GDC - kapitola 71

Kapitola 71 – Odchod (3)

Za dva měsíce v Yunmengu.

Poté, co se sekta Wen z Qishanu rozpadla, město, co prosperovalo nejvíc ze všech měst, se za jedinou noc vypařilo jako pára na hrncem, bylo v troskách. Velké množství kultivátorů hledalo novou lokaci, kde by působili, a rozešli se do mnoha nových měst. A mezi nimi největší příval kultivátorů zakusila města Lanling, Yunmeng, Gusu a Qinghe. Lidé na ulicích spěchali sem a tam. Všichni učedníci měli u pasů meče, povýšeně mluvili o osudu nynějšího světa. Všichni byli v dobré náladě.


Lidé na ulicích najednou mírně ztišili hlas. Jako jeden se podívali na jeden konec ulice.

Tam se k nim pomalu blížil muž v bílé róbě se stužkou na čele. Nesl si meč a citeru.

Ten muž měl nesrovnatelně elegantní rysy, ale zdálo se, že jeho postavu obklopoval mráz a sníh. Než se vůbec přiblížil, kultivátoři sami od sebe ztichli a s úctou se na něj dívali. Ti známější sebrali kuráž a šli ho pozdravit. „HanGuang-June.”

Lan WangJi mírně kývl, nekriticky ty pozdravy opětoval a neustal v chůzi. Ostatní kultivátoři se neodvažovali ho příliš obtěžovat, věděli, že musí ustoupit.

Ale najednou z opačného směru přišla mladá dívka s širokým úsměvem na tváři, co byla oděná v jasných barvách. Ve spěchu se o něj otřela ramenem, ale najednou k němu něco hodila.

Lan WangJi ten předmět hbitě chytil. Shlédl a zjistil, že to bylo poupě květiny, co bylo bílé jako sníh.

To poupě bylo jemné a čerstvé, stále na něm bylo trochu rosy. Jak Lan WangJi zachovával ticho, přišla k němu další štíhlá postava. Mávla rukou a hodila na něj malou, modrou květinu. Mířilo to na jeho hruď, ale nakonec ho zasáhla do ramene. Lan WangJi i tuto květinu chytil. Když se otočil, aby se na ni podíval, žena se zachichotala a utekla bez jediného náznaku rozpaků.

Potřetí to byla mladší dívka, co měla vlasy vyvázané ve dvou uzlech po straně hlavy. Jak poskakovala vpřed, v náručí nesla svazek větévek s rudými poupaty. Prchla, jakmile mu je hodila k hrudi.

Lan WangJi už takhle nasbíral kytici barevných květin, i když stále bezvýrazně stál uprostřed ulice. Žádný z kultivátorů, co HanGuang-Juna poznal, se neodvažoval smát, i když chtěl. Všichni předstírali, že jsou vážní, ale pohledem se k němu vraceli. Ale obyčejní lidé, co jej nepoznávali, si už na něj začali ukazovat. Jak Lan WangJi přemýšlel s pohledem sklopeným k zemi, najednou cítil, jak mu něco spočinulo na hlavě. Ze strany mu tam bezchybně přistála růžová lékařská pivoňka, co byla zrovna v plném květu.

Z vršku jedné budovy zazněl veselý hlas: „Lan Zhane— ach, ne, HanGuang-June— jaká to náhoda!”

Lan WangJi vzhlédl a spatřil vzdušný pavilon, co byl lemovaný vrstvami mušelínových závěsů. Na rudém lakovaném divanu ležel na boku muž v černé róbě. Jedna ruka mu po straně jeho štíhlého těla visela k zemi a v ní držel černý, keramický džbánek alkoholu. Polovina střapce z džbánku se mu ovíjela kolem paže, zatímco ta druhá se míhala ve vzduchu sem a tam.

Když přihlížející učedníci spatřili Wei WuXianovu tvář, všem začalo být tak nějak nepříjemně. Všichni věděli, že Patriarcha Yilingu a HanGuang-Jun neměli dobrý vztah. Když spolu bojovali během Tažení proti Slunci, často se spolu začali dohadovat. Nikdo nevěděl, co by se mohlo stát tentokrát. V tuto chvíli se už ani nikdo neobtěžoval se zdvořilou přetvářkou a upřeně na ty dva zírali.

Na rozdíl od jejich dohadů Lan WangJi neodešel s chladnou tváří. Řekl jenom: „To ty.”

Wei WuXian: „To já! Někdo, kdo dělá něco tak absurdního, musím být já. Jak sis vyšetřil chvilku času, abys zašel do Yunmengu? Pokud máš čas, pojď sem nahoru a napijeme se spolu?”

Obkružovalo ho pár dívek, všechny byly namačkané na divanu a smály se na lidi dole. „Jo, mladý pane, pojď sem nahoru a napijeme se!”

Ty dívky byly ty, co na něj před chvílí hodily květiny. Nebylo třeba říkat, kdo jim řekl, aby něco takového udělaly.

Lan WangJi sklonil hlavu a pokročil k odchodu. Když Wei WuXian viděl, že nijak nezareagoval, vůbec ho to nepřekvapilo. S nespokojeným mlasknutím se skulil z divanu a dal si lok alkoholu z džbánku. A přesto se za chvilku ozvaly kroky, co byly lehčí než těžké a klidnější než uspěchané.

Lan WangJi vyrovnaným krokem stoupal po schodech a vstoupil, když rozhrnul závěsy před sebou. Šňůry s drahokamy břitce zacinkaly, bylo to téměř melodické.

Kytici květin, co jej zasáhly, položil na malý stolek. „Tvoje květiny.”

Wei WuXian se naklonil, až na stolek dosáhl. „Nemáš zač. Dám ti je. Teď jsou to tvoje květiny.”

Lan WangJi: „Proč?”

Wei WuXian: „Proč ne? Jen jsem chtěl vidět, jak bys na něco takového zareagoval.”

Lan WangJi: „Absurdní.”

Wei WuXian: „Absurdní je přesně to, co jsem. Jinak bych nebyl tak znuděný, abych tě vytáhl sem nahoru... Hej, hej, hej, nechoď. Už jsi tu. Nedáš si pár loků?”

Lan WangJi: „Alkohol je zakázaný.”

Wei WuXian: „Vím, že je alkohol v tvé sektě zakázaný, ale tady přece jenom nejsme v Oblačných Zákoutích. Nebude vadit, když se trochu napiješ.”

Dívky okamžitě vytáhly nový šálek. Když ho naplnily až po okraj, postrčily ho ke kytici květin. Lan WangJi stále nepůsobil, jako že si sedne, ale ani nepůsobil, že odejde.

Wei WuXian: „Projednou jsi konečně přišel do Yunmengu a ani nevyzkoušíš místní lahodný alkohol? Ale i když je ten alkohol lahodný, nikdy se ani nebude moct srovnávat s Císařovým Úsměvem z Gusu, kde žiješ. To je vážně ten nejlepší alkohol ze všech. Pokud budu mít v budoucnu zase příležitost zajít do Gusu, rozhodně si pořídím půltuctu nebo tucet a vypiju to naráz. Jen se na sebe podívej— co to s tebou je? Místa k sezení tu je a ty pořád stojíš. Jdi si sednout, dobře?”

Dívky ho nabádaly: „Jdi si sednout, dobře?” „Jdi si sednout!”

Lan WangJi si svýma světlýma očima chladně prohlížel smyslné dívky. Okamžitě poté mu pohled padl na uhlově černou flétnu s rudým střapcem, co měl Wei WuXian u pasu. Sklopil oči, jako kdyby přemýšlel o co nejlepší formulaci. Když to Wei WuXian viděl, pozvedl obočí. Z větší části dokázal odhadnout, co řekne dál.

Jak se dalo čekat, Lan WangJi pomalu řekl: „Neměl bys tak dlouho trávit v přítomnosti nelidských bytostí.”

Úsměvy dívek, co se chichotaly kolem Wei WuXiana, najednou zmizely.

Lehoučké závěsy vlály, chvílemi zakrývaly sluneční světlo. Pavilon se změnil ze světla na tmu. Teď se jejich sněhově bílé tváře zdály trochu moc bledé, tak moc jim chyběla krev, že se skoro zdály sinavé. I oči měly přilepené na Lan WangJiho. Zčistajasna na ně padla mrazivá podivnost.

Wei WuXian zvedl ruku, pokynul jim, aby se přesunuly stranou. Potřásl hlavou a promluvil: „Lan Zhane, vážně jsi s věkem čím dál nudnější. Pořád jsi tak mladý. Přece jen ti není přes sedmdesát, takže neustále nenapodobuj svého strýčka a nemysli jen na to, že budeš druhé kárat.”

Lan WangJi se otočil a přešel k němu o pár kroků blíž. „Wei Yingu, pořád bude nejlepší, když se se mnou vrátíš do Gusu.”

„...” Wei WuXian: „Tohle jsem vážně dlouho neslyšel. Tažení proti Slunci skončilo. Myslel jsem si, že jsi to už dávno vzdal.”

Lan WangJi: „Posledně během lovu na Fénixové hoře, všiml sis jistých náznaků?”

Wei WuXian: „Jakých náznaků?”

Lan WangJi: „Ztráta kontroly.”

Wei WuXian: „To myslíš to, jak jsem se málem popral s Jin ZiXuanem? Myslím, že jsi něco špatně pochopil. Chci se s Jin ZiXuanem porvat, kdykoli ho vidím.”

Lan WangJi: „A to, co jsi řekl poté.”

Wei WuXian: „Co jsem řekl? Každý den toho říkám tolik. Už dávno jsem zapomněl, co jsem řekl před dvěma měsíci.”

Lan WangJi se na něj podíval, jako kdyby dokázal hned říct, že to nebral vážně. Zhluboka se nadechl. „Wei Yingu.”

A zatvrzele pokračoval: „Cesta duchů ti ubližuje na těle i na duši.”

Zdálo se, jako kdyby Wei WuXiana začala bolet hlava. „Lan Zhane, ty... Už jsem toho od tebe slyšel tolik a ty máš pořád pocit, že jsi toho neřekl dost? Říkáš, že mi to ubližuje na těle, ale zrovna teď jsem v pořádku. Říkáš, že mi to ubližuje na duši, ale nejsem tak horečnatý, ne?”

Lan WangJi: „Ještě není příliš pozdě. I když toho v budoucnu budeš litovat...”

Aniž by Wei WuXian čekal, až domluví, jeho výraz se změnil. Najednou se postavil. „Lan Zhane!”

V očích dívek za ním začalo zářit rudé světlo. Wei WuXian: „Přestaňte s tím.”

A tak dívky sklonily hlavy a ustoupily, ale stejně neochvějně zíraly na Lan WangJiho.

Wei WuXian se na něj otočil. „Co můžu říct? I když si nemyslím, že toho budu litovat, ani se mi nelíbí, když lidé odhadují, jaký v budoucnu budu.”

Po chvilce ticha Lan WangJi odpověděl: „To já jsem překročil mez.”

Wei WuXian: „Vlastně ne. Ale opravdu to vypadá, že jsem tě neměl zvát sem nahoru. Dneska to bylo kvůli mé troufalosti.”

Lan WangJi: „To ne.”

Wei WuXian se usmál, zdvořile promluvil: „Vážně? Tak to je dobře.”

Na jeden lok dopil půlku šálku alkoholu, co mu zbýval. „Ale každopádně bych ti měl stejně poděkovat. Vezmu to tak, že ti na mě záleží.”

Wei WuXian mávl rukou. „Takže HanGuang-June, už tě nebudu dál obtěžovat. Pokud vyvstane příležitost, znovu se setkejme.”

Když se Wei WuXian vrvátil na Lotosové Molo, Jiang Cheng si otíral meč. Zvedl oči. „Jsi zpět?”

Wei WuXian: „Jsem zpět.”

Jiang Cheng: „Tváříš se strašně. Neříkej mi, že jsi naběhl do Jin ZiXuana.”

Wei WuXian: „Horší než Jin ZiXuan. Hádej kdo.”

Jiang Cheng: „Dej mi nápovědu.”

Wei WuXian: „Chce mě zamknout.”

Jiang Cheng se zamračil. „Lan Zhan? Proč je v Yunmengu?”

Wei WuXian: „Nemám ponětí. Chodí v ulicích, pravděpodobně někoho hledá. Po Tažení proti Slunci to tak dlouho nenadnesl. A teď je zase v tom.”

Jiang Cheng: „Je tvoje chyba, že jsi na něj zavolal jako první.”

Wei WuXian: „Jak jsi věděl, že jsem na něj jako první zavolal já?”

Jiang Cheng: „To se musíš vůbec ptát? Kdy jsi to nebyl ty? Ty jsi taky pěkně divný. Jasně se s ním pokaždé rozloučíš ve špatném, tak proč se ho pořád snažíš otrávit?”

Wei WuXian o tom přemýšlel. „Jsem absurdní?”

Jiang Cheng protočil očima a pro sebe si pomyslel: Takže to víš. Pohledem se vrátil zpět k meči.

Wei WuXian: „Kolikrát jen za den musíš leštit ten svůj meč?”

Jiang Cheng: „Třikrát. A tvůj meč? Kdy naposledy jsi ho otřel?”

Wei WuXian si vzal hrušku a zakousl se do ní. „Hodil jsem ho do svého pokoje. Jednou za měsíc stačí.”

Jiang Cheng: „Od teď si s sebou ber meč na důležité události jako lovy nebo Diskuzní konference. Pro ostatní to je silný příklad nedostatku disciplíny, kterému se můžou smát.”

Wei WuXian: „Vždyť to přece víš. Ze všeho nejvíc nenávidím, když mě ostatní do něčeho nutí. Čím víc mě k něčemu nutí, tím míň se mi to chce udělat. Nevezmu si svůj meč— co s tím budou dělat?”

Jiang Cheng na něj zahlížel.

Wei WuXian dodal: „A ani nechci, aby mě lidé, co ani neznám, zatáhli do šermířského souboje. Kdykoli se můj meč vytasí, musí se prolít krev. Nikdo mě nemůže obtěžovat, tedy pokud mi nedá pár lidí, co můžu zabít. Takže si ho prostě nevezmu. A všechno se tím vyřeší. Takhle to je lepší.”

Jiang Cheng: „Copak ses dřív tak strašně rád nevychloubal svými schopnostmi šermu?”

Wei WuXian: „Býval jsem děcko. Nemůžu být děcko napořád, ne?”

Jiang Cheng se ušklíbl. „Tak svůj meč nenos. Na tom nezáleží. Ale od teď Jin ZiXuana neprovokuj. Přece jenom to je Jin GuangShanův jediný syn. Vůdce sekty Jin z Lanlingu bude v budoucnu on. Pokud ho zmlátíš, co mám já jako vůdce sekty dělat? Zmlátit ho s tebou? Nebo tě potrestat?”

Wei WuXian: „Není tu teď Jin GuangYao? Ten se zdá mnohem lepší než on.”

Jiang Cheng skončil s leštěním svého meče. Chvíli si Sandu prohlížel, než ho zastrčil zpět do pochvy. „A co že je lepší? Bez ohledu na to, jak moc je lepší a jak je chytrý, může být akorát sluha, co zdraví hosty. To je v jeho životě celé. Nemůže se s Jin ZiXuanem rovnat.”

Wei WuXian zjistil, že v jeho tónu dokonce zaslechl náznak chvály směřované na Jin ZiXuana. „Jiang Chengu, buď ke mně upřímný— co tím myslíš? Posledně jsi kultivační sestru obzvláště vzal s sebou. Přece nemůžeš vlastně chtít, aby...?”

Jiang Cheng: „Není to nemožné.”

Wei WuXian: „Není to nemožné? Zapomněl jsi, co provedl v Langyě? A to mi říkáš, že to není nemožné?”

Jiang Cheng: „Pravděpodobně toho lituje.”

Wei WuXian: „Koho zajímá, jestli toho lituje. Musíme mu odpustit jen proto, že se omluvil? Podívej se, jaký je jeho otec. Možná že v budoucnu bude zatraceně stejný, bude mrhat časem a všude hledat ženy. A aby s ním kultivační sestra byla? Skousl bys to?”

Jiang Cheng měl hlas ztuhlý: „Uvidíme, jestli se odváží!” Na chvilku se odmlčel, znovu se po něm podíval a pokračoval: „Ale není to tak, že máš co mluvit do toho, jestli mu je odpuštěno nebo ne. Sestra ho má ráda, tak co můžeme dělat?”

Wei WuXian okamžitě neměl slov. O něco později ze sebe vymáčkl pár slov: „Proč má ráda takového...”

Odhodil hrušku stranou. „Kde je kultivační sestra?”

Jiang Cheng: „Nevím. Pravděpodobně stále na jednom z těchto tří míst— kuchyně, ložnice nebo síň předků. Kam jinam by mohla jít?”

Wei WuXian odešel z šermířské síně. Nejdřív zašel do kuchyně. Na ohni se vařilo půl hrnce vroucí polévky. Nebyla tu. Pak zašel do Jiang YanLiny komnaty. Ani tady nebyla. A jako poslední zašel do síně předků. Tam byla.

Jiang YanLi klečela v síni předků. Za šepotu otírala pamětní desky svých rodičů. Wei WuXian dovnitř strčil hlavu. „Sestři? Zase mluvíš se strýčkem Jiangem a paní Yu?”

Jiang YanLi měla tichý hlas. „Ani jeden z vás nepřišel, takže samozřejmě že musím.”

Wei WuXian vešel dovnitř. Posadil se vedle ní a otíral desky spolu s ní.

Jiang YanLi se po něm podívala. „A-Xiane, proč se na mě takhle díváš? Chceš mi něco říct?”

Wei WuXian se široce usmál. „Ne. Jen jsem se sem přišel válet.”

Jak mluvil, vážně se svalil na podlahu.

Jiang YanLi se zeptala: „XianXiane, kolik ti je?”

Wei WuXian: „Už mi jsou tři.”

Když viděl, že to Jiang YanLi přimělo k smíchu, konečně se posadil. Chvíli přemýšlel a stejně se rozhodl, že to téma nadnese. „Sestři, chci se tě na něco zeptat.”

Jiang YanLi: „Copak?”

Wei WuXian: „Proč by měl někdo někoho rád? Tím myslím takové to rád.”

Jiang YanLi se na okamžik odmlčela a hloubala: „Proč se mě na to ptáš? Máš někoho rád? Co to je za dívku?”

Wei WuXian: „Ne. Nikoho nebudu mít rád. Alespoň ne moc. Nebylo by to to samé jako dát si na krk chomout?”

Jiang YanLi: „Tři mi přijde trochu moc. Co takhle jeden rok?”

Wei WuXian: „Ne, jsou mi tři! Tříletý XianXian má hlad! Co by měl dělat?”

Jiang YanLi se zachichotala. „V kuchyni je polévka. Můžeš si dát. Ale dosáhneš na sporák?”

„Pokud ne, můžeš mě prostě zvednout a pak dosáhnu...” Jak Wei WuXian plácal nesmysly, Jiang Cheng zrovna vstoupil do síně předků.

Jak to zaslechl, vyplivl: „Zase tropíš hlouposti! Já, tvůj vůdce sekty, jsem ti už nalil misku polévky a dal ji ven. Klekni přede mnou na znamení díků a jdi si to sníst ven.”

Wei WuXian odběhl ven, než se otočil a vrátil se. „Co chceš tímhle říct, Jiang Chengu? Kde je maso?”

Jiang Cheng: „Sněz to. Zbyl jenom lotosový kořen. Pokud nechceš, nejez.”

Wei WuXian na něj zaútočil loktem. „Vyplivni maso!”

Jiang Cheng: „Proti tomu nenamítám. Vyplivnu ho a uvidíme, jestli ho sníš!”

Když Jiang YanLi viděla, že se zase začali dohadovat, rychle je přerušila: „Dobře, dobře. Kolik vám dvěma je, že se dohadujete kvůli masu? Prostě udělám další hrnec...”

Polévka s vepřovými žebry a lotosem, co Jiang YanLi vařila, byla Wei WuXianova nejoblíbenější.

Kromě toho, že byla vážně výborná, to bylo také tím, že si vždycky vybavil, co se stalo, když ji měl poprvé.

Tehdy to nebylo dlouho poté, co Jiang FengMian přinesl Wei WuXiana z Yilingu. Jakmile přišel, spatřil hrdého mladého pána, co pobíhal po cvičišti s pár štěňaty na vodítkách. Ruce mu okamžitě vyletěly k tváři a vzlykal a brzy se mu z očí koulely slzy. Jiang FengMian ho měl celý den v náručí a Wei WuXian nechtěl za žádnou cenu slézt. Druhého dne dali Jiang Chengova štěňata někomu jinému.

Tohle Jiang Chenga nahněvalo tak moc, že dostal záchvat vzteku. Bez ohledu na to, jak něžně ho Jiang FengMian konejšil a jak mu říkal, že by měli být 'dobří kamarádi', Jiang Cheng odmítal s Wei WuXianem mluvit. O pár dní později se jeho přístup zmírnil. Jiang FengMian kul, zatímco bylo železo žhavé, a tak Wei WuXianovi řekl, aby spal s Jiang Chengem ve stejné místnosti. Doufal, že si navzájem padnou do noty.

Jiang Cheng sice na začátku stále trucoval, ale užuž chtěl souhlasit. Ale když Jiang FengMian začal jásat, zvedl Wei WuXiana ze země a posadil si ho na paži. Jak to Jiang Cheng sledoval, šokovalo ho to tak moc, že neměl slov. Paní Yu se okamžitě hořce zasmála a šla pryč. Nezačali se hádat jen proto, že museli zařídit něco důležitého a spěšně odešli.

Té noci Jiang Cheng vyhodil Wei WuXiana z místnosti a sám se zamkl uvnitř. Odmítal ho nechat jít dovnitř.

Wei WuXian zaťukal na dveře. „Bratříčku, bratříčku, pusť mě dovnitř. Chci spát.”

Jiang Cheng uvnitř místnosti zakřičel se zády zapřenými o dveře: „Kdo je tvůj bratříček?! Vrať mi Princeznu, vrať mi Jasmínu, vrať mi Lásku!”

Princezna, Jasmína a Láska byla všechno štěňata, co dřív měl. Wei WuXian věděl, že je Jiang FengMian poslal pryč kvůli němu. Zašeptal: „Promiň. Ale... ale vážně se jich děsím...”

Co si Jiang Cheng vzpomínal, Jiang FengMian ho celkem nezvedl ani pětkrát. Kdykoli se to stalo, byl celé měsíce šťastný. Vzdouval se v něm oheň, co nedokázal vypustit. Akorát se sám sebe ptal: „Proč, proč, proč.” Najednou spatřil, že v místnosti teď byly lůžkoviny, co nebyly jeho. Do hlavy mu okamžitě stoupl hněv a pobouření a on sebral prostěradla a deky míněné pro Wei WuXiana. Wei WuXian dlouho čekal venku. Když se dveře otevřely, než se mu mohla na tváři ukázat radost, už ho bombardovali hromadou věcí zevnitř. A pak se dveře s bouchnutím zase zavřely.

Jiang Cheng mu zevnitř řekl: „Jdi spát někam jinam! Tohle je můj pokoj! To mi hodláš ukrást i můj pokoj?!”

V té chvíli Wei WuXian vůbec nevěděl, kvůli čemu byl Jiang Cheng naštvaný. Po odmlce odpověděl: „Nic jsem neukradl. To strýček Jiang mi řekl, abych spal s tebou.”

Když Jiang Cheng slyšel, že se pořád zmiňoval o jeho otci, skoro jako kdyby se naschvál vytahoval, zrudly mu oči a zařval: „Jdi pryč! Pokud tě ještě znovu uvidím, zavolám smečku psů, aby tě pokousali!”

Jen co Wei WuXian, co stál venku, zaslechl, že přijdou psi a pokoušou ho, okamžitě v něm probublával strach.

Zkroutil prsty a pospíšil si: „Půjdu, půjdu. Nevolej psy!”

Vyběhl ze síně a táhl za sebou prostěradla a přikrývku, co Jiang Cheng vyhodil ven. Jelikož na Lotosové Molo dorazil teprve nedávno, ještě se neodvažoval tady potulovat. Každý den se poslušně schovával na místech, kde mu Jiang FengMian řekl, aby zůstal. Nevěděl, kde byl jeho pokoj, a ani nemluvě o tom, aby měl odvahu zaťukat na dveře jiných lidí. Děsil se, že by někoho vytrhl ze snu.

Když o tom chvilku přemýšlel, přešel ke koutku chodby v závětří, rozložil si tam svoje deky a přímo tam se uložil. Ale čím déle tam zůstával, tím hlasitěji se mu v hlavě ozývalo to Jiang Chengovo: „Zavolám smečku psů, aby tě pokousala.” Čím víc o tom Wei WuXian přemýšlel, tím se víc bál. Pod dekou se převaloval a kdykoli něco zaslechl, měl pocit, že ho obklíčila smečka psů. Po chvilce mučení měl pocit, že už tu nemůže déle zůstat. Vyskočil, sroloval povlečení a složil deku a prchl z Lotosového Mola.

S brbláním celkem dlouho utíkal po směru nočního větru. Když spatřil strom, bez přemýšlení na něj vylezl. Lezl tak, že se všemi čtyřmi údy tiskl ke kmeni, a trochu se uklidnil, až když byl dostatečně nahoře. Nevěděl, jak dlouho ten strom objímal, když z dálky najednou zaslechl tichý hlas, co na něj volal. Ten hlas se víc a víc přibližoval. Zanedlouho se pod stromem objevila dívka v bílém oděvu s lucernou.

Wei WuXian poznal, že to byla Jiang Chengova sestra. Zůstal zticha a doufal, že ho nenajde. A přesto Jiang YanLi stále volala: „To jsi ty, A-Yingu? Co děláš tam nahoře?”

Wei WuXian dál mlčel.

Jiang YanLi pozvedla lucernu. „Viděla jsem tě. Nechal jsi pod stromem levou botu.”

Wei WuXian shlédl na svou levou nohu a pak nakonec vykřikl: „Moje bota!”

Jiang YanLi: „Můžeš slézt. Pojďme zpět.”

Wei WuXian: „Já... nepůjdu dolů. Jsou tu psi.”

Jiang YanLi: „A-Cheng si to vymyslel. Nejsou tu žádní psi. Nemáš si tam na co sednout. Brzy tě budou bolet ruce a spadneš dolů.”

Bez ohledu na to, co řekla, se Wei WuXian dál tiskl ke stromu a odmítal jít dolů. Jiang YanLi se bála, že se zraní, a tak položila lucernu pod strom a natáhla ruce, aby ho chytila. Příliš se bála, aby odešla. Za třicet minut Wei WuXiana nakonec začaly bolet ruce. Pustil se kmene a spadl na zem. Jiang YanLi ho rychle šla chytit, ale Wei WuXian stejně s bouchnutím dopadl na zem. Párkrát se převalil na zemi, objímal si nohu a naříkal: „Mám zlomenou nohu!”

Jiang YanLi ho utěšovala: „Není to zlomené. A nemělo by to být ani nalomené. Bolí to hodně? To nic. Nehýbej se. Ponesu tě na zádech.”

Wei WuXian pořád myslel na psi a vzlykal: „To... Jsou tam psi...”

Jiang YanLi mu pořád dokola slibovala: „Ne. Pokud přijdou, zaženu je místo tebe.” Sebrala botu, co Wei WuXian nechal pod stromem. „Proč ti ta bota spadla? Nesedí ti?”

Wei WuXian potlačil slzy z bolesti. „Ne. Sedí mi.”

Po pravdě řečeno neseděly. Byly o pár čísel větší. Ale toto byl první pár bot, co mu Jiang FengMian koupil. Wei WuXianovi bylo až příliš trapně, aby ho nutil koupit mu jiný pár. A tak řekl, že nebyly moc velké.

Jiang YanLi mu pomohla botu nazout a zmáčkla dutou špičku. „Jsou trochu velké. Až se vrátíme, spravím ti to.”

Když to Wei WuXian slyšel, cítil se trochu nervózně, jako kdyby znovu udělal něco špatného.

Jelikož žil v domě cizích lidí, to nejhorší, co by se mohlo stát, bylo dělat jim potíže.

Jiang YanLi si ho vysadila na záda a vydala se vrávoravou chůzí zpět. Mluvila: „A-Yingu, ať už ti A-Cheng řekl cokoli, netrap se tím. Je celkem prudký, a tak si vždycky hraje doma sám. Ta štěňata byla jeho oblíbenci. Táta je poslal pryč, a tak ho to rozčílilo. Vlastně má vážně radost, že tu bude někdo s ním. Utekl jsi sem a dlouho ses nevracel. Přišla jsem tě hledat jen proto, že se bál, že se ti něco stalo, a přišel mě vzbudit.”

Ve skutečnosti byla Jiang YanLi jen asi o dva nebo tři roky starší než on. Tehdy jí bylo jenom dvanáct nebo třináct. Ačkoli sama byla dítě, přirozeně mluvila, jako kdyby byla dospělá, a snažila se mu zvednout náladu. Postavu měla celkem malou a štíhlou a ani neměla moc síly. Sem tam vrávorala a musel se zastavit, aby Wei WuXiana vysadila výš, aby nesklouzl. A přesto když jí Wei WuXian ležel na zádech, cítil se nesrovnatelně v bezpečí. Skoro víc, než když seděl na Jiang FengMianově paži.

Najednou k nim noční vítr donesl vzlykání. Jiang YanLi se strachem zachvěla. „Co to bylo? Slyšel jsi to?”

Wei WuXian ukázal. „Slyšel jsem to. Vychází to z tamté jámy!”

Ti dva šli k jámě a opatrně se podívali dovnitř. Na dně tváří k zemi ležela malá silueta. Jak zvedla hlavu, viděli na tváři od hlíny dvě stružky vymyté slzami. Zalykal se: „...Sestři!”

Jiang YanLi si vydechla úlevou. „A-Chengu, copak jsem ti neřekla, abys zašel pro ostatní a pátrali společně?”

Jiang Cheng akorát zakroutil hlavou. Když Jiang YanLi odešla, chvíli čekal. Měl pocit, jako kdyby seděl na jehlách, a tak se rozhodl běžet za nimi. Ale jelikož běžel příliš rychle a zapomněl si vzít lucernu, v půlce cesty o něco zakopl a spadl do jámy. Taky si odřel hlavu.

Jiang YanLi natáhla paži a vytáhla svého mladšího bratra z jámy. Vytáhla kapesník a přiložila mu ho ke krvácejícímu čelu. Jiang Cheng se zdál skleslý. Svýma černýma očima se letmo podíval po Wei WuXianovi.

Jiang YanLi: „Něco jsi A-Yingovi neřekl?”

Jiang Cheng si přitiskl kapesník k čelu a tichým hlasem řekl: „...Promiň.”

Jiang YanLi: „Později A-Yingovi pomoz donést zpět povlečení a deku, dobře?”

Jiang Cheng popotahoval. „Už jsem je donesl...”

Oba dva si zranili nohu a nemohli chodit. K Lotosovému Molu to pořád byl kus cesty, a tak Jiang YanLi mohla akorát jednoho nést na zádech a druhého v náručí. Wei WuXian i Jiang Cheng měli ruce kolem jejího krku. Jen po pár krocích se musela zastavit a vydýchat se. „Co jen mám s vámi dělat?”

Oči měli stále uslzené. A žalostně jí ještě pevněji objímali kolem krku.

Nakonec se jí krok za krokem konečně podařilo donést své dva bratry zpět na Lotosové Molo. Tichým hlasem vzbudila doktora a požádala ho, aby ošetřil Wei WuXianova a Jiang Chengova zranění. Poté nesčetněkrát opakovala „omlouvám se” a „děkuju”, než doktora doprovodila zpět. Jiang Cheng se s nervózní tváří díval na Wei WuXianovy nohy. Kdyby se o tomhle dozvěděl nějaký učedník nebo sluha a řekl o tom Jiang FengMianovi; a když by se Jiang FengMian dozvěděl, že vyhodil Wei WuXianovo lůžko a že si kvůli němu zranil nohu, určitě by ho měl ještě víc nerad. To byl také důvod, proč se odvážil běžet za nimi sám a proč si s sebou nevzal nikoho dalšího.

Když Wei WuXian viděl, jak ho to trápilo, vzal iniciativu do vlastních rukou. „Neboj se. Neřeknu to strýčkovi Jiangovi. Zranil jsem se sám, protože se mi v noci najednou zachtělo vylézt na strom.”

Když to Jiang Cheng zaslechl, vydechl si úlevou. Přísahal: „Ani ty se nemusíš bát. Kdykoli uvidím psa, odeženu ho od tebe!”

Když Jiang YanLi viděla, že se konečně udobřili, zajásala: „Tak je to správně.”

Jelikož ti dva zůstali vzhůru skoro do půlnoci, měli taky hlad. A tak Jiang YanLi šla do kuchyně a chvíli se tam něčím zaobírala, zatímco stála na špičkách. Pro každého ohřála misku polévky s vepřovými žebry a lotosem.

To aroma se mu ovinulo kolem srdce a zůstalo tam.

Wei WuXian, co dřepěl na dvoře, odložil prázdnou misku na zem. Díval se na hvězdy rozeseté po obloze a pak se usmál.

Když na ulici spatřil Lan WangJiho, vybavil si mnoho věcí z doby, kdy studoval v Oblačných Zákoutích.

Z rozmaru Lan WangJiho zastavil a chtěl konverzaci navést tím směrem. Ale Lan WangJi mu připomněl, že všechno bylo jiné než tehdy.

A přesto když se vrátil na Lotosové Molo k sourozencům Jiangovým, zakoušel iluzi, že se vůbec nic nezměnilo.

Wei WuXian chtěl najednou najít strom, co kdysi objímal.

Vstal a odešel ze cvičiště. Učedníci mu po cestě uctivě kývali. Všichni mu přišli neznámí. Ten junior, co měl rád opice a odmítal řádně chodit, sluhové, co se šklíbili a řádně nezdravili – ti byli dávno pryč.

Naproti cvičišti za branami Lotosového Mola bylo široké molo. Na tom molu byli vždycky lidé, co prodávali jídlo, ať už byl den nebo noc. Z pánve plné oleje se linulo úžasné aroma.

Wei WuXian si nemohl pomoct a se širokým úsměvem zašel blíž. „Dneska velké porce, co?”

Prodejce se také doširoka usmál. „Mladý pane Weii, chceš porci? Dám ti ji zdarma. Nic ti nebudu účtovat.”

Wei WuXian. „Dám si. Ale stejně to naúčtuj.”

Vedle prodejce seděl člověk, co měl zdánlivě špinavé celé tělo. Než Wei WuXian přišel blíž, ten člověk si objímal kolena a chvěl se, jako kdyby mu byla zima a byl unavený. Když slyšel Wei WuXiana promluvit, trhl hlavou nahoru.

Wei WuXianovi se rozšířily oči. „Ty?!”
--------------------------------------------

~ A na koho na molu narazil, se dozvíme příště. Stále budeme v minulosti a nabere to směr pěkně do kytek... ~



Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>