Přemýšlel jsem o P'Punovi celou cestu, co jsem jel z kanceláře do banky, do nákupního centra, do směnárny a tak dále. Podařilo se mi dojít k závěru, že můj manžel P'Pun si vážně hrál na nevědomého. Jaký hovnivál? To znaménko na krku byla jasně alergická reakce na cizince (ale tehdy vážně vypadal, že o tom nemá ani páru – kvůli tomuhle detailu jsem se zasekl).
Zazvonil jsem na dveře bytu 1202 a povzdechl jsem si.
Hu, jeden byl kavalír se skrytým sklonem...
Co se týkalo tohoto arogantního mladého pána... byl tak děsivý, že jsem ho chtěl mít jako hlídacího psa.
Abych porovnal jeho dravost... mezi Rottweilerem a Alexandrem Nazarbajevem, začínal jsem si být nejistý, kdo je děsivější.
„Co tu zase děláš.”
Ten tón byl mrazivý, doprovázený smrtícím pohledem. Chtěl jsem na sebe vzít roli tragické hrdinky, které se po tvářích koulely slzy jako v těch romantických dramatech, ale neměl jsem na to odvahu. Fešák nebyl ten hloupý potencionální partner. Mnohem realističtější výsledek by byl, že by mě vykopl z bytu.
„Přišel jsem si pro svoje věci.”
„...”
Když jsem to řekl nahlas, najednou jsem si uvědomil: Hodlá tenhle fešák předpokládat, že si stěhuju základnu do bytu 1206? Jak mám tohle nedorozumění napravit? „Ehm... včera v noci jsem si vypral spodní prádlo a nechal jsem ho tu schnout... ehm... takže jsem si ho přišel vzít.”
Ten nádherný pár obočí se nakrčil a on si povzdechl. „Ale včera v noci ses nekoupal?”
Každý případ vraždy má svůj důkaz. Co se týkalo špinavé opice Petche, jeho vinu potvrzoval nepěkný zápach!
Alexej pokrčil rameny, ale souhlasil otevřít dveře a pustit mě dovnitř. Zdálo se, že jeho oči o něčem přemýšlely, ale jeho ústa zůstala zavřená.
Proklouzl jsem dveřmi, co byly otevřené jen dost na velikost mého těla. Jakmile se dveře zavřely, měl jsem pocit, jako kdyby mě svým pronikavým pohledem hnal do kouta. Alexej si mě prohlédl od hlavy až k patě a očima se zastavil na MacBooku v mých pažích. „Už jsi předal svoji práci?”
„Ano.”
„Dobře.”
„Mého šéfredaktora to velmi potěšilo...” Plně jsem se nadechl do plic, zvedl jsem tvář, abych se střetl s jeho očima, a pevně jsem semkl rty, než jsem pokračoval: „Nikdo nevěřil, že to byla moje vlastní práce a... uuch... uuch...”
Řekni děkuju, řekni to! Prostě mu to řekni, Petchi!
„No, vzbuzuje to podezření,” vložil se do toho fešák s výrazem stejně mrazivým jako vždycky.
A je to v háji, moje nálada se s ním udobřit!
„A tak jsem řekl, Petchy Potter měl kreativní blok a nakonec usnul. Ale domácí skřítek Dobby mu pomohl dodělat zbytek práce. Když se Harry – totiž Petchy Potter vzbudil, šel rychle doručit svou práci, než mu jistý člověk zavolá...”
Říká se, že když lžete, skončíte v pekle. Doufejme, že nebesa jsou dost soucitná, aby P'Chidovi zabránila zjistit, že jsem jeho jméno znovu použil v další výmluvě, amen!
„V dobrém ranním telefonátu.” Fešák mou větu dokončil, zahlížel na mě, jako kdyby chtěl sníst mé maso a krev. Bylo to v této chvíli, kdy jsem si uvědomil, že tento fešák si to strašlivě špatně vyložil. Tahle postava patřila J.K.Rowlingové, mluvili jsme o té samé? Navíc by neměl být uzbecké národnosti! Otevřel jsem pusu, abych se opravil, ale bylo příliš pozdě. „Zanedlouho poté... mu Brumbál se svým skvostným vousem zavolal a řekl: 'Dobré ráno, můj drahý Petchy, spalo se ti včera v noci dobře?' …Ten chlápek má ve Frankfurtu dva syny, je jim čtyři a půl, chtěl bys pomoct zplodit další dědice, Petchy Pottere?”
Skoro jsem spadl ze židle. „Ha? Čtyři a půl roku?!”
„Muž po třicítce se dvěma dětmi, na tom není nic divného.”
Po třicítce. Dvě děti.
(Počet manželek nebyl odhalen a co potom jeho partneři v posteli!!!)
A... a... a co to, jak nechal P'Puna zčervenat až po uši, že spolu cestují tam a zpět, ani nemluvě o tom, že proháněl i mě, jak to vysvětlíš?
Pod těmi zlatými loknami, modrýma očima a jasnou tváří byla jen černočerná černota. Měl bych si připomenout, že tomu zlatému retrívrovi nemám nikdy věřit.
Fešák mi zíral do tváře... s prázdným výrazem... tak prázdným, že jsem se bál o vlastní srdce.
„Uch...”
„Tak co tu děláš?” zeptal se a vtáhl mě nepřipraveného zpět do tohoto tématu. Všiml jsem si, že tenhle fešák dneska vypadal podivně uvolněně. Neměl na sobě oblek ani kravatu, vlastně... s tímhle svým vzezřením nevylezl zrovna z postele?! Jak kazašská ambasáda funguje, když se konzultant ambasádora budí ve čtyři odpoledne?
„Já...”
Alexej pozvedl obočí.
„Ehm... přinesl jsem ponožku, abych vám, pane Dobby, poděkoval za záchranu života.” V těch šedých očích byl záblesk intrik. Utrousil jsem tichým hlasem: „Děkuju.” Ačkoli to spíš bylo jako šeptavé mumlání pro sebe.
Alexej se uchechtl...
„Promiň, Pottere, ale jedna ponožka nestačí.”
Trhl jsem sebou a zamračil se. „Pokud chceš, můžu si sundat i tu z druhé nohy.” Byl jsem si vědom, že jsme se chovali jako kašpaři, ale na co potřeboval mou druhou ponožku? Ponožku, co jsem nosil celý den, příliš smradlavou a kyselou, aby se dala nosit, nechte mě ji očichat, abych se ujistil...
Ale počkat...
Proč mluvil tak blízko, šeptal vedle mého ucha...?
To ten jeho nos nedokázal zaznamenat pachy nebo co, takhle se mi s ním otírat vedle ucha...
A... ty rty... hodlal mě políbit nebo ne... škádlil a pokoušel... způsobil, že moje srdce zesláblo.
Ten strašlivě pohledný muž přede mnou zíral s leskem v očích, jako kdyby mě měl co nevidět celého slupnout. Nasálo mě to zpět do reálného světa, kde ruská verze Dobbiho byla mnohem krutější než fikce v dětské verzi.
Alexander Nazarbajev vytáhl něco ze zadní kapsy. Podíval jsem se na to a trhl jsem sebou. Hej! To byla moje elektronická letenka!
„Odkud jsi to vzal?”
„Doručil to kurýr z K Line.” Nevykládejte si to špatně, K Line není nějaká gayská linka, ale japonská agentura, jejíž služby jsem pravidelně využíval, abych si koupil letenky. Ta jejich znělka byla něco v tom smyslu jako: „Když nedokážete přemýšlet, prostě se zeptejte K Line, volejte 02XXXXX68.” —Hej! Ta letenka je mojeeee...
„A proč je u tebe?”
Alexej si odfrkl. Být takhle pohledný a zlověstný převrátilo celý koncept Dobbiho vzhůru nohama.
„Co ty na to, Pottere? ...Takže čím mě teď odškodníš?”
Ztuhle jsem polkl sliny... Kdybych jako odškodnění zatančil Tanec grilovaného kuřete, jestlipak by tenhle fešák roztrhal moji letenku na kusy?
„Totiž... totiž...” Moje zkroucená tvář byla zrudlá horkem, jak jsem si začal představovat obscénní věci... ne... trochu tu tvář odtáhni... nemůžu dýchat... ty ohromující oči mě naprosto porazily.
„Dám ti tři sekundy.”
…
…
…
Tři sekundy skončily jako lež.
„Já nevím...” přiznal jsem, hlas doprošující se soucitu. „Cokoli chceš, jen si to vezmi.”
„Čas na hraní skončil.” Znovu se objevil ten mrazivý hlas a smrtící pohled. Fešák roztrhl letenku vejpůl... trh~
Neeeeeeeeeeeeeeee
„@#$$%^&&*Y(**)&)_*__)+)_(_*()&*&&^%^%$^#$#”
…
…
…
Kdybych byl J.K.Rowlingová...
Zkartoval bych původní verzi Harryho Pottera a místo toho napsal temnou verzi... udělal z Voldemorta hlavního hrdinu a z domácího skřítka Dobbiho mizeru. Jaký má smysl literatura, po které se člověk cítí dobře, když skutečný svět byl mnohem víc krutější?
Podlomila se mi kolena, klesl jsem na podlahu a oči se mi leskly slzami. Letenka byla roztržená na půlku, kvůli zuřivosti celé mé tělo zchromlo. Alexej ze sebe vydal popudlivý úšklebek. Žíla na mém čele nekontrolovatelně tepala... Nesmím ho praštit...
„Vážně chci vědět... jak se ti takhle dlouho podařilo přežít, když si nedokážeš ani pořádně uspořádat svoje záležitosti. Akorát se hádáš, čekáš, až pro tebe druzí udělají 'tohle' a 'tamto'...”
Nesmím ho praštit...
„Co se týče včerejška, vlastně jsem se kvůli ničemu nehněval, jen mě pohled na tebe otrávil... taky jsi byl trochu ubohý.”
Nesmím ho praštit...
„Jenom smolař sní o tom, že bude profesionál, aniž by ho napadlo se vlastními schopnostmi snažit... dobře si ta slova pamatuj.”
Vzduchem prořízlo zasvištění pěsti. Moje pěst narazila do levé strany jeho tváře. Ale Alexej na mě akorát zíral pobaveným pohledem, jako kdyby mu ta pěst, kterou jsem mu uštědřil, vůbec nepodráždila pokožku...
„Ach a ještě něco, to, že jsme se milovali, neznamená, že jsem zavázán pro tebe něco udělat, pochop i tohle.”
Po tom, co jsem slyšel, jsem byl ve dvojitém šoku. A přesto se zdálo, že mé překvapení bylo podle Alexejova plánu – jeho, jenž se nestaral, to nezajímalo a... viděl mě jako bezcenného.
„Nejsem jako Saša, co by druhým s radostí nabídl různé věci – zvláště když jde o člověka s příšernou povahou, co nedělá nic jiného, než že bere a ptá se, lenivý břídil jako ty. Ani nedoufej, že ode mě něco získáš... tohle jsem ti řekl už dřív, takže mi dovol osvěžit paměť, s tou svojí povahou potřebuješ dostat lekci. Dobře si to pamatuj a nacpi si to do té svojí tvrdé lebky!”
Palcem si lhostejně setřel krev, co mu mírně prosakovala koutkem rtů. Ty ohromné šedé oči se zablýskly, rty se protáhly do úšklebku, jako kdyby byl spokojený, že jsem mu na tu jeho hru naletěl... s hněvem jsem zahlížel do těch očí... Když jsem ho viděl, že se mému útoku neobtěžoval vyhnout, třásl jsem se ještě víc nekontrolovatelně vším tím nastřádaným hněvem. A přesto mě jeho slova bodla do všech správných míst, nemohl jsem namítat.
Včera v noci jsem se ptal sám sebe: Co jsem byl pro tohoto muže...
Partner do postele?
...Před tímhle ano. Ale teď... nebyl jsem nic než věčně poražený!
-----------------------------------------------
~ No, řekněme to takhle: Alexej to sice řekl trochu moc po lopatě, ale v podstatě měl pravdu. A když se ještě přihlédne k tomu, že Petch si většinu svých myšlenek nechává pro sebe a fakt se chová... ehm, otravně... Zasloužil si to. ~
~ Na druhou stranu Alexej si tu pěst nezasloužil vůbec, probůh proč?! Vždyť elektronická letenka se dá tisknout do nekonečna! ~
Žádné komentáře:
Okomentovat