TS - kapitola 96-97

Kapitola 96 – Pořád příliš mladý (1)

„Tohle nemá s naší úmluvou co dělat, předsedo Lu.” Na Albertově tváři se objevil mírný úsměv, jak pokračoval: „Náhodou jsem narazil na Tang Fenga a vychutnal jsem si s ním šálek kávy. Nemusíš být tak napjatý. Ani prstem jsem se ho nedotkl.”

Lu Tianchenovy rty se pozvedly v suchém úšklebku. Podíval se přímo na Alberta a řekl: „Správně, jen ses ho dotkl všema pěti.”

„Hahaha, nevěděl jsem, že jsi schopný žertovat.”

„Tohle není žert. Patří mě; ať tě nenapadne nic hloupého.” Lu Tianchenův tón byl lehký, ale v jeho slovech bylo něco, kvůli čemu bylo těžké je jen tak odmávnout.

Albert v reakci na ně přimhouřil oči. Usmál se a řekl: „To je nečekané. Pokud vážně patří tobě, tak co potom to malé bílé kotě, co jsi mi dal minule?”

„To byla jenom obchodní úmluva.”

Jelikož Tang Feng seděl trochu dál, neslyšel, o čem se ti dva bavili. Opřel se o opěradlo své židle a zívl. Dneska vstával výjimečně brzy, takže i když zrovna vypil kávu, pořád se cítil lenivý a unavený. Pásmová nemoc si na jeho těle vždycky vybrala svou daň; po dlouhém letu pro něj bylo těžké mít jasnou hlavu.

Tang Feng zvedl svůj šálek a znovu usrkl kávy. Znovu se podíval po Lu Tianchenovi a Albertovi; ti dva stále o něčem diskutovali. Kdyby se spoléhal na vzhled, Albert vypadal jako šlechtic, co patřil do starobylého hradu. A vedle něj stál Lu Tianchen, co nebyl o nic méně impozantní. Jen podle vzhledu měli oba muži své vlastní jedinečné osobní kouzlo.

Bohužel, jeden z nich byl abnormální fanoušek divadla, co během svého života pravděpodobně viděl příliš mnoho Shakespearových her. A druhý byl ledovec, co tak dlouho potlačoval svoje emoce, že byl teď trochu mimo.

Ačkoli Tang Feng neslyšel jejich konverzaci, hádal, že diskutovali o něm. Několikrát je přichytil, jak se oba dva podívali jeho směrem. Tang Feng doufal, že ho Lu Tianchen zase neprodával v nějaké obchodní úmluvě. Jinak by toho ledově chladného muže vážně pěkně kopl do zad.

Správně, mobil.

Tang Feng shlédl na obrazovku svého mobilu. Bylo divné, že ukazoval, že zrovna před chvílí volal na neznámé číslo. Ale Tang Feng si nevzpomínal, že by to číslo vytočil.

Ze zvědavosti to číslo znovu vytočil. O pár sekund později Albert vytáhl svůj mobil z kapsy. Tang Feng ten hovor okamžitě ukončil. Kdy si mu Albert pohrál s telefonem?

Albert na Tang Fenga s úsměvem zamával.

Naopak Lu Tianchen na něj zahlížel. Zavolal: „Tang Fengu, pojď sem.”

Ty mi řekneš, abych přišel, a já přijdu. Co jsem štěně? Navzdory své myšlence se Tang Feng zvedl a přišel k nim. Jelikož se sám nedokázal vypořádat s divným člověkem jako Albert, Lu Tianchen mu sloužil jako nezbytný štít.

Když Tang Feng přišel až k Lu Tianchenovi, ten jej okamžitě pevně vzal za ruku a druhou paži mu omotal kolem pasu. Lu Tianchen řekl Albertovi: „Nejenom že patří mě, patří i Charlesovi. Jinými slovy, Tang Feng patří nám oběma.”

Tohle... Co přesně je tohle? Tang Feng cítil, jak se v něm vzdouvají všechny možné myšlenky, ale na povrchu zachoval klidný úsměv.

„Je to pravda? Ale já jsem zrovna viděl, jak jsi měl rande s jiným mužem.” Albert se podíval po Tang Fengovi.

Pokud tady hráli takovou šarádu, tak Tang Feng jako profesionální herec hodlal hrát až do samého konce. S tím se ještě o krok přiblížil k Lu Tianchenovi. Měli podobnou výšku, ale Lu Tianchen měl mnohem silnější stavbu těla.

„To mluvíte o Michaelu Ginovi? To je můj kolega z dalšího filmu. Jen jsme mluvili o scénáři.” Tang Feng zvolil bezpečnou odpověď, jelikož nevěděl, co Lu Tianchen řekl Albertovi.

„Vážně? Haha. Myslel jsem si, že předseda Lu a Charles mají svůj majetek na krátkém vodítku. Dobrá, pokud je to takhle, předpokládám, že bych se neměl dál pokoušet o milovaného někoho jiného.” Albert na Tang Fenga s úsměvem namířil jeden dlouhý pohled. Pak se otočil a odešel z terasy. Falešní číšníci Alberta okamžitě následovali.

Pár minut po Albertově odchodu Lu Tianchen konečně uvolnil svůj stisk na Tang Fengovi.

„Co se tu děje? Od kdy patřím tobě a Charlesovi?” Tang Feng obdivoval svůj klidný přístup. Kdyby byl na jeho místě někdo jiný, pravděpodobně by zrovna teď ječel.

Lu Tianchen vykráčel z kavárny a Tang Fenga táhl s sebou. „Albert se o tebe zajímá. Že patříš mě a Charlesovi, jsem řekl jenom proto, abych mu zabránil udělat další krok.”

„Ach?” To byl tak oblíbený? Tang Feng zjistil, že tenhle nový objev nedokázal tolerovat.

„Můžeme se vrátit a promluvit si.”

Kapitola 97 – Pořád příliš mladý (2)

Tang Feng a Lu Tianchen se vrátili do svého hotelového apartmá. Když zavřeli dveře, Tang Feng se otočil a viděl, že se na něj Lu Tianchen nespokojeně díval.

„Vybavuju si, že jsem ti řekl, aby ses sem vrátil, jak skončíš s režisérem, a že na tebe budu čekat. A přesto jsi beze slova šel s někým na kávu.” Lu Tianchen si sundal sako a odhodil ho na pohovku. Uvolnil si kravatu, posadil se a tázavě se díval na Tang Fenga.

Snažil se ho Lu Tianchen vyděsit? Bohužel pro něj na to byl pořád ještě příliš mladý.

Tang Feng se na oplátku jenom usmál. Stejně jako Lu Tianchen si sundal sako a uvolnil kravatu. Akorát že Tang Feng to celé zpomalil, jako kdyby předváděl striptýz. Ale to byla jenom zástěrka. Tang Feng neměl v plánu sundat si nic víc než sako a kravatu.

„Nemyslím si, že bych měl ve smlouvě doložku, co tvrdí, že tě musím poslouchat na slovo jako otrok.” Tang Feng přikročil k baru v místnosti. Vytáhl sklenici a led a nalil si trochu whisky. Počasí začínalo být na jeho vkus trochu moc teplé.

„Vážně? Já si taky nemyslím, že bys měl ve smlouvě doložku, co tvrdí, že můžeš svému šéfovi volat, kdykoli se vyvrbí něco otravného, ne?”

Tang Feng zaklonil hlavu a usrkl whisky. Otočil se a opřel se o bar. S úsměvem řekl: „Lu Tianchene, takhle to neříkej. Kdo je zodpovědný za to, že se o mě Albert začal zajímat? Kdybys mě nevydal Charlesovi a kdyby mě Charles nevzal na to setkání, potkal bych se s Albertem vůbec?”

„Nežádám o moc. Jen prostě chci být hercem, užít si to potěšení, že jsem schopen hrát, a tu slávu a bohatství úspěchu. A nejdůležitější je to, že si chci užívat dobrého života. Nemám zájem se přidat ke zločineckému světu.”

Zrovna jak Tang Feng zmínil zločinecký svět, Lu Tianchen si sáhl za záda, od pasu vytáhl černou pistoli a přímo herci před očima ji uložil do pouzdra.

Tang Feng si povzdechl a řekl: „Taky nechci vidět něco takového.”

„Už jsi to viděl,” řekl Lu Tianchen provokativně.

Tang Feng převrátil oči. „Lu Tianchene, můžeš se aspoň snažit být dobrým šéfem?”

„Vždycky jsem ti byl dobrým šéfem.”

Tang Feng pozvedl jedno obočí a sarkasticky řekl: „Samozřejmě že ano. I když se tvůj zaměstnanec skoro utopil a utrpěl otřes mozku, poslal jsi ho – nedávno propuštěného z nemocnice – do něčí postele. Dokonce jsi dopustil, aby ho nadrogovali a znásilnili. Předsedo Lu, vážně jsi dobrý šéf.”

„O tomhle jsi mi neřekl.” Mezi Lu Tianchenovým obočím se objevila mírná vráska.

„Tehdy jsem ani nevěděl, kdo jsi. Předsedo Lu, komu jsi čekal, že to řeknu? Charlesovi?” Když přišlo na kousavé poznámky, Tang Feng se nikdy nedržel zpátky.

Lu Tianchen potřásl hlavou. „Postarám se o to. Ty potřebuješ vědět jenom to, že už tě nikdy znovu nepošlu do něčí postele.”

„To zahrnuje i tvojí postel.” Tang Fengovi přišlo moudré dodat tuhle větu.

„Možná jsem muž, ale taky jsem podnikatel. To, že jsem se dokázal vyšplhat tam, kde jsem teď, ukazuje, že nemyslím svou dolní půlkou. Tang Fengu, vidím v tobě potenciál. Nezáleží na tom, kým jsi předtím byl nebo co jsi udělal. Od teď patříš mě. Vím, že se z tebe stane skutečná hvězda.” Lu Tianchen vstal a přikráčel k Tang Fengovi.

Tang zakroužil whisky ve své skleničce a řekl: „Samozřejmě. Jsem tvůj zaměstnanec. Nezklamu tě.”

Lu Tianchen přišel přímo k němu a zahleděl se mu do očí. Natáhl se a vzal herci sklenici whisky z ruky. I když zaklonil hlavu, aby se napil, nespustil z Tang Fenga oči.

„To je moje whisky.”

„Zrovna teď je u mě v žaludku.” Lu Tianchen herci předal prázdnou sklenici.

„A brzy bude v záchodě,” odpověděl Tang Feng hláškou, která naprosto zničila atmosféru.

Lu Tianchen si nemohl pomoct a uchechtl se. Položil obě ruce na bar a uvěznil herce mezi sebou a pultem. „Začínáš se v mluvení lepšit. Předtím jsi takový nebyl.”

„Možná to je proto, že ses nikdy nesnažil se o mě něco dozvědět?”

„Od teď se budu ze všech sil snažit, abych se o tobě dozvěděl víc,” řekl Lu Tianchen se sklopenýma očima, zdálo se, že i jeho hlas zněžněl.

„Jsem vděčný, že dokážeš říct něco takového.” Tang Feng Lu Tianchena odstrčil. Když jsem já randil, ty jsi pořád ještě nosil plínky a chodil do školky. Spratku, nesnaž se se mnou hrát nějaké důvěrné hrátky.




Jelikož Tang Feng nebyl součástí kriminálního světa, nedokázal z internetu sesbírat více informací o Albertovi. V téhle situaci byl jeho nejlepším zdrojem informací člověk, co s Albertem dříve spolupracoval: Lu Tianchen.

Podle toho, co mu Lu Tianchen řekl, se mu podařilo pochopit alespoň základ Albertovy povahy.

Albert byl Severoevropan a jeho rodina pocházela z Dánska. Narodil se ve Francii, ale vychovávali ho v Anglii. Jeho rodina měla v Evropě značnou moc a vliv a podílela se v různých podnikatelských sférách. Jednoduše řečeno, Albert byl jak bohatý, tak mocný. Jeho rodiče zemřeli, když byl malý, takže ho vychovával jeho dědeček. Aby se v tak velké rodině vyškrábal v mladém věku na vrchol, znamenalo, že má jak mozek, tak prostředky k úspěchu.

Ale Tang Fenga nezajímal příběh o Albertově úspěchu. Domníval se, že ten stres, že byl součástí tak mocné rodiny, mu nedal žádnou jinou možnost než od útlého věku intrikařit a bojovat o přežití. Kvůli svému nešťastnému dětství měl Albert naprosto zvrácenou povahu. V jeho počínání nebyl žádný členěný řád. Někdy se choval čistě z rozmaru. Jeho soukromý život byl samozřejmě také zmatečný.

Tang Feng už věděl, že si Albert rád bral lidi, co se jako milenci zdáli něžní a čistí. Ale Albert si nikdy nikoho nenechal po boku déle než měsíc, než se přesunul k někomu novému. Logicky by měl Albert preferovat někoho „andělského” jako Ge Chen. Tang Feng nechápal, jak se u Alberta najednou rozvinul zájem o něj. Ani Lu Tianchen z toho nebyl moudřejší.

Ale jedné věci Tang Feng rozuměl: lidé často nejvíce toužili po tom, co bylo nejvíce nedosažitelné.

Albert naštěstí nebyl hloupý psychopat. Když Lu Tianchen řekl, že Tang Feng patřil jak jemu, tak Charlesovi, dal mu ochranný amulet proti Albertovi. Kdyby se jednalo jen o samotného Charlese nebo Lu Tianchena, Albert by možná popadl pazourek a rozdělal oheň. Ale čelil dvěma vyrovnaným soupeřům. Bez ohledu na to, jak moc se o Tang Fenga zajímal, Albert by se kvůli jedinému muži nikdy nezměnil na hloupého hlavního hrdinu z romantické komedie, co se vysílala v hlavním vysílacím čase.

I když tohle Tang Feng věděl, nedokázal zahnat ten rýpavý pocit ve svém srdci. Nemohl být tak okouzlující, ne?

„Než se tě Albert zřekne, nemůžeš s nikým chodit. Dokážeš tuhle podmínku přijmout?” Touhle otázkou Lu Tianchen shrnul výsledky jejich diskuze.

Museli tu lež udržovat, dokud se Albert neotočí za někým jiným. Otázkou bylo jak dlouho? Měsíc? Dva? Nebo možná dokonce rok? Proč musel ze všech lidí upoutat pozornost zrovna tak nepříjemného člověka?

„Pokud po mě chceš, abych předpověděl, jestli se v budoucnu do někoho zakoukám, pak to bude příliš těžké.” Tang Feng nakrčil nos. Nelíbilo se mu být nějak omezený. „Tohle se mi nelíbí.”

„Cítil jsi někdy nějakou přitažlivost k Charlesovi nebo ke mně?” zeptal se Lu Tianchen najednou.

„Zatím bych řekl, že ne.” Tang Feng zakroutil hlavou, aniž by o tom přemýšlel.

„Tak pro tebe bude těžké se zakoukat do někoho jiného,” odpověděl Lu Tianchen.

Kde bere tu sebedůvěru? Pomyslel si Tang Feng.

Lu Tianchen pak dodal: „Pokud máš pocit, že to je nefér, jen pomysli, jaké to bude pro Charlese a pro mě. Těch pár měsíců se Charles a já nikoho jiného nedotkneme.”

Tang Feng se na Lu Tianchena skepticky podíval. Věřil by tomu, kdyby Lu Tianchen mluvil jenom o sobě. Během té doby, co strávil s Lu Tianchenem, ho nikdy neviděl jít s někým laškovat. Ale na druhou stranu Ge Chen se pravděpodobně počítal jako „někdo”. Ale Charles? Byl to Charles! Flamendr, co nemohl žít, pokud v posteli vedle sebe každou noc někoho neměl! Jak by to byl schopen vydržet?

„Vážně jsem pro vás tak důležitý, abyste to udělali?” Tang Fengovi se rozšířily jeho jasné a inteligentní oči, takže vypadaly ještě roztomileji než obvykle.

Lu Tianchen do těch očí zíral. Jenom to byl úžasný pocit. Nikdy předtím mu Tang Fengovy oči nepřipadaly krásné. Nikdy si nevšiml, že byly orámované dlouhými, hustými řasami a že to světlo, co se v nich odráželo, se měnilo podle jeho nálady. Zrovna teď se na něj ty oči dívaly a odrážela se v nich jenom jeho silueta.

„Nechci tě vlastnit. Nemůžeme vymyslet něco jiného?”

„Předtím jsi řekl, že je moje a Charlesova chyba, že se o tebe Albert začal zajímat. Takže nemusíš mít pocit, že nám něco dlužíš. Co se týče jiných způsobů, no, není to tak, že by žádné nebyly. Albert má rád nové věci. Pokud se s ním jednou vyspíš, je tu šance, že o tebe ztratí zájem a přestane tě otravovat.”

Když se Lu Tianchen dostal k poslední větě, zamračil se.

Podíval se po Tang Fengovi, co tu situaci promýšlel. „Vážně o tom přemýšlíš?”

„Když přijde na moje partnery v posteli, jsem opatrný. Navíc jak si můžeš být jistý, že odejde po jedné noci? Podívej se na Charlese.” Čím víc mluvili, tím podivnější to téma bylo. Tang Feng rychle potřásl hlavou a tu diskuzi ukončil. „Zapomeň na to. Vezmu to pěkně krok za krokem a prozatím přijmu tvůj návrh. Ale bude s tím Charles souhlasit?”

„Zmínil jsi, že se o tebe Charles nepřestal zajímat, takže si myslím, že bude souhlasit.” Když viděl, že na něj Tang Feng pořád zírá, Lu Tianchen si nemohl pomoct a začal vysvětlovat. „Chráníme tě, protože máš potenciál stát se skvělým hercem. Nechci, aby sis zničil budoucnost kvůli pár nepodstatným věcem.”

„Já vím.” Tang Feng lhostejně pokrčil rameny.

Lu Tianchen si najednou na něco vzpomněl a zeptal se: „O čem jste s Albertem mluvili?” Albert ten hovor přerušil brzy na to, co se spojili, takže Lu Tianchen z jejich hovoru moc neslyšel.

Tang Feng pomyslel na jejich konverzaci a probral se tou hromadou nesmyslů, co mu Albert řekl. V lidské řeči by hlavním smyslem všech těch nesmyslů mělo být: „Počká, až se proslavím, než si mě vezme.”

„To znamená, že se alespoň teď nemám čeho bát. Pořád jsem druhořadá celebrita. Albert si nemyslí, že se k němu hodím.”

Na Lu Tianchenově tváři se objevil mírně namíchnutý výraz, když si vyslechl Tang Fengovo vysvětlení. A kvůli čemu měli tu dlouhou diskuzi, co budou dělat?

Ve vlastní útěše Lu Tianchen řekl: „Tak nám ten plán přijde k ruce, až se proslavíš.”

Tang Feng přikývl. Před tím mohl svobodně chodit, s kým se mu zachtělo.
--------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>