GDC - kapitola 69 (2)

Lan WangJiho tvář, co se před chviličkou uvolnila, pokryla vrstva sněhu a mrazu.

Wei WuXian zčistajasna zmlkl. „Pšt!”

Byl celý ostražitý a pozorně něčemu naslouchal, než Lan WangJiho stáhl za jeden keř.

Lan WangJi nevěděl, co dělal. Zrovna když se na to chtěl zeptat, spatřil, že Wei WuXian zíral určitým směrem. Následoval jeho pohled a spatřil dvě postavy, jednu bílou a jednu fialovou, jak vyšly zpod mraků.

Ten člověk před ním měl štíhlou postavu. Ačkoli vypadal pěkně, obklopoval ho nádech arogance. Mezi obočím měl rumělkovou značku a své bílé róby olemované zlatem, a tak se šperky, co měl na sobě, leskly s ještě větším září, zvláště díky jeho vznešené bradě a okázalému výrazu. Byl to Jin ZiXuan. Naopak ta osoba za ním byla drobnější postavy. Pohybovala se malými krůčky, hlavu měla skloněnou a nic neřekla. S Jin ZiXuanem před ní vytvářela ostrý kontrast. To byla Jiang YanLi.

Wei WuXian si v duchu pomyslel: 'Věděl jsem, že paní Jin kultivační sestře a tomu pávovi Jinovi řekne, aby se šli sami projít.'

Jak Lan WangJi vedle něj spatřil jeho opovržení, ztišil hlas: „Co se stalo mezi tebou a Jin ZiXuanem?”

Wei WuXian si odfrkl.

Zeptat se, proč Wei WuXian tak moc nenáviděl Jin ZiXuana, by vyžadovalo dlouhé vysvětlování.

Paní Yu a Jin ZiXuanova matka, paní Jin, bývaly nejdražšími přítelkyněmi. Ty dvě si kdysi dávno slíbily, že pokud obě budou mít syna, stanou se zapřísáhlými bratry; pokud budou mít obě dcery, stanou se zapřísáhlými sestrami; pokud bude mít jedna syna a druhá dceru, pak se samozřejmě stanou manžely.

Ty paní dvou sekt spolu měly blízký vztah. Věděly, jaká ta druhá byla, a i jejich zázemí bylo vhodné. Takový sňatek byl tak dobrá partie, jak jen to šlo; téměř každý je nazýval dokonalým párem. Ale ti dva, kterých se to týkalo, na to měli jiný názor.

Od chvíle, co se Jin ZiXuan narodil, byl jako měsíc uctívaný hvězdami. Narodil se se světlou pokožkou a delikátními rysy. S rumělkovou značkou na čele spolu se svým elitním zázemím a výjimečnou inteligencí ho miloval téměř každý, s kým se setkal. Paní Jin ho několikrát přivedla na Lotosové Molo. Ani Wei WuXian, ani Jiang Cheng si s ním nehráli rádi; jenom Jiang YanLi ho chtěla nakrmit jídlem, co připravila. Ale Jin ZiXuan jí ve skutečnosti věnoval pozornost jen nerad. Kvůli tomu Wei WuXian a Jiang Cheng párkrát zakřičeli hněvem.

Tehdy v Oblačných Zákoutích Wei WuXian podnítil potíže a zničil zasnoubení mezi sektami Jin a Jiang. Když se vrátil na Lotosové Molo, omluvil se Jiang YanLi, ale ta nic neřekla, jenom ho hladila po vlasech. A tak si Wei WuXian i Jiang Cheng mysleli, že celá záležitost byla u konce. Když to zasnoubení ukončí, všichni budou spokojení. Ale až poté pochopili, že Jiang YanLi se v nitru musela cítit celkem sklesle.

Během Tažení proti Slunci byla sekta Jiang z Yunmengu v oblasti Langya a pomáhala sektě Jin z Lanlingu. Protože se jim nedostávalo lidí, Jiang YanLi vyrazila na bojiště spolu s nimi.

Věděla, že neměla vysokou kultivaci, a tak dělala, co mohla, zabývala se jídly pro kultivátory. Z počátku s tím nesouhlasil ani Wei WuXian, ani Jiang Cheng, ale Jiang YanLi byla ve vaření vždycky zběhlá. Měla radost, s ostatními dobré vztahy, ani sama sebe k ničemu nenutila a bylo to vlastně celkem bezpečné, kvůli čemuž to těm dvěma nepřišlo jako takový špatný nápad.

Kvůli obtížným podmínkám bylo jídlo velmi mdlé. Jiang YanLi se bála, že by si její dva bratři kvůli svému obvyklému luxusu na jídlo nezvykli, a tak pro Wei WuXiana a Jiang Chenga potajjí připravila dvě misky polévky navíc. Ale kromě ní nikdo jiný nevěděl, že dělala ještě třetí misku pro Jin ZiXuana, co byl momentálně v Lanyě.

Ani Jin ZiXuan o tom nevěděl. Ačkoli mu ta polévka vážně chutnala a byl vděčný za kuchařovy úmysly, Jiang YanLi u polévky nikdy nezanechala své jméno. Nikdo nevěděl, že všechno tohle viděla jedna kultivátorka s nízkou úrovní. Ta kultivátorka byla služebná v sektě Jin z Lanlingu. Jelikož neměla vysokou kultivaci, dělala to samé, co Jiang YanLi. Vypadala pěkně a věděla, jak využít příležitosti. Ze zvědavosti Jiang YanLi několikrát následovala, než odhadla, co se dělo. Zachovala klid a když Jiang YanLi donesla polévku pro Jin ZiXuana, zdržovala se před jeho domem. Naschvál nechala Jin ZiXuana zahlédnout svůj stín.

Jin ZiXuanovi se konečně podařilo toho člověka přichytit, takže samozřejmě že se jí na to hodlal vyptat. Ta žena chytře nikdy nic nepřiznala, ale místo toho to mlhavě popřela. Tváře měla přitom uzardělé, takže to znělo, jako kdyby tu polévku vážně donesla ona, ale přitom nechtěla, aby Jin ZiXuan věděl, jakými těžkostmi si prošla. A tak už ji Jin ZiXuan nenutil, aby se přiznala. Ale ve svém počínání si té kultivátorky začal vážit. Začal jí věnovat pozornost, dokonce pozvedl její postavení ze služebné na vnějšího kultivátora.

Jiang YanLi si dlouho neuvědomila, že se něco pokazilo. Takhle to šlo dál, až jednoho dne, kdy Jiang YanLi donesla polévku, narazila na Jin ZiXuana, který se vrátil, aby si vyzvedl dopis.

Jin ZiXuan se přirozeně hodlal zeptat, co Jiang YanLi dělala v jeho komnatě. Jiang YanLi se to nejprve neodvážila říct. Ale když slyšela, že tón jeho hlasu zněl víc a víc pochybovačně, musela mu říct pravdu bez ohledu na to, jak byla nervózní.

A přesto už tento důvod někdo využil.

Dalo se snadno odhadnout, jak Jin ZiXuan zareagoval, když se o tom doslechl.

A tak hned na místě Jiang YanLinu „lež” „odhalil”. Jiang YanLi vůbec nečekala, že by se stalo něco takového. Nikdy nebyla ten typ člověka, co by se předváděl; mnoho lidí dokonce ani nevědělo, že byla dcerou vůdce sekty Jiang z Yunmengu. Za tak krátkou chvilku nedokázala najít žádný silný důkaz. Snažila se protestovat, ale čím víc protestovala, tím chladněji jí bylo u srdce.

Nakonec jí Jin ZiXuan chladně řekl: „Nemysli si, že můžeš ukrást a pošlapat city druhých jen proto, že pocházíš z mocné sekty. Někteří lidé sice pocházejí z chudého zázemí, ale mají mnohem lepší charakter. Prosím, dávej pozor na své chování.”

Jiang YanLi z Jin ZiXuanových slov konečně dokázala něco vyvodit.

Jin ZiXuan od začátku nevěřil, že by mladá slečna jako ona, co se narodila ve vznešené sektě, ale měla nízkou kultivaci, na bojišti něco dokázala nebo byla schopná s něčím pomoct. Jednoduše řečeno si prostě myslel, že si jen chtěla najít důvod, jak se s ním sblížit. Že tu byla jen proto, aby dělala další problémy.

Jin ZiXuan ji nikdy nepochopil a ani ji nikdy nechtěl pochopit. A kvůli tomu jí samozřejmě nevěřil.

Poté, co jí řekl pár hrubých slov, se Jiang YanLi na místě rozplakala. Když se Wei WuXian vrátil, byla to scéna, co spatřil.

Ačkoli měla jeho kultivační sestra klidnou povahu, kromě toho dne, co se tiskli k sobě poté, co sekta Wen zničila Lotosové Molo a co se znovu setkali, před ostatními nikdy neuronila moc slz. O to méně aby tak hlasitě a tak uboze brečela před tolika lidmi. Wei WuXiana zachvátila panika. Jak se jí na to pokusil zeptat, Jiang YanLi plakala tak moc, že nedokázala ani pořádně mluvit. A pak když stranou spatřil stát udiveného Jin ZiXuana, supěl hněvem. V duchu přemýšlel, proč to byl zase ten pes. S kopnutím se na Jin ZiXuana vrhl. Boj mezi nimi by poplašil i Nebesa. Jejich rvačku přišli přerušit všichni kultivátoři kolem základny. V tom zmatku konečně pochopil, co bylo příčinou toho všeho, a ještě víc ho to nahněvalo. Nešetřil drsnými slovy a řekl, že jednoho dne Jin ZiXuana rozhodně zabije vlastníma rukama. A řekl lidem, aby přitáhli tu kultivátorku.

Po pár otázkách pravda vyšla najevo a Jin ZiXuan byl celý ztuhlý. Bez ohledu na to, jak moc ho Wei WuXian proklínal, neoplatil mu ani slovy, ani pěstmi. Tvář měl potemnělou. Kdyby nebylo toho, že Jiang YanLi později Wei WuXiana zadržela, zatímco Jiang Cheng a Jin GuangShan ho odtáhli pryč, bylo pravděpodobné, že ještě ani teď by Jin ZiXuan nebyl schopen se účastnit lovu na Fénixové hoře.

I když poté Jiang YanLi v Lanyě dál pracovala, hleděla si jen svých věcí. Nejenom že Jin ZiXuanovi přestala nosit polévku, dokonce se na něj ani pořádně nepodívala. Brzy poté se krize v Langyě vyřešila a Wei WuXian a Jiang Cheng ji vzali zpět do Yunmengu. Ale Jin ZiXuan se po skončení Tažení proti Slunci naopak začal na Jiang YanLi vyptávat víc a víc. Ať už to bylo z provinilosti, nebo tím, že si prošel káráním paní Jin.

Lidé, co o tom věděli, řekli, že to bylo jenom nedorozumění. Co na tom bylo špatného, když se to teď ujasnilo? A přesto s tím Wei WuXian nesouhlasil. Nenáviděl Jin ZiXuana do extrému, pro něj to byla namyšlená mužská princezna, pompézní páv, slepý muž, co hleděl jenom na vzhled. Vůbec nevěřil, že by si narcista jako Jin ZiXuan dokázal uvědomit své chyby a že by se o Jiang YanLi začal najednou zajímat. Paní Jin ho pravděpodobně uháněla a až příliš mu hubovala, a tak začal zdráhavě plnit své úkoly.

Ale bez ohledu na jeho nenávist se Wei WuXian mohl akorát zarazit a nevycházet, aby se Jiang YanLi necítila komplikovaně. Lan WangJi se na něj otočil, jako kdyby byl zmatený, ale Wei WuXian neměl čas mu to vysvětlovat. Přiložil si ke rtům ukazovák, pokynul mu, aby byl zticha, a dál to sledoval. Pohled těch světlých očí na okamžik padl na ty plné, vlhké rty, než se odvrátil.

Naopak Jin ZiXuan odhrnul keře stranou a odhalil masivní mrtvolu hadího netvora. Na chvilku se sklonil a pak promluvil: „Je mrtvý.”

Jiang YanLi přikývla.

Jin ZiXuan: „Měřící had.”

Jiang YanLi: „Cože?”

Jin ZiXuan: „Zvíře z oblasti Nanman. To akorát když někoho spatří, najednou se napřímí a porovnává, kdo je vyšší. Pokud je vyšší on, pozře toho člověka. Není to nic závažného. Jenom vypadá děsivě.”

Zdálo se, že Jiang YanLi nechápala, proč jí najednou začal vysvětlovat takové věci. Bylo logické, že v takových chvílích bylo pravděpodobně nejlepší říct pár vyumělkovaných slov jako „Mladý pane Jine, jsi tak znalý.” Nebo: „Mladý pane Jine, jsi tak klidný.” Ale to, co právě řekl, byla ta nejzákladnější logika. Nebylo to nic jiného než hledat slova, když se mu jich nedostávalo. Bylo pravděpodobné, že Jin GuangYao by tak očividně falešné lichotky dokázal říct s vážnou tváří. Ale Jiang YanLi mohla akorát přikývnout. Wei WuXian hádal, že takto přikyvovala celou cestu.

Pak následovala další chvíle ticha. Ta trapnost proletěla travou a udeřila přímo do těch dvou za keři. Za pár okamžiků Jin ZiXuan konečně vzal Jiang YanLi zpět směrem, kterým přišli. Dokonce i za chůze pokračoval: „Na tomto Měřícím hadovi jsou vidět šupiny a tesáky má delší než čelist. Pravděpodobně to je mutant. Většina lidí by měla těžkosti se s ním vypořádat. Ani by nedokázali prostřelit brnění jeho šupin.”

Po odmlce dodal nonšalantním tónem: „Ale stejně to není nic moc. Žádná kořist na tomto lovu není těžká. Nemůžou ublížit lidem ze sekty Jin z Lanlingu.”

Když Wei WuXian slyšel, že v posledních dvou větách ten nádech hrdosti zase vzrostl, celá ta situace mu přišla celkem provokující. Ale viděl, že Lan WangJi bezvýrazně zíral na Jin ZiXuana. Wei WuXian si pomyslel, že to bylo divné. Následoval jeho pohled a okamžitě neměl slov. 'Od kdy Jin ZiXuan vykračoval stejnou nohou i stejnou rukou?!'

Jiang YanLi: „Je nejlepší, když se na lovu nikdo nezraní.”

Jin ZiXuan: „Jakou hodnotu má kořist, co nikoho nezraní? Když zajdeš na soukromá loviště sekty Jin z Lanlingu, uvidíš mnoho vzácných netvorů.”

Wei WuXian se v duchu ušklíbal. 'Kdo by chtěl navštívit loviště tvojí sekty?'

A přesto Jin ZiXuan začal o té záležitosti sám rozhodovat. „Příští měsíc mám náhodou čas. Můžu tě tam vzít.”

Jiang YanLin hlas byl tichý. „Mladý pane Jine, děkuji za laskavost, ale není třeba se tak obtěžovat.”

Jin ZiXuan se překvapeně odmlčel a vyhrkl: „Proč ne?”

Jak mohla na takovou otázku odpovědět? Sklonila hlavu, jako kdyby jí bylo nepříjemně.

Jin ZiXuan: „Nerada sleduješ lovy?”

Jiang YanLi přikývla.

Jin ZiXuan: „Tak proč jsi přišla tentokrát?”

Kdyby nebylo toho úsilí, co paní Jin vynaložila na její pozvání, Jiang YanLi by rozhodně nepřišla. Ale jak by mohla něco takového říct?

Když Jin ZiXuan viděl, že Jiang YanLi mlčela, ve tváři střídavě rudl a bledl. Jeho výraz byl celkem nevzhledný. Po chvilce se mu konečně podařilo vypravit: „Nerada sleduješ lovy anebo prostě nechceš být se mnou?”

Jiang YanLi zašeptala: „Ne...”

Wei WuXian věděl, že se bála, že ji Jin ZiXuan pozval jen kvůli úmyslům paní Jin a ve skutečnosti s ní nechtěl mít nic společného, a tak si ho nepřála obtěžovat. Ale jak to mohl Jin ZiXuan vědět? On věděl jenom to, že se za celý život necítil tak zahanbeně. Nejenom že to bylo poprvé, co jej nějaká dívka odmítla, ale také to bylo poprvé, co dívku někam pozval a ona ho odmítla. Vzedmul se v něm hněv. Za chviličku se chladně zasmál. „Tak dobře.”

Jiang YanLi: „Promiň.”

Jin ZiXuanův hlas byl ledový: „Kvůli čemu se omlouváš? Můžeš si myslet, co chceš. Stejně jsem to nebyl já, kdo tě chtěl pozvat. Nevadí, že nechceš.”

Wei WuXianovi se do hlavy nahrnula krev. Chtěl vystřelit ven a znovu se s Jin ZiXuanem porvat. Ale pak o tom znovu popřemýšlel a měl pocit, že bude také dobře, aby jeho sestra spatřila skutečnou povahu tohoto muže. Aby ho mohla odvrhnout a aby ho už nikdy znovu nechtěla. A tak ten hněv potlačil a chtěl to ještě chvilku snést.

Jiang YanLi se zachvěly rty, ale nic neřekla. Uklonila se Jin ZiXuanovi a tichým hlasem řekla: „Prosím, omluv mě.”

Otočila se k odchodu, sama a v tichosti. Jin ZiXuan tam chvíli bez pohybu stál, díval se opačným směrem. O něco později najednou zakřičel: „Stůj!”

Ale Jiang YanLi se neotočila. Jin ZiXuana to ještě víc rozzuřilo. Pouhými třemi kroky ji dohnal a užuž ji chtěl popadnout za ruku, když se mu před očima najednou mihl stín. Než mohl zahlédnout, kdo to byl, utržil úder do hrudi. Jin ZiXuan horizontálně máchl svým mečem a ustoupil.

Když konečně viděl, zuřil. „Wei WuXiane, proč jsi to zase ty?!”

Wei WuXian kryl Jiang YanLi svými zády, také zuřil. „Ještě jsem to zatraceně neřekl— proč jsi to zase ty?!”

Jin ZiXuan: „Útočit kvůli ničemu, zešílel jsi?!”

Wei WuXian udeřil svou dlaní. „To je přesně to, co dělám! Co myslíš tím kvůli ničemu? O co se tady pokoušíš, snažit se chopit mé kultivační sestry jen kvůli tomu, jak ti je trapně?!”

Jin ZiXuan uhnul stranou a oplatil mu útok mečem. „Pokud se jí nechopím, mám ji nechat nahodile a samotnou chodit po hoře?!”

Ale ten odlesk meče zasáhl ze strany jiný odlesk a vystřelil ho k nebi. Když Jin ZiXuan spatřil, kdo to byl, šokovalo ho to. „HanGuang-June?”

Lan WangJi vytasil Bichen. Stál mezi těmi třemi a zachovával ticho. Zrovna když chtěl Wei WuXian vykročit kupředu, Jiang YanLi se ho chopila. „A-Xiane!”

Zároveň s tím se přihnal sled roztroušených kroků. Do lesa se přihnal masivní, početný dav. Člověk vpředu zakřičel: „Co se stalo?!”

Dopadlo to tak, že když Lan WangJiho a Jin ZiXuanův odlesk meče vystřelil k nebi, polekalo to kultivátory nedaleko. Hned poznali, že spolu bojují dva lidé, kvůli čemuž sem přispěchali a náhodou spatřili tuto podivnou čtveřici v mrtvém bodě. Lidé často říkali, že se člověk nikdy nevyhne svému nepříteli. Člověk vpředu nebyl nikdo jiný než Jin ZiXun.

Promluvil: „ZiXuane, zase ti Wei dělá problémy?!”

Jin ZiXuan: „To není tvoje věc, teď se kvůli tomu nestarej!” Když viděl, že se Wei WuXian chopil Jiang YanLi a užuž ji chtěl odvést, znovu řekl: „Stůj!”

Wei WuXian: „Vážně chceš bojovat? To mi nevadí!”

Jin ZiXun: „Weii, co přesně míníš tím, jak se pokaždé stavíš proti ZiXuanovi?”

Wei WuXian se po něm podíval: „Kdo jsi?”

Jin ZiXun se překvapeně zarazil a pak supěl: „Ty nevíš, kdo jsem?!”

Wei WuXian hloubal: „Proč bych měl vědět, kdo jsi?”

Když poprvé propuklo Tažení proti Slunci, Jin ZiXun trval na tom, že bude kvůli zranění bránit zadní voj. Neměl šanci spatřit, jaký byl Wei WuXian na přední frontě. Většina jeho znalostí pocházela ze zkazek. Moc se o něj nezajímal, myslel si, že většina těch zkazek byla prostě přehnaná. Ale Wei WuXian před chvílí jedním písknutím povolal všechna temná stvoření v lese, odvolal zběsilé mrtvoly, co měla jejich skupina užuž polapit. Zmařil tím tak jejich úsilí. Už teď byl nespokojený.

A teď se ho Wei WuXian do očí ptal, kdo je, takže to v něm podnítilo zvláštní pocit pobouření— on znal Wei WuXiana. A přesto Wei WuXian neznal jeho a dokonce se před ostatními odvážil zeptat, kdo je. Bylo to, jako kdyby kvůli tomu ztratil spoustu důstojnosti. Čím víc o tom přemýšlel, tím byl podrážděnější. Zrovna když chtěl promluvit, na nebi nad nimi se zatřpytilo zlaté světlo. Dorazila druhá skupina lidí.

Ta skupina lidí slétla na svých mečích a pevně přistála. Vedla je žena ve středním věku, rysy měla ortodoxní a na hranách nesly náznak přísnosti. Na svém meči se zdála udatná a když kráčela, byla elegantní.

Jin ZiXun zavolal: „Teto!”

Jin ZiXuan váhal. „Matko! Proč jsi přišla?” Okamžitě poté si vzpomněl, že jeho a Lan WangJiho odlesky meče už pročísly oblohu. Když to paní Jin spatřila z pozorovací věže, samozřejmě že nemohla nepřijít. Letmo se podíval po kultivátorech ze sekty Jin z Lanlingu, co přišli s jeho matkou. „Proč jsi přivedla tolik lidí? Nemusíš zasahovat do záležitostí lovu.”

Ale paní Jin vyplivla: „Přestaň přemýšlet tak arogantně. Kdo řekl, že tu jsem kvůli tobě?!”

Koutkem oka spatřila Jiang YanLi, co se skrčila za Wei WuXianem, a její tvář se okamžitě uvolnila. Přešla k ní a vzala ji za ruku, promluvila něžným hlasem: „A-Li, proč jsi taková?”

Jiang YanLi: „Děkuji, paní. Jsem v pořádku.”

Paní Jin byla celkem bystrá. „To tě ten zatracený malý spratek zase šikanoval?”

Jiang YanLi si pospíšila: „Ne.”

Jin ZiXuan se mírně ošil. Vypadal, jako kdyby v sobě něco dusil. Paní Jin samozřejmě věděla, jaký byl její syn. Stačil jeden pohled a věděla, co se dělo. Okamžitě se rozzuřila a vyčinila svému synu: „Jin ZiXuane! To chceš zemřít?!! Co jsi mi řekl, než jsi sem přišel?!”

Jin ZiXuan: „Já!”

Wei WuXian: „Paní Jin, bez ohledu na to, co vám váš syn řekl, než šel ven, bude v pořádku, pokud se od teď on a moje kultivační sestra vydají jinými cestami.”

Zrovna byl ve výbušné náladě, takže jeho slova nebyla příliš zdvořilá. Bylo dobře, že se paní Jin zabývala konejšením Jiang YanLi a moc jí na tom nesešlo. Ale i když ji to nezajímalo, jako příležitost to využil někdo jiný.

Jin ZiXun zakřičel: „Wei WuXiane, moje teta je tvoje seniorka. Tahle tvoje řeč je až příliš troufalá, ne?”

Ostatní měli pocit, že to dávalo smysl. Všichni souhlasně kývli.

Wei WuXian odpověděl: „Nebylo to směřováno na paní Jin. Tvůj bratranec k mé kultivační sestře pořád dokola mluvil nevlídně. Pokud by to sekta Jiang z Yunmengu tolerovala, nezasloužili bychom si, aby nás nazývali elitní sektou! Jak je to troufalé?”

Jin ZiXun si odfrkl. „Jak je to troufalé? Jak jakákoli tvoje část není troufalá? Dneska na tomto důležitém lovu, kde se sešly všechny sekty, jsi vážně ukázal své schopnosti, co? Jednu třetinu kořisti sis zabral pro sebe. Vážně tě to těší, co?”

Lan WangJi naklonil hlavu mírně ke straně. „Jednu třetinu kořisti?”

Z těch více než sto lidí, co Jin ZiXuna následovali, sálala silná zášť. Ovšem když viděli, že promluvil Lan WangJi, o kterém se povídalo, že měl s Wei WuXianem příšerný vztah, jako kdyby se ptal, někdo mu hned netrpělivě odpověděl: „HanGuang-June, ty to ještě nevíš, že? Když jsme před chvílí lovili na Fénixové hoře, dlouho jsme pátrali a uvědomili jsme si, že na území nezůstala jediná zběsilá mrtvola nebo rozčilený duch!”

„Dozvěděli jsme se to, až když jsme poslali lidi, aby se zeptali LianFang-Zun na pozorovací věži. Ani ne hodinu poté, co lov začal, z Fénixové hory zazněla melodie flétny a pak všechny mrtvoly a duchové jeden po druhém přešli na stranu sekty Jiang z Yunmengu a vzdali se!”

„Ze tří hlavních kategorií kořisti na Fénixové hoře zůstali jenom skřítkové a netvoři...”

„Co se týče ghoulů, i ty Wei WuXian všechny odvolal...”

Jin ZiXun: „Nezajímáš se o jiné lidi, staráš se jenom o sebe— copak to není dostatečně troufalé?”

Wei WuXian to najednou všechno pochopil. Nakonec toto byl za tím vším ten skrytý motiv. Zasmál se. „Copak jsi to sám neřekl? Byla to jenom úvodní lučištnická událost; své skutečné schopnosti jsme mohli ukázat na Fénixové hoře.”

Jin ZiXun se zasmál, jako kdyby mu to přišlo směšné. „Ty se spoléháš na pokřivenou cestu. Toto není to, čeho jsi vážně schopen. Jen hraješ pár not na flétně. Jak by se to mohlo považovat za ukázání skutečných schopností?”

Wei WuXian zněl zmateně: „Není to tak, že bych podváděl nebo intrikoval, tak proč ne? Taky můžeš zahrát pár not na flétnu a uvidíme, jestli tě nějaká mrtvola nebo duch bude chtít následovat?”

Jin ZiXun: „Při tom, jak nedbáš na pravidla, to není o nic lepší než podvádění a intriky!”

Jak to Lan WangJi zaslechl, zamračil se. Paní Jin působila, jako kdyby zrovna zaslechla tu jejich hádku. Její hlas byl lhostejný: „ZiXune, to stačí.”

Wei WuXian byl příliš lenivý na to, aby se s ním dohadoval. Zasmál se. „Fajn, pak nevím, co by se počítalo za skutečné schopnosti. Prosím, vytas se s nimi a vyhraj nade mnou, abych viděl, co to je.”

Pokud by Jin ZiXun vlastně dokázal vyhrát, nebyl by teď tak frustrovaný. Chvíli neměl slov. Čím víc o tom přemýšlel, tím byl pobouřenější. Zesměšňoval ho: „Ale je jenom přirozené, že si nemyslíš, že jednáš špatně. Není to poprvé, co se mladý pán Wei vykašlal na pravidla. Svůj meč sis nevzal ani na posledním květinovém banketu, ani na dnešní lov. Je to tak velkolepá událost a tobě zdvořilost nic neříká. Jaký respekt k nám, k lidem, co tu s tebou jsou, chováš?”

Ale Wei WuXian mu nevěnoval žádnou pozornost. Otočil se na Lan WangJiho. „Lan Zhane, zapomněl jsem něco říct. Když jsi za mě předtím vykryl ten úder mečem, díky.”

Když Jin ZiXun viděl, že se o něj Wei WuXian zdánlivě vůbec nestaral, zaskřípal zuby. „Takže disciplína sekty Jiang z Yunmengu není o nic větší než tohle!”
--------------------------------------------


~ Čtěte pozorně. Jin ZiXuan je jenom arogantní mužská princezna. Zato Jin ZiXun je spratek, co si zaslouží pěkně proplesknout. Nic neulovil, a tak osočuje WWX, pche! Tahle hádka se protáhne ještě do další kapitoly. Ale skončí to velmi uspokojivě. ~

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>