DS2 - kapitola 12

Kapitola 12

Byli jsme v pasti.

„Jsou to vzduchový dveře,” řekl jsem. „Nemůžeme se prolámat vzduchovýma dveřma. To je celej jejich zkurvenej smysl!”

„Co se to kurva tam dole děje?” dožadoval se Kyle.

Myslel bych si, že to je zasraně očividný.

„Vzpoura,” řekl jsem. „Důstojníci přišli o kontrolu.”

„To nemůžeš vědět,” řekl Harry.

„Nemůžu?” Ukázal jsem mu dlaně ve smírným gestu. „Kdyby nás chtěl Leonski mrtví, tak by poslal pár mariňáků, aby nám hlavama prohnali kulky. Ti chlapi se sem snaží probourat, což znamená, že ještě nemají kontrolu nad operacema, co by otevřely dveře, nebo ještě líp, co by nám prostě vypnuly vzduch. Ale rozhodně mají k čertu kontrolu nad touhle sekcí stanice a pokud si ji Leonski nevezme zpět, dřív nebo později najdou způsob, jak se k nám dostat.”

Skoro jsem se nad jejich bezvýraznýma tvářema zasmál.

„Ježíší, vy to vážně vůbec nechápete, že ne? Vy si myslíte, že tímhle plánem spojit se s Beztvářema zachraňujete lidstvo nebo tak něco? Víte, jak to všem připadá? Vy lidstvo nezachraňujete; vy ho zaprodáváte!”

Tihle chlápci... tihle chlápci byli chytří. Byli to důstojníci, vzdělaní na univerzitě. Byli z intelu. A Chris je vybral, protože byli víc než chytří – byli schopní vidět věci jinak, schopní dostat z mizerných scénářů jiný výsledky a schopní rozbít konvence. Nebyli by tady, kdyby se báli vzít na sebe riziko. Ale to bylo přesně ono, proč nechápali, co provedli, a tu čirou hrůzu, co způsobili. Vemte tu hrůzu a nechte ji pár dní šrotovat skrz zkazky na Defenderu 3 a samozřejmě že se rekruti obrátili proti důstojníkům. Protože jsme byli zrádci a důstojníci nám napomáhali.

„Nevíte, jaký to je,” řekl jsem. „Nevíte, jaký to je tady roky sedět s kosmem za zády a nechat do sebe od nevidím do nevidím kopat od každýho zavšivenýho čuráka se štráfkama a vědět, že Beztváře můžou každou chvíli přijít, že by nás mohli během okamžiku kurva zničit.”

„Nevíte, jaký to je nemít žádnou naději.”

„Nevíte, jaký to je nemít nic než strach a vztek.”

Pevně jsem zavřel oči.

„Vítejte v mý hlavě, kreténi.”

„Teď to víte.”

„Hej.” Cam mi položil ruku na tvář a já se do jeho ruky opřel. „Budeme v pohodě, jo?”

„Jak vůbec můžeš být takovej, Came? Jak můžeš vůbec věřit po tom všem, co se stalo?”

Cam se díval ven do černoty a vždycky viděl jenom hvězdy.

Zhluboka jsem se nadechl a na chvíli zadržel dech. Pak jsem pomalu vydechl a otevřel oči. „Miluju tě.”

Přitiskl svoje čelo na moje. „Taky tě miluju.”

„Came,” řekl Chris. „Můžeme to udělat, prosím?”

„Udělat co?” řekl Cam. „Brady má pravdu. Nemůžeme se dostat skrz vzduchový dveře.”

Ne, ne skrz vzduchový dveře. Ale pořád jsme měli cestu ven.

„Co vzduchová ventilace?” zeptal jsem se.

„Ventilace se po aktivování vzduchových dveří automaticky uzavře,” řekl Kyle. „Přesně jak jsi řekl, Garrette, to je celej jejich smysl.”

„Kravina,” řekl jsem. „Možná to tak je během pohotovosti, ale ty vzduchový dveře byly zamčený celý dny a pořád máme vzduch. Ventilace je pořád otevřená.”

„Za pokus to stojí,” řekl Chris.




Otřásla mnou další exploze, jak jsem stál na stole v našem pokoji se šroubovákem kapitána Hayashiho vraženým ve ventilaci na stropě. Srdce mi bilo trochu rychlejc, jak se vibrace z výbuchu šířily naší sekcí, jak se kov třásl a jak mi uvízly v kostech.

Šroubovák měl špatnou velikost na šrouby, co držely ventilaci na místě, a nebylo tu dost místa, abychom tam vrazily páčidlo. Zrovna teď by se nám hodila úhlová bruska.

Zrovna teď by se nám hodilo cokoli.

„Brady.” Harry mě poplácal do nohy. „Chceš, abych tě vystřídal?”

„Jo,” řekl jsem. Položil jsem mu ruku na rameno, abych se ustálil, jak jsem seskočil ze stolu. Předal jsem mu šroubovák.

Posadil jsem se na postel a otevřel si přídělovej balíček. Probíral jsem se jím, zatímco Cam seděl za mnou a masíroval mi bolavý ramena a krk. Na tom stole jsem byl skoro hodinu.

Kyle a Devon byli ve vedlejším pokoji a snažili se o to samý s nástrojema, co se jim podařilo najít v pokoji kapitána Hayashiho.

Chris a Andre dávali pozor na výtahový dveře a přesouvali k nim nábytek jako barikádu jen pro případ, že by se ti kreténi vlámali dovnitř.

„Až skončíš, tak mě taky namasíruješ?” zeptal se Harry Cama.

„Pokud to vážně otevřeš, možná,” řekl.

Harry ze sebe vyrazil smích a pokračoval v práci.

Lucy si přitáhla židli k oknu a seděla tam a beze strachu zírala do kosmu. „Co je to támhle, Came?”

„To je Jádro,” řekl jí Cam. „To je jako srdce stanice. Všechny důležitý věci jsou tam. Operační místnost a inženýrství a ošetřovna.”

Lucy vážně přikývla. „Tam se musíme dostat.”

„Jo,” řekl Cam. „Ale nejdřív se musíme dostat odtud.”

„Bude Kai-Ren vědět, kde nás hledat?”

Pod Camovýma prstama jsem ztuhl.

Cam měl hlas pořád lehkej. „To nevím. Proč se ptáš?”

Lucy přitiskla svojí malou ruku na okno. „Nemyslím si, že chce, abychom se ztratili.”

Cam mi zaryl palce do krku a snažil se uvolnit to napětí, o kterým jsme oba věděli, že se tam zabydlelo. „Myslím, že nás pořád dokáže najít.”

Přes celej vesmír, pravděpodobně. Pod každým zkurveným kamenem, kterej si vyberem jako úkryt. Dokud nám srdce budou pořád bít.

Kai-Ren nás vždycky najde.

Zavřel jsem oči a snažil se o tom nepřemýšlet, aspoň pro jednou.

Snažil jsem se nemyslet na nic kromě pomalýho tlaku a tahu Camových prstů kolem mý šíje.

Ucítil jsem, jak mi na kloubech prstů vzplanulo ostrý pálení jasný bolesti a otevřel jsem oči, zrovna když Harry zasyčel a pustil šroubovák. Zarachotil na zemi a Lucy přicupitala, aby ho zvedla.

„Díky, Lucy,” řekl. Když se natáhl, aby si ho vzal, na kloubech měl krev.

Zíral jsem na svojí ruku. Kůže byla neporušená.

„Cítils to, Came?” zeptal jsem se.

Jeho dech mě polechtal zezadu na krku. „Jo.”

Sdílený myšlenky, sdílený vzpomínky, sdílený pocity, sdílená bolest.

Lidi neměli existovat takhle.

Na to jsme nebyli stavěný.

Vzpomněl jsem si na barvy, co Camovy rodiče koupili Lucy k Vánocům. Smíchej dvě barvy a někdy se stane něco krásnýho. Modrá a žlutá možná vždycky udělají zelenou, ale přesnej odstín, co se objeví, je náhoda. Drobet barvy navíc to mohl celý změnit a najednou ten bledej, sluncem vybledlej eukalyptus vypadal víc jako svítivá kapradina, pevně stočený listy vlhký od deště.

Smíchej pár barev dohromady a výsledek může být úžasnej. Smíchej až moc jako Lucy, když chtěla vidět, jakou novou barvu namíchá, a bylo to špinavý a ošklivý. Fleky špinavý barvy jako bláto a špína a kal.

Jak dlouho, až tohle budeme my?

Jak dlouho, než se poslední bariéra mezi náma rozpustí? Jak dlouho, než se každý Harryho zranění vyryje mě na kůži jako přízrak? Jak dlouho, než se moje vzpomínky na tátu rozmlží s Kylovým tátou? Až hlas mýho táty nahradí drsnej přízvuk, co jsem neznal. Až se holka, s kterou Andre přišel o panictví – a jejíž stažený obočí a zatnutý zuby ho vyděsily tak moc, že jí druhej den ani nebyl schopnej zavolat – stane tváří v mý mysli, na kterou nemůžu zapomenout. Až mě vůně kávy přiměje pomyslet na lenošný rána v bytě, v kterým jsem nikdy nebyl, s pažema omotanýma kolem zrzavý ženy, s kterou jsem se nikdy nesetkal, ale o který Devon pořád snil. Až budou Kylovy ranní procházky lesem moje. Jak dlouho, než moje malá ségra bude cítit, co cítím já, když mě Cam šukal?

Do úst mi vystoupala kyselá žluč.

Cam mi palcem třel o vrchní obratel páteře. „Přestaneme. Přestanem, dobrá?”

„Jo? A ostatní chlápci všichni slíbí, že se taky přestanou honit?”

Cam mi přitiskl rty na rameno, do látky mýho trička vdechoval teplo. „Víš, co hodlám říct, Brady.”

Jo, věděl jsem to.

„Pokud řekneš, že to Kai-Ren spraví, tak tě budu muset praštit.”

Na rameni jsem cítil, jak se mu vyklenul úsměv. Víc než to, cítil jsem to v teple, co se mu schoulilo v břiše. „Dokážu ustát ránu, Brady.”

Uvolnil jsem se, jak mi Cam jemně otřel klouby o lebku, štětiny mýho sestřihu mu šustily pod rukou.

Zařinčení kovu o kov bylo hlasitý.

Harryho smích byl hlasitější. „Mám to! Mám to!”

Kryt ventilace ležel na podlaze.

„Dojdu pro ostatní,” řekl Cam, vyškrábal se na nohy a pak zamířil ke dveřím.

Postavil jsem se. „Lucy, jsi připravená?”

Pochybovačně si změřila ventilaci, ale přikývla.

Harry slezl ze stolu, zakroužil ramenama. Vrátil mi šroubovák a já ho sbalil do kapsy.

„Víš vůbec, kam tahle ventilace vede?” zeptal se mě Harry.

„Ne,” řekl jsem. „Ale vážně bych byl rád někde jinde, až se ti kreténi prolámou výtahovou šachtou.”

Přikývl, v koutcích úst mu cukal mírnej úšklebek. „Jo, já taky.”

V úzkým tunelu vzduchový ventilace bylo těsno. Chris šel první, za ním Devon a Kyle za Devonem. Další Cam, s Lucy za ním a mnou za ní. Harry byl za mnou. Andre byl poslední.

Bylo tam horko. Víc než v polovině fronty už se ke mně nedostal žádnej chladnej vzduch.

„Jsi v pohodě, Luce?” zeptal jsem se.

Mírně se zkroutila dozadu – jediná z nás dostatečně malá, aby se mohla vůbec nějak volně pohybovat – a kývla na mě v temnotě. „Ve škole máme tunely, v kterých se plazíme.”

Viděl jsem je. Velký betonový trubky, každá několik metrů dlouhá, pod hromadou trávy na hřišti. Teď jsem je cítil. Hladkej beton, chladnej na dotek pod Lucinýma drobnýma rukama. Seděla uprostřed tunelu, páteř prohnutou, aby kopírovala stěnu trubky, nohy vzepřený, aby neklouzala. Vedle ní seděly jiný malý holky, co jedly sendviče ze svých krabiček s obědem a poslouchaly, jak se jejich spolužáci smály na nedalekých klouzačkách a houpačkách. Byl to mrňavej střípek dětství, který jsem já nikdy neměl, ale kterej se mi podařilo dát jí, aspoň na chvíli. A teď jsme byli tady, v kosmu, proháněný snama a vzpomínkama na životy, co jsme nikdy nežili, chycený uprostřed vzpoury.

Umřel bych pro ni.

Byla to pravda od okamžiku, kdy se narodila. Od okamžiku, kdy jsem ji držel, její drobnou, zvrásněnou pěstičku omotanou kolem mýho palce.

Bez váhání bych pro ni umřel. Byla to ta jediná věc, kterou jsem si byl kdy v životě jistej. Byl to můj základní kámen. Když se zbytek mýho světa sypal v bouři, tohle byla ta jediná pravda, na který jsem mohl stát, na který jsem se mohl zapřít a který jsem mohl věřit, že mě nikdy nenechá padnout. Zemřel bych pro ni až na to, že osud, život, svět takhle prostě nefungovaly. Osud lidem nikdy nenabídl šanci udělat takovou dohodu. Osud se přes každýho z nás převalil jako vichřice s hučícím větrem a vytrhal naše životy i s kořeny a nenechal po sobě nic než trosky. Mohl jsem se akorát snažit se ohnout a nezlomit se.

Upřel jsem pohled na malý podrážky Luciných tenisek v temnotě bledých a plazil se za ní.

Nemuseli jsme jít daleko – jenom za vzduchový dveře, dokud nenajdeme další ventilačku, kterou bychom mohli slízt dolů – ale každých pár metrů mi přišlo, že to trvá věčnost. Byla tam tma a horko a příliš těsno, aby se dalo snadno pohybovat. Loktama jsem tloukl o stěny tunely. Jednou jsem uklouzl a kopl Harryho do tváře.

To pálení jsme cítili oba.

Kruci. Pokud se ten tunel kdy zúží, tak jsme ve vážným maléru.

Když jsem kolenem vrazil do ostrýho kovovýho sváru, nejdřív jsem si nebyl jistej, co to bylo. Pak jsem si uvědomil, že musíme být u vzduchových dveří, a v případě průlomu nebo požáru je tohle místo, kde by se ventilace uzavřela. Byli jsme skoro tam.

Což byla přesně ta chvíle, kdy nás uslyšeli.

Na druhý straně vzduchových dveří museli být na stráži chlapi v případě, že by se nám je podařilo otevřít. A my jsme museli dělat dost hluku, aby nás jeden z nich slyšel.

Nebylo žádný varování.

Ani žádnej skutečnej kontakt.

Jenom náhlej příval střelby, ten zvuk se v úzkým prostoru rozlíhal. Paprsky světla zezdola děrující ventilaci.

„Zpět!” zakřičel Chris. „Zpátky!”

Pak zavrčel bolestí.

Cítil jsem, jak mu – mě – kulka rozervala biceps.

Lucy začala ječet. „Brady! Brady!”

Popadl jsem ji za tenisku a stáhl ji zpět.

„Moje ruka! Moje ruka!”

„Ne, ne, Luce,” řekl jsem. „Ne, ne tvoje. Chrisova! Nejsi to ty!”

Pořád ječela.

Za mnou se Andre a Harry co nejrychlejc pohybovali zpět. Harry mě popadl za kotníky. „Brady, máš ji?”

„Jo!”

Kurva. Další výbuch střelby, jak Harry potáhl. Lucy a já jsme sklouzli vzad.

„Lucy, popadni Cama! Dosáhneš na něj?”

„Bolí mě ruka!” zakřičela.

„Jen jdi! Jen jdi!”

Tolik hluku, tolik hlasů. Možná že to byl Cam. Nedokázal jsem to říct.

„Pohni s ním!” To byl rozhodně Cam. „No tak, dostaň se přes něj! Chrisi!”

Další střelba.

Plazili jsme se vzad přes bariéru vzduchových dveří, Harry mě napůl táhl a já jsem táhl hysterickou Lucy. Kde kurva Andre na konci našeho zlomenýho řetezu bral tu sílu. Než jsme se dostali zpátky k otevřenýmu poklopu ventilace nad pokojem, byli jsme pokrytý potem a prachem. Tvrdě jsem dopadl na stůl, potácel jsem se a skoro jsem z něj spadl. Andre mě popadl za nohy, aby mě ustálil, a já natáhl ruce pro Lucy. Vklouzla mi do náruče, brečela. Předal jsem ji dolů Harrymu a seskočil na podlahu.

„Jsi v pohodě,” řekl jsem jí, vzal si ji zpět k sobě a pevně ji stiskl. Rukama jsem jí hladil po těle, abych uklidnil nás oba. „Jsi v pohodě. Nebyla jsi to ty. Byl to Chris, ne ty.”

Zabořila mi svojí uslzenou tvář do ramene.

Harry byl zpět na stole, zvedl se do ventilace. „Nevidím je!”

Bylo tam tolik hluku, tolik křiku, tolik paniky, že jsem to nejdřív nepocítil. Necítil jsem, že je někdo pryč, už ne naší součástí. Světlo zhaslo, ponořilo místnost do temnoty.

Kyle.

Kyle byl mrtvej.

Nemohl jsem ani říct, že jsem ho stěží znal. Ne když jsem pořád viděl ten hrdej úsměv jeho otce, ty prohlubující se vrásky kolem jeho očí. Ne když jsem si pořád pamatoval na to, jak jeho otec Kylovi ukázal, jak si zavázat kravatu, než šel na důstojnickej výcvik. Ne když jsem si pořád pamatoval tu vřelost, kterou Kyla ten úsměv naplnil, kvůli kterýmu nadmul hruď a šklebil se tak doširoka, až to bolelo. Jeho táta na něj byl tak hrdej.

„Vidím je!” vykřikl Harry.

Andre se vyškrábal na stůl a zvedl Harryho.

Pak skrz ventilaci tvrdě dopadl Cam a Chris a Devon, jako loutky s najednou přestiženýma drátkama, se zbytečnýma údama hroutícíma se pod nima. Byli pokrytý krví a bolestí a panikou a praštilo to do mě jako zeď a nedokázal jsem to rozebrat. Ale nepotřeboval jsem to. Jen jsem musel konat. Strčil jsem Lucy Harrymu do náruče a doklouzal do koupelny pro lékárničku.

„Andre, jdi mi najít víc. Honem!”

Cam. Nejdřív jsem se zaměřil na Cama a jeho bušící srdce. Rychlý, ale stabilní.

„Jsem v pohodě.” Napůl nesl Devona.

Pomohl jsem Camovi dostat ho na postel.

Bylo tam spoustu krve. Prosakovala Devonovou tunikou. Otevřel jsem lékárničku. Z větší části obvazy. Pinzeta. Rukavice. Dezinfekce. Pár základních druhů prášků proti bolesti. Nic zkurveně užitečnýho. Než jsem se jí prohrabal, Cam Devonovi rozepnul tuniku. Tričko měl pokrytý krví.

Klekl jsem si na posteli vedle něj a sloupl z něj tričko.

Savý zranění hrudi. Skvělý. Moje oblíbený.

„Sundej mu košili,” řekl jsem Camovi a natáhl si rukavice. „Chrisi,” řekl jsem přes rameno, „jsi v pohodě?”

„Jo,” řekl, hlas se mu třásl.

Lhář.

„Stáhni si paži, než se na to budu moct podívat,” řekl jsem mu.

Andre se vrátil s několika dalšíma lékárničkama.

„Dobrá,” řekl jsem Devonovi, zápolil jsem se strachem, co hrozil, že přemůže nejdřív jeho a pak mě. „Hodlám to zalepit, jasný? Protože nechceš zhroucenou plíci a to by se stalo, pokud nedokážeme zamezit vzduchu, aby se ti dostával do hrudi.”

Slabě kývl, jeho krvavý prsty trhaly za prostěradlo.

„Zemřu. Zemřu.”

„Nezemřeš, Devone,” řekl jsem mu. Oba jsme pomysleli na rusovlasou ženu, co nechal doma. Hloupý, ale myslel si, že dělal správnou věc, když přišel sem. Myslel si, že zná rizika. Byl připravenej setkat se s Beztvářema, obětovat svojí budoucnost s tou rusovlasou ženou pro budoucnost celýho lidstva a místo toho ho sejmul člověk. Bylo to zkurveně směšný. „Vím, co dělám.”

Zašklebil se a krev mu zapěnila na rtech. „Vytíráš podlahy.”

„Jsem muž mnoha nadání,” řekl jsem mu.

Tyhle kraviny jsem znal. Kdysi jsem byl Doktorův nejlepší medik.

Co nejrychleji jsem Devonovi otřel hruď, pak jsem rozbalil sterilní plastikovej arch a položil ho přes zranění. Přilepil vršek a obě strany.

„Dobře, teď tě převalím na bok,” řekl jsem mu. Kývl jsem na Cama. „Zraněnou stranou dolů.”

Cam mi pomohl pomalu ho přesunout do polohy na boku.

„Came, dávej na něj pozor,” řekl jsem, sloupl si rukavice a sáhl pro čistej pár. „Hlídej, ať se mu nezhorší dýchání. Kontroluj, jestli se mu obklad krví nelepí na kůži. Pokud uvidíš, že mu nabíhají žíly na krku nebo že mu modrají rty, dej mi vědět.”

„To je celý?” zeptal se Andre.

„Pokud v jedný z těch lékárniček není plně vybavenej operační sál, tak jo, to je celý.” Otočil jsem se, abych se jako další postaral o Chrise. Kromě kulky zaklíněný v roztříštěným svalu a kosti byl v pohodě. Aspoň nehodlal vykrvácet nebo tak něco. „Šátral bych po ní, ale mám jenom tenhle šroubovák.”

„To si odpustím,” řekl Chris s bledou tváří.

„Chytrý.” Zavázal jsem mu paži co nejpevněji jsem dokázal, udělal mu pásku a pak jsem si šel přitáhnout židli k posteli.

Sledoval jsem Devona.

Nemohl jsem dělat nic kromě sledování.




Venku za oknem blikaly v temnotě světla Jádra. Ošetřovna byla přímo tam, přímo tam, kurva, a co nám to bylo platný.

„Přijde Kai-Ren a pomůže Devonovi?” zeptala se mě Lucy tiše.

„Já nevím,” řekl jsem.

Byl jsem si celkem jistej, že teď ho mohla zachránit akorát nádrž Beztváří. Byl v šoku. Rty měl modrý.

„Přichází,” řekla Lucy. „Přibližuje se.”

Nevím, co mě děsilo víc – že Kai-Ren přichází nebo že to nestihne včas.

S řádnou lékárničkou jsem mohl Devona aspoň předávkovat morfinem a nechat ho jít rychlejc. Nechat ho jít bez bolesti. Nechat ho jít zabalenýho v ničem kromě vřelosti a vzpomínky na tu rudovlasou ženu s jejím křivým úsměvem a chutí kávy v polibcích. Ale neměl jsem nic.

Devonovi trvalo umřít přes hodinu.




„Co si myslíš?” zeptal se mě Chris, hlas mu sípal.

„Co si myslím o čem?” zeptal jsem se ho, jak jsem mu upravoval pásku.

„Už je to doba, co jsme něco slyšeli. Myslíš, že maj důstojníci zase kontrolu?”

„Myslím si, že ty prášky proti bolesti jsou celkem zkurveně silný, pokud se vůbec ptáš,” řekl jsem mu. „Kdyby měli kontrolu zpět, tak by nás zkontrolovali.”

„Jo.” Opřel si hlavu o zeď a zavřel oči. „Zbožný přání.”

Ale Chris měl pravdu. Už to byla doba, co jsme slyšeli nějakej výbuch. Možná to vzdali.

Pomyslel jsem na chlapy, co jsem si pamatoval z mýho prvního pobytu tady na stanici. O'Shea, co chrápal jako cirkulárka. Hooper, napůl bláznivej z dlouhýho sezení a napůl regulérně bláznivej čurák z inženýrství. Cesari s jeho stříbrným krucifixem a jeho podivnou nevyřčenou vírou v něco většího než kosmos a noční můry v něm. Branski, ten malej skrček s krysí tváří. A Wade. Zasranej Wade. Bylo mi šestnáct, když na mě tenkrát skočil ve sprchách. Devatenáct, když ze mě vymlátil duši, zlámal mi skoro každou kost v těle a nechal mě shořet v UV komoře.

No, do prdele s ním. Byl mrtvej. Do prdele s ním.

Pomyslel jsem na ty ostatní chlápky a přemýšlel jsem, na který straně v tomhle byli. Přemýšlel jsem, kdo je ve vedení. Přemýšlel jsem, co udělají dál.

Možná že jejich dalším tahem bylo získat kontrolu nad operačním a prostě nás odříznout od vzduchu. To by byl můj další tah, ale já jsem nikdy nebyl tak kreativní. Evidentně ne tak kreativní jako ti kreténi venku.

Lucy najednou zalapala po dechu a otočila se od okna. „Brady, hele!”

Pomalu jsem se otočil, čekal jsem, že uvidím loď Beztváří, jak se temně vynořuje z ničeho, jak kryje světlo hvězd. Čekal jsem Kai-Rena. Místo toho jsem spatřil Hawka. Byl blízko, jeho čistý, ostrý linie osvětlený světlama stanice. Světlama, co problikávaly jako bóje v temným oceánu, označující bezpečnej průlet. Osvětlující cestu domů.

„Utíkejte!” zakřičel Cam. „Utíkejte!”

Hawk se pomalu otočil, elegantně jako tanečník na špičkách.

Nemohli se dostat dveřma, tak hodlali přijít stěnama. Prorazit díru do boku Defenderu 3 a vyrvat nám kyslík přímo z plic.

Hnali jsme se na chodbu, přímo k požárnímu stanovišti. Ruce se mi třásly, jak jsem Lucy strčil masku přes její malou, úzkou tvář a utáhl jsem, co jsem mohl, a strhl jí batoh, abych ji na ramena místo toho zahákl kyslíkovou bombu. Byla těžká.

Ale nebude.

Ne na dlouho.

Ne, jakmile prolomí vnější plášť a my ztratíme atmosféru.

„Came? Came, Ježíši. Came, co budeme dělat?”

Cam mi na tvář připlácl masku. Těsnění mi přišlo slabý. Sáhl jsem si za hlavu a hrál si s páskama. Prsty mi sklouzly.

„Vzduchový dveře,” řekl Cam, jeho hlas zdeformovanej maskou. „Nebudou riskovat ránu blízko vzduchových dveří.”

Držel jsem Lucy za ruku a spěchali jsme ke vzduchovým dveřím.

Myslel jsem si, že máme pořád čas.

Myslel jsem si, že by to možná mohlo vyjít.

Myslel jsem si, že bychom se možná mohli dostat do pokoje a přečkat to.

Přestát to náhlý snížení tlaku a čekat.

Čekat na Leonskiho, až získá kontrolu zpět.

Čekat na záchrannou četu.

Pak Hawk udělal díru do Defenderu 3 a vesmír nás roztrhl.

Nával hluku. Skřípání kovu. Stěna tepla z rakety, co protrhla vnější plášť. Oheň, co zaplál a mrknutím oka byl zase pryč, rozežírající se naším kyslíkem a v mžiku udušenej. Svištění větru. Létající sutiny. Bouřka a mě to vtáhlo přímo do ní. Přímo do zející, hladový tlamy kosmu.

V ruce už jsem neměl Lucinu ruku.

Nohy jsem neměl na podlaze. Rukama jsem šátral po ničem. Zachytil jsem se o futra, možná. Podíval se zpět cestou, kterou jsem si myslel, že jsem přišel. Spatřil ostatní, spojený jako šňůra papírových panáků kroutících se ve větru.

Jen jsem se musel držet.

Musel jsem se držet, dokud se tlak nevyrovnal.

Sklouzly mi prsty.

Hlavou jsem narazil do stěny, do podlahy, do stropu, já nevím. Náraz mi masku srazil stranou. Těsnění se přetrhlo. Snažil jsem se chytit se roztřepených okrajů díry, co Hawk udělal, zakusovaly se do mě ostrý drápy kovu.

Minul jsem.

Z roztřepený rány na paži vyprskla krev jako mlha.

Necítil jsem to.

Náramek od Lucy se roztrhl a rozsypal se. Modrý a zelený korálky se vznášely pryč v oparu mý krve.

Vydechl jsem. Vydechl jsem, protože to bylo to jediný, co jsem si pamatoval, že mám udělat. Vydechl jsem, aby se mi neroztrhly plíce. Koupil jsem si minuty místo sekund.

Jak jsem se nořil do kosmu, Defender 3 se zmenšoval a zmenšoval.

„Brady! Brady!” Cam a Lucy, oba dva na mě křičeli.

Cítil jsem, jak se mi vlhkost vaří na jazyku.

„Nepouštěj ji, Came. Nikdy ji nepouštěj.”

A pak už jsem necítil vůbec nic.
--------------------------------------------

~ Existuje zlatý pravidlo, že hlavní hrdina románu nemůže umřít, ale tahle autorka je prostě nevyzpytatelná. ~

<Předchozí>...<Následující>