TL - kapitola 3-2

Ale místo toho, aby se Tress odtáhl nebo se naštval nebo udělal něco jiného nepříjemného, co lidé z Vyššího Města dělali, když se dozvěděli, že byl prostitut, se jenom zasmál. „Odmítám věřit, že skládám horší komplimenty než platící zákazníci. Zaprvé oni platí, což znamená, že to ani nemyslí vážně.”

„A ty jsi první upřímný snob, co vůbec existuje? Jsem děvka, ne hlupák. Myslel jsem si, že mě bereš domů.”

„Byl jsi unavený a potřeboval sis odpočinout.”

Rath to ignoroval a vstal, okamžitě toho litoval, ale měl jen málo na výběr. Před prací dneska v noci si musel odpočinout, jinak to zatracené odpoledne promrhal. Tress si přetáhl jednu Rathovu paži kolem ramen, vlastní paži mu ovinul kolem pasu a vydali se dál.

Po pár minutách se Rath zeptal: „Víš vůbec, kde je Řeznická ulice?”

„Mapu města jsem se naučil nazpaměť, takže ano,” řekl Tress.

Rath ten tón znal. „Kolikrát ses ztratil?”

„Zchlaď si hlavu,” zamumlal Tress. „Kdybych našel kousek tebe, co není pomlácený, pořádně bych tě štípl.”

Rath se zasmál, i když to tak bolelo. „Tady zatoč doleva. Ale ne, štípání! Teď jsi mě vyděsil tak moc, že budu respektovat ty lepší než já, kdybych na ně někdy narazil.”

„Hahaha, to jsem v Nižším Městě ještě neslyšel. Buď zticha jako hodný invalida. Tady doleva, jsi si jistý?”

„Přijdu ti jako chlapec z Vyššího Města? Ano, tady doleva. Loni došlo k výsměchu ve stokách a museli to celé strhnout. Dýmová ulice protíná přímo Ševcovskou uličku, co nás zavede do Řeznické ulice.”

Tress zabrblal. „Je třeba, aby někdo aktualizoval mapy, zvlášť pokud k té změně došlo už před rokem! Takové ledabylé praktiky nemají obdoby—” Zarazil se, když se Rath zasmál. Ale podrážděně dodal: „Měli by aktualizovat mapy.”

„Ubohý choulostivý snob. Pěkné zastaralé mapy, jak jen se dozví něco o městě, když nemá přesnou mapu, do které by mohl hodiny zírat?”

„Zníš jako můj otec a bratr a takhle tě vůbec nechci brát,” odpověděl Tress, pořád zněl podrážděně. Jak se dostali na křižovatku ulic, zastavili se.

„Takže... tady doprava?”

„Dobrý odhad, Vysoměšťáku. Doprava a pak dál, dokud neuvidíš obchod s modrými dveřmi, pak zatočíme doleva.”

„Jak kážeš.”

Pokračovali v cestě, ponořili se do ticha, co bylo na Rathův vkus až příliš příjemné. Zvlášť když s Tressem už tak vycházel stejně snadno jako s Tophem nebo jiným jeho kamarádem. Ale to bylo to, co ho k němu tu noc táhlo, důvod, proč se rozhodl laškovat s Vysoměšťákem, i když se jim normálně vyhýbal mnohem víc než městské stráži. Tress byl... přívětivý, tolerantní a doopravdy milý. Takový ten typ hlupáka, co v hospodě četl knihu, a nezajímalo ho, co si o něm kvůli tomu myslí ostatní.

Doufal, že až Ratha dovede, že to upokojí jeho touhu dělat dobré skutky pro chudé a půjde si po svých. Tedy pokud nedoufal, že si to znovu rozdají v ložnici, ale Rath toho bude jen stěží schopen za pár hodin pro Trin.

Aťsi. Šlechtu nakonec vždycky omrzelo potloukat se po nižších vrstvách. Tress se odbelhá kvůli nudě nebo kvůli potřebě prohánět něco novějšího a zářivějšího.

„Jsme tu. Myslel jsem si, že budeš vypadat nadšeněji.”

„Nebudu ti skládat komplimenty. Pravděpodobně jich dostáváš dost,” namítl Rath. „Nemusíš mi pomáhat nahoru do schodů; to bych nikdy nepřežil.”

„Velmi dobře, poznám rozkaz, když ho slyším.” Tress mu vysekl poklonu hodnou prince.

Rath do něj strčil, nebo se o to pokusil aspoň tak moc, jak toho byl schopen. „Jdi pryč. Lidi civí.”

„Uvidíme se později večer,” odpověděl Tress a mrkl na něj, než se protočil jako tanečník. Nebo možná opilec. Jak kráčel ulicí, broukal si. Tomu hlupákovi ukradnou boty i měšec.

Rath ho sledoval, dokud nebyl z dohledu. Pak se dovlekl do obchodu a pomalu a bolestně se vydal nahoru do schodů.

Stáhl ze sebe oblečení, do svého seznamu věcí, co vážně musel udělat, až se postará o Mnicha, si přidal „praní”, a svalil se do postele. Zasténal, jak mu to tvrdé přistání otřáslo každou bolístkou do poslední a zdvojnásobilo tu agónii. Zavřel oči, snažil se počítat, aby svou mysl ukolébal ke spánku.

Kvůli tichému zaklepání na dveře zakňučel. „Dále.” Doufal, že to nebyl Robert, co se ptal po nájmu, protože pořád měl týden na to, aby to zaplatil. A posledních sedm plateb se nezpozdil. Ten chlap mohl odstřelit.

Ale byla to jenom Anta. S jemným potřesením hlavy se rozhlédla po pokoji, věnoval mu jeden z těch podivných úsměvů, co byl láskyplný a jemně káravý zároveň. „Upřímně, Rathe, co to děláš, že se pleteš do turnaje? Myslela jsem si, že máš víc rozumu.”

„Věř mi, mám a nepřihlásil jsem se z vlastní vůle. Děje se něco? Nájem budu mít, až—”

„Ale no tak, nepřišla jsem tě otravovat kvůli tomuhle,” řekla a položila malý džbánek a sklenici a pak tři papírové roličky. Léky. „Stavil se tu nějaký chlapec, řekl, že to je pro tebe. Od tvého oblíbeného pěkného hlupáka.”

„Ten snob,” zamumlal Rath a pak spěšně řekl „promiň”, když mu Anta věnovala varovný pohled kvůli výrazivu. Celá ulice slyšela, jak zmasakrovala svého manžela jako jedno z jeho prasat, když příliš moc klel. Když ji poslouchal, viděl, proč si myslela, že to bylo nezbytné. Zákazník, co nadával, nebyl ani z půlky tak vulgární nebo kreativní jako Anta, když ji něco namíchlo. Když nebyla namíchnutá, byla sladší než čerstvý med. Někdy kvůli tomu byla o to děsivější. „Díky, že jsi to přinesla nahoru. Ale nepotřebuju víc než jeden, pokud chceš ty další dva.” Váhala. Prášky byly drahé, takže je Anta nemohla sehnat tak často. Ačkoli to byla jedna z mála věci, co mohla pomoct zádům jejího manžela, co měl více méně neustále bolavé. Rath chabě mávl rukou. „No tak. Víš, že tyhle věci tak moc nepoužívám. Co bych s tím vším dělal?”

„No, žehnej ti, Rathe. Zařídím, aby to nějak upravilo nájem, hm? Přinesl ti něco kvalitního. Překvapilo mě, že s tím ten chlapec jen tak nezmizel. Vezmi si to a trochu si odpočiň. Než půjdeš dneska večer ven, zastav se v kuchyni a já ti udělám večeři.”

„Díky, Anto.” Když odešla, podařilo se mu posadit dost na to, aby si nalil trochu vodu a aby do ní vysypal prášek. Rychle to vypil, aby to měl za sebou, nad tou chutí se mu převracel žaludek. A pak si znovu lehl a povzdechl si, když prášek zabral skoro okamžitě. Vážně to byla kvalita. Levnému prášku, co si obvykle kupoval, trvalo celé věky, než zabral.

Za pár minut hluboce spal.

Za pár hodin se s trhnutím probudil kvůli známému bouchání a cinkání, jak se budovy na noc uzavíraly, kvůli vzdálenému vyzvánění chrámových zvonů, co oznamovaly, že zavíraly. Rath se pomalu posadil, vzdychl štěstím, když ho nic nebolelo tak moc jako předtím. Pořád se cítil uboze, ale bude schopen zatnout zuby a přežít noc.

Vylezl z postele, rychle se omyl studenou vodou a tím posledním kouskem mýdla, co měl, pak na sebe natáhl své sváteční šaty do chrámu, neboť zbytek jeho oblečení nebyl v tak slušném stavu, aby se ukázal v bordelu. I kdyby si je hned potom sundal.

Dole bylo jídlo, přesně jak mu bylo slíbeno, ale nikdo nikde. Museli jít do chrámu anebo je odvolali kvůli něčemu jinému. Rath pokrčil rameny a udělal krátký proces s den starým chlebem namočeným ve vývaru a dušenou zeleninou.

Posledních pár kousků chleba si vzal s sebou, jak vyrazil ven. Kráčel městem tak rychle, jak jen dokázal, k Medové ulici. Zaťukal na zadní dveře, políbil tvář mladého muže, co mu otevřel, a pak si pospíšil přes kuchyň a krátkou chodbu k Trinině kanceláři. „Promiň, že jdu pozdě!”

„Nejdeš, ačkoli podle zvonění jenom stěží,” řekla s mdlým úsměvem. „Každopádně si nehodlám stěžovat na prostituta, co přivedl zákazníka, co zaplatil dvojnásob za to, aby tě na noc měl, trval na to, že počká, až dorazíš, a objednal dostatek jídla a vína, aby se sám zabavil. Je ve fialové místnosti, hned tam jdi. Na tvoje otázky není čas— už tak čekal dost dlouho!”

Rath se pohnul. Kdo u všech Osudů by za něj zaplatil takové peníze? Byl příliš starý, aby prováděl nějaké to děvkaření. A nikdo, kdo věděl, že tady občas pracoval, se nikdy neobtěžoval, aby si vyžádal konkrétně jeho.

'Uvidíme se později večer.'

Na schodech se na místě zarazil, pak se dal znovu do chůze takovým tempem, že skoro běžel. Vyšel do schodů a řítil se chodbou k velké místnosti na konci. Ta místnost byla okázale zdobená ve fialové, krémové a zlaté a byla vyhrazená pro nejlépe platící klienty. Obvykle šlechtu, ale občas také pro kupce.

Rath rozrazil dveře, vstoupil dovnitř a zase za sebou zavřel. Pak si založil ruce v bok. „Co tady u všech zavšivených Konců děláš?”

„Víš, že přesně tahle slova kdysi někdo řekl na té jedné 'velmi důležité' večeři, co jsem se účastnil? Bylo mi dvanáct. Dokážeš si představit, jak na mě zapůsobila důležitost této 'velmi důležité' večeře. Myslím, že to byl nějaký nižší šlechtic, kterého popudilo, že pozvali i muže, co urazil jeho rodinu. Smál jsem se tak moc, že jsem vyprskl víno nosem a měl jsem ho po celém svém pěkném novém, sněhově bílém kabátci. Myslel jsem si, že mě matka zaškrtí svým diamantovým náhrdelníkem. Naštěstí ty diamanty miluje víc než všechny své děti dohromady, takže mě akorát na pár dalších let vykázali z těch 'velmi důležitých' večeří.”

Rath protočil očima. „Ty chudáčku.”

Tress se široce usmál z místa, kde se lenivě rozkládal na polstrované posteli. Měl na sobě jenom župan, u kterého se ani neobtěžoval ho páskem zavinout. „Nezníš moc lítostně kvůli mému strašnému, strašnému dětství. To víno bylo rudé. Nenávidím rudé víno.”

„Tvoji rodiče zní celkem krutě,” odpověděl Rath. „Kdybych já musel tohle poslouchat celou noc, potřeboval bych nějaké to víno. A nejsem vybíravý v tom, jaké by mělo barvu.”

Tress se smíchem přehodil nohy přes okraj postele a vstal, přešel k malému stolku obloženému vínem a jídlem— dokonce i sladkostmi, ke kterým se Rath nikdy nedostal. Až na svaté dny. Nedokázal si představit, jaké by to bylo být schopen jíst, cokoli a kdykoli chtěl. Pravděpodobně by jedl medové koláčky každý den a nakonec by byl tlustější než prase cestou na porážku.

„Co tady děláš?”

„Pokud se musíš ptát, co dělám v bordelu, pak musím přemýšlet, co přesně tě nutili dělat.”

Rath zasténal a posadil se. A k čertu s 'klientem', pokud se mu nelíbilo Rathovo chování. „Tím jsem myslel, co děláš v tomto konkrétním bordelu? Jak jsi věděl, že tu budu?”

„Podivné je, že není moc prostitutů jménem Rath. Stačilo se jenom zeptat na pár místech, abych zjistil, kde pracuješ.” Usmál se jako malé dítě, kterém se povedlo se samo obléct.

„Rozmazlený spratek.” Rath zíral, nedokázal nezírat, zatímco Tress kráčel k němu. Róba stejně fialová jako zbytek místnosti a hustě vyšívaná zlatem a stříbrem vypadala, že ji ušili, aby skládala poklonu jeho tmavé kůži. To, jak tam visela a rozevírala, nenechalo nic na představivosti— ne že by Rath potřeboval představivost. Paměť mu sloužila naprosto dobře.

Zíral na sklínku, co k němu Tress natáhl. „Co to je?”

„Víno, idiote. Co sis myslel, že dělám?”

Rath potřásl hlavou, nebyl si jistý, co říct. Vážně tomu nevěnoval moc pozornosti. Pokud měl klient štědrou náladu, možná by Rathovi dovolil vzít si víno nebo jídlo, co zbylo. Pár jich nalilo víno 'na' něj: jeden, aby mu ho pil z kůže, a druhý v záchvatu hněvu. Nikdo mu víno nenalil a nepřinesl.

Nebyl si jistý, co jiného dělat, a tak usrkl. Odtáhl se a zíral. Dal si další, větší lok. „Tohle je úžasné.”

„Je to nevšedně dobré víno,” souhlasil Tress a odloudal se, aby si také nalil sklínku. „V tomhle domě už jsem předtím byl, protože paní Trinira na ničem nešetří. Tvrdě si to účtuje, ale nikdy jsem nelitoval jediného šilinku.”

Ach, vědět, jaké to bylo počítat na šilinky. Rath se napil ještě víc, protože ať ho zatratí, kdyby přišel o šanci vychutnat si něco, co už pravděpodobně nikdy znovu neochutná. Nedokázal být ani rozladěný, že mu Tress koupil lék jen proto, aby zajistil, že bude dostatečně fit na dnešní noc. Pokud ten muž chtěl být sebestředný, aťsi. Rath si to užije, dokud tu šanci má. A Tress bude brzy pryč. „Určitě chceš něco zvláště nezvyklého a extravagantního, když jsi mi koupil léky a nabízíš mi to svoje nóbl víno.”

Tress protočil očima, zatímco usrkl z vlastní sklínky. „Nic nechci.”

„To je lež.”

„Pojď do postele.”

Takže to byla lež. Rath nevěděl, proč ho to zklamalo. Co si myslel, že budou dělat? Sedět a povídat si? To by bylo neuvěřitelně nudné.

Sundal si oblečení a dopil víno, pak přešel místnost a poslušně si vlezl do postele. A hekl, když ho do tváře praštil balík látky. Chvíli nešikovně tápal a konečně se toho těžkého materiálu chopil a spatřil, že to byl další župan.

„Sice si pohled na tvou zadnici užívám, ale navlékni si to, než ti umrzne.”

Rath se zamračil, ale udělal, jak mu bylo řečeno; když byl člověk na pochybách, drž se rozkazů. Postavil se, aby si župan natáhl, a pak si vlezl zpět do postele. Tress se k němu za okamžik přidal, nesl s sebou talíř jídla a Rathovu sklínku, doplněnou. Dal to jídlo mezi ně, předal mu víno a z kapsy své róby něco vytáhl. „Přinesl jsem ti dárek.” Šklíbil se jako malý chlapec, co byl sám se sebou spokojený, že matce schoval vařečku.

„Nechci to.”

„Och, a kdo je teď spratek?” odpověděl Tress a hodil ten balíček zabalený v papíru Rathovi do klína.

Rath se na něj mračil, ale když Tress luskl prsty, odložil víno a zbavil se motouzku a papíru. Chvíli mu trvalo, než to zdobené písmo se všemi těmi kličkami a prodlužkami rozluštil. A když se mu to povedlo, moc ho to nepobavilo. 'Chování a etiketa pro mladé lidi prestiže - začátečnická úroveň'.

„Ha ksakru ha,” řekl a aniž by o tom vůbec přemýšlel, klepl Tresse do hlavy.

Svou hloupost si uvědomil vzápětí a trhl sebou vzad. Otevřel pusu, aby ze sebe vypravil omluvu— ale Tress se jenom zasmál a vypadal, že je sám se sebou ještě víc spokojený než předtím. „Věděl jsem, že si to zamiluješ.”

„Nenávidím to.”

Tress akorát dál vypadal spokojeně. „No, vždycky to můžeš prodat. Možná za to dostaneš pár pencí. Ale kdybych byl na tvém místě, nechal bych si to. Když se zbavíš symbolu lásky, přináší to smůlu.”

„Symbol lásky? Do teď jsi mi dal amulet za čtvrtpenci a knížku slušného chování, co nepotřebuju. Není divu, že vy hlupáci potřebujete turnaj, abyste se oženili.”

Tress se smál tak moc, že mu trochu vína vystříklo na ruku. „Kéž bych to mohl popřít, ale Osud by mě srazil k zemi, kdybych řekl tak nehoráznou lež. Vypij si víno, něco sněz. Přinesl jsem další knížku. Tahle je sbírka příběhů z minulých turnajů. Napadlo mě, že bych ti četl. Možná se dozvíš něco užitečného.”

To znělo pěkněji, než by si Rath kdy přiznal. Celá noc pro něj byla až příliš zarážející, než aby věděl, co s tím má dělat. „Jsi ten nejdivnější člověk, co jsem kdy potkal.”

„Ano, no, také jsem platící zákazník, takže dělej, co se ti říká.”

Rath protočil očima, sklínkou mu složil žertovné zasalutování. „Ano, výsosti.”

Tress se zakuckal vínem a pak Rathovi věnoval ošklivý pohled. „To si nech od cesty. Lehni si a buď hodný, nebo ti budu číst z té knížky slušného chování a oba budeme spát tak tvrdě, že se tři dny nevzbudíme.”

„Jak si zákazník přeje,” odpověděl Rath a poslechl, protože i když to byla podivná situace, nehodlal si stěžovat dost na to, aby Tress změnil názor. Byly to jeho peníze. Pokud si s nimi chtěl hrát na excentrika, dobrá. Rath byl více než šťastný užít si jídlo, víno a Tressův hlas, jak začal číst.

----------------------------------------

~ Prášek proti bolesti, co zabírá okamžitě, by se hodil i v reálném životě. ... Tress je tak roztomilý! A Rath podezírá úplně všechno, ale vzhledem k jeho zkušenostem se nedá nic dělat. ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>