TS2 - kapitola 17

~ Po týdnu+ šoku, že žirafky zmizely ze scény, se zase šťastně navrátily. Nová kapitolka od nich zatím nepřibyla, takže zbývá dnešní 17 a 18 (kterou snad do Vánoc přeložím) a pak budeme všichni společně čekat na další vývoj. ･ﾟﾟ･(×_×)･ﾟﾟ･｡ ~

Kapitola 17 – Červíček pochybností

Gino nakonec odtáhl Lilith domů. Navzdory tomu se Tang Fengovi vryl do mysli obrázek Lilith s uplakanýma očima. Nemohl zapomenout na ta šokující slova, co ta dívka řekla.

Gino měl rád Fiennese? Gino měl rád jeho? Tak moc, že Gino po nocích křičel jeho jméno?

To nebylo možné.

Dokonce i když se Tang Feng vrátil domů, zaobíral se Lilithinými slovy. Bylo to prostě příliš šokující a nevysvětlitelné. Tak moc, že dokonce vyhnal Lu Tianchena a Charlese ze svého pokoje.

Potřeboval být sám. Potřeboval o tom popřemýšlet a uklidnit se.

Ve svém minulém životě měl s Ginem zvláštní vztah. Média a veřejnost měli dojem, že si byli blízcí, ale to bylo daleko od pravdy. Gino se k němu od začátku choval jako k ohyzdnosti. Vždycky když na sebe narazili, Gino si ho dobíral. A jelikož Tang Feng nebyl člověk, co by se jen tak stáhl, oplatil mu vlastním dílem úšklebků.

Mohl by se jejich vztah vůbec popsat jako vztah juniora a seniora?

Jen si na tu dobu Tang Feng vzpomněl, musel si povzdechnout nad vlastní nevyspělostí. V té době stačilo, aby jenom zahlédl Ginovu otravnou tvář a zaslechl jeho otravný hlas, a chtěl toho mladíka o stupínek nebo dva srazit.

Vždycky si myslel, že si ho Gino dobíral, protože ho neměl rád. Nebylo možné, aby se v tom mýlil.

Po svém znovuzrození Tang Feng zjistil, že Gino nebyl špatný člověk. Čas od času byl dětinský a taky umíněný a rád se předváděl. Ale ani tak Tang Fenga nenapadlo, že ho Gino chodil každou chvíli otravovat, protože ho měl rád.

Tang Feng nebyl dostatečně narcistický, aby si to myslel.

Ale Lilithino chování, když byla opilá, její bolest a kletby. Všechno to Tang Fengovi říkalo, že Gino Finnese miloval, že všechny ty malicherné hádky byly jen způsob, jak Fennese přilákat, jak si získat jeho pozornost.

Tang Feng nikdy nečekal, že by k tak dětinské lásce mohlo dojít v dospělosti, ale vypadalo to, že se mýlil. Gino na něj v minulosti nepromluvil jediného laskavého slova, ani nemluvě o nějakém vyznání lásky. Vypadalo to, že Gino vskutku věřil, že když se s ním bude dohadovat, nejlépe si tak získá jeho pozornost.

„Můj bože...” Tang Feng padl na postel a zakryl si oči. Nemohl uvěřit, že se to dělo.

Tohle byl rozhodně vtip. Něco si musel špatně vyložit.

Tang Feng se rozhodl, že si zítra bude muset s Ginem promluvit. Tohle nemohl ignorovat!





„Dneska se chová trochu divně,” řekl Lu Tianchen, zatímco seděl na pohovce ve svém pyžamu. V místnosti měli zapnutou jenom jednu hranatou, moderní lampu. To jemné světlo, co lampa vydávala, zdůrazňovalo její umělecké linie a vypadala tak jako umělecké dílo. Ale ať bylo to světlo sebejemnější, nedokázalo změkčit ostrost pohledů těch dvou mužů.

Charles měl v rukách šálek kávy; evidentně dneska v noci neměl v plánu spát. Po Lu Tianchenových slovech se uchechtl. „Proč se mě prostě nezeptáš, jestli jsem mu po cestě zpět něco neudělal? Pravděpodobně si myslíš, že jsem se na něm vynutil, ne? Dobrá, přiznávám, že jsem to měl v plánu, ale bohužel jsem své postelové rande s Tang Fengem musel odložit.”

Lu Tianchen a Charles spolu chodili na vysokou. Kvůli svým podobným životním hodnotám a skutečnosti, že se měli navzájem rádi, se rozhodli, že spolu budou pracovat.

Založili si každý vlastní podnik a pracovali ruku v ruce, zatímco experimentovali v nových odvětvích. Společně nastřádali své jmění.

Byli velmi dobří přátelé, ale jeden z nich byl arogantní a hrdý a druhý realistický a sobecký. V důsledku čehož se podmínky jejich přátelství měnily na základě výhod, co mohli v dané situaci získat.

Momentálně jim spolupráce vynášela víc výhod, než kdyby pracovali proti sobě.

Pokud to nebylo absolutně nezbytné, ti dva inteligentní muži by se navzájem neznepřátelili. Jelikož to bylo takhle, byla nynější situace důvod k tomu, aby znovu promysleli své partnerství?

Možná a možná ne.

Lu Tianchen a Charles stáli oba na rozcestí. Přecházeli sem a tam, váhali, jestli by měli dál jít společně stejnou cestou nebo se rozdělit a najít si vlastní. Pomalu, ale jistě si začali být vědomi kořene problému.

Všechno tohle kvůli jednomu muži?

V minulosti by se kvůli něčemu takovému smáli tři dny v kuse. Na to, aby pracovali proti sobě, nestačila ani nádherná žena, o to méně muž.

Ale to bylo také kvůli tomu, že ještě nikdy nenarazili na nikoho, na kom by jim tak moc záleželo. Takže co teď? Na to neměli odpověď. Jak s Tang Fengem byli víc a víc, zjistili, že to byl člověk schopen upoutat veškerou jejich pozornost.

Měli mezi sebou tiché porozumění, a přesto nedokázali odolat a navzájem se zkoušeli. Ta zdánlivě poklidná trojčlenka byla tajným bojištěm a ti dva soupeři se oba snažili ujistit o limitech toho druhého.

„Tak co s ním je?” zeptal se Lu Tianchen. Bezděky začal Tang Fengovi věnovat více pozornosti. Bylo to v takovém stádiu, že i on si všiml této své anomálie. Ale i když věděl, v čem je problém, nedokázal se přesvědčit, aby ho to nezajímalo. A navíc Lu Tianchen se nechtěl přestat starat.

Charles si zhluboka povzdechl. „Nevím. Dneska si zahrál na hrdinu a zachránil jednu ženu před jedním hlupákem. Ta žena je přítelkyně jednoho jeho kolegy herce z filmu. Starali jsme se o ni, zatímco Tang Feng zavolal Ginovi. A ten přišel a vzal ji domů.”

Bylo to prosté a věcné vysvětlení.

„To je celé?”

„To je celé. Ačkoli na tom bylo něco divného.” Charles se zamračil a vybavil si, co řekla Lilith. „Ta žena řekla s pláčem něco divného.”

Lu Tianchen zvedl hlavu. „Co řekla?”

„Nenávidím tě. Nenávidím tě. Nejsem Fiennes, rozumíš? Ten muž je mrtvý, jak můžeš myslet na něco tak nechutného...” zopakoval Charles Lilithin výjev slovo od slova. Poklepal si koleno a řekl: „To divné na tom je, že Gino miluje muže, co už je mrtvý. Tomu muži bylo navíc skoro čtyřicet, když umřel. Není divu, že se ta žena skoro zbláznila. Haha.”

„Fiennes...” Lu Tianchen si promnul bradu. Vzpomněl si, že Tang Feng řekl, že Fiennes Tang byl jeho idol. Byl prostě nešťastný, že se o svém idolu dozvěděl něco nového?

To nemohlo být ono. Jak Lu Tianchen za posledních pár měsíců Tang Fenga lépe poznal, věděl, že nebyl dost bláhový, aby byl smutný a rozpolcený kvůli idolu.

Tang Feng byl prostě příliš klidný a vyspělý. A kvůli tomu byly ty vzácné okamžiky, kdy ztratil klid, o to zřejmější. Tak moc, že lidé okolo něj byli zvědaví na důvod.

„Jak Tang Feng zareagoval, když si to vyslechl?” pokračoval Lu Tianchen.

„Zdálo se, že ho to trochu šokovalo.” Charles se podíval po Lu Tianchenovi. „Myslíš si, že Tang Feng a Fiennes Tang jsou nějak příbuzní? To vím. Oba dva mají příjmení Tang.”

Tohle byl neveselý žert.

„Tang Feng se s Fiennesem nikdy nesetkal.” Takhle si to Lu Tianchen pamatoval, ale poté, co Tang Fenga propustili z nemocnice, byl naprosto jiný než člověk, kterého znal.

Možná že Feinnes měl něco do činění s Tang Fengovou proměnou? Lu Tianchen si obezřetně uložil to jméno Fiennes Tang do paměti.

„Napadlo tě něco?” Charles zaregistroval Lu Tianchenovo ticho. On Tang Fenga před jejich tříměsíční úmluvou neznal. A tudíž si nikdy nevšiml, že se Tang Feng změnil. Ale nebyl hloupý.

Před tím se Lu Tianchen choval k Tang Fengovi jako k naprostému smetí a nebyl ochoten mu věnovat ani minutu pozornosti. Lu Tianchen byl dokonce ochotný poslat mu ho do postele. Charles nebyl dost hloupý na to, aby si myslel, že si ho jeho přítel začal všímat, protože měl skvělý potenciál. Nevěřil, že by Lu Tianchen jen kvůli tomuhle následoval Tang Fenga až do Ameriky. To by nebyl Lu Tianchen, kterého znal.

Existovalo jedno přijatelné vysvětlení: Lu Tianchen začal po Tang Fengovi toužit a došlo k tomu zčistajasna.

Charles měl své podezření, jaký vztah měli Lu Tianchen a Tang Feng předtím. A také byl zvědavý, jak se jim podařilo ten vztah zachránit.

„Tang Feng je teď úplně jiný. Nevím, jestli by se člověk po ztrátě paměti proměnil na někoho úplně jiného, ale je očividné, že člověk s amnézií by neměl být tak obeznámený s americkou kulturou. Kromě toho Tang Feng ví, jak by měl komunikovat se štábem. Umí plynně anglicky. A nějak si rozvinul neuvěřitelné herecké schopnosti.” Lu Tianchen se odmlčel a zamračil se. Pak si vyvodil: „Je jako někdo úplně jiný.”

Charles položil svůj šálek na stolek. Roztáhl paže, položil si je na zadní opěradlo pohovky a zasmál se. „Já vím, Tang Feng je anděl, co sestoupil na zem.”

„A ne ďábel?”

„Ach, ani ten ďábel nezní špatně. Pokud je ďábel, pak jsem ochoten jít s ním do pekla.”

Nemělo smysl o tom dál diskutovat. S těmi minimálními informacemi, co měli, se nemohli dobrat nějakého závěru. Jakýkoli důvod, s kterým přišli, jim zněl podivně.

Jediné, čím si byli jistí, bylo to množství pozornosti, co během svého hovoru projevili vůči Tang Fengovi. Co to znamenalo?

Možná na to brzy přijdou.
--------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>