TS - kapitola 68-70

Kapitola 68 – Spolu v tanečním studiu (1)

Ačkoli noviny oznámili, že se Ge Chen přidá k výcvikovým lekcím, momentálně byl zaneprázdněný natáčením filmu a ještě neměl čas docházet na hodiny. Ten zmíněný film byl ten, při kterém došlo k incidentu mezi Ge Chenem a Tang Fengem. Ten film byl napsaný obzvláště pro Ge Chena v Su Qichengově pokusu zvýšit jeho popularitu. Tang Feng v tom filmu dostal jen malou roli. Před několika dny Xiao Yu požádal o scénář a pročetl si ho. Film se odehrával ve zločineckém podsvětí a zaměřoval se na dva sirotky, které adoptoval a vychoval mafiánský boss. Ti dva sirotci nakonec skončili tak, že kráčeli dvěma velmi rozdílnými cestami.

Z těch dvou sirotků hrál Ge Chen toho andělského, dítě, které se zřeklo své zločinecké výchovy a vrátilo se na cestu světla. Tang Feng hrál toho druhého sirotka, co byl zkažený na kost. Ačkoli shrnutí filmu hlásalo, že se příběh točil kolem obou, Ge Chen měl v porovnání s Tang Fengem mnohem více scén. Tang Fengova temná role se více ukazovala spíš ke konci filmu, kdy se on a Ge Chen utkali ve finálním střetu na jachtě. Ge Chen nakonec zmáčkl spoušť, vystřelil tu osudnou kulku a poslal Tang Fenga do oceánu.

Tang Feng nevěděl, jestli budou muset znovu přetočit konec. Konec konců to rozhodnutí nespočívalo na něm, ale na Lu Tianchenovi.

Až se rozloučí s Chen Mingxuovým pořadem, brzy se bude zase hlásit na televizní stanici kvůli natáčení Milence snů. Pořad o mužích, co usilují o jiné muže. Musel produkci pochválit, že přišli s takovým nápadem. Bylo to jak troufalé, tak neotřelé.

Kromě toho, že to ve společnosti způsobí senzaci, pořad by měl získat také dobrou sledovanost. Od Xiao Yu slyšel, že autorská práva pořadu už prodali do zámoří. Jedním z kupujících byla televizní stanice ze západní Evropy. Otevřená západní Evropa pravděpodobně nemohla uvěřit, že zastaralá Čína z jejich dojmů mohla vyrobit tak pokrokový pořad.

Milenec snů rozhodně zněl zajímavě. Tang Feng jenom doufal, že ho nevyřadí po prvním kole. To by bylo trapné!

Tang Feng obvykle během dne docházel na výcvikové lekce a na noc si šel domů odpočinout. Ale ten den Tang Feng zůstal až do večera, aby Tang Tiantian pomohl zlepšit její strašlivé tančení. Jelikož Tang Tiantian byla klevetivá žena s růžovými brýlemi, nemarnila ani chvilku, než se Tang Fenga zeptala na jeho vztah s Ginem. K jejímu zklamání Tang Feng tu otázku setřel jen několika slovy a vtáhl ji do tance. Nedal jí ani chvilku času, ani energii na to, aby se dál vyptávala.

Kolem osmé večer byla Tang Tiantian tak vyčerpaná, že si řekla o přestávku.

„Už mi na tom nesejde. Můžeme pokračovat zítra. Já... jsem tak unavená, že se zhroutím!” Když ze sebe vydolovala pár vět, Tang Tiantian mu zamávala ve spěšném rozloučení a odešla. Ve velkém a prázdném tanečním studiu zůstal jenom Tang Feng.

Výcvikové lekce se konaly v místnostech vily. Když skončila hodina tance, člověk si mohl odpočinout v hale nebo se osprchovat v koupelně. Všude v hale byly instalované kamery, jenom koupelna byla vyňata z neustálého pečlivého zkoumání.

Tang Feng byl ze všeho toho tance zpocený. Melodická hudba tanga se stále linula studiem, co mírně páchlo po potu. Tang Feng si sundal boty a bosky přešel k oknu. Otevřel ho a nechal se ovívat chladným vánkem. Byl to skvělý pocit na kůži. Zavřel oči a zhluboka dýchal. Pak roztáhl ruce jako křídla, jako kdyby se svobodně vznášel nekonečnou noční oblohou.

Bylo úžasné být schopen dýchat. Byla to chuť bytí naživu.

Oknem dovnitř svítilo měkké měsíční světlo a osvětlovalo podlahu a měnilo ji na stříbrně bílý koberec. Když Lu Tianchen přišel do studia, setkal se s obrazem Tang Fenga s tváří otočenou vzhůru k měsíci, jak vítal noční vánek s otevřenou náručí. Ten pohled byl nepatrně mlhavý jako romantická scéna ve filmu nebo olejomalba, ale vytvářelo to nádherný a poklidný obraz. I když byla noc, viděl, že v Tang Fengově těle přebývala jasná energie a naděje.

„Tango ti vážně jde. Myslím, že Pacino už nemá nic, co by tě naučil,” řekl Lu Tianchen, jak nakráčel do studia.

Tang Feng se neotočil. Jen otevřel oči a položil si dlaně na okenní parapet. „Celkem si tanec užívám. Rád vyjadřuju emoce tím, že se držím hudby a pohybuji tělem. Mám pocit, jako kdyby to osvobodilo jak mé srdce, tak duši. Během tance mohu zapomenout na mnoho věcí, dokonce i na starosti.”

Kapitola 69 – Spolu v tanečním studiu (2)

Jak spolu lidé komunikují? V Tang Fengově slovníku to bylo tak, že nebyli ani submisivní, ani panovační. Pro druhořadou hvězdu bez zázemí bylo snadné chovat se před svým nadřízeným přespříliš podlézavě. Naopak celebrita, co pocházela z dobrého zázemí, se snadno nechala pohltit arogancí a často z ní sálal podobný dojem jako z pyšného páva. Pro oba typy by bylo těžké zanechat u druhých pozitivní dojem a získat si jejich uznání. Aby spolu dva lidé skutečně komunikovali, museli se uvolnit a pokračovat v neuspěchané konverzaci.

Po pravdě bylo nejlepší být sám sebou bez žádných přetvářek.

„Pa—” Tang Feng otevřel plechovku ledově vychlazeného piva a podal ji Lu Tianchenovi. Další si otevřel pro sebe a zaklonil hlavu, aby se napil. Jak mu studený nápoj stékal hrdlem, trochu pálil. Rychle cítil, jak se mu rozvázal jazyk, jak mu začal alkohol prostupovat tělem. Zavířil pach alkoholu a smísil se s pachem potu, co se stále vznášel ve vzduchu. Hudba, co v sobě měla něžnost a vášeň jedinečnou pro argentinské tango, stále hrála.

„Tang Fengu, chci se tě zeptat na jednu otázku.” Lu Tianchen stál vedle Tang Fenga. Než pokračoval v řeči, napil se piva. „Ačkoli to ty jsi souhlasil s tou měsíční dohodou s Charlesem, nenávidíš mě za to?”

„Haha.” Tang Feng se jenom zasmál a díval se ven na mlhavou noční scenérii. Zvenku dovnitř stále vanul chladný vánek. Zářilo na něj měsíční světlo a vytvářelo na jeho tváři vlnky. Už teď vypadal opile.

Tang Feng pokrčil rameny, plechovka piva v ruce jej mrazila. Nenuceně prohlásil: „Kvůli čemu bych vás měl nenávidět? Už je to minulost, i když jsem zvědavý, proč jste se na tu otázku zeptal zrovna teď.”

Tang Feng naklonil hlavu ke straně a podíval se na muže vedle sebe. Jak se jeho úsměv rozšířil, rozzářily se mu oči. „Můžu vám říkat jménem?” Muset Lu Tianchena celý den oslovovat jako „předsedo Lu” bylo někdy trapné.

Lu Tianchen se po něm podíval a přikývl. „Můžeš.”

„Lu Tianchene, jak mě propustili z nemocnice, na hodně věcí si nevzpomínám. Tehdy, jak jsem s Ge Chenem spadl do oceánu, můžeš mi říct, proč ses rozhodl zachránit jeho místo mě?” Navzdory tomu, že říkal, že už to byla minulost, stejně měl pár otázek.

„Zaprvé bez ohledu na to, co ti Ge Chen řekl, aby tě vyprovokoval, to ty jsi udělal první krok. Zadruhé, stejně jsi měl na konci filmu spadnout do oceánu. Plus umíš plavat. Zatřetí, některé věci ti neřeknu.” Tang Feng nevěděl, jestli Lu Tianchen odpověděl upřímně nebo ne. Alespoň se mu dostalo odpovědi. To bylo lepší, než kdyby tápal ve tmě.

Nezáleželo na tom, kdo pochybil. Ani nezáleželo na tom, co minulý Tang Feng udělal, že ho Lu Tianchen tolik nesnášel. Kvůli ztrátě toho mladého života převzal vládu nad tímto tělem. Současný Tang Feng měl právo Lu Tianchena mírně potrestat za to, co provedl. Na tomto světě neexistovala absolutní pravda nebo lež. Každý člověk měl vlastní úhel pohledu a vlastní důvody pro své počínání.

Kvůli tomuto mohl Tang Feng věci posuzovat jen z „Tang Fengovy” perspektivy. Nepostavil by se na Lu Tianchenovo místo a nebude přemýšlet, jaké to pro něj je.

„Snažil ses spáchat sebevraždu.” Lu Tianchen sklopil oči, schoval je před měsíčním světlem. Tang Feng neviděl, co bylo v očích druhého muže, ani nevěděl, proč se Lu Tianchen najednou rozhodl tohle odhalit.

„Lu Tianchene, přiznávám, že jsi rozhodný muž. Také jsi velmi neústupný a víš, jak věci obrátit ve svůj prospěch a jak hodně vydělat. Vskutku úspěšný podnikatel. Co se týče toho, jak se chováš jako člověk, nejsi lepší než dítě. Nevědomé dítě může často provést ty nejkrutější věci, jelikož věří, že má vždycky pravdu.” Tang Feng se usmál a otočil se, aby se mohl opřít o baletní zábradlí. Povzdechl si a řekl: „Věděl jsi, že jsem se snažil spáchat sebevraždu. Také jsi věděl, že jsem přišel o většinu vzpomínek, a přesto jsi lidem stejně rozkázal, aby mě nechali u Charlese.”

Naštěstí tohle tělo ovládal on, když ho poslali za Charlesem. Kdyby to byl minulý Tang Feng, nevěděl, jak by takový impulzivní mladík zareagoval po takovéhle provokaci. Navíc ten mizera Charles nebyl zase tak hodný člověk.

Lu Tianchen vypadal, jako kdyby ho Tang Fengova přímá a ostrá slova bodla. Stáhl obočí a otevřel ústa, ale zůstal zticha.

Tang Feng neměl v úmyslu zůstat jen u toho. Pokračoval: „Copak tě nikdy nenapadlo, že bych kvůli tvému rozhodnutí mohl zemřít? Nebo že v té době pro mě byla smrt lepší než život?”

„Tohle je tvůj způsob, jak si mi stěžovat?” Lu Tianchen se najednou natáhl a chopil se Tang Fengova ramene. Na jeho tváři nebylo vidět nijak valný výraz. „Zrovna teď jsi pořád naživu a žiješ lépe než předtím. Kdyby se lidský temperament dal tak moc změnit jen tím, že se člověk topí a poleží si měsíc v nemocnici. Pokud člověk, co neuměl ani slovo anglicky, teď mluvil lépe než navrátilci ze zahraničí; pokud se člověk mohl... proměnit na to, co zrovna teď jsi ty, tak svého rozhodnutí ani v nejmenším nelituji.”

Lu Tianchen ze sebe na jeden nádech vydal dlouhý řetězec slov. Ale Tang Fenga to, co teď slyšel, tak nějak šokovalo.

„O jedné věci tě můžu ujistit. I kdybys ty sám souhlasil, už tě nikdy za nikým nepošlu.” Lu Tianchenovy rty se zvedly v úšklebku. Zatřásl plechovkou, co držel v ruce, a pokračoval: „Nezapomeň, že patříš mě jako jedna z budoucích superstar Tian Chen Group.”

Když po sobě Lu Tianchen nechal tato slova, odešel stále s plechovkou v ruce.

Tang Feng se o samotě opřel vedle okna. Teprve, když Lu Tianchen odešel, se rozesmál. Bezmocně potřásl hlavou. „No ano, nikdo není úplně jako Lu Tianchen.”

Kapitola 70 – Zkušební otázka herecké lekce

Ge Chen začne docházet na výcvikové lekce až od druhé epizody, to znamenalo, že se neukáže během celého prvního týdne.

Jak se dalo čekat, když jako tahák na poslední epizodu Chen Mingxuova pořadu použili titulky jako „Tang Fengův poslední díl” a „Tang Fengův telefonát s Ginem”, podařilo se mu vyhrát korunu s nejvyšší sledovaností. Obzvláště během části s tím telefonátem si pořad udělal rekord ve sledovanosti během toho vysílacího času.

Tang Feng nikdy nečekal, že se proslaví díky Ginovi.

Po natáčení zavolal Ginovu manažerovi, ale k jeho úleku mu manažer nedal Ginovo číslo. Jenom mu řekl, že se Gino těší na jejich další setkání. Později se od Xiao Yu dozvěděl, že to Lu Tianchen rozkázal svým lidem, aby Gina zkontaktovali. Gino nečekaně souhlasil.

No, měl by být za ty výsledky rád, neboť se zdálo, že Lu Tianchen se opravdu rozhodl jej začít propagovat.

Co se týkalo výcvikových lekcí, ke konci týdne se měla pořádat lekce v hraní. Všichni byli plní očekávání. Jelikož byli herci a herečky, jejich největším cílem bylo zlepšit se v hraní.

Navíc měli příležitost setkat se s Learym, hercem světového formátu, co vyhrál ocenění na každém významném filmovém festivalu. Byl to také učitel, kterému byl zesnulý Fiennes Tang nejvíce zavázán.

V tomto okamžiku bylo složité popsat Tang Fengovy pocity. Byl trochu nervózní, ale také trochu natěšený. On a ostatní studenti stáli pospolu a čekali na Learyho příchod. Tang Feng se nijak nelišil od ostatních studentů, všichni do jednoho vypadali jako fanoušci.

Ale Tang Feng nebyl jen pouhý fanoušek.

Dveře do třídy se otevřely a dovnitř vešel starý kavalír s kšticí šedivých vlasů a scvrklým obličejem. Jeho tvář možná byla plná vrásek, ale když se usmál, všichni měli pocit, že je celkem rozkošný. Leary se na první pohled jevil nesmírně laskavý a k davu studentů z něj sálala přístupná atmosféra.

Tang Feng okamžitě nepřistoupil a nemačkal se kolem Learyho jako ostatní. Zůstal vzadu a jen na toho otravného starce koukal. Zhluboka se nadechl a mírně se usmál.

Jako by Leary cítil pohled Tang Fenga, co byl obklopený lidmi, vzhlédl a jejich oči se setkaly. Learyho tmavě hnědé oči byly stejně průzračné jako vždycky. Tang Feng v nich viděl směsici překvapení, pochyb a radosti.

Leary dal studentům unikátní lekci hraní. V Learyho hodinách nebyly žádné omezující teorie, co byly v hereckých školách tak rozšířené. Místo toho se zdálo, že si myslel, že je lepší, aby studenti použili vlastní srdce k cítění, studiu a hraní.

„Co je při hraní nejdůležitější? No, pokud hrajete taxikáře, musíte se chovat jako taxikář. Musíte se jevit znuděně, ale také že jste připraveni klevetit. Jaké další charakteristiky vás napadají? To nejzákladnější v hraní je porozumět své roli. A nejdůležitější je, že do svého hraní musíte vnést své osobní kouzlo a zvláštní rysy. Tím se stanete nejenom taxikářem, ale taxikářem jako nikdo jiný.” I když bylo Learymu skoro sedmdesát, jeho hlas byl během přednášky zvučný.

Než aby se Leary snažil studentům říct, jak hrát nebo jaké dovednosti musí zvládnout, radši předával nový a unikátní koncept hraní.

Ke konci hodiny Leary přehlédl každého jednotlivého studenta a usmál se. „Míval jsem přítele. Lidé si jej vážili jako jednoho z nejnadanějších herců tohoto století. Až vaše hraní překoná barvu kůže a kulturní rozdíly, pak to můžete považovat za svůj největší úspěch.”

„Hraní je umění a umění nemá žádná omezení,” pokračoval Leary. „Doufám, že se všichni podíváte na pár Fiennesových filmů. Jeho úmrtí bylo pro svět velkou ztrátou. Ale já věřím, že to není poslední skutečně nadaný herec. Věřím, že mezi vámi bude člověk, co jej překoná.”

Ať už to bylo úmyslně nebo ne, Leary pohlédl Tang Fengovi do očí, jak říkal tu poslední větu.

To byl konec herecké lekce? Samozřejmě že ne.

„Tohle je moje první lekce, ale je to také poslední. Na naší další lekci podstoupíte test. Zavedu vás do prázdné místnosti a nebude vám dovoleno použít řeč těla nebo scénář. Budete moct jenom chodit. Hraním a svýma očima interpretujete a zahrajete píseň. Přeji vám všem hodně štěstí.”

Takový test byl vskutku podle Learyho stylu. V jeho podání to znělo tak propracovaně a důstojně, ale ve skutečnosti byl ten stařec prostě příliš lenivý, aby dělal něco náročnějšího.

Ta touha se rozesmát rychle převládla nad smutkem, co Tang Feng cítil, když ho jeho starý přítel nepoznal. Tang Feng v duchu brumlal nad tím starcem s pokerovou tváří, co se tvářil tak vážně. Nechtěl si přiznat, že ho trochu dojalo, když Leary zmínil jeho jméno.

Dříve byli přáteli, ale i od teď jimi budou.

Při svém posledním představení na této hodině se bude velmi snažit.
-------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>