekl: „Nemáš právo nás nutit se navzájem vidět.”

'A proč jsi tohle musela podělat? Ten okamžik byl předtím dokonalý!'

„Och, oba dva jste naprosto hloupí.” Sevřela pásek od své kabelky a oslovila Tobiase: „'Oba' ty chlapce považuji za své syny. Vychovala jsem je. Je to Rourkeův bratr, zeptej se ho.”

„To není pravda. Přestaň lhát.”

Rourke lehce poklepal prsty, aby si udržel Tobiasovu pozornost. „Lidské rodiny jsou trochu divné. Cory a já nejsme pokrevně spříznění, ale je to... vlastně pravda. Je tak trochu můj bratr.”

„Rourke, souhlasili jsme jenom s tím, že sem přivedeme ji,” vložil se do toho Zachri. „A ještě k tomu zdráhavě. Dal jsi jasně najevo, že tento 'bratr' není vítán. Myslím, že by měl jít.”

Teď na něj byli otočení oba Alfové a všichni čtyři utvářeli kroužek. Jeho matka měla ten odhodlaný pohled, co se nedal konfrontovat.

„Pokud půjde on, jdu i já,” řekla.

„Ksakru.” Rourke si povzdechl. Na jednu stranu dával tak nějak za pravdu Tobiasovi. Bylo únavné, jak jí ty její lži procházely. Na druhou stranu...

Věděl, co jeho matka chtěla. Její rodina, znovu ucelená. Kvůli ní a protože kdyby chtěl, mohl Coriho vrhnout do sloupu, zjistil, že se stejně přikláněl k ní.

„Ne. To nic. Pokud bude neuctivý... zbavte se ho. Ale pokud chce přijít na návštěvu, nevadí to.”

Teď se mu od jeho matky dostalo pohledu, co celou dobu čekal. Jako kdyby byl chameleon, co se tvářil jako její syn.

„Tomu nevěřím.”

„Věř nám,” řekl Zachri, dotkl se Rourkeova břicha, ochranitelsky ho držel. Rourke všude cítil jeho energii, jak hladila to dítě uvnitř. Trochu se pohnulo. I Rourke cítil dítě, svou symbiotickou telekinezí.

„Nechci své dítě vystavovat negativní energii,” vysvětlil Rourke své mámě. „Pokud bude příliš nezdvořilý... i kdyby si to jenom 'myslel'... musí Cory jít.”

Zachri řekl: „Pokud ho tu Rourke nechce, odejde a ty tu zůstaneš. Není to na tobě, Martho. Rourke si vybere svou rodinu.”

„Tahle neúcta by jí neměla projít,” zamumlal Tobias a Rourke zcela přitiskl ruku na jeho záda a dvakrát ho poplácal.

Viděl, že jeho matka byla zmatená, že se dotýkal obou mužů. Ale Rourke se díky tomu cítil lépe. Nikdo nebyl lépe chráněný než on a ostatní omegy.

„Rodiny se neustále navzájem přepadávají,” řekl k Tobiasovi. „Zvykneš si na to.” Přečetl si jméno na jmenovce jednoho zaměstnance. „Uch, Renae, můžeš říct ostatním cestujícím, že můžou opustit loď?”

Přikývla, nechala zavazadla být a vrátila se zpět na můstek.

Jeho Alfové po obou jeho bocích sledovali terminál jako strážní psi. Jeho matka vypadala, jako že se ho chce zeptat na něco důležitého. Jako: 'Kdo jsi? Co se s tebou stalo?'

'Z tohohle by měla být další šťastná rodinná fotka,' pomyslel si cynicky, zatímco se objevil jeho starý kamarád.

----------------------------------------

~ Čekají nás poslední 3 kapitoly, takže uvažuju, že se trochu posnažím, aby to bylo co nejdřív... Už by to chtělo změnu povětří! ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>