Levoručka 2/3

„Vypadáš nespokojeně, Výsosti.”

Katan se odvrátil od balkonu, aby se podíval na mluvčího. Lance byl hradní mistr šermíř; bylo jeho povinností trénovat královskou rodinu a pár vybraných jiných. Dělilo je deset let, ale už dávno pokročili od mistra a studenta k přátelům. „Samozřejmě že jsem nespokojený. Copak nejsem vždycky, když mnou můj zatracený otec manipuluje?”

Lance se uchechtl. „Pojď, Katane. Víš, že si ten turnaj užiješ.”

„Ano,” odpověděl Katan kysele. „Dny strávené bojem s lidmi, co by tu neměli být, co by neriskovali ztrátu přízně tím, že mě porazí, nebo ti, co hledají právo se chvástat, že mě porazili. Upřímně pochybuju, že je tady někdo jen kvůli samotnému turnaji.”

„No, to je přehnaně přísné, Katane,” pokáral ho Lance lehce. „Při té ceně, co tvůj otec nadhodil, bude pokoušet štěstí každý, kdo umí byť jen držet meč. Ale jsem si jistý, že víc než jen pár vznešených pánů chce jenom otestovat svou odvahu. Zbytek rychle vyřadí, to tě ujišťuju.”

Katan pokrčil rameny, odmítal se vzdát toho podráždění. Byl celkem spokojený držet se v ústraní, děkuji pěkně. Za tuhle podívanou, tento debakl otci nijak brzy neodpustí. Vychytralí králové si nezasloužili těšit se slušnosti.

Lance se uchechtl. „Dívej se na to pozitivně, Výsosti, neuspořádal ples, jak původně vyhrožoval.”

„Tohle jsem nemyslel,” odpověděl Katan. „Nevím, co je špatného na mém nápadu prostě udělat velkou cestu po království. To by dávalo větší smysl než tohle.”

„Ale ty budeš objíždět království,” řekl Lance a mračil se. „Po turnaji.”

Katan zaklel. „Zahluším ho.”

„To by z tebe akorát udělalo krále dříve.”

Katan znovu zaklel, opřel se pažemi o římsu balkónu a zahlížel na lidi, co hluboko pod nimi chodili sem a tam. Do paláce přicházely stovky, aby se zapsali do turnaje. Přemýšlel, kolik z nich bude hodno boje. Až příliš mnohokrát čelil protivníkům, co nevěděli, jak bojovat s princem. Tedy že se k němu nechovali jako ke každému jinému, což nebylo fér; v souboji by nemělo záležet na hodnosti. Záleželo jenom na mečích a schopnostech duelistů.

Ach, no jo. Možná se jako zábavní prokážou být lidé, kterým šlo o právo se chvástat.

Jeden z těch z davu ho zaujal a pokynul k němu. „Podívej támhle, Lanci. Můžu se tu promenádovat jako ten chlápek? Vskutku by se mi dostalo pár bojů.”

Lance si odfrkl, potřásl hlavou nad mužem, co Katan ukazoval a co byl od hlavy až k patě oděný v černém a měl přes půl tváře masku. „Jak zábavné,” řekl. „Jestlipak je to pouze pro efekt nebo má vskutku co skrývat.”

„Bude to mít vliv na jeho zorné pole,” řekl Katan zahloubaně. „Buď je příliš hloupý, aby to věděl, příliš nešikovný, aby na tom záleželo, nebo dostatečně zručný, že věří, že to je nevýznamné znevýhodnění.” V hrudi mu bzučelo vzrušení navzdory jeho úsilí zůstat nestranný a naštvaný na svého otce. „Doufám, že to je to poslední.”

„To ano, výsosti,” řekl Lance s úšklebkem. „Ach, vidím pány Epeeho a Sharpa. Ti budou stát za boj, i když je oba dokážeš porazit.”

Katan si odfrkl. „Pokud se nejdřív navzájem nezabijí.”

Lance se uchechtl a souhlasně přikývl.

„Předpokládám, že bychom se k nim měli připojit,” řekl Katan s povzdechem. Prohrábl si rukou vlasy, nad jejich délkou se zašklebil. Ale móda a jeho matka diktovala, že musí být dlouhé, a tak to snášel. Uhladil si svůj tmavě modrý sametový kabátec, ujistil se, že veškerý oděv měl řádný a úhledný, a nakonec si přiznal nevyhnutelné.

Odešel z balkónu a prošel svou ložnicí, ven na chodbu a pomalu mířil ke Královskému nádvoří, kde se bude konat turnaj. Zaujal místo po pravici svého otce a kousavě nepronesl žádné zdvořilosti. Místo toho přejel pohledem po davu, krátce kývl těm, které chtěl uznat. Epee, Sharp a pár ostatních.

Pak se pohledem přesouval po davu a zahálčivě hádal, s kým bude boj za něco stát a který boj jej bude nudit nebo štvát. Pohledem spočinul na postavě na samém okraji davu, na maskovaném muži, kterého zahlédl předtím. Ten upřený pohled mu oplácel, než si uvědomil, že sám byl sledován a pak spěšně oči sklopil.

No tedy. Katan byl zvyklý, že na něj lidé zírali, ale obvykle to nebylo s takovým soustředěním.

Teď byl vážně zvědavý, proč ten muž měl masku. Ať to byl kdokoli, měl pěknou postavu. Oděv měl trošičku staromódní, ale to jenom přidávalo k jeho záhadnosti. Nebyl tak vysoký jako on sám, pomyslel si, ale takhle z dálky bylo těžké to odhadnout. Černé vlasy pečlivě svázané dozadu. Žádné ozdoby, dokonce ani krajka u manžet nebo hrdla – hrdla, co bylo neelegantně vidět, náznak kůže, co se v každodenním životě obecně nevídal. Takže ten maskovaný šermíř se o to buď nestaral, anebo měl kuráž.

Katan klesl pohledem a prohlédl si meč, co muži visel u boku. Ne, zahlédl dvě čepele. Delší šavli a dýku do páru. To bylo ještě staromódnější než jeho oděv.

Jak fascinující.

Zdráhavě odvrátil pozornost od maskovaného muže, neboť podle změny tónu poznal, že otcova řeč se blíží závěru. Katan po jeho vzoru hladce přednesl vlastní uvítání, vyjádřil potěšení z turnaje a tak dále, až mohl svou vlastní řeč konečně ukončit.

Dav se konečně začal rozcházet, šel si vychutnat banket, co se dneska večer pořádal na zahájení turnaje. Zítra začnou souboje.

Jak se nádvoří vyprázdnilo, připojil se znovu k Lancemu. Všichni se trousili zpět do tanečního sálu.

„Podíval ses na svého maskovaného muže?” zeptal se Lance. Kráčel s rukama založenýma za zády. Úšklebek na jeho tváři vypovídal, že velmi dobře věděl, že si Katan všiml. „Vypadá celkem zajímavě; přinejmenším desetiletí jsem neviděl nikoho, kdo by používal levoručku.”

Katan přikývl. „Nemyslím si, že by něco tak staromódního dobře obstálo proti něčemu modernějšímu.” Prsty se zlehka dotkl vlastního meče. Byla to nádherná čepel, dlouhá a zahnutá. Byla dokonale vyspravená; ostatní se mu možná vysmívali a kárali jej, že jezdil do vesnice, ale Hammer a jeho učedník odváděli skvělou práci.

V tichosti vklouzli do tanečního sálu, Katan nesnášel, když se kolem něj dělaly scény. Chtěl být duelista a nic víc. Na druhém konci místnosti prakticky cítil, jak na něj otec zahlíží, a téměř slyšel matčin tolerantní povzdech.

Z podnosu číšníka, co procházel kolem, si uzmul číši vína, usrkl a rozhlédl se po zalidněné místnosti. Pohled mu padl na známou postavu Epeeho a najednou si uvědomil, že Epee mluvil s maskovaným mužem. Katan srkal svoje víno a propracovával se davem, po cestě dělal všechno to nutné zdvořilé mumlání a kývání a nakonec se dostal ke svému cíli.

„Epee, přišel jsi.”

Epee se zašklebil a zvedl se z místa, kde se mírně nakláněl k maskovanému muži, ruka mu sklouzla z jeho ramene. „Výsosti. Samozřejmě že jsem přišel. Takovou zábavu bych si nenechal ujít. Věřím, že můj bratr se někde schovává, určitě si na něj dej pozor. Pořád je ještě celkem nakyslý kvůli té totální porážce minulý měsíc.”

Katan protočil očima. „Nevím proč; skoro mě měl. Bojovat s ním mě vždycky nutí zlepšit si obranu.”

„Ano, celkem,” řekl Epee se smíchem. „Už ses setkal s naším záhadným maskovaným protivníkem?”

„Ne a přiznávám, že jsem sem přišel v naději, že budu představen.”

Epee položil cizinci paži kolem ramen a potáhl ho kupředu. „Běda, nedal mi žádné jméno. Posledních několik minut jsem se ho snažil přemluvit, aby mi ho řekl. Rozhodl jsem se, že bychom mu měli říkat Levoručka. Příhodné, ne?” Pořád se šklebil a předváděl řádné představení 'Levoručky' princi a Lancemu.

Levoručka si z ramene trefně sundal Epeeho paži a vysekl poklonu. „Výsosti,” řekl zdvořile, hlas měl tichý a klidný, ušlechtilý a celkem přitažlivý. Nemohl si pomoct a všiml si, že oči maskovaného muže byly za maskou pěkné, bledě zelené. „Je mi ctí se s vámi setkat.”

Katan ta slova odmávl. „Ujišťuji tě, že za další hodinu ti to vůbec nepřijde jako čest. Vybral sis nezvyklou zbraň, cizinče. Jak to, že bojuješ tak dávno odloženým stylem?”

„Vychovávali mě celkem přísně, Výsosti,” odpověděl Levoručka. „Můj styl byl styl mého otce a jeho otce. Jsem si jistý, že to je excentrické, ale je to to, co znám.”

„Těším se, až vyzkouším tvůj um,” odpověděl Katan a natáhl ruku, aby si potřásl s Levoručkou.

Jeho sevření bylo teplé, pevné a Katana polekalo, že cítil tolik mozolů. Tohle nebyl žádný obyčejný vznešený pán. Víc a víc jej to zajímalo.

Velmi zdráhavě nakonec Lancemu dovolil ho odtáhnout věnovat se jiným přítomným hostům. Nebralo by se příznivě, kdyby byl tak hrubý a ignoroval všechny hosty.

Katan si myslel, že to bylo dokonale absurdní. Všichni sem přišli kvůli duelům, vážně bylo třeba marnit večerem na slavnosti? Lidé budou v pokušení příliš jíst a pít a tím si zničí jakoukoli šanci, kterou jinak mohli mít v duelovém ringu.

On zůstal jenom tak dlouho, jak musel. Ve čtvrt na dvanáct vyklouzl z tanečního sálu a ztracený v myšlenkách kráčel tichými chodbami.

Kvůli zavrzání bot na mramoru vzhlédl a otočil se ke zdroji toho zvuku, jen stěží zachytil letmý pohled na postavu, co stála na balkóně, co se tyčil nad východními zahradami. Užuž chtěl bez zájmu odejít, když zachytil nepatrný odlesk ne na jedné, ale na dvou jílcích. Dnes večer si jen jeden člověk nesl dvě čepele.

Katan se otočil k balkónu. „Už jsi znavený oslavami, Levoručko?”

V odpověď mu bylo polekané zalapání a Levoručka se spěšně otočil.

Byla příliš velká tma, aby to viděl jasně, ale viděl tak akorát, aby si uvědomil, že si muž sundal masku.

Katan si najednou přál, aby tu bylo víc světla; měsíc byl jen o něco málo víc než úzký srpek a lampy v chodbě byly odtud příliš daleko. „Pokud mohu být tak smělý,” zeptal se, jak si Levoručka spěšně nasadil masku, „proč se obtěžuješ s tak podivnou strojeností?”

„Nutné zlo, výsosti,” odpověděl tiše Levoručka. „Nepreferuji to; prostě nemám jinou možnost.”

Katan se usmál. „Myslím, že by bylo zábavnější, kdybych procházel bez povšimnutí. Ale já jsem bohužel až příliš snadno rozpoznatelný.”

Levoručka ze sebe vydal podivný, tlumený zvuk, ale řekl jenom: „Někdy může být poznání špatné, a nejen pro poznaného člověka. Máš nádhernou čepel, výsosti.”

Katan vyklenul obočí nad tou zřetelnou změnou, chtěl tlačit na tu věc s poznáním, ale nicméně to nechal být. „Děkuji. Jako chlapce mě naprosto okouzlil meč, co používal návštěvník z východu, a odmítl jsem používat jakýkoli jiný styl meče. Jsem velmi zvědavý, jak si stojím proti tvým čepelím.”

„Bohužel jsem posledních pár let nebyl schopen řádně duelovat. Pochybuji, že ustojím tvé dobře známé schopnosti, výsosti. Ale mám plně v plánu snažit se ze všech sil.” Katan v té tmě viděl jen náznak širokého úsměvu. „Přeji dobrou noc, výsosti, a čekám, že se ti ráno povede dobře.”

„To samé tobě, Levoručko.” Katan se snažil vymyslet něco, co by muže přimělo se tu zdržet. Nechtěl, aby šel. Něco na tom muži ho prostě fascinovalo a nebylo to jen jeho maskou. Byla to dýka, podle které ho nazývali, podivný oděv, ty tvrdé mozoly, pěkné zelené oči.

Katan se pro sebe ušklíbl. Možná že tento turnaj nebyl zase až taková ztráta času.

Jak odešel z balkónu a vrátil se do svých vlastních komnat, tiše si pískal. Najednou se těšil na ráno.




„Dobré ráno, Levoručko.”

Dagger na něj zahlížel. „Zmlkni, Epee.”

Epee se ušklíbl a vzal Daggera kolem ramen, táhl ho ke stolu s občerstvením.

„Nech mě jít nebo tu paži natrvalo odstraním.”

Epee se stále uculoval, ale dal se obměkčit. „S tou maskou jsi mnohem agresivnější. To celkem schvaluji. Doufám, že budeš bojovat se Sabrem, než kvůli své popudlivosti prohraje. Škoda, že otec už nedueluje, ach, nad obrázkem té porážky bych se pásl zbytek svého života!”

„Pořád nechápu, jak jsi to věděl,” bručel Dagger.

Epee si do pusy hodil kousek pečiva, vzal svůj a Daggerův talíř k prázdnému stolu. „Vidím tě téměř každý den a na rozdíl od mého otce a bratra k tobě cítím nějakou tu lásku— bratrskou, samozřejmě.” Zamrkal. „Vskutku bych byl chabým starším bratrem, kdybych tě nepoznal.” Zašklebil se a nahnul se k němu, skoro si převrhl čaj. „Hele, hodláš nás vykopnout z domu? Varuj mě předem, abych byl připravený se dívat, jak otce a Sabreho násilím vyvedou. Nech je vyvést násilím, prosím.”

Dagger protočil očima. „Jsi absurdní.”

„Jak mi často říkají,” odpověděl Epee zlehka.

Zvony v palácové kapli začaly vyzvánět desátou hodinu. Dav na trávníku se skoro jako jeden zvedl od stolů, upravili si meče a přesunuli se na dvůr.

Na stupínku na vzdálené straně stál král a začal mluvit.

Dagger neslyšel jediného slova. Pozornost upíral pouze na toho muže, co stál královi po pravici. Tan.

Co byl princem Katanem.

Když včera večer odhalil Tanovu totožnost, skoro se začal hystericky smát. Princ. Korunní princ léta navštěvoval Hammerovu kovárnu a on si to nikdy neuvědomil. Nebylo divu, že se mu Epee posledně smál.

Hlupák. Přišel se podívat, jestli náhodou nenarazí a nebude bojovat s Tanem; bláhově si dovolil dlít na jedné nebo dvou snových představách, o co by se pokusil, kdyby vlastně turnaj vyhrál a nabyl skutečnou svobodu.

Ha! Navázat kontakt se vznešeným pánem byla jedna věc. Ale s korunním princem? Zase měl nebezpečně blízko k hysterickému smíchu. Ze všech lidí, do kterých se mohl zamilovat, si musel vybrat toho nejvíce nedosažitelného ze všech.

Dav kolem něj se začal ošívat a vzrušeně šeptat a Dagger se přinutil dávat pozor.

Účastnit se bude něco přes pět set šermířů a turnaj se bude konat celých pět dní. Prvních pár dní bude nejrušnějších, neboť masivně sníží počty. Dagger poslouchal, jak to král všechno odrecitoval. Dneska se bude pořádat dvě stě padesát šest duelů. Obrovské množství, ale duely pravděpodobně půjdou celkem rychle, neboť se rychle vytřídí ti nejslabší. Zítra bude sto dvacet osm duelů. Další den se zbývajících šedesát čtyři očeše na šestnáct a čtvrtého dne se ten počet sníží na pouhé dva. Úplně poslední den bude vyhrazený na finální duel a oslavy poté.

Dagger se zhluboka nadechl, jak se zařadil do fronty, aby získal své číslo. Připnul si malou kartičku se svým číslem ke klopě kabátce a přesunul se na dvůr. Dnešní duely se budou konat po celý den; bude to vyčerpávající. Našel si dobré místo ke stání u duelového kruhu, ke kterému ho přiřadili, a začal sledovat každého, koho mohl. Byl odhodlaný povšimnout si všech možných protivníků.

Dokud se neobjevil Tan – Katan. Zatraceně, to musel ten muž vypadat tak dobře? Vždycky byl veselý, ale zdálo se, že v duelovém kruhu zářil. Nádherný víc, než Dagger mohl vystát. Brzké ranní slunce vynášelo v jeho světle hnědých vlasech zlaté odlesky a on už věděl, že ta jemná zlatá bude ladit k princovým očím.

Nedokázal z toho souboje spustit oči, dech se mu zadrhl, když konečně spatřil ten um, který byl nutný k tomu, aby Katan svůj meče nosil ke správce k Hammerovi. A tohle byla jenom ochutnávka, neboť Katan souboj vyhrál jen po chviličce.

Když princ zmizel v davu, Dagger se s povzdechem odvrátil a přinutil svou mysl se vrátit k nynější záležitosti. Trvalo nějakou dobu, než vyvolali jeho číslo, a v té době už měl blízko k tomu, aby vybuchl netrpělivostí a nervozitou a zaječími úmysly.

S nesmírnou úlevou zaujal své místo v duelovém kruhu. Měl pocit, že se mu srdce mělo co nevidět probít z hrudi. Byl tu. Vážně to dělal. Duel. Bojoval s někým skutečným a ne jen se svým vlastním stínem.

Jeho protivník používal rapír, už ho měl vytasený a byl připravený ho kdykoli zvednout. Dagger svou zbraň nevytasil, i když už zazvonil první zvonek. A nevytasil ho ani při druhém zazvonění, co zahájilo souboj.

Stál bez hnutí, zatímco jeho protivník váhal. Viděl jeho zmatek. Ten se proměnil na pobavené opovržení a muž se po něm vrhl.

Dagger při mužově výpadu zručně uhnul stranou, vytasil jak čepel, tak dýku, kterou použil na krytí mužova seku ze strany. Precizně vklouzl pod jeho snížený střeh a přitiskl mu hrot šavle k hrdlu.

Vyvolali jeho vítězství a on se svižně stáhl a zatasil obě své čepele.

Jím poražený protivník tam v šoku stál. Dagger zdvořile kývl a otočil se, když měl teď jedno vítězství na kontě, byť bylo získané tak pateticky snadno, byl připravený se najíst. Zastavil se, když spatřil, že Katan prakticky stál hned za ním. „Výsosti.”

„Nádherně provedeno,” řekl Katan s úsměvem. „Precizní a elegantní. Tak rychlé, že jsem tě jen stěží viděl vytasit.”

Dagger doufal, že se nečervenal. Princ ho sledoval? Proč si toho nevšiml? „Ach— děkuji, výsosti.”

„Pojď se mnou,” řekl Katan jasně. Ta slova nebyla přesně rozkaz, ale neformuloval to ani jako otázku.

Jako kdyby řekl ne, i kdyby to byla jedna z možností. Dagger se poslušně zařadil vedle něj, cítil se naprosto vyvedený z míry. „I ty jsi svůj souboj vyhrál skvěle, výsosti. Ovšem skutečná zábava nezačne ještě pár dalších dnů.”

Katan se usmál. „Ano, velmi moc se těším na souboje za tři dny, kdy začne skutečná výzva. Říkáš, že bojuješ jako tvůj otec a jeho otec. Takže je to rodinná tradice bojovat s levoručkou? Nikdy jsem ji neviděl používat, kromě jednou nebo dvakrát když jsem byl ještě dítě. Také je pro mě zklamání, že tvůj souboj skončil tak rychle; rád bych ji viděl mnohem lépe využitou.”

Ta slova mu vyklouzla z úst, než si vůbec uvědomil, že je hodlá říct: „Domnívám se, že mě jeho výsost přinutí k velkému úsilí.”

V princových očích něco problýsklo, něco, co se Dagger neodvažoval rozpoznat. „No ano,” odpověděl. „Doufám, že až se setkáme v ringu, Levoručko, bude to proto, že už nebude jiných protivníků.”

„To by bylo velmi příjemné, výsosti,” řekl Dagger, srdce až v krku. Myslel jenom na to, že bude v souboji se svým záhadným Tanem. Když se dozvěděl, že Tan byl princ Katan, vzdal se jakékoli naděje o něco víc. Nikdy ani jednou nezvážil, že by si s princem povídal, že by ho princ naschvál vyhledal ke konverzaci nebo že by jejich konverzace nabrala tak vášnivý podtón.

Neboť tu vášeň si nebylo možné splést, i když zápolil sám se sebou ji ignorovat, protože ani na chvíli nepochyboval, že dokonce i tento princ, co se ukázal být víc a víc přitažlivý, nebude potěšený, až ho napálí nevýznamný kovář.

Katan začal něco říkat, ale náhle zahlížel na skupinu mužů, co k nim kráčeli.

„Tudy,” řekl a popadl Daggera za zápěstí. Sehnul se do malé chodby a po chvilce do salonku jednoduše zdobeného v hnědých, modrých a smetanových barvách. „Přátelé mého otce,” vysvětlil. „Sami dřívější duelisté; necítím se na to, abych celou noc poslouchal jejich rady a historky.” Zašklebil se a usadil se do jednoho hlubokého křesla ve vzdáleném koutu. „Mnohem raději bych si vyslechl tvoje historky.”

„Nemám žádné,” řekl Dagger tiše a pomalu se usadil do druhého křesla.

„O tom upřímně pochybuji,” odpověděl Katan. Pokynul mu, aby zůstal sedět, zatímco on sám vstal a přešel k malému baru, kterého si Dagger předtím nevšiml. „Muž v masce očividně má nějaký příběh k vyprávění nebo by nebylo třeba té tajnosti.”

V té sklenici, co vtiskl Daggerovi do rukou, byla whiskey. Dagger náhle a bolestně pomyslel na svého otce. Celá léta na něj nepomyslel; zemřel jen o pár let dřív než matka. Dagger pokračoval ve svých lekcích šermu pod vedením instruktorů, kterým otec věřil, ale se smrtí jeho matky ty lekce okamžitě zmizely.

Odstrčil tu nezvedenou myšlenku stranou a upřel pozornost na prince. To bylo až příliš snadné. „Ta tajnost je možná proto, abych se nemusel bát, že v budoucnu bude nějaká historka k vyprávění.”

„Škoda. Nikdy jsi mi neřekl, jestli je levoručka rodinná tradice.”

Dagger se usmál. „To proto, že slídíš, výsosti. Moje totožnost je má vlastní, ať už se o ni podělím nebo ne.”

„To zní fér,” řekl Katan a úsměv mu oplatil. „Ale to neznamená, že se přestanu snažit. Žádný muž tvých schopností by neměl mít potřebu se skrývat.”

„Mé schopnosti jsou nevyzkoušené, výsosti,” poukázal Dagger.

Katan pokrčil rameny. „Ten jediný pohyb mluvil o umu dostatečně. Už dřív jsem viděl, jak se o to někteří pokoušeli. Lance je jediný muž, kterého znám a kterému se to povedlo. Dokonce ani já netasím tak bez námahy a vím, že moje schopnosti nejsou bezvýznamné.”

„Těším se na to, až to otestuji, výsosti,” řekl Dagger.

„Těším se na to být testován a testovat na oplátku,” odpověděl Katan a nebylo pochyb o dodatečném významu jeho slov.

Dagger byl rozpolcený mezi příliš mnoha emocemi, ale utrpení rychle získávalo na vrch. Účastnit se turnaje byl přece jenom hloupý nápad. Vážně nikdy nečekal, že by se s Tanem tak sblížil, ani nemluvě o tom, že jeho zájem byl opětován. Kvůli tomu to všechno bylo o to horší, protože co Katan udělá, až zjistí, že ten záhadný Levoručka byl jenom kovářův učedník?

Hodil do sebe zbytek své whiskey, zápolil s tím, aby vymyslel, co říct.

„Takže co doufáš, že si nárokuješ jako cenu, pokud bys měl vyhrát?” zeptal se Katan a prolomil tak to ticho. „Ne že bych měl v úmyslu tě nechat vyhrát, ale pokud bys měl nějakou šanci na výhru?”

Dagger pokrčil rameny. „Nepřemýšlel jsem o tom, výsosti. Mou jedinou skutečnou tužbou byly opravdu jen samotné duely. Jen stěží kdy mě vybídnou, abych použil své plné schopnosti.” Jen stěží. Ha. Nikdy. Neměl by tu být.

Katan vyklenul jedno obočí v pobavené nevíře. „Můj otec nabízí cokoli, co je v jeho moci, a ty nedokážeš na nic přijít?”

Dagger se bezděky natáhl a zlehka se prsty dotkl své masky. „Možná abych už déle nemusel nosit tohle, ale abych o to mohl požádat, musel bych to sundat. A to nemohu. Ne, výsosti. Co chci, je mimo královu moc.”

„Co jen je mimo královu moc? Myslel bych si, že velmi málo.”

„Srdce, výsosti,” řekl Dagger tiše. Vstal, už tu situaci nedokázal déle tolerovat. Přišlo mu, že byl tak blízko tomu, co chtěl, ale byl od toho tak daleko, že to bylo směšné. „Musím jít, abych si odpočinul na zítra. Nesnášel bych, kdybych prohrál s vyčerpáním, než začne skutečná zábava.”

Katan přikývl, nechal ho jít.

Dagger do své komnaty více méně prchl. Jakmile byl v bezpečí uvnitř, zamknul dveře, serval si masku a pak klesl na podlahu a zabořil tvář do dlaní. Do beder se mu trochu bolestně zarývala levoručka, jak ji tlačil mezi sebou a dveřmi.

Zaklel, postavil se a sundal si čepele, pak přešel k malému stolku a židlím vedle jediného okna v místnosti. Položil šavli na stůl, levoručku pevně svíral v rukách a v zoufalství na ni zíral.

Vážně, měl by prostě odejít; odvolat celou tu šarádu a vrátit se ke kovářství.

Až na to, že nemohl. Až příliš pevně jej polapil Katanův úsměv, to, jak bojoval, tužba dozvědět se co možná nejvíc, než turnaj skončí.

Povzdechl si a prohlížel si levoručku ve svých rukách, pomalu uvolňoval sevření. Ta čepel byla vskutku nádherná práce. Nikdy nic takového neviděl a přemýšlel, jak se k ní Hammer dostal. Ten ornament ve tvaru břečťanu byl zručně tepaný a jeho prsty už znaly každou křivku a prohlubeň ve zdobném chrániči šavle, každý lístek na jílci, když ovinul ruku kolem levoručky.

Až tohle všechno skončí a on bude muset ty čepele vrátit a už nikdy znovu je nevidět, mu pravděpodobně zlomí srdce stejně jako to, že už nikdy znovu nespatří Katana. S povzdechem odložil levoručku a přešel k oknu, sledoval lidi, co dole chodili sem a tam.

Nemohl si odepřít tu malou jiskru závisti nad tím, jak se mohli tak svobodně pohybovat, aniž by je na světě cokoli trápilo. Věděl, že to nebylo fér; všichni měli problémy. Ale někdy mu přišlo, že on byl na ty svoje bolestně sám.

Kdyby samozřejmě přijal svůj osud a smířil se s tím, že je kovář, neměl by vůbec žádné problémy.

Ale pořád cítil otcovy prsty ovinuté kolem jeho zápěstí, když Daggerovi pomáhal se správným postojem, když ho trénoval pořád dokola s tím, aby 'si ty pohyby jeho tělo vždycky pamatovalo'. Ta slova byla samozřejmě mimo chápání pouhého chlapce, ale Dagger si později cenil toho tvrdého tréninku.

Vzpomněl si na svou matku, jak šťastně s nimi dvěma chodila. Ty vzpomínky byly mlhavé, neboť mu bylo jenom devět nebo deset, když otec zemřel, ale zůstala mu ta nostalgie, ty pocity.

A dokud mu zůstávaly, nemohl se prostě smířit se životem kováře. Chtěl být duelistou, aby svého otce a matku učinil hrdými. Protože to jeho činilo šťastným.

Odvrátil se od okna, přešel místnost a sebral svou masku. Upustil ji na stůl k čepelím. Přesunul se k táhlu zvonku a zazvonil si o koupel a pak se vysvlékl z oděvu. Před turnajem pracoval celé hodiny, aby si jej připravil, aby otcův starý oděv přešil na vlastní postavu, aby ho co nejvíc přiblížil současnosti. A přesto úplně křičel staromódností, stejně vybledlý jako jeho styl boje. Ale v jeho mysli ten oděv stále voněl whiskey a ocelí, náznakem matčina parfému.

Všechno to samozřejmě bylo v jeho hlavě, ale stejně ty staré vzpomínky cítil. Obezřetně uložil oděv stranou a navlékl se do staré sametového roucha a posadil se s knihou, zatímco čekal na svou koupel.

Ale když sluhové konečně dorazili, neobrátil ani jedinou stránku.
--------------------------------------------


~ Druhá část pohádky s trochu hořkosladkým nádechem. ~


Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>