GDC - kapitola 41

Kapitola 41 – Tráva (9)

Xiao XingChenův úsměv ztuhl.

Ta slova „Xue Yang” pro něj byla až příliš velký šok. Pleť měl od začátku celkem bledou. Když zaslechl to jméno, z tváře mu vyprchala veškerá barva. Jeho rty měly téměř odstín bílé s růžovým nádechem.

Jako kdyby si Xiao XingChen nebyl jistý, tichým hlasem se zeptal: „...Xue Yang?” Najednou ho to polekalo. „A-Qing, jak ses dozvěděla o tomto jméně?”

A-Qing: „Xue Yang je ten člověk s námi! Je to ten mizera!”

Xiao XingChen ve zmatku koktal: „Ten člověk s námi? ...Člověk s námi...” Potřásl hlavou, jako kdyby pociťoval závrať. „Jak ses to dozvěděla?”

A-Qing: „Slyšela jsem ho někoho zabít!”

Xiao XingChen: „Někoho zabil? Koho zabil?”

A-Qing: „Ženu! Byla velmi mladá. Myslím, že měla meč. Xue Yang si na těle také skrýval meč. Bylo to proto, že jsem je slyšela bojovat. Byli vážně hluční. Ta žena mu neustále říkala 'Xue Yangu' a řekla, že vyhladil chrám a že zabil nespočet lidí a že by měl být spravedlivě potrestán. Ach nebesa, je šílený! Celou dobu se skrýval po našem boku a ani nevím, o co se snaží!”

A-Qing zůstala vzhůru celou noc, v duchu vymýšlela lži. Zaprvé panu kultivátorovi rozhodně nemohla říct, že zabil žijící lidi a přitom si myslel, že to byly chodící mrtvoly. A ani nemohla dopustit, aby se dozvěděl, že vlastníma rukama zabil Song Lana. Takže ačkoli to vůči němu nebylo fér, za žádnou cenu mu nemohla říct o smrti kultivátora Songa. Nejlepší by bylo, aby Xiao XingChen utekl co možná nejdál, jen co zjistí, kdo Xue Yang byl!

A přesto pro něj bylo příliš těžké tu novinu přijmout. A také to znělo celkem absurdně. Xiao XingChen tomu nemohl vůbec uvěřit. „Ale jeho hlas je jiný. A...”

A-Qing byla tak frustrovaná, že neustále klepala holí do země. „Naschvál to udělal tak, aby měl jiný hlas! Bojí se, že ho poznáš!” Najednou ji něco napadlo. „Ach, ano! Správně, správně! Má devět prstů. Pane kultivátore, víš o tom? Měl i Xue Yang devět prstů? Určitě jsi ho předtím viděl, ne?”

Xiao XingChen se zapotácel, skoro spadl na zem.

A-Qing mu okamžitě pomohla ke stolu, u kterého se oba pomalu posadili. Po chvilce Xiao XingChen znovu promluvil: „Ale A-Qing, jak jsi zjistila, že má devět prstů? To ses dřív dotkla jeho ruky? Ale pokud je vážně Xue Yang, jak by ti mohl dovolit se dotknout jeho ruky, abys na to přišla?”

A-Qing zaťala zuby. „...Pane kultivátore! Já ti řeknu pravdu! Nejsem slepá. Vidím! Nedotkla jsem se jeho rukou, místo toho jsem je viděla!”

Každý šok byl větší než předešlý. Xiao XingChen z toho skoro oněměl. „Cos to řekla? Ty vidíš?”

Ačkoli se A-Qing bála, pravdu už déle skrývat nemohla. Omlouvala se pořád dokola: „Omlouvám se, pane kultivátore! Nelhala jsem ti naschvál! Bála jsem se, že kdybys věděl, že nejsem slepá, odehnal bys mě! Ale prosím, pro teď mě z toho neviň. Utečme spolu. Až skončí s nákupem jídla, vrátí se!”

Najednou zavřela pusu.

Obvazy, co měl Xiao XingChen ovinuté kolem očí, byly původně bílé. Ale teď jimi prosakovaly dvě skvrny rudé. Té krve přibývalo a přibývalo, až nakonec prosákla obvazy a stékala z míst, kde kdysi měl oči.

A-Qing vykřikla: „Pane kultivátore, ty krvácíš!”

Xiao XingChen působil, jako kdyby si toho teprve všiml. S mdlým výkřikem natáhl ruku k tváři. Když ji odtáhl, byla pokrytá krví. A-Qing mu s roztřesenou rukou pomohla ji otřít. A přesto čím víc se snažila, tím tam bylo víc krve.

Xiao XingChen zvedl ruku. „Jsem... jsem v pořádku.”

Původně mu to zranění očí krvácelo, kdykoli zakoušel přílišné myšlenky nebo emoce, ale už celkem dlouho k tomu nedošlo. Wei WuXian si dokonce myslel, že už se to zahojilo. Ale dneska to znovu začalo krvácet.

Xiao XingChen zamumlal: „Ale... Ale pokud to je vážně Xue Yang, proč by to bylo takhle? Proč mě na začátku nezabil a dokonce se mnou tolik let zůstal? Proč by to byl Xue Yang?”

A-Qing: „Samozřejmě že tě chtěl na začátku zabít! Viděla jsem jeho oči. Byly podlejší než podlé a děsivější než děsivé! Ale jelikož byl zraněný a nemohl se hýbat, potřeboval, aby se o něj někdo postaral! Já ho neznala. Kdyby ano a kdybych věděla, že je vražedný stroj, ubodala bych ho k smrti, když byl v tom keři! Pane kultivátore, pojďme utéct! Dobře?”

A přesto si Wei WuXian v duchu povzdechl: To bude nemožné. Kdyby to Xiao XingChenovi neřekla, dál by takhle žil s Xue Yangem. Když mu teď o tom řekla, ani by prostě neutekl. Rozhodně se na to Xue Yanga přímo zeptá. Tohle nemá řešení.

A jak čekal, poté, co se Xiao XingChenovi podařilo zklidnit, řekl A-Qing: „A-Qing, uteč.” Jeho hlas byl mírně ochraptělý.

A-Qing zněla tak nějak vyděšeně. „Já? Pane kultivátore, utečme spolu!”

Xiao XingChen potřásl hlavou. „Já nemůžu jít. Musím zjistit, co přesně se snaží udělat. Rozhodně má cíl a za posledních pár let se snažil tohoto cíle dosáhnout tím, že předstíral, že je někdo jiný, a že zůstával po mém boku. Pokud ho tu nechám samotného, obávám se, že mu pod rukama zmizí všichni lidé z města Yi. Xue Yang byl vždycky takový.”

Tentokrát už A-Qinžiny vzlyky nebyly hrané. Odhodila bambusovou hůl stranou a přitiskla se Xiao XingChenovi k noze. „Já? Pane kultivátore, jak můžu jít sama? Chci zůstat s tebou. Pokud neodejdeš, ani já neodejdu. Pokud přijde na nejhorší, prostě nás zavraždí. Bylo by mi tak smutno, že bych stejně umřela, kdybych se po venku toulala sama. Vím, že nechceš, aby se mi to stalo, tak pojďme utéct spolu!”

Bohužel poté, co vyšlo najevo, že nebyla slepá, už tato technika, kdy získávala sympatie, nefungovala.

Xiao XingChen odpověděl: „A-Qing, vidíš a jsi velmi chytrá. Věřím, že budeš schopná žít dobře. Nevíš, jak děsivý Xue Yang je. Nemůžeš tu zůstat. A ani se k němu nesmíš znovu přiblížit.”

Wei WuXian dokonce slyšel A-Qinžino tiché ječení: Já vím! Vím, jak je děsivý!

Ale nemohla otevřít pusu a říct pravdu.

Najednou se zvenku ozvala série rázných kročejů.

Xue Yang byl zpět!

Xiao XingChen poplašeně vzhlédl, dostal se na úroveň horlivosti, co měl při nočním lovu. Rychle přitáhl A-Qing k sobě a zašeptal: „Až vejde dovnitř, zabavím ho, zatímco ty tu šanci využij k úniku. Poslechni mě!”

A-Qing byla tak vyděšená, že mohla akorát přikývnout, v očích se jí stále hromadily slzy.

Xue Yang kopl do dveří. „Na co vy dva čekáte? Už jsem zpět a vy jste ještě neodešli? Pokud tam pořád jste, otevřete západku a pusťte mě dovnitř. Jsem tak unavený.”

Jen podle toho tónu a hlasu by si člověk myslel, že to je chlapec od vedle, veselý kultivační bratr. Ale koho by napadlo, že ten člověk, co stál venku, byl zlosyn, co neměl žádný smysl pro morálku. Že to byl démon, co se tvářil jako člověk!

Ačkoli dveře nebyly zamknuté, zevnitř byla zastrčená západka. Pokud dveře nijak brzy neotevřou, Xue Yang začne mít určitě podezření. A pak až vejde, bude rozhodně tak nějak ostražitý. A-Qing si otřela tvář. „Jak jsi unavený?! Na trh je to jen takový kousek a ty už jsi unavený?! Prostě jsem trochu pomalejší, protože zkouším, které šaty jsou lepší. Jak je to tvoje starost?!”

Xue Yang se posmíval: „Kolik šatů vůbec máš? Bez ohledu na to, jak moc se převlékneš, stejně budeš vypadat stejně. Pojď, pojď, otevři dveře.”

I když se A-Qing nohy třásly, stejně vyplivla silným hlasem: „Pche! Neotevřu ti. Kopej si, jak je ti libo.”

Xue Yang se zasmál: „Pamatuj si, cos řekla. Pane kultivátore, potom ty dveře sprav. Neviň z toho mě.”

Když domluvil, okamžitě rozkopl dřevěné dveře dokořán. Překročil vysoký práh a vešel dovnitř. V jedné ruce držel košík plný zeleniny a v druhé rudé jablko. Zrovna když se do něj zakousl, shlédl, jen aby spatřil, jak se mu Shuanghua zabořila do břicha.

Košík spadl na zem. Na podlahu se vykutálelo zelí, mrkve, jablka a pařené bochánky.

Xiao XingChen zakřičel tichým hlasem: „A-Qing, uteč!”

A-Qing běžela, jak jen nejrychleji dokázala, a vyletěla ze dveří domu rakví. Okamžitě poté zašla na jinou cestu a připlížila se znovu zpět. Vyškrábala se do své obvyklé skrýše, to místo, co používala nejčastěji, a s kterým byla nejobeznámenější. A dokonce natáhla hlavu ven, aby sledovala, co se dělo uvnitř.

Xiao XingChen se chladně zeptal: „Co je tady směšného?”

Xue Yang si znovu ukousl z jablka, co měl v ruce. Odpověděl, až když chvíli v poklidu žvýkal a ovoce spolkl. „Ano. Samozřejmě že to je směšné.”

Znovu použil svůj původní hlas.

Xiao XingChen: „Co přesně chceš udělat, že jsi se mnou všechny ty roky zůstal?”

Xue Yang: „Kdo ví? Možná jsem se nudil.”

Xiao XingChen vytáhl Shuanghuu a připravil se znovu k útoku. Xue Yang dodal: „Pane kultivátore Xiao XingChene, pořád si chceš vyslechnout druhou půlku té historky, co jsem nedokončil?”

Xiao XingChen: „Ne.”

Ačkoli to odmítl, hlavu naklonil mírně dopředu a i jeho meč se zarazil.

Xue Yang odpověděl: „No, stejně to řeknu. Pokud si po tom, co si to vyslechneš, budeš stále myslet, že to je moje chyba, můžeš udělat, co chceš.”

V klidu si otřel ránu na břiše, zatlačil na ni, aby příliš nekrvácela. „To dítě spatřilo muže, co ho obelhal, aby doručil ten dopis. Cítil se jak frustrovaně, tak šťastně. S brekem se na toho muže vrhl a řekl mu: 'Zanesl jsem tam dopis, ale sladkosti jsou pryč a zmlátili mě. Můžeš mi dát další talíř?'”

„Zdálo se, že toho muže chytil ten svalovec a také ho zmlátil. Tvář měl pomlácenou. Když viděl, že se mu k noze tisklo malé špinavé děcko, nemohl si pomoct a otrávilo ho to. A hned ho odkopl.”

„Vylezl na volský potah a řekl kočímu, aby hned odjel. Dítě se vyškrábalo na nohy a pronásledovalo ten vůz. Vážně si chtěl dát ten talíř cukernatých sladkostí. Když vůz konečně dohnal, mával pažemi před vozem, aby zastavili. Ten muž byl jeho křikem příliš podrážděný. Vzal kočímu bič, šlehl jím po hlavě dítěte a hodil ho na zem.”

Promluvil jedno slovo po druhém: „A pak kola toho vozu přejela po ruce toho dítěte, jeden prst po druhém.”

Xiao XingChen neviděl, ale Xue Yang k němu stejně zvedl svou levou ruku. „Bylo mu sedm! Kosti na levé ruce měl zlomené, zatímco jeden prst měl na místě rozdrcený na pomlácené maso! Tento muž byl Chang Pingův otec.”

„Pane kultivátore Xiao XingChene, byl jsi tak spravedlivý, tak přísný, když jsi mě přivedl do Kapří věže! Odsoudil jsi mě a zeptal ses mě, proč jsem vyhladil celou sektu, prostě kvůli nějakému podezření. Je to proto, že jelikož ty prsty nebyly tvoje, že jste nebyli schopní cítit tu bolest?! Nevěděli jste, jak hrozivě zněl ten jekot z vašich vlastních úst? Proč jste se nezeptali jeho, proč se bez jediného důvodu bavil na můj účet?! Nynějšího Xue Yanga vám nadělil minulý Chang CiAn! Klan Chang z Yueyangu akorát sklidil, co si zasel!”

Xiao XingChen promluvil, jako kdyby nedokázal uvěřit Xue Yangovým slovům: „Chang CiAn ti v minulosti zlomil jeden prst. Pokud jsi hledal pomstu, mohl jsi mu prostě zlomit jeden prst. Pokud sis to vážně vzal osobně, mohl jsi zlomit dva nebo dokonce všech deset! I kdybys mu usekl celou paži, situace by nebyla takováhle. Proč jsi musel zabít celý jeho klan? Neříkej mi, že jediný tvůj prst je roven více než padesáti lidským životům!”

Xue Yang o tom vlastně přemýšlel, jako kdyby mu Xiao XingChenova otázka přišla divná. „Samozřejmě. Můj prst byl můj vlastní, zatímco ty životy patřily jiným lidem. Nebylo by to rovno bez ohledu na to, kolik životů bych zmařil. Bylo to jenom kolem padesáti. Jak se to mohlo vyrovnat jednomu mému prstu?”

Xiao XingChenova tvář při Xue Yangově sebevědomém tónu čím dál víc bledla. Zakřičel: „Tak co ostatní?! Tak proč jsi vyhladil chrám Baixue? Proč jsi oslepil kultivátora Song ZiChena?!”

Xue Yang se na oplátku zeptal: „Tak proč jsi mě zastavil? Proč jsi bránil tomu, co jsem chtěl udělat? Proč ses zastal té spodiny z klanu Chang? Chtěl jsi pomoct Chang CiAnovi? Nebo Chang Pingovi? Hahahaha, jak Chang Ping prvně vděčně brečel? A jak tě později prosil, abys mu nepomáhal? Pane kultivátore Xiao XingChene, tahle záležitost byla od samého začátku tvoje vina. Neměl ses plést do správnosti a špatnosti ostatních lidí. Kdo byl v právu a kdo ne; pochopil by to cizí člověk? Nebo možná jsi vlastně vůbec neměl odejít z hory. Tvoje mistrová, samotářka BaoShan byla vskutku chytrá. Proč jsi ji neposlouchal a proč jsi poslušně nekultivoval v horách? Pokud jsi nedokázal pochopit dění tohoto světa, neměl jsi chodit!”

Bylo to víc, než mohl Xiao XingChen snést. „...Xue Yangu, vážně jsi... příliš ohavný...”

Jak to Xue Yang zaslechl, v očích se mu znovu objevila krvežíznivost, co už jimi celkem dlouho neproblýskla.

Hořce se zasmál. „Xiao XingChene, proto tě nenávidím. Lidé, co nenávidím ze všeho nejvíc, jsou jako ty, co říkají, že jsou spravedliví, co si myslí, že jsou počestní. Přesně ti hloupí, naivní, prostoduší hlupáci jako ty, co si myslí, že je svět lepší jen kvůli tomu, že udělali něco dobrého! Myslíš si, že jsem ohavný? Velmi dobře. Bude mě zajímat, že si někdo myslí, že jsem ohavný? Ale na druhou stranu jsi vůbec v postavení, abys mnou byl zhnusen?”

Xiao XingChen se na chvilku odmlčel. „Co tím myslíš?”

A-Qing a Wei WuXianovi měla srdce co nevidět vyskočit z hrudi!

Xue Yang oddaně promluvil: „Poslední dobou jsme v noci nešli zabíjet chodící mrtvoly, ne? Ale copak jsme před pár lety nechodili ven a nezabili jich hordu každých pár dní?”

Xiao XingChenovi se pohnuly rty, jako kdyby se cítil tak nějak nervózně. „Proč to teď nadnášíš?”

Xue Yang: „To nic, vážně. Je jen vážně nešťastné, že jsi slepý. Vydloubl sis obě oči, takže jsi nemohl vidět ty 'chodící mrtvoly', co jsi zabil. Byli tak vyděšení, tak ztrápení, když jsi je bodl do srdce. Někteří dokonce poklekli a plakali a plazili se, abys nechal jít mladé a starší jejich rodiny. Kdybych jim neusekl jazyk, vsadím se, že by naříkali a křičeli: 'Pane kultivátore, ušetři nás'.”

Xiao XingChen se začal třást po celém těle.

Po dlouhé chvíli se mu podařilo vypravit: „Oklamal jsi mě. Chtěl jsi mě oklamat.”

Xue Yang: „Ano, oklamal jsem tě. Celou dobu jsem tě klamal. Kdo by si pomyslel, žes mi věřil, když jsem tě klamal, ale teď mi nevěříš, když mluvím pravdu?”

Xiao XingChen se zapotácel a máchl svým mečem po Xue Yangovi. Křičel: „Zmlkni! Zmlkni!”

Xue Yang si stlačil břicho. Luskl levou rukou a v klidu ustoupil. Výraz na jeho tváři už nebyl lidský. Z očí mu zářilo zelené světlo. Spolu s těmi řezáky, co se ukázaly, když se usmál, vypadal, jako kdyby byl žijící netvor. Zakřičel: „Dobrá! Budu zticha! Pokud mi stále nevěříš, tak si vyměň pár úderů s tím, co stojí za tebou. Přiměj ho říct, jestli tě klamu nebo ne!”

Meč k němu s sebou přinesl poryv větru. Xiao XingChen to přirozeně vykryl Shuanghuou. Jak se ty dva meče střetly, jeho tvář okamžitě pozbyla výraz.

Nebo se dalo říct, že se celé jeho tělo najednou stalo kamennou sochou, co zobrazovala zvadlého člověka.

Xiao XingChen se zeptal s nejvyšší obezřetností: „...Jsi to ty, ZiChene?”

Nedostalo se mu žádné odpovědi.

Za ním stála Song Lanova mrtvola. Vypadalo to, jako kdyby se na Xiao XingChena díval, ale v očích neměl žádné zorničky. Držel meč, co se srazil se Shuanghuou.

Ti dva se od sebe rozhodně často učili tím, že si vyměňovali údery. I když se ty dva meče jen srazily, Xiao XingChen by měl být schopen jen ze síly útoky říct, kdo to byl. A přesto se zdálo, jako kdyby si Xiao XingChen nebyl jistý. Pomalu se otočil a natáhl chvějící se ruku, osahával čepel Song Lanova meče.

Song Lan se nepohnul. Xiao XingChen pohnul rukou od hrotu nahoru. Nakonec jeden tah po druhém přejel po znacích „Fuxue”, co byly vyryté na meči.

Xiao XingChenova tvář ještě víc zbledla.

Skoro jako ve snách se dotkl čepele Fuxue, ani si nevšiml, že se řízl do dlaně. Třásl se tak moc, že i jeho hlas zněl, jako kdyby se rozsypal po zemi: „...ZiChene... kultivátore Songu... kultivátore Songu... Jsi to ty...?”

Song Lan se na něj beze zvuku díval.

Obvazy, co měl Xiao XingChen ovinuté kolem očí, už prosákly dvě strašlivé díry krve, co zdánlivě nepřestávala téct. Chtěl se natáhnout a dotknout se člověka, co držel ten meč, ale příliš se bál. Natáhl se, pak znovu paži stáhl. A-Qinžinu hruď čeřily vlny prudké bolesti. Jak Wei WuXian, tak ona měli problémy dýchat. Nedokázala se nadechnout a z očí jí vytryskly slzy.

Xiao XingChen stál, kde byl, nevěděl, co dělat. „...Co se stalo...? Řekni něco...”

Naprosto se rozsypal. „Může někdo něco říct?!”

Jak si přál, Xue Yang promluvil: „Budu ti muset pořád říct, kdo přesně byla ta chodící mrtvola, co jsi včera zabil?”

Cink.

Shuanghua spadla na zem.

Xue Yang se rozesmál.

Xiao XingChen prázdně stál před Song Lanem. Dal si ruce na hlavu a naříkal, jako kdyby si drásal hruď.

Xue Yang se smál tak moc, že se mu v koutcích očí objevily slzy. Zamračil se. „Co se děje?! Tak tě dojalo, že zase vidíš svého starého přítele, že dokonce brečíš! Chceš ho obejmout?!”

A-Qing si zakryla ústa, jak nejpevněji mohla, odmítla ze sebe vydat jakýkoli náznak jejího naříkavého pláče. Xue Yang v domě rakví pochodoval z jedné strany na druhou, zatímco klel strašlivým tónem plným rozhořčení i extáze. „Zachránit svět! Takový vtip. Nedokážeš zachránit ani sám sebe!”

Série ostré bolesti bodla Wei WuXiana do hlavy. Tentokrát to nebyla bolest z A-Qinžiny duše.

Sklíčený Xiao XingChen poklekl na zemi vedle Song Lanových nohou. Přitiskl se blízko, jako kdyby se scvrkl do malé, slabé hroudy něčeho, skoro doufal, že z tohoto světa zmizí. Jeho sněhově bílé róby už byly pokryté prachem a krví.

Xue Yang na něj zakřičel: „Nic jsi nesvedl, uboze jsi selhal, můžeš vinit jenom sám sebe – o všechno tohle sis říkal!”

V té chvíli se Wei WuXian viděl v Xiao XingChenovi.

On, co uboze selhal, jak stál smáčený krví. Co nedokázal udělat nic víc, než v tichosti uznat tu kritiku a obvinění. Co byl zcela mimo naději, co mohl akorát brečet zoufalstvím!

Bílé obvazy byly naprosto poskvrněné doruda. Xiao XingChen měl tvář pokrytou krví. Bez očí, s kterými by plakal, mohl akorát ronit krev. Celá léta jej klamali, bral svého nepřítele jako přítele a veškerá jeho laskavost byla pošlapaná. Myslel si, že vymycoval duchy, ale ruce měl smáčené krví nevinných. Dokonce zabil i svého nejbližšího přítele!

Mohl akorát naříkat bolestí: „Prosím. Nech mě jít.”

Xue Yang: „Copak jsi mě ještě před chvilkou nechtěl bodnout mečem a zabít? Proč mě teď prosíš, abych tě nechal jít?”

Jasně věděl, že když ho chránila Song Lanova mrtvola, že Xiao XingChen nebude schopen znovu pozvednout svůj meč.

Znovu vyhrál. Bylo to zdrcující vítězství.

Xiao XingChen najednou popadl Shuanghuu, co ležel na zemi. Otočil tělo meče a přiložil si ostrou hranu ke krku. Jasná záře stříbrného záblesku meče se zablýskla v Xue Yangových temných očích bez světla. Xiao XingChen uvolnil ruce. Karmínová krev stekla po čepeli Shuanghuy.

Po té průzračné ozvěně meče, co dopadl na zem, se i Xue Yang přestal pohybovat a smát.

Po chvilce ticha přešel k Xiao XingChenově nehybnému tělu. Shlédl s očima podlitýma krví, zakřivená křivka jeho rtů se postupně propadla. Wei WuXian nevěděl, jestli omylem viděl špatně, ale zdálo se, že Xue Yang měl okraj očí zbarvený zarudlým nádechem.

Okamžitě poté procedil mezi zaťatými zuby: „Přinutil jsi mě to udělat!”

Pak se ponuře zasmál a promluvil sám pro sebe: „Mrtvý je lepší! Jenom mrtví lidé poslouchají.”

Xue Yang zkontroloval Xiao XingChenův dech a stiskl mu zápěstí, jako kdyby si myslel, že nebyl dost mrtvý, že nebyl dost ztuhlý. Vstal, šel do ložnice na straně a přinesl lavor vody. Čistou utěrkou otřel Xiao XingChenovi všechnu krev z tváře. Dokonce staré obvazy vyměnil za nové, opatrně je kolem něj ovinul.

Nakreslil na zemi formaci, připravil potřebný materiál a řádně uložil Xiao XingChena uvnitř. Teprve až když udělal tolik věcí, si vzpomněl, že by se měl postarat o vlastní zranění na břiše.

Pravděpodobně si myslel, že se ti dva budou moct zakrátko setkat, a tak byla jeho nálada lepší a lepší. Sebral všechno ovoce a zeleninu, co se rozkutálela po zemi, a znovu je uložil do košíku. Během vzácného návalu pilnosti dokonce uklidil celý dům a umístil do A-Qinžiny rakve novou vrstvu slámy. Nakonec vytáhl bonbon, co mu Xiao XingChen dal včera večer.

Zrovna když si ho chtěl dát do pusy, chvíli zapřemýšlel. Potlačil to nutkání a zase ho uložil. Jednou rukou si znuděně podpíral bradu a čekal, až se Xiao XingChen posadí.

Ale nikdy k tomu nedošlo.

Obloha temněla a stejně tak i Xue Yangův výraz. Podrážděně ťukal prsty na stole.

Když padlo naprosté šero, odkopl stůl a klel. Vstal, napůl poklekl před Xiao XingChenovou mrtvolou a zkontroloval formaci a zaříkadla, co nakreslil. Po opakované kontrole měl pocit, že na tom nebylo nic špatně. Ale když se chvíli mračil, stejně to všechno smazal a znovu to celé překreslil.

Tentokrát Xue Yang seděl přímo na zemi a trpělivě zíral na Xiao XingChena. Čekal další chvíli. A-Qinžiny nohy si už prošly třemi stádii znecitlivělosti. Teď ji obě svědily a bolely, jako kdyby se do nich zakusovalo tisíce mravenců. A také měla oči opuchlé od pláče. Zrak měla trochu rozmazaný.

Po dalších dvou hodinách Xue Yang konečně zjistil, že se situace vymkla kontrole.

Položil ruku Xiao XingChenovi na čelo, zavřel oči k detekci. Za okamžik se mu oči rozletěly dokořán.

Wei WuXian to věděl. Co mohl stále detekovat, bylo pravděpodobně jen pár vláken roztříštěné duše.

A takhle zničená duše se nikdy nedala použít na tvorbu zběsilé mrtvoly.

Zdálo se, že Xue Yang nikdy nečekal, že by se stalo něco takového. Na jeho tváři, co se neustále šklíbila, se poprvé objevila prázdnota.

Ačkoli už bylo příliš pozdě, bez přemýšlení přitiskl ruce k ráně na Xiao XingChenově krku. I když už všechna krev odtekla. Xiao XingChen měl tvář bělejší než papír. Na krku mu uschly velké skvrny temně rudé krve. Když tu ránu teď zaváže, nic tím nezmůže.

Xiao XingChen zemřel. Naprosto zemřel.

Dokonce i jeho duše se roztříštila.

Dítě v Xue Yangově historce, co brečelo kvůli tomu, že si nemohlo dát sladkosti, bylo příliš jiné od nynějšího jeho já. Bylo skoro nemožné ty dva propojit. A přesto v tom nynějším okamžiku Wei WuXian dokázal na Xue Yangově tváři konečně zachytit pár stop toho nevědomého, zmateného dítěte.

V mžiku Xue Yangovi v očích vyskočily rudé žilky. Najednou vstal. Obě ruce sevřel do pěstí a zuřil po celém domě rakví. Kopal a drtil, hlučně ničil dům, co před pár sekundami zrovna uklidil.

V této chvíli byl jeho výraz a zvuky, co vydával, blíže slovu „šílený” než všechny jeho minulé postoje dohromady.

Poté, co v domě všechno roztřískal, znovu se uklidnil. Dřepl si na stejném místě a tichým hlasem zavolal: „Xiao XingChene.”

Pokračoval: „Pokud nevstaneš, přinutím tvého drahého přítele Song Lana vraždit lidi.”

„Zabiju všechny v celém městě Yi a udělám z nich živé mrtvoly. Žil jsi tady tak dlouho. Vážně nevadí, že tě to nezajímá?”

„Zaškrtím tu malou slepou A-Qing a její tělo nechám na polích, aby ji zhltli divocí psi.”

A-Qing se beze zvuku zachvěla.

Jelikož se mu nedostalo žádné odpovědi, Xue Yang najednou zuřivě zakřičel: „Xiao XingChene!”

Trhl Xiao XingChenem za límec, i když tím ničeho nedosáhl, a párkrát jím zatřásl, jak zíral na tu tvář bez života v jeho rukách.

Najednou Xiao XingChena vytáhl za paži a zvedl si ho na záda.

Xue Yang tu mrtvolu nesl ke dveřím. Jako kdyby přišel o mysl, šeptal jako šílený: „Měšec na lapení ducha, měšec na lapení ducha, měšec na lapení ducha. Správně, měšec na lapení ducha. Potřebuju měšec na lapení ducha, měšec na lapení ducha, měšec na lapení ducha...”

Teprve když byl velmi daleko, se A-Qing odvážila mírně pohnout.

Jelikož nedokázala udržet rovnováhu, skutálela se na zem a znovu se vyškrábala až po chvilce svíjení. Podařilo se jí udělat dalších pár kroků kupředu. Jak si protáhla svaly, kráčela rychleji a rychleji a rychleji a začala utíkat.

Když utekla tak daleko, že bylo město Yi daleko za ní, konečně ze sebe vyrazila ten křik, co v sobě pohřbila: „Pane kultivátore! Pane kultivátore! Aaaach, pane kultivátore...!”

Scenérie se najednou změnila a proměnila se na něco jiného.

V této chvíli už A-Qing byla pravděpodobně na útěku několik dní. Kráčela v neznámém městě, držela bambusovou hůl a znovu předstírala, že je slepá. Ptala se kohokoli, kdo k ní přišel: „Promiňte, jsou tady v okolí nějaké velké sekty?”

„Promiňte, jsou tady v okolí nějací vážně mocní lidé? Mocní lidé, co kultivují?”

Wei WuXian si pro sebe pomyslel: Pátrá po lidech, co by jí mohli pomoct se za Xiao XingChena pomstít.

Její otázky bohužel nikdo nebral vážně. Často od ní odešli jen po pár polovičatých větách. Ani A-Qing to neodradilo. Neúnavně se ptala, i když ji pořád odháněli. Když viděla, že tady nedokázala získat žádné odpovědi, odešla a šla užší cestou.

Chodila a ptala se celý den. Vyčerpaná se se svýma ztěžklýma nohama plahočila k potoku. Dala ruce k sobě a napila se pár loků vody, svlažila své suché hrdlo. Ve vodě spatřila ve svých vlasech dřevěnou jehlici a natáhla se pro ni.

Při pohledu na jehlici A-Qing našpulila rty a chtělo se jí zase brečet. Zakručelo jí v žaludku a vytáhla zpoza límce malý, bílý měšec na peníze. Toto byl ten měšec, co ukradla Xiao XingChenovi. Zevnitř pak vytáhla malý bonbon a opatrně jej olízla. Když špičkou jazyka ochutnala tu sladkost, zase bonbon schovala.

Tohle byl poslední bonbon, co jí Xiao XingChen dal.

A-Qing shlédla a znovu měšec sklidila. Jediným pohledem najednou zjistila, že se v odrazu na hladině objevil stín dalšího člověka.

Jak v tom odrazu stál, Xue Yang se na ni usmíval.

S polekaným zaječením se A-Qing okamžitě odplazila.

Už nějakou dobu stál Xue Yang za ní. S Shuanghuou v ruce rozevřel náruč a naznačil pobídku k objetí. Vesele promluvil: „A-Qing, proč utíkáš? Tak dlouho jsme se neviděli. Nestýskalo se ti po mě?”

A-Qing zavřískla: „Pomoc!”

A přesto toto byla prázdná horská cesta. Nikdo jí na pomoc nepřijde.

Xue Yang pozvedl obočí: „Náhodou jsem na tebe narazil, když jsem skončil se svou prací v Yueyangu a ty ses ve městě vyptávala. Jaký úžasný zvrat osudu. Když už jsme u toho, tvoje hraní je vynikající. Dokonce i mě jsi tak dlouho klamala. Dobrá práce.”

A-Qing věděla, že tentokrát nemá šanci uniknout smrti. Po tom šoku si pro sebe pomyslela, že stejně zemře, tak proč nezemřít, když si zanadává, co jen hrdlo ráčí? Jak znovu nabyla odvahy, vyskočila na nohy a vyplivla: „Ty zvíře! Nevděčný darebo! Nižší než nejnižší mizero! Tvoji rodiče se museli milovat ve vepřím chlívku, aby se narodil takový zmetek jako ty! Jsi jenom zárodek, co vyrostl na výkalech!”

Jak byla zvyklá se potulovat po tržištích, slyšela spoustu kleteb a hádek. Vypravila ze sebe jakoukoli nadávku, co jí přišla na mysl. Xue Yang se jenom ušklíbal a poslouchal. „V tomhle jsi celkem dobrá, co? Proč jsem tě neslyšel chovat se takhle hrubě před Xiao XingChenem? Ještě máš víc?”

A-Qing pokračovala: „Do háje s tebou, nestoudná špíno! A ty se pořád opovažuješ zmínit pana kultivátora a držet jeho meč! Zasloužíš si ho držet? Znesvěcuješ jeho majetek!”

Xue Yang levou rukou pozvedl Shuanghuu. „Ach, to myslíš tohle? Teď je to moje. Myslela sis, že tvůj pan kultivátor je o něco čistější? Po tomhle bude také můj...”

A-Qing: „Ty smetáku! Dál sni! Nezasloužíš si říkat o panu kultivátorovi, že je nečistý. Jsi jenom loužička plivance! Pan kultivátor musí být ten nejsmolnější člověk na světě, že se s tebou setkal! To jenom ty jsi tady špinavý! Je to jen nechutná loužička plivanců jako ty!”

Xue Yangův výraz nakonec potemněl.

Jelikož byla tak dlouho v tak šílené situaci, když ten okamžik konečně nastal, A-Qing cítila podivnou úlevu.

Xue Yang promluvil chladným tónem: „Jelikož tak ráda předstíráš, že jsi slepá, proč doopravdy neoslepneš?”

S mávnutím ruky jí do tváře vmetl nějaký prášek, ten se jí dostal do očí. Okamžitě všechno, co viděla, krvavě zrudlo a pak se to proměnilo na temnotu.

Ohromená tou spalující bolestí v očích ze sebe A-Qing vydala skřek, při kterém tuhla krev v žilách. Znovu se ozval Xue Yangův hlas: „Jsi příliš upovídaná. Ani už nebudeš potřebovat jazyk.”

Ozvalo se řízné zvonění stříbrné rolničky, jako kdyby byla hned vedle Wei WuXiana, a přesto byl stále ponořený do A-Qinžiných emocí a nedokázal se vzpamatovat. Taky se mu točila hlava.

Lan JingYi před ním zamával rukou. „Žádná reakce? Co když se pomátl?!”

Jin Ling: „Už jsem řekl, že Vcítění je velmi nebezpečné!”

Lan JingYi: „No, to proto, že jsi měl hlavu v oblacích, a nezazvonil jsi včas.”

Jin Lingovi ztuhla tvář. „Já...”

Naštěstí se Wei WuXian konečně probral. Vstal s pomocí rakve. A-Qing už opustila jeho tělo a také se opírala o rakev. Přihnali se k němu chlapci, jako kdyby byli snůška selátek, a všichni mluvili jeden přes druhého: „Je vzhůru, je vzhůru!”

„Haa, nepomátl se.”

„Copak nebyl od začátku pomatený?”

„Nemluv nesmysly!”

S tím hlasitým povídáním všude kolem Wei WuXian promluvil: „Nehlučte tak. Příšerně mě bolí hlava.”

Okamžitě utichli. Wei WuXian shlédl, natáhl se do rakve a mírně Xiao XingChenovi rozevřel límec. Jak čekal, na krku měl tenké, a přesto smrtelné zranění.

Wei WuXian si v tichosti povzdechl a otočil se na A-Qing: „Díky za všechny ty starosti.”

A-Qinžin duch byl sice slepý, ale nebyl tak pomalý nebo opatrný jako ostatní slepí lidé, protože se skutečně slepou stala až v okamžiku, kdy zemřela. Předtím byla vždycky tak rychlá a čiperná dívka.

Za ta léta se sama skrývala v mlze města Yi, pokoutně se stavěla proti Xue Yangovi tím, že odstrašovala lidi, co vstoupili do města, a varovala je a naváděla je ven. Kolik jen měla odvahy a oddanosti, aby to byla schopná udělat?

A-Qing vedle kraje rakve sepjala dlaně a několikrát se Wei WuXianovi poklonila. Pak svou bambusovou hůl použila jako meč a udělala několik gest „zabít, zabít, zabít”, jak si s ním neustále hrála.

Wei WuXian odpověděl: „Neboj se.” Otočil se na učedníky. „Všichni tu zůstaňte. Chodící mrtvoly ve městě sem nebudou moct přijít. Brzy se vrátím.”

Lan JingYi si nemohl pomoct a zeptal se: „Co jen jsi během Vcítění viděl?”

Wei WuXian: „To je příliš dlouhá historka. Řeknu vám to později.”

Jin Ling: „Nemůžeš to shrnout? Nenech nás tady takhle viset!”

Wei WuXian: „Ve zkratce: Xue Yang musí zemřít.”

V té husté mlze, co se táhla, kam oko dohlédlo, ho vedlo ťukání A-Qinžiny hole. Ti dva se pohybovali svižně a okamžitě se vrátili na místo, kde došlo k boji.

Lan WangJi a Xue Yang už vyšli ven. Odlesky mečů Bichenu a Jiangzaie se střetávaly— boj byl v kritickém bodě. Bichen byl klidný a neuspěchaný, nabýval na výhodě, zatímco Jiangzai se oháněl, jako kdyby byl vzteklý pes, a nějak se mu dařilo držet krok. Ale v té strašlivé bílé mlze měl Lan WangJi potíže s viděním, zatímco Xue Yang v tomto městě žil mnoho let jako A-Qing, a proto věděl, kde je, i kdyby zavřel oči. A proto byl boj na mrtvém bodě. Mlhou čas od času hřměly tóny citery a bránily skupinám chodících mrtvol se přiblížit. Zrovna když chtěl Wei WuXian vytáhnout svou flétnu, dopadly před něj dvě černé postavy, jako kdyby to byly dvě železné pagody. Wen Ning tiskl Song Lana do země. Obě mrtvoly se rukama držely pod krkem a klouby na rukou jim nahlas křupaly.

Wei WuXian rozkázal: „Drž ho na zemi!”

Sehnul se a rychle našel konce dvou hřebů, co Song Lanovi procházely hlavou. Najednou se mu ulevilo. Ty hřeby byly mnohem tenčí než ty, co měl v hlavě Wen Ning, a byly i z jiného materiálu. Nemělo by být příliš obtížné přivést Song Lana zpět k vědomí. Okamžitě stiskl ty dva konce a začal hřeby pomalu vytahovat ven.

Jak Song Lan pocítil, jak se mu v hlavě pohybovaly cizí předměty, rozšířily se mu oči a tichým hlasem zavrčel. Wen Ning mu v pohybu zabránil, až když vyvinul více síly. Když ty hřeby vytáhl, najednou se zhroutil na zem a přestal se pohybovat, jako kdyby byl loutka, které přestřihli nitky.

Najednou se z místa, kde ti dva bojovali, ozval zuřivý křik: „Vrať mi to!”
--------------------------------------------


~ Poznámka z předchozí kapitoly pořád platí. Kdyby ti dobří nebyli takoví dobráci, bylo by to lepší. Kdyby Xiao XingChen bodl Xue Yanga do břicha a trhl stranou, nemuselo to dopadnout tak špatně, fňuk... ~



Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>