TS - kapitola 54-56

Kapitola 54 – Ubytování v Luově domě (2)

Tang Feng se mírně vyděsil, když se konečně podíval na hodiny: bylo už devět večer. Šel spát kolem čtvrté nebo páté odpoledne. Měl hlad, protože neměl nic k jídlu. Normálně by se Charles vrátil už kolem sedmé.

Tang Feng si čas od času odpoledne rád zdříml. Kdykoli přišel čas na večeři, Charles vždycky nadšeně přišel do jeho pokoje a probudil jej vášnivým polibkem a strašlivě sladkými slovíčky jako „miláčku” nebo „zlato”.

Ale i když všechnu jeho batožinu naložili do Lu Tianchenova auta, Charlesova vila byla dál prázdná. Od té doby, co Charles dneska ráno odešel, se ještě nevrátil. Nejenom že se nevrátil, dokonce ani neposlal zprávu nebo nezavolal. Bylo to velmi odlišné od jeho normálních zvyklostí.

Tang Fengovi se tenhle rozhodný a přímočarý způsob jednání líbil!

„Předsedo Lu, je můj pokoj ve firemní ubytovně jednolůžkový?” Jak Tang Feng seděl v Lu Tianchenově luxusním autě, najednou ho napadla tato otázka. Nebyl zvyklý na sdílení pokoje s někým dalším. Pokud mu firma zařídila společný pokoj, pak by si radši pronajal něco sám. Měl by svou svobodu a mohl by si dělat, co chtěl.

Ale Xiao Yu řekla, že svůj první plat dostane až příští měsíc. Za těch posledních pár dnů všechno, co jedl, používal a dokonce i místo, kde bydlel, všechno patřilo Charlesovi.

Jelikož jejich dohoda už skončila, Tang Feng si už nemohl dovolit používat ty maličkosti, co patřili Charlesovi.

„Ano.” Lu Tianchen jednou rukou držel volant a druhou zmáčkl tlačítko. V tlumeně osvětleném autě se okamžitě rozezněl něžný a nádherný zpěv. Ta píseň byla plná exotických latinských slov. Když k tomu připočetl ještě tichou atmosféru v autě, bylo to, jako kdyby letěli přes scenérii města. I nálada tak nějak zjemněla.

Když Tang Feng dostal uspokojující odpověď, starost v jeho srdci se zmírnila. Otočil hlavu a díval se na scenérie za oknem. Světla města splývala jedno do druhého a stala se z nich souhrnná skvrna barvy jako jasný akvarelový obraz. Spolu s nádhernou hudbou měl Tang Feng pocit, jako kdyby ho ta noční scéna omámila.

„Tang Fengu,” oslovil ho Lu Tianchen najednou jménem.

„Ano, copak?” Tang Feng odtrhl pohled od toho výhledu a podíval se na svého šéfa. V tom tlumeném světle Lu Tianchenova tvář problikávala mezi ostrostí a rozmazaností. Jeho profil byl jako vybledlá černobílá fotografie.

„Už je moc pozdě. Na ubytovnu tě vezmu zítra.”

„Ach, dobře.” To nebyl problém. Nezáleželo na tom, kdy začne na ubytovně bydlet, stejně tam musel jít. Dneska nebo zítra, brzy nebo pozdě, to nebyl takový problém. Tang Feng měl jenom jednu otázku: „Předsedo Lu, kde dneska budu spát?”

Lu Tianchen by ho nenechal pod mostem, ne?

„U mě.” Byla to prostá a přímá odpověď.

„Och, tak to vás budu obtěžovat, abyste to dneska se mnou vydržel, předsedo Lu.” Tang Fengovi při jeho odpovědi zacukalo v oku. Možná to bylo proto, že se poslední dobou staral sám o sebe a choval se pěkně. Každopádně Lu Tianchen už ho neviděl jako nepřítele.

Předtím ho Lu Tianchen pozval na jídlo a dokonce pro něj zařídil novou práci. Teď byl dokonce ochotný pustit Tang Fenga do svého domu. Ačkoli to bylo jen na jednu noc, byl to značný pokrok v jejich vztahu šéfa a zaměstnance.

Zhruba za půl hodiny auto pomalu vjelo do známé vilové čtvrti ve městě S. Když auto zaparkovalo v rozlehlé garáži v Lu Tianchenově vile, rychle přišlo několik mužů v černém, aby jim otevřeli dveře. Bez jediného Tang Fengova slova se chopili jeho zavazadel a vynesli je nahoru.

„Pojďme.” Lu Tianchen bezvýrazně přišel až k Tang Fengovi.

Říkalo se, že „štěstí nikdy nechodí ve dvojicích a neštěstí nikdy nechodí samo”. Tang Feng měl pocit, že dneska byl velmi smolný den. Dneska ráno dostal výprask dřevěnými holemi. A teď když stál vedle Lu Tianchena, mu bez dovolení začalo kručet v žaludku.

„Haha...” zasmál se Tang Feng rozpačitě. Přikryl si své ploché břicho rukou, špičky uší měl mírně rudé rozpaky.

Lu Tianchen mu věnoval jeden hluboký a pátravý pohled. Pak se otočil a vykročil kupředu. Nemohl si pomoct a rty se mu zvedly v úsměvu. „Nenechám tě hladovět.”

Kapitola 55 – Ošetření (1)

Tang Feng se rozhlédl po luxusní místnosti, co byla zařízená ve viktoriánském stylu. Posadil se na měkké posteli a znovu pocítil, že být bohatý je vskutku dobrá věc. Z Charlesovy vily do Lu Tianchenova sídla, měl by být rád, že měl po svém znovuzrození celkem štěstí? Kromě začátku, kdy musel zůstat v nemocnici, vždycky bydlel ve vilách.

„Nejdřív se pojďme vykoupat.” Tang Feng otevřel koupelnu a úžasem zíral. „Jů, kvůli tomuhle říkám, že je dobře být bohatý! Moje drahá velká vano, už jdu.”

Vana měla automatické vypouštění vody a nastavení teploty vody. Tang Feng byl s koupelnou velmi spokojený, ale byla škoda, že na zdi nevisela televize jako u Charlese. Pozitivní bylo, že měl v pokoji laptop. Tang Feng jej směle přinesl do koupelny. Zrovna v tu chvíli se i vana naplnila. Svlékl se, vlezl si do vany a začal sledovat film.

Ve svém okamžiku požitkářství na Lu Tianchena úplně zapomněl.




Lu Tianchen ten den už po x-té zavolal Tang Fengovo jméno. Ale jestli se to počítalo za průlom v jejich vztahu, bylo úplně něco jiného.

„Tang Fengu!” Lu Tianchen nakráčel do pokoje, ale neviděl tam muže, kterého hledal. Viděl zavazadla, co ležela na zemi, a... oblečení? Očima následoval stopu vytyčenou oblečením a nakonec se zastavil u napůl zavřených dveří do koupelny. Jak se přiblížil ke koupelně, zaslechl zevnitř hlas.

Lu Tianchen sklopil oči k otočné klice, na chvilku se zarazil a pak dveře otevřel. Čekal ho pohled na Tang Fenga pohodlně ležícího ve vaně s nohama vyčuhujícíma z vody. Naproti němu na nosiči u vany stál laptop a na něm hrál film.

„Předsedo Lu?” Tang Feng se otočil tváří k němu a usmál se. „Potřebujete něco?” Tang Feng se choval, jako kdyby byl doma; ale na druhou stranu to aspoň dočasně momentálně byl jeho pokoj.

„Vylez ven a sněz něco.” Lu Tianchen se podíval na Tang Fengovu bledou hruď, co byla odhalená nad vodou. Přešel k laptopu a zavřel ho. Když se otočil, ocitl se tváří v tvář Tang Fengovi. Přehlédl sotva patrné cucfleky, co zdobily Tang Fengovu hruď. Lu Tianchen trošku přimhouřil oči a pak chladným hlasem dodal: „Rychle.”

Lu Tianchen se prudce otočil na patě a vykráčel z koupelny.

Tang Feng se podíval na Lu Tianchenova vzdalující se záda. Jemně potřásl hlavou a uchechtl se, jeho šéf měl vskutku vrtkavou povahu.

Tang Feng se oblékl do županu a vyšel z koupelny. Na starožitném dřevěném stolku v ložnici už stálo teplé jídlo. Najednou měl strašný hlad.

„Předsedo Lu, chcete se najíst se mnou?” Tang Feng se usadil u stolku. Lu Tianchen seděl naproti němu, v ruce whisky s ledem.

„Ne.” Navzdory jeho náhlé změně povahy se jeho slovům dalo stále snadno porozumět. Jelikož šéf už řekl „ne”, Tang Feng se tedy nají sám. V té divné atmosféře sklonil hlavu a pomalu jedl svou večeři. Lu Tianchen pil svou whisky a vrhal na něj občasné pohledy.

Když Tang Feng skoro dojedl, Lu Tianchen odložil svou sklenku a najednou řekl: „Svlékni se.”

„Ehm—” Nebyl to ani den, co Tang Feng odešel z Charlesova vlčího doupěte. Lu Tianchenova náhlá slova ho opravdu vylekala.

Lu Tianchen mu bezvýrazně podal kapesník. „Dneska mi volala Xiao Yu. Nemusíš se trápit tím, co se stalo na natáčení. Jen si příště dávej větší pozor.”

Znamenalo to, že se tím nemá dál zabývat? Tang Feng se mírně usmál; také si myslel, že by z vyšetřování nic nevzešlo. I kdyby věděl, kdo ze stínů tahal za drátky, co zmohl? Nanejvýš by se od toho člověka mohl vzdálit. Nemohl bojovat ohněm proti ohni.

Nejlepší způsob, jak se vypořádat s žárlivými lidmi, bylo nikdy nedopustit, aby vás dohnali. Jelikož nebylo jak překonat jejich závist, mohli si akorát až do smrti libovat ve své bídné situaci.

„Pomůžu ti ošetřit to zranění na zádech.” Lu Tianchen vstal a ukázal na postel. „Jdi si lehnout.”

Tang Feng lhostejně vstal a zasmál se. „Předsedo Lu, ví víte, jak ošetřovat?”

„Dokonce vím, jak vytáhnout kulku.”

Ten žert s kamennou tváří nebyl vůbec vtipný.

Kapitola 56 – Ošetřování (2)

„Jen mě párkrát praštili dřevěnou holí. Není to nic vážného. Když jsem byl mladý, popral jsem se s někým v baru a dokonce mi o hlavu rozbil láhev. Dva dny si odpočinu a budu v pořádku.” Tang Feng prospal celé odpoledne. Když se najedl, byl naprosto spokojený a s čistou hlavou. Položil se na postel a stáhl si župan k pasu.

V teplém žlutém světle jeho mladé a zdravé tělo zářilo jako lesklé hedvábí. Modřiny na jeho zádech s sebou přinesly nečekaný tyranský smysl krásy. Lu Tianchen mírně přimhouřil oči. Přišel k posteli a posadil se. Otevřel zásuvku nočního stolku a vytáhl tubu masti.

„Když jsi byl mladý?”

„Jo.” Omylem promluvil o věcech, co se staly v jeho minulém životě. Ale když si toho Tang Feng všiml, ani trochu nezpanikařil. Položil si hlavu na paže a usmál se, jak řekl: „Kdo nemá nějakou minulost? Hloupou, horkokrevnou, bláznivou a neřestnou minulost.”

Neexistoval žádný zákon, co by pacientovi s nemocným srdcem zakazoval pít, kouřit a cestovat po celém světě. Když byl mladý, rozhodně udělal pár hloupých věcí. Vznětlivě se hnal do rvaček. Jednou se skoro projel s nějakými lidmi v kradeném autě. Pokaždé ho jeho manažer odtáhl zpět a vážně mu vynadal. Několikrát ho pozlobilo srdce a skoro umřel. A když se prošel před pekelnými branami, konečně se usadil.

Lidé vždycky říkali, že z okouzlujících lidí sálalo kouzlo, ale odkud se to kouzlo bralo?

Pro lidi by bylo těžké dospět, kdyby nezakusili nerovnosti života. Bolest a utrpení mohlo člověka zničit, ale také ho mohlo stvořit. To byl důvod, proč měl čtyřicetiletý člověk jiný náhled než člověk dvacetiletý.

Oči některých lidí byly jako čisté studánky. Jen když se do nich člověk podíval, věděl, že tihle lidé měli plno příběhů a zkušeností. Všichni dobří herci měli oči plné příběhů. Člověk potřeboval jenom jejich černobílou fotografii, aby spatřil a zakusil nezapomenutelný film.

Dvacetileté tělo a skoro čtyřicet let zkušeností. To byl jeho majetek.

„To zní jako něco, co by řekl můj strýc.” Lu Tianchen si do ruky vymáčkl trochu masti a zahřál ji. Pak si ji rozetřel mezi rukama a natřel ji na modřiny na Tang Fengově zádech. Tang Feng slabě zavolal: „Předsedo Lu, buďte něžnější. To bolí.”

„Takže víš, co to je bolest?” Lu Tianchen přehlédl cucfleky na Tang Fengově zátylku a zádech. Vložil do svých rukou ještě víc síly.

„Předsedo Lu, chcete mě zabít?” Tang Feng se mírně zamračil a otočil hlavu, aby se po něm podíval. Oči měl pokryté vrstvou slz, jako kdyby se měl rozbrečet. Ale to bylo jenom proto, že ho ty modřiny bolely.

Koutky Lu Tianchenových úst se vytočily vzhůru do úsměvu. „I kdybys zemřel, nezemřeš v mém domě.”

„Mnohé díky za ohromnou milost, předsedo Lu.” Tang Feng okamžitě odpálil sarkastickou poznámku.

„Dobrá, můžeš si natáhnout župan.” Lu Tianchen Tang Fenga plácl po zadku, co byl měkký a pružný. Pousmál se a schoval tubu s mastí zpět do zásuvky. „Mast je tady. Použij ji kdykoli bude třeba.”

Tang Feng se posadil a neuspěchaně si natáhl župan. Neobtěžoval se ho nějak napevno zavazovat a nakonec mu zůstal odhalený trojúhelník hrudi.

„Počítá se to jako snaha mě svést?” Lu Tianchen stál vedle postele s rukama v kapsách. Díval se na muže v neupraveném oblečení, co seděl na posteli.

„Ne, nemyslím si, že mám, co je třeba, abych vás svedl, předsedo Lu. Nebo se mnou vlastně zrovna necháváte svést?” Tang Feng naschvál potáhl za límec svého županu s žertovným výrazem na tváři. „Pokud je to pravda, tak vám musím poblahopřát. Předsedo Lu, váš vkus se zlepšuje.”

„Můj vkus byl vždycky dobrý.” Lu Tianchen ukázal na cucflek na Tang Fengově hrudi. „Bylo příjemné bydlet s Charlesem?”

„Je celkem dobrý milenec,” řekl Tang Feng věcně, aniž by té otázce přikládal nějakou důležitost. Co se týkalo Lu Tianchenova zvláštního tónu, automaticky to odfiltroval.

Lu Tianchen se na něj podíval. „Myslel jsem si, že mě budeš nenávidět.”

„Tu volbu jsem udělal já sám. Nikdy bych nevinil někoho jiného.” Tang Feng sklonil hlavu a mírně se usmál. Jeho hluboké oči vyhlížely elegantně a otevřeně.

„Kdybys pořád nevypadal stejně, myslel bych si, že jsi někdo jiný.” Lu Tianchen pozvedl rty v úsměvu. „Ale bez ohledu na to, kdo jsi, zrovna teď jsi Tang Feng, můj zaměstnanec.”

„Takže jste ochotný svého zaměstnance podporovat a pomoci mu k úspěchu, šéfe?”

„To záleží na tvém výkonu.” Lu Tianchen se otočil k odchodu. Než zavřel dveře, zvedl ruku k rozloučení. „Dobře se vyspi.”

Tang Feng na něj protočil oči.

Naštěstí mohl zítra odejít. Kdyby se musel s Lu Tianchenem vypořádat každý den, bál se, že by neodolal a dal mu pěstí.
-----------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>