TS - kapitola 107-108

Kapitola 107 – Dluh, co měl

Z tmavě modrého nebe na zem dopadalo teplé sluneční světlo. Každý zlomek světla s sebou nesl vůni slunce. Řítily se, padaly a zaplavovaly lidi dole jako písek propadající sítem. Na zemi duněla koňská kopyta a při pohybu ze země zvedala oblaka rudého prachu. Spolu s tím sluncem se prach zdál jako písečná bouře patřící do světa mravenců.

Jak Tang Feng svíral otěže svého koně a pobízel ho do klusu, stékal mu po stranách jeho jezdecké helmy pot. Vedle něj byl Lu Tianchen napakovaný v podobném jezdeckém vybavení.

„Neboj se,” řekl Lu Tianchen.


Jak Lu Tianchen slíbil, vyhradil si dvě hodiny ze svého plánu, aby dal Tang Fengovi lekci v jezdectví. Už uběhla hodina a Tang Fengovým největším zlepšením bylo, že dokázal sám třímat otěže a klusat kolem jízdárny. Lu Tianchen musel čas od času stejně přijet k němu a zatahat za otěže, aby se Tang Fengův kůň nepotuloval a nepásl se na trávě.

„Budu se snažit, abych se s ním spřátelil.” Tang Feng svého koně poplácal po krku a usmál se.

I když se dneska o moc nezlepšil, pořád to bylo zlepšení, ne? Po hodině, kdy se pražili na slunci, se ti dva muži přesunuli ke straně, aby si odpočinuli a dívali se, jak se koně pasou. Tang Feng si najednou vzpomněl, že se chtěl Lu Tianchena na něco zeptat.

„Předsedo Lu, je mezi mnou a Chen Mingxuem nějaké nedorozumění?” Tang Feng se na tohle mohl zeptat jedině Lu Tianchena, protože vážně neměl žádné přátele.

Dobrá, bylo přesnější říct, že neměl jediného přítele, s kterým by mohl o takových věcech otevřeně mluvit.

Měsíc poté, co se Tang Feng probral ze svého skoku do oceánu, za ním přišlo pár lidí, aby si s nimi vyšel. Ale chtěli, aby s nimi šel sázet a pít. Tang Feng s nimi bez váhání přerušil veškerý kontakt. Někteří lidé nikdy nebyli šťastní být sami zvrhlí, a tak s sebou do pekel táhli i ostatní. A to pro vlastní štěstí. To nejubožejší na minulém Tang Fengovi bylo to, že vedle sebe neměl nikoho, kdo by ho z toho pekla zase vytáhl.

Když člověk není sám schopen se sebrat a když nemá ani žádné přátele, pak má jedinou možnost, a to padnout do propasti hlubokého moře.

„Pokud to 'nedorozumění', o kterém mluvíš, je to, jak ses s Chen Mingxuem vyspal a pak to odmítl přiznat, pak si nemyslím, že se to vůbec počítá jako nedorozumění.” Jak se dalo čekat, Lu Tianchen znal odpověď na všechno. Tang Feng se přece jenom zeptal správného člověka. Ale ta Lu Tianchenova odpověď byla dalece mimo jeho očekávání.

Můj ty světe! On a Chen Mingxu spolu měli takový vztah? A co tím Lu Tianchen myslel, že to odmítl přiznat?

Lu Tianchen se podíval po zmateném Tang Fengovi. Nonšalantně řekl: „Pravdou je, že ten chlapec tě měl rád od samého začátku. Ale ty jsi byl mizera, nebo vybraně řečeno bezohledné a nedospělé děcko, co nic jiného neumělo. Za Chen Mingxuem jsi šel, jenom když jsi potřeboval s něčím pomoct. Jako když ti došly peníze.”

To znělo nedospěle. Tang Feng měl pocit, že na něj jde pěkný bolehlav, a tak si protřel spánky.

„Tak jak jsem skončil...” Že jsem se s ním vyspal!

„Byl jsi opilý a nakonec jste se spolu vyspali. Ráno jsi utekl.” Lu Tianchen zvedl koutky úst v náznaku úšklebku. „Neptej se mě, jak to všechno vím. V minulosti jsi mi způsobil spoustu potíží. Dobrá, už na Chen Mingxua nemysli. Pokud se cítíš provinile, pak jdi za ním a všechno mu jasně vysvětli. Omluv se mu. Ačkoli si nemyslím, že by se ten problém vyřešil omluvou. Ale aspoň je to lepší, než to držet v sobě.”

Tang Feng si povzdechl a přinutil se k úsměvu. „Máš pravdu. Myslím, že Chen Mingxuovi dlužím vysvětlení.”

Ale kde byl měl vůbec začít? Skutečný Tang Feng zemřel. Měl by Chen Mingxuovi říct, že je ve skutečnosti Fiennes? A i když to byla pravda, jiným lidem by to mohlo znít jako otřesná výmluva.

Ať už se jednalo o Chen Mingxua nebo minulého Tang Fenga, oba to byla ubohá, nedospělá děcka. Minulý Tang Feng, co miloval Lu Tianchena, žil v neštěstí. A neplatilo to samé o Chen Mingxuovi?

I když byl Chen Mingxu trochu vyspělejší než dřívější Tang Feng, rozhodně by se necítil o nic lépe, když ho celou tu dobu přehlížel.

Rozhodně musel něco udělat. Kromě toho, že za Tang Fenga žil jeho život, musel udělat něco i s dluhem, co tu po sobě minulý Tang Feng zanechal.

Kapitola 108 – Vlahý vánek

Každou středu chodil Chen Mingxu do televizní stanice, aby natočil svůj pořad a odehrál svou úlohu jako veselý a roztomilý moderátor. Jelikož Chen Mingxu bral svou práci vážně, jen občas se druhým mstil na veřejnosti za nějakou osobní hádku. Většinu času byl zodpovědný a pilný televizní moderátor.

Když natáčení pořadu skončilo, chodívaly za ním některé podřadné celebrity, aby si popovídaly a udělaly si konexe. Obecně, pokud měl dobrou náladu, se Chen Mingxu zastavil a chvíli si s nimi povídal. Ale dneska neměl ani náladu, ani energii se s těmi celebritami zabývat. Když jeho asistentka viděla, v jakém je stavu, taktně celebritám vysvětlila, že je nemocný, a zadržela je před dveřmi jeho osobní místnosti.

Nemoc nebyla výmluva, ale důvod.

Chen Mingxu měl jako oblíbený televizní moderátor místnost jenom pro sebe. Jak tam tak seděl, bezvýrazně zíral na svůj odraz v zrcadle.

Ťuk...ťuk... Někdo zaklepal na dveře.

Okamžitě poté se zvenku ozval hlas jeho asistentky: „Mingxu, můžu dovnitř?”

„Hm. Pojď dál.”

Jeho asistentka otevřela dveře a strčila dovnitř hlavu. „Chceš si hned vzít léky? Nebo chceš sklenici horké vody?”

„Ne, půjdu domů a odpočinu si. Budu v pořádku.”

„Dobrá. Ehm... někdo se po tobě shání,” řekla jeho asistentka váhavě.

„Kdo?” Chen Mingxu zmateně stáhl obočí.

Bez ohledu na to, kdo se po něm sháněl, jeho asistentka je všechny odehnala od dveří. Bylo vzácností, aby kvůli něčemu takovému váhala.

Mohla by to být nějaká slavná celebrita? To by nemělo být ono, ne? Nedokázal si vybavit, jestli tu dneska byla nějaká slavná celebrita.

„Je to Tang Feng.” Jakmile jeho asistentka domluvila, řečený herec strčil hlavu do dveří a oslnil Chen Mingxua megawattovým úsměvem.

„Co tady děláš?” Chen Mingxu seděl bez hnutí na svém místě. Mluvil na Tang Fenga stejným jízlivým tónem jako předtím, ale neodvažoval se mu podívat přímo do očí. Sklonil hlavu a předstíral, že si hrál se svým mobilem. Ale stránka Weibo na jeho displayi zůstala pořád stejná.

„Přišel jsem se podívat, jak se ti beze mě u sebe v pořadu daří.” Tang Feng přišel k Chen Mingxuovi a sehnul se, aby se podíval na jeho telefon. „Na co se díváš?”

„Weibo.” Chen Mingxu cítil, jak se mu Tang Fengův horký dech otřel o tvář a jak se mu tváře trochu rozpálily. Odsekl: „A co, že už nejsi v mém pořadu? Na pokračování je třeba jenom mě.”

„Haha. To jsem si taky myslel. Celé publikum máš jenom pro sebe. Ach, správně, včera večer jsem si poslechl tvoje album. Musím říct, že je to hodně dobré. Proč jsi nepokračoval v dráze zpěváka a změnil ses na moderátora?”

„Kdybych pokračoval jako zpěvák, byl bych nanejvýš průměrný. Ale mezi televizními moderátory jsem jednička.” Chen Mingxu zvedl oči, aby se po Tang Fengovi letmo podíval a nečekaně se přímo setkal s jeho jasnýma, něžnýma očima. Najednou měl pocit, že je ještě víc nemocný, než si myslel, protože se mu začala točit hlava.

„Proč máš tak rudou tvář? Jsi vážně nemocný?” Tang Feng mu položil ruku na čelo a zamračil se. „Máš horké čelo. Máš horečku.”

„To tě nemusí zajímat!” Chen Mingxuovi se zdálo, že to místo, kde se ho Tang Feng dotkl, úplně hoří. A tak držel hlavu skloněnou a ruce svíral kolem telefonu.

„Jasně, jasně. Nebudu se starat. Proč si tu dál nesedíš a neshoříš na prach? Slyšel jsem, že vysoká horečka může poškodit mozek.”

„Ty—” Kdo by nemocnému člověku říkal něco tak zlověstného? Chen Mingxu na Tang Fenga zahlížel.

„Odpal!”

„Nejsem míček, tak jak se mám odpálit?” Tang Feng neodolal a uchechtl se. Natáhl ruku a pohladil ho po tváři. „I když se zdáš celkem nemocný, když na mě křičíš, zdáš se plný energie.”

Při Tang Fengově dotyku se Chen Mingxuova tvář ještě víc rozpálila. Chtěl jeho ruku odstrčit, ale zároveň váhal. Tenhle něžný, vyspělý Tang Feng, jen ho obejmout, na druhé působil spolehlivě a velmi se lišil od Tang Fenga v jeho vzpomínkách.

Bylo to jako sen. Takovýhle Tang Feng se objevoval jenom v jeho snech. Tam se o něj bál.

„Hej, nebreč. Proč zase brečíš?” Tang Feng si všiml, že Chen Mingxu brečel, i když mu neprovedl nic ošklivého. Tang Fenga ze všeho nejvíc děsilo, když děti začaly plakat.

Chen Mingxu zvedl ruku a rukávem si drsně přetřel tvář. Odstrčil Tang Fengovu ruku a sklonil hlavu. Mírně nosovým hlasem se zeptal: „Jsi zdravý? Proč jsi na mě najednou tak hodný?”

„Jsem zdravý. To ty tady nejsi zdravý.”

„To ty nejsi zdravý!” Když už ta slova vypustil, Chen Mingxu si najednou uvědomil, že je na tom něco špatně. Zvedl hlavu, jen aby viděl, že Tang Fengovi hraje v koutcích úst úsměv. Chen Mingxu najednou cítil, jak se mu v hrudi rozlévalo teplo, a nedokázal si pomoct, aby se nahlas nezasmál.

Správně, to on tady byl ten nemocný.

„S těmi svými konverzačními schopnostmi by ses měl stát moderátorem.” Chen Mingxu si otřel slzy a mírně zarudlýma očima na Tang Fenga zahlížel. Kvůli jeho vzezření vytanul Tang Fengovi na mysl obrázek malého králíka.

„Pokud bych se stal moderátorem, byl bych nanejvýš jednička v celé zemi. Ale pokud zůstanu hercem, budu mezinárodní jednička. Možná se dokonce vyšplhám výš a dál než nějaká jednička,” uchechtl se Tang Feng.

„Vejtaho.”

„Haha. Dobrá, můj prvotřídní moderátore, pokud si nevezmeš léky, vážně se z tebe stane moderátor s odumřelým mozkem.”

Aniž by Tang Feng čekal na jeho odpověď, popadl Chen Mingxua a táhl ho ke dveřím.

Chen Mingxu proti jeho stisku nečekaně nebojoval. Když zaměstnanci televizní stanice viděli, jak to dva ještě nedávno rozhádaní teď stáli spolu, několik z nich na ně v šoku zíralo.

Od kdy se ti dva tak sblížili, že se Chen Mingxu nechal Tang Fengem táhnout pryč?





„Teplota ti klesla. Blahopřeju, nemusíš jít do nemocnice.” Tang Feng se na rtuťový teploměr, co měl v ruce, nejdřív podíval, než ho sklepal. Pak ho strčil zpět do Chen Mingxuova podpaží a podal mu sklenici vody. „Pij hodně vody a dobře se vyspi. Až se trochu vypotíš, budeš v pořádku.”

Chen Mingxu od něj sklenici přijal a pomalu z ní usrkával. Ani si nepamatoval, jak Tang Fengovi řekl, kde bydlí. Taky si nevybavoval, jak ho strčil do postele a obložil přikrývkami, jak si vzal léky, vypil sklenici vody a jak se nakonec prospal. Když se vzbudil, našel Tang Fenga, jak pořád sedí vedle něj.

Byl to podivný pocit.

Už dlouho žil sám. Kdykoli byl nemocný, jeho asistentka ho doprovodila do nemocnice, ale když se vrátil domů, byl sám. Když se uprostřed noci probudil, nikdo vedle něj nebyl.

Byl na osamění zvyklý, byl zvyklý o víkendech jíst sám a byl zvyklý překonávat nemoc o samotě.

Teď tu měl někoho, kdo mu kupoval léky, naléval vodu a přikrýval ho dekou, když se odkryl. Ke svému překvapení měl Chen Mingxu najednou nutkání k pláči.

„Když jsem byl dřív nemocný, moje asistentka mě brávala do nemocnice. Nikdy jsem neviděl člověka jako ty, co by pacienta bral radši domů než do nemocnice.” Když Chen Mingxu vypil půl sklenice vody, zalapal po dechu.

„Nemám rád nemocnice.” Tang Feng se mírně usmál, jak seděl s nohama překříženýma a jednou rukou si podpíral hlavu. „Kromě toho máš jenom mírnou teplotu. Po jedné noci budeš v pořádku.”

„Zníš, jako bys to dělal často.” Chen Mingxu sklonil hlavu a pokračoval v pití.

Tang Feng v reakci přikývl. Mezi domovem a nemocnicí pendloval od svého dětství. Se zdravotními sestrami a doktory už nemohl být obeznámenější. Po hodinách, co v nemocnici strávil povídáním s personálem, se po všech těch letech i z něho stal napůl doktor. Vážné nemoci možná byly mimo jeho schopnosti, ale ohledně maličkostí jako horečka toho Tang Feng věděl celkem dost.

Na tuto svoji schopnost byl celkem pyšný.

„Nikdo do nemocnice nechodí rád. Na celém světě je vždycky nejlepší teplý a útulný domov.” Když Tang Feng viděl, že Chen Mingxu dopil celou sklenici, postavil se a vzal si ji od něj.

Podíval se na svoje hodinky: bylo devět třicet.

„To souhlasím.” Chen Mingxu si přitáhl přikrývku až pod nos a řekl zastřeným hlasem: „Co kdybys teď šel domů? Za dnešek díky.”

Když Tang Feng odložil sklenici, s úsměvem přišel zpět. „Myslel sis, že jsem se podíval na hodinky, protože jsem si myslel, že se připozdilo? Teď je devět třicet, to je dobrá chvíle na to, abys šel spát. Ačkoli teď vypadáš v pořádku, neexistuje to rčení: když něco začneš, dotáhni to až do konce? Dneska v noci tu zůstanu a postarám se o tebe.”

Po Tang Fengově odpovědi se Chen Mingxuovi rozzářily oči, ale řekl: „Copak zítra nemáš výcvikovou lekci?”

„Jedna z lekcí, co jsme tam měli, se týkala společenských interakcí. Lektor nám řekl, abychom si udělali spoustu přátel jak v zábavním kruhu, tak mimo něj. Zrovna teď se s tebou snažím skamarádit. Můj slavný moderátore, proč prostě nejdeš poslušně spát a nepřiznáš, že mi dlužíš laskavost?” Tang Feng Chen Mingxuovy zmáčkl noc, než ho trochu odstrčil, aby si na posteli udělal místo.

Chen Mingxu se posunul, ale zíral na něj. „Co děláš na mojí posteli?”

„Neříkej mi, že čekáš, že budu celou noc sedět a strážit tě. Možná se cítíš lépe, ale jaký by to mělo smysl, kdybych já onemocněl kvůli tomu, že jsem se o tebe staral? Každopádně máš obrovskou postel, půjč mi kousek.” Tang Feng si sundal boty a položil se na postel. Chen Mingxuova postel byla dost velká, že se tam vešli nejenom dva lidi, ale dokonce i čtyři a ještě by měli spoustu místa.

Chen Mingxu neměl žádný důvod Tang Fengovu žádost odmítnout. Přece jenom se o něj herec staral, zatímco byl nemocný. Nezáleželo na tom, jaké konflikty mezi nimi předtím byly, teď se to všechno zdálo vzdálené a rozmazané, jako kdyby se pomalu potápěly do oceánu. To jediné, co se jasně odráželo v Chen Mingxuových očích, byla postava muže, co vypnul stolní lampičku a zavřel oči, aby se vyspal vedle něj.

Možná to bylo tím, že Chen Mingxu na té velké, studené posteli nespal sám, ale s pomocí zklidňujících účinků léků na nachlazení rychle usnul. Uprostřed noci se probudil se zastřenou myslí, jen aby kousek od sebe spatřil zachumlaný bílý oblak. K tomu oblaku ho to táhlo, takže se přisunul blíž a tváří se uvelebil proti zádům toho muže. Jak cítil teplo, co z toho muže sálalo, nedokázal odolat a natáhl se, aby ho vtáhl k sobě do objetí.




Když se Chen Mingxu ráno vzbudil, byl překvapený, když zjistil, že kromě mírné slabosti v údech byl jinak zpět v normálu. Po tak výjimečně dobrém spánku se cítil s jasnou myslí. Ale to místo na posteli vedle něj bylo prázdné.

Odešel?

Chen Mingxu prázdně zíral na místo, kde včera Tang Feng spal. Než si vůbec uvědomil, co dělá, už se rukou dotýkal místa na prostěradle, které jako by udržovalo přetrvávající teplo.

„Vzbudil ses právě včas. Zrovna jsem dodělal snídani.” Dveře do jeho pokoje se najednou otevřely.

Chen Mingxu hloupě zíral na muže, co k němu kráčel. Viděl, jak mu Tang Feng položil ruku na čelo, a slyšel, jak s úsměvem řekl: „Ta horečka je pryč.”

Jeho hlas byl jako vánek, co zavanul mezerou mezi záclonami a kroužil po místnosti: teplý.
-----------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>