TS - kapitola 44-46

Kapitola 44 – Zdravím, předsedo Lu (1)

Tang Fengův první den v práci proběhl hladce. Jeho scéna se natočila jedním záběrem a seznámil se s hlavní hrdinkou Tang Tiantian; byla to přímočará dívka. Byla velmi pěkná a studovala v zahraničí. S „prohnaným starým ptáčkem” jako Tang Feng vycházela nesmírně dobře. Jakmile otevřela pusu, bylo to „Tang Feng tohle” a „Tang Feng tamto”, až je kvůli tomu začal štáb škádlit.

Jelikož na odpoledne neměl nic jiného naplánované, Tang Feng stál stranou ve svém dobovém kostýmu a sledoval pár scén jiných herců. Čas od času si povídal se členy štábu nedaleko. Bez ohledu na to, kam člověk šel, lidé nikdy neodmítli vážného, pracovitého a dobráckého člověka; ačkoli bylo pořád pár nedůležitých herců, co se s Tang Fengem nechtěli bavit.

K natáčecí lokaci pomalu přijelo matně černé Aston Martin. Ačkoli si Tang Feng všiml toho tichého, skvělého sportovního auta, nevěnoval mu pozornost. Už ztratil přehled o tom, kolik sportovních aut viděl z místa, kde si povídal a slunil se. Spíš to byla Xiao Yu, co mu rychle připomněla, kdo byl majitelem toho auta.

„To je auto předsedy Lu!” Xiao Yu Tang Fenga chtě nechtě vytáhla z jeho židle, kde si s vyrolovanými rukávy vesele povídal se štábem.

„Lu Tianchen?” Co ten tady dělal?

„Dneska je tvůj první den v práci. Je dokonale normální, aby se přišel podívat, jak si vedeš,” řekla Xiao Yu, jako kdyby to bylo očividné.

Tang Feng se v duchu usmál. Nevěřil, že někdo s příjmením „Lu” by byl tak ohleduplný. Ale jelikož přišel jeho šéf, tak jako zaměstnanec nebylo dobré, aby mlčel.

Sportovní auto bylo zaparkované na nedalekém parkovišti. Tang Feng ochotně následoval Xiao Yu a přišel k němu. Dveře od auta se otevřely a zevnitř vystoupil Lu Tianchen. Vyhlížel ještě pohledněji a oslnivěji než hlavní hrdina v televizním sérii. Ten muž, co byl obvykle bezvýrazný jako ledovec s paralyzovanými obličejovými nervy, vypadal mírně vyplašeně, když se poprvé podíval na Tang Fenga v jeho dobovém kostýmu.

„Předsedo Lu, omlouvám se, že jsme vás museli obtěžovat, abyste si udělal čas a přišel sem za námi.” Xiao Yu přiběhla k Lu Tianchenovi jako malé ztracené štěně.

Lu Tianchen očima spočinul na Tang Fengovi. „Ještě jsi neskončil?”

„Já—” Skočil mu do toho, ještě než mohl vůbec promluvit.

„Jdi se odlíčit a převléct. Odcházíš se mnou.”

Já...

*** s tebou!

Ačkoli Tang Feng v duchu klel, podařilo se mu na tváři udržet jemný úsměv, jak ladně přikývl. „Tak to vás budu obtěžovat, abyste chvíli počkal, předsedo Lu. Brzy se vrátím.”

Xioa Yu Tang Fenga svižně odtáhla do maskérny. Nemohli předsedu Lu nechat dlouho čekat.

„Hej, buď jemnější!” Tang Feng, kterého do maskérny přitáhli za oblečení, si v duchu povzdechl. Neměl v plánu si naschvál dávat na čas, aby nechal Lu Tianchena čekat. I když mu to hlavou prolétlo, neznamenalo to, že se podle toho zachová.

Ale Xiao Yu, nemůžeš být jemnější? Pořád jsi holka. Byla jako nějaký malý zvrhlík, horečnatě ho svlékala z šatů.

„Předseda Lu čeká!” opakovala Xiao Yu pořád tu jednu větu.

„Tak ať si počká, já po něm nechtěl, aby chodil.” Když si Tang Feng sundal paruku, kůže na temeni jej bolela. Jemně si promnul hlavu, zatímco zvedal nohu, aby mu Xiao Yu mohla sundat kalhoty.

„Ach, jak jsi mě mohl přinutit ti sundat kalhoty!” zakvičela Xiao Yu a celá tvář jí zrudla. Zvedla ruce, aby si jimi v rozpacích zakryla tvář, ale nemohla si pomoct a podívala se skrz prsty. „Myslím, že bys mohl jít fotit na hlavní stránky časopisů.”

Ta noha je vážně... Xiao Yuiny myšlenky se rozutekly. Sklopila oči, aby se podívala na vlastní nohy. K čertu s tím, ona měla být manažer; nebylo třeba se srovnávat s celebritami.

„Zařídím to.” Od dveří se najednou ozval mužský hlas.

Tang Feng a Xiao Yu se oba dva podívali ke dveřím. Od kdy Lu Tianchen stál před maskérnou?

Kapitola 45 – Zdravím, předsedo Lu (2)

Tohle bylo poprvé, co Tang Feng večeřel s Lu Tianchenem o samotě. Xiao Yu byla očividně jeho manažer, ale Lu Tianchen ji poslal pryč. Když pomyslel na to, jak nadšeně Xiao Yu plnila Lu Tianchenova přání a opustila jej, nemohl si pomoct a chtěl jí uštědřit pár pohlavků. Malé hloupé štěně!

Auto zastavilo před dveřmi do restaurace. Lu Tianchen hodil klíčky od auta poslíčkovi; a Tang Feng jej následoval. Když vstoupili do restaurace, přikročil k nim vrchní číšník a vřele je uvítal. Vypadalo to, že Lu Tianchen byl tady pravidelným hostem. Když se vrchní číšník podíval po Tang Fengovi s překvapeným výrazem na tváři, bylo to evidentní. Tang Feng věděl, že nebyl ten, kdo Lu Tianchena často doprovázel na zdejší jídlo.

Kdo to tedy byl? Ge Chen?

„Předsedo Lu, máme servírovat stejné chody jako minule?” zeptal se vrchní číšník tiše v soukromém salónku a čas od času se letmo podíval po Tang Fengovi.

Lu Tianchen pootevřel ústa, ale pak se podíval po Tang Fengovi. Předal mu menu. „Můžeš si objednat, na co máš chuť.”

Tang Feng se neostýchal: prolistoval menu a vybral si pár drahých chodů, co mu byly po chuti. Nezáleželo na tom, jestli mu chutnaly, důležité bylo, že byly drahé. Bylo vzácné, aby ho předseda Lu pozval na jídlo; musel zařídit, aby nepřišel o čest.

„Naservírujte, co si objednal.” Lu Tianchen nad tou cenou ani nemrkl.

„Ano, počkejte chvilku, prosím.” Vrchní číšník rychle odešel z místnosti, zavřel za sebou dveře a přesvědčil se, že nejsou zamčené.

Tentokrát byl Tang Feng chytřejší. S lidmi jako Lu Tianchen nemusel přebírat iniciativu a začínat hovor. Čím víc by mluvil, tím snazší by pro druhou stranu bylo dostat se k jeho slabostem a nesrovnalostem. Proto Tang Feng sklonil hlavu a v tichosti pil svůj džus. Pokud by se mělo porovnat, kdo byl lepší ve snášení tohoto trapného ticha, Tang Feng si byl jistý, že neprohraje.

Lidé, co už jednou zemřeli, měli přirozeně hroší kůži. V jeho novém „ukradeném” životě nebylo třeba, aby se ohlížel na pocity nebo názory jiných lidí.

Uplynuly vteřiny a minuty, ale místnost zůstala tichá. Dokonce i když přišel vrchní číšník s dalšími lidmi, aby jim naservírovali jídlo, ti dva pořád dělali svoje vlastní věci: pili džus, četli časopis nebo si hráli s telefonem.

„Přeji vám dobrou chuť.” Všechno jídlo bylo naservírované. Vrchní číšník se mírně uklonil a odešel, tentokrát se přesvědčil, že jsou dveře zamčené. Než vrchní číšník zavřel dveře, vrhl poslední koketní pohled na Tang Fenga. Jelikož Tang Feng náhodou vzhlédl a střetl se s číšníkem očima, tak ho to vyděsilo, že se skoro udusil vlastním džusem.

„Pij pomaleji.” Lu Tianchen mírně zvedl oči a podal mu kapesník.

„Děkuji.” Tang Feng kapesník přijal. Otočil se stranou a sklonil hlavu, aby si mohl setřít džus, co mu ulpěl v koutcích. To bylo trapné.

„Nejenom že se změnila tvoje osobnost, dokonce i chování máš elegantnější.” Lu Tianchen měl bezvýraznou tvář. Vzal si do ruky nůž a vidličku a začal krájet měkké hovězí na svém talíři. Za celou tu dobu se na Tang Fenga ani nepodíval.

„Děkuji za kompliment, předsedo Lu.” Různé situace vyžadovaly různé přístupy. Čím méně bude mluvit, tím méně děr odhalí.

„Předtím když jsi byl se mnou, jsi vždycky hodně tlachal.” Předseda se choval, jako kdyby to řekl bez rozmyslu, ale bylo to záměrně.

„Stýská se vám po mém minulém já, předsedo Lu?” Tang Feng měl hlad, takže se chopil svých hůlek a začal jíst. Ačkoli vyrostl v zahraničí, pořád měl ze všeho nejradši čínskou kuchyni. Jeho oblíbeným jídlem byl sečuánský pálivý kotlík a byla to láska, které se pořád nedokázal vzdát. Kdyby nebylo toho, že mu doktor říkal, že nesmí jíst tohle a tamto, tak by si ho dával každý den.

„Ne, mám radši tvé nynější já,” řekl Lu Tianchen přirozeně.

„Děkuji za chválu, předsedo Lu,” odpověděl Tang Feng věcně. Ale jeho slova nepůsobila ztuhle, když mu vyšla z úst; místo toho byla mírně humorná.

Lu Tianchen spolkl sousto hovězího. Přimhouřil oči, když před Tang Fengem spatřil jedno pálivé jídlo za druhým. Sklonil hlavu a dál jedl své mírně ochucené jídlo. „Dneska jsem za tebou přišel, protože pro tebe mám dobrou zprávu.”

„Hodláte mi zvýšit plat?” řekl Tang Feng a usmál se.

„Něco takového,” odpověděl Lu Tianchen a díval se, jak jeho společník jedl kousek pálivého hovězího. Tang Feng nad tím potěšením z jídla přivřel oči a potom jej zapil douškem vody. „Režisér Li Wei se tě rozhodl použít ve svém novém filmu.”

Kapitola 46 – Zdravím, předsedo Lu (3)

„Režisér Li Wei se už rozhodl, koho chce mít ve svém novém filmu. Tentokrát jsme doporučili Ge Chena ze Su Qichengovy společnosti. Jeho kvalifikace byla celkově výborná, ale zdálo se, že režisér Li Wei si myslel, že ty máš před kamerou prudší kouzlo.” Jak to Lu Tianchen řekl, významně se podíval po Tang Fengovi. Během konkurzu, kdy Tang Feng líbal Gina, to Lu Tianchen sledoval z ústraní; ani si nekoupil lístek.

„Předsedo Lu, proč mi to prostě přímo neřeknete? Vybrali mě nebo mě odmítli?” Po tak rozvláčné řeči se ještě nedostal k hlavnímu bodu konverzace. Lu Tianchen si s ním jasně zahrával.

„Jsme netrpěliví, co?” Lu Tianchenovi se vytočily koutky rtů a položil příbor, co do teď držel. „Řekněme to takhle, mezi Ge Chenem a tebou je větší šance, že si režisér Li Wei vybere tebe. Ačkoli na tomhle filmu s režisérem Li Weiem spolupracuje Tianchen Enterteinment a Su Shi Enterteinment, my jsme zodpovědní jen za marketing. Hlavním investorem je Charles.”

Tohle už Tang Feng věděl. A co? Lu Tianchen to prostě nemohl dokončit najednou.

„Ge Chen mohl jít na konkurz díky tvé dohodě s Charlesem, ale poslední dobou je tebou Charles jasně okouzlený. Takže měl jako investor žádost: pokud v tomto filmu dostaneš hlavní roli, navýší investici.” To, co Lu Tianchen řekl, nejdřív znělo normálně, ale při bližším prozkoumání se zdálo, že tím něco naznačuje.

Co přesně naznačuješ tím, že je mnou Charles poslední dobou okouzlený?

„To všechno díky příležitosti, kterou jste mi dal, předsedo Lu.” Lu Tianchen by mu měl dát aspoň příležitost nějak odpovědět. Poslušně tam sedět a nechat se jím zesměšňovat prostě nebylo Tang Fengovým stylem.

„Nemáš zač. Zasloužil sis to,” řekl Lu Tianchen prostě.

Ten chlápek s hroší kůží to vlastně řekl, aniž by hnul brvou. Tang Feng měl pocit, jako že se setkal s vlastní ligou.

„Režisér Li Wei se nedá ovládat investory. Jeho konečně rozhodnutí ještě není jasné. Kromě tebe a Ge Chena ještě nabírá herce z Japonska a Jižní Koreje. Ale mezi vámi dvěma máš vyšší šanci na získání té role ty, proto jsem se rozhodl do tebe od teď investovat.”

Jsem tvůj zaměstnanec a vydělávám ti peníze. Od začátku jsi měl investovat do mě a ne do někoho od konkurence.

Kvůli tomu... Tang Feng vůči Lu Tianchenovi necítil tolik vděku. Věděl, jakou má cenu. Kdyby nebylo skutečnosti, že měl s Tianchen Enterteinment pevnou smlouvu, šel by někam jinam; vedl by si stejně dobře, ať už by byl kdekoli.

Světu nescházeli dobří herci. Bylo jich mnoho, ale těch, co by dokázali jít víc a za ostatní, bylo jen pár.

„Tvoje reakce je celkem chabá,” řekl Lu Tianchen.

„Předsedo Lu, nezklamu vás.” A rozhodně nezklamu sám sebe.

Lu Tianchen se pousmál. „Před pár dny tě Charles vzal na pár míst a setkal ses s pár lidmi. Ale měl by ses zaměřit na svou práci a o takové věci se nestarat; o to se postarám já.”

„Děkuji, předsedo Lu.” Po těhle slovech viděl Tang Feng Lu Tianchena v mnohem lepším světle. Rozhodně se cítil otrávený tou záležitostí s Albertem a bylo nejlepší, když bude mít méně věcí, kvůli kterým by se musel trápit. On chtěl akorát pilně pracovat a dobře žít. Nechtěl se zaplétat do otravných zločineckých organizací.

„Takhle zdvořilý jsi i s Charlesem?” Lu Tianchen se po něm podíval.

„Vy jste můj šéf.” Pokud je člověk zdvořilý k někomu jako Charles, tak by si ho dal k snídani. Takže mu rozhodně nesmíte ukázat žádné ohledy. Někdy ho dokonce musíte usadit. Jinak by vás vážně prodal.

Lu Tianchen se usmál, aniž by něco řekl. Dojedli a Lu Tianchen odvezl Tang Fenga zpět do Charlesovy vily.

„Řeknu svým lidem, aby ti zařídili schůzku s nějakými časopisy. A za dva týdny tě přijdu vyzvednout,” řekl Lu Tianchen, jak odcházel.

Tang Feng si vydechl úlevou. Lu Tianchen ho konečně viděl jako skutečného zaměstnance. 

 ~ Jen tak pro představu, matně černé Aston Martin. ~

-------------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>