CV - kapitola 5

Kapitola 5

~ Scéna 18+, takže čtěte v soukromí ^-^ ~

Dnešní večeře byla romantická, víc než chlápek ke třicítce jako já, Phachara, mohl vůbec žádat. Jak jsem se díval do dálky na město Bangkok pod jasnou oblohou, zdravil mě zvuk vichru za oknem...

Přestaňme s tím... to začalo být pěkné šálení. Přece jenom se říká, že únik do světa snů je prvním příznakem duševní choroby. Obrátil jsem se, abych zahořkle čelil realitě, jak na moje pocity přísně zaútočila slova svůdného šedookého cizince přede mnou.

„Petchi, proč jsi tak patetický i ve vaření instantních nudlí?”

Hu~~~ proč musíš takhle zraňovat moje titěrné, pomlácené a pohmožděné srdéčko? Co jsem udělal špatně? Udělal jsem to dle svých nejlepších schopností, víš. Roztrhl jsem balíček, nalil vařící vodu, osmažil česnek, černý pepř, vepřové, kuřecí, dvě vejce, nasekaný celer a cibuli, ždibec černého pepře a na závěr trochu ústřicové omáčky. Co jsem udělal špatně, copak to nebylo výborné?

Fešák na mě zíral a pak si povzdechl. „Tohle provizorní jídlo je všechno, co jsi za celý život jedl, hm?”

„Nemáš právo tomu říkat provizorní jídlo. Dobře se podívej, moje instantní nudle mají všechny nezbytné živiny z pěti výživových skupin. Je tam vysoký obsah vitamínů A, B, C, D, E, F, G atd. a konkuruje to jedné kapsli Centra a Hnízda skotských ptáků (Pozn.: Oboje thajské doplňky stravy).

Jak jsem fešáka bombardoval slovy, vypadalo to, že začal být značně zmatený, jak značila jeho popletená tvář. No, no, vypadá to, že jsem prohlédl tvou slabinu. Tenhle chlápek neznal vlastní vitamíny! Zahýbal jsem obočím a založil si ruku v bok, abych ukázal, kdo měl navrch. „Neměl jsi ani tušení, co? O prospěšných vlastnostech mých instantních nudlí.”

„Copak tvoje období růstu už dávno neskončilo, Petchi?”

„To se mýlíš, zdravé jídlo je dobré pro výživu mozku.”

„Aha, to znamená, že tvůj mozek se ještě plně nevyvinul.” Proč se mu oči zase tak zaleskly. Copak konverzace o zdraví a blahu prostřednictvím mého receptu na fantastické instantní nudle vyžadovala, aby člověk vypadal jako záletník, co chce druhého celého slupnout? „Jsi příjemný, ale moc mluvíš.”

Hua! Proč teď vyzdvihuješ moje chyby?

Otevřel jsem pusu, abych se s ním dohadoval, ale zpozdil jsem se o 0,24 sekundy. „Když už jsi to zmínil a tohle pro mě uvařil, připravil jsi mi taky lék proti průjmu?”

„Kdybych to věděl předem, dal bych ti do misky jed na krysy. Cizinec s hroší kůží jako ty tak snadno neumře.”

Proč se směješ, já se tě tady snažím zastrašit!!

„Tak to tohle jídlo odmítnu, místo toho mi přines všechno pivo, co máš v ledničce.” Alexej mi s kamennou tváří a nonšalantně podal misku instantních nudlí, z které si vzal jenom čtyři nebo pět soust. Pche. Naštvaně jsem zhltl obě dvě misky, než jsem se připlazil k pohovce, abych se na ni natáhl. Břicho jsem měl vypouklé a ztěžklé a jen stěží jsem byl schopen se pohybovat.

Fešák se po mě podíval a zasmál se. Ten pohled mě otrávil, ale byl jsem příliš plný na to, abych začínal hádku. A taky proč tenhle chlápek musel ze všech úhlů vypadat tak nádherně? „Co takhle pivo?”

Ba, snažil se mě pozvat. Ty dvě prázdné plechovky byly výsledkem mého potu a slz.

„Já nepiju.”

„Ach? Myslel jsem si, že máš alkohol rád.” Vidíte? Naschvál mluvil tak, aby mě vyprovokoval. Navzdory mé sytosti to byla lákavá nabídka... Ale ne, musím si zachovat tvář (ačkoli na to teď možná bylo příliš pozdě).

„Nic nechci. Abstinuju, je buddhistický půst.”

Fešák se otočil, aby se na mě podíval, jako kdybych byl nějaké podivné stvoření. „To žertuješ. Opilec jako ty? Vážně?”

„Jo, najednou mě něco ponouklo, abych přestal pít, máš s tím problém?”

Než jsme se do sebe zase pustili, najednou zazvonil můj telefon. Využil jsem této příležitosti a spěšně jsem zmáčkl tlačítko. „Haló, tady Petch.”

„Pane Petchi, this is Sasha. Where have you been?” (Tady Saša. Kde jsi byl?)

Kruci!!

Zdálo se, že fešák už věděl, o co jde, a byl připravený vzít mi telefon z ruky, ale já se honem zatvářil uboze. „Pane Sašo, I am soree but I am at home.” (Omloufám se, ale jsem doma.)

„How come!” (Jak to!) Hlas toho pohledného zlatého retrívra vyjádřil naprosté zklamání.

„I wont to haf dinner wit you but mister Alexander said he will kill me if I don't come back!” (Chtiel jsem z vámi jíd na večeři, ale pan Alexandr řekl, že mě zabije, když se nevrátím!)

„You mean Alexej? Can I talk to him? He should have known that it was date! I asked for your number from him and explained it to him clearly!” (Tím myslíš Alexeje? Můžu s ním mluvit? Měl by vědět, že to bylo rande! Požádal jsem ho o tvoje číslo a jasně jsem mu to vysvětlil!)

Cože!!!

Otočil jsem hlavu a zjistil, že fešák seděl vedle mě a bez jediné starosti pil pivo. Ach, jak rád bych ti ten nos rozbil plechovkou piva Singha. Zvedl jsem hlas: „Alexeji!! Co to má znamenat?!”

„Dej mi telefon.”

Podal jsem mu ho. Alexej se do telefonu ušklíbl, než začal bez známky těžkostí mluvit rychlou ruštinou; a k tomu při řeči bezstarostně pil. Slyšel jsem, jak z telefonu vycházel Sašův zoufalý hlas, o jakých věcech to mluvili, jsem neměl ani ponětí. Ale pak se ubohý zlatý retrívr Saša začal nezvladatelně smát. Nakonec fešák zavěsil a pozvedl na mě obočí. „Hotovo.”

„Cos mu řekl!”

„Řekl jsi Sašovi, že tě zabiju, takže jsem mu vysvětlil, že ti bouchla trubka a že mi do bytu tekla voda. Kdyby ses nevrátil, instalatér by se nedostal do bytu, aby ten únik opravil. S tímhle to dává dokonalý smysl, proč bych tě zabil, kdyby ses nevrátil do bytu. Clear?” (Jasné?)

To já tě tady zabiju!!!

„You have to thank me. I'm just trying to help.” (Musíš mi poděkovat. Jen se snažím pomoct.)

„Pomoct s 'čím' přesně? Je to tvoje vina, že jsem u sebe v bytě a jím instantní nudle.”

„To ty jsi ve vaření příšerný, nenadávej mě.”

„Můžeš mě už přestat provokovat?!” Celý rozzuřený jsem mu hodil polštář do tváře. Tenhle cizí diktátor! Rozhodně ho zabiju! Kdybych věděl, že se stane tohle, propíchl bych mu i gumy!

Alexej vypadal trochu zmateně, když mě viděl chovat se agresivně. Drazí čtenáři, neobviňujte mě ze špatných mravů. Pokud se do mě tenhle chlápek ještě jednou pustí, přísahám, že vezmu svého monokla na ambasádu a vyplním tam hlášení o fyzickém týrání.

„To jsi chtěl jít na rande se Sašou?”

Jaké rande? O čem to mluvil?

„Od kdy se dva chlápci, co spolu zajdou na jídlo, považuje za rande?” vrátil jsem mu otázku naštvaně. Šťouchl jsem do něj nohou a nabádal ho, aby seděl v klidu, a přestal mi otravovat zrak. „V tvé zemi si spolu dva chlápci nemůžou sednout a najíst se? Uhodí do nich blesk? Nebo se zespoda otevře peklo a celé je spolkne?” Měl jsem špatnou náladu, takže jsem dál blábolil, natáhl se pro plechovku piva před fešákem a vypil ji.

„Copak ses nezdržel alkoholu kvůli buddhistickému půstu?”

„Jsi slepý? Tohle není alkohol, ale pivo!”

Alexej podrážděně potřásl hlavou, ale souhlasil, že se se mnou podělí o pohovku. Hm, to od tebe bylo velmi chytré, to tě naučí respektovat majitele tohoto bytu.

…

Jedna... dvě... tři... čtyři... čtyři plechovky piva.

Jedna... dvě... tři sklenice černýho kolku, zákonnýho pití.

Jedna... dvě... tři... další tři pytlíky občerstvení.

Myslím, že jsem opilý...

Ale být opilý bylo svým způsobem taky zábava...

V opilosti jsem já a ten fešák sledovali fotbal a nehádali se u toho.

V opilosti jsem udělal zatraceně pálivý smažený instantní nudle.

V opilosti mi slova tohohle fešáka začala znít příjemně.

V opilosti mi tenhle fešák přišel mnohem víc přístupnější.

A taky byl dvakrát pohlednější... bůh je tak nespravedlivý.

„Alexi~ Honem přines další alkohol~” promluvil jsem se špatnou artikulací. Nahnul jsem svoji plechovku, abych zachytil poslední kapku piva, pak jsem popadl hrst Hanami a vesele přežvykoval. Fešák vedle mě se nepohnul ani o centimetr, místo toho se na mě úkosem podíval, jako kdyby byl můj šéf.

„Alexi~~ Přines víc alkoholu!”

Než aby poslouchal moje rozkazy, zapálil si cigaretu, potáhl z ní a pak vypustil obláček kouře. Nespokojeně jsem se dobelhal k ledničce a otevřel dveře. Ale tenhle drzý cizinec mě strhl zpět. „Všechno je pryč, všechno jsi to vypil.”

„Všechno je pryč~?”

„Hm.”

„Cožeee? Vychladil jsem celou basu...” Navzdory opilosti mi paměť ještě pořád fungovala dobře. „Když je to pryč, dojdi pro další k sobě do bytu.”

Fešák se zamračil. „Hmm?”

„Copak Rusové nejsou pijani? Určitě máte někde ulitou basu vodky. Nedělej, že nevíš, o čem mluvím. No tak~ Dokonce ti udělám něco dalšího k jídlu.”

Alexej se poškrábal ve vlasech. Ačkoli jsem si nebyl jistý, jestli to bylo tím, že měl pocit, že by jeho vodky bylo škoda, nebo že nechtěl jíst, co uvařím. Ale to bylo jedno. Odbelhal jsem se zpět k pohovce a vytáhl svůj spolehlivý fotoaparát. Sem tam jsem ho otřel nebo pohladil. Najednou jsem měl náladu fotit. „Hej, počkej, počkej, Alexi~ Jdi támhle a nech mě tě vyfotit, jsi zatraceně sexy. Pojď, pojď, až tě uvidí ženské v práci, budou ječet.”

„Nemám rád focení,” odmítl nehorázně.

Zatvářil jsem se nabručeně. „Co to kruci~ Ty n-n-nevěříš mým schopnostem? Jsem profík~”

Fešák odkráčel. Pověsil jsem si aparát na krk a následoval ho jako hrozivý šmírák. Skryl se v koupelně, ale já na něj čekal hned u dveří. Tahle scéna mi připomněla, jak moji kolegové v oddělení politiky trpělivě čekali půl hodinu, než se jim podařilo udělat záběr starosty, jak na trhu jedná s nějakými podvodnými živly. „Neutečeš mi, no tak, fešáku, nech mě tě vyfotit, Alexi~”

Opilost jsem měl rád ještě z jednoho důvodu, a to že jsem se mohl chovat zbrkle (víc než obvykle), aniž by mě lidé kolem mě zatratili. Horečnatě jsem klepal na dveře. „Pojď ven, pojď ven, Alexi~”

Dveře se doširoka otevřely, ale fešák stejně odkráčel. Následoval jsem ho. Nakonec se fešák zastavil. Založil si ruce na hrudi a s frustrovanou tváří se opíral o zárubeň dveří do mého bytu. „Schovej ten foťák, nemám to rád.”

„Ale, stydíš se?”

„Schováš ho nebo ne?”

„Neeee.” Ústa se mi roztáhla do úšklebku a zvedl jsem foťák na úroveň očí. Nebylo tam dost světla, ale se svými schopnostmi jsem dokázal, aby i prasata, psy, vrány, kuřata, atd, atd, jen si řekněte, vyhlížela nádherně. Když byl tenhle chlápek už tak pohledný, mohl jsem ho přes noc hodit na přední stránku jakéhokoli nejlépe prodejného časopisu.

Fhup! Foťák mi bez varování vyletěl z rukou. Fešák ho položil daleko z mého dosahu, než se otočil a hrozivě se na mě, jenž byl stále ztuhlý ve stavu zmatku, usmál. „Když jsi opilý, jsi neodbytnější než obvykle. Už jsem ti řekl, žádný fotky. To ti nestačí to říct jednou, co?”

„Přiznej to, Alexeji~ nejsi fotogenický. Každá tvoje fotka nakonec dopadne ošklivě. Jsi velký jako gorila—”

Najednou se jeho teplé rty přitiskly na ty moje. Alexej mě popadl za ramena a přitlačil mě ke dveřím do koupelny, tělem jsem s bouchnutím dopadl na tvrdý povrch. Kolem pasu se mi omotala statná paže a držela mě na místě, zatímco druhou rukou mi zkroutil a držel ruku za zády. Bylo to dusivé, jak jsem se nemohl pohnout a přitom jsem měl zakrytou pusu. Do úst mi vklouzl jazyk, jako kdyby tu cestu znal. Pach piva a kvalitních dovezených cigaret se rozpil v chuti horečnatého polibku. Smysly se mi postupně navracely k rozumu ze spárů alkoholu. Cítil jsem, jak mě oblévá horko i chlad, jak ten průbojný jazyk zkoumal má ústa. Snažil jsem se mu jazyk odstrčit, ale přitom se zdálo, jako kdybych mu ten polibek oplácel. Nakonec mě jeho útok zahnal do kouta.

„Uuuuu... ach...”

Trhl jsem hlavou na stranu a nadechl se do plic, jako kdyby na tom závisel můj život. Polekaně jsem se podíval na vysokou postavu, co mě držela ze všech stran. „Co to děláš!!!”

Alexej mě pozoroval svýma šedýma očima, jeho pohled sděloval něco nečitelného. Sklonil tvář blíž ke mně a ze své výhodné pozice mi znovu ukradl rty a čas od času je sevřel mezi zuby. Použil jsem zbývající volnou ruku, abych do té velké postavy strkal a bouchal v naději, že uniknu. Ale čím víc jsem vzdoroval, tím víc Alexej zesiloval svoje sevření, až mi úplně znecitlivělo zápěstí. „To bolí...”

Prosil jsem očima... což jsem vážně neměl dělat, protože to já jsem byl nakonec okouzlený. Ty chladné šedé oči mě nečekaně vtáhly dovnitř a vzaly mi všechna slova. Z takové blízkosti jsem viděl, že část jeho vzhledu byla výsledkem právě těchto očí. Světle zbarvené řasy měl husté a nádherně rozložené. Jelikož jsem nebyl schopen zírat na něj dlouho, nakonec mě přinutil odvrátit zrak, když mi ten ostrý pohled oplatil. Tváře se mi podivně rozpálily.

„Foťáku se ani nebojím, ani se nestydím, Petchi... nevykládej si věci po svém.”

Prázdně jsem na něj zíral... nebyl jsem překvapený, ani zmatený, ale pozornost mi přitáhla velká dlaň, co mi vklouzla pod košili. Nemohl jsem hýbat tělem, jak jsem chtěl. Každá část, které se dotkla Alexejova hladká pokožka, zaplála horoucím pocitem. Několikrát mi přejel rukou po košili a jeden za druhým rozepínal knoflíčky. Honem jsem sevřel tu rozevřenou část, ale moje reakční rychlost byla nižší než rychlost přemýšlení. Než jsem se stačil zapnout, jeho statné prsty už doputovaly k zipu u mých kalhot.

„Ty!”

Alexej se hřbetem ruky otřel o předek. Jenom tím jedním lehkým pohlazením se jedna moje tělesná část začala probouzet k životu. Tělo, co původně chtělo provést odplatu, začalo být svolné a slabé jako vosk v ohni, když mi svými rty začal jemně okusovat krk, když sklouzl ke klíční kosti, než se zase vrátil, aby se se mnou střetl v hlubokém plamenném polibku. Rozzářilo mi to celé tělo.

Moje srdce bylo proti, nikdy mě ani nenapadlo, že bych něco takového dělal s mužem. Ale moje tělo jednalo v protikladu. Když svou pevnou nohu strčil mezi mé, než abych se snažil uniknout, boky se mi přiblížily, abych ten dotyk přijal. Jak to Alexej spatřil, potěšilo ho to a zasypal mi tvář dalšími polibky. Svou velkou rukou si hrál kolem zipu mých kalhot a nakonec se zatoulal dovnitř jako na pozdrav. Srdce v hrudi mi divoce tlouklo, jak jsem spěšně protestoval svým třaslavým hlasem. A přesto Alexej ani v nejmenším neposlouchal.

„A-alexeji... nedotýkej... vytáhni tu ruku.”

Alexej se mému rozkazu vzepřel tím, že mi svým horkým jazykem škádlil bradavky. Oplatil jsem mu polibek... zjistil jsem, že polibek, co chutnal po cigaretách, byl mnohem čarovnější než nějaké kouzlo.

A moje vědomí už dávno nemělo vládu nad mým tělem. Ústa říkala jednu věc, zatímco tělo říkalo něco jiného. Řekl jsem mu, aby ruku vytáhl... a přesto jsem to sám nebyl schopen udělat bez neustálého sténání při každém dotyku. Řekl jsem mu, aby se mě přestal dotýkat... a přesto jsem poslušně následoval každý návrh, co mi zašeptal do ucha, od zvednutí boků po držení se ho kolem pasu. Řekl jsem mu, aby dovnitř nechodil... a přesto mé tělo plně uvítalo jeho tvrdou délku a nechtělo ho pustit. Jak podivné bylo, že jsem se nemohl dočkat extáze.

Nakonec po významném přemlouvání mě to spalující potěšení, kterým mě Alexej obdařil každým kontaktem, opojilo. A tak jsem mu dovolil jednat dle vlastních rozmarů. Ačkoli to mé tělo téměř rozštíplo vejpůl a cítil jsem se jak nepříjemně, tak tak plně, až jsem se nedokázal pořádně nadechnout, nikdy mě nenapadlo, abych vzdoroval. Místo toho jsem trpělivě čekal, až jsem se uvolnil dost na to, abych ho celého pojal.

Rytmus našich pohybů se změnil z trýznivě pomalých na naléhavé. Zády jsem se třel o dveře do koupelny, až mě bolely. Ale v porovnání s tím spalujícím žárem, co mi vrážel do těla a hladil mě a z kterého jsem skoro roztál, to byl jen menší detail.

„Ach... Petchi... dobře...” Vedle ucha mi burácel potěšený tichý hlas, co byl zoufale svůdný. Alexej zašeptal něco v ruštině, co jsem nerozeznal, ale bylo lepší být předpojatý a předpokládat, že si tuhle dávku sexu celkem užíval.

Alexej zvolnil tempo, pomalu se zastavil. Přitom jsem se cítil, jako kdyby mě shodil z nebes. Ten muž mě líbal, jako kdyby mě chtěl celého slupnout. „Petchi.”

„Ano...?” Podíval jsem se na něj úpěnlivým pohledem.

„Nelíbí se ti to?” Podíval jsem se mu do očí a pak se odvrátil jiným směrem. Nebyl jsem ochotný mu na to odpovědět navzdory tomu pocitu, jak mi do tváří stoupala horkost. Alexej to pochopil a začal se znovu pohybovat se zvyšující se rychlostí. Nakonec jsem to už nedokázal snést a sklonil hlavu k jeho rameni, abych potlačil své sténání. Alexej se mě šeptem blízko ucha na něco zeptal. Zatímco pevně přirážel, tělo mi ztuhlo touhou a blížilo se vyvrcholení. Myšlenky jsem měl rozházené a mlhavé. Ale to jediné, co jsem teď věděl jasně, bylo to, že jsem chtěl tento okamžik natáhnout do nekonečna. Ten lstivý muž, co převzal kontrolu nad mým tělem s největší pravděpodobností odhadl, co jsem si myslel, protože se začal pohybovat s větší silou. Měl jsem pocit, že se mi srdce co nevidět roztrhne, a tak jsem vykřikl, abych ho zastavil.

„...Ne, to nedělej.”

„Copak jsi mě před chviličkou nepobízel? Hmm... Petchi?”

Snažil jsem se svou touhu ovládnout, ale mé tělo se zvládnout nedalo.

„Alexeji... Uuuu...”

„Proč už tu svoji pusu nesrovnáš s tělem...? Just admit that you like it...” (Prostě přiznej, že se ti to líbí.)

„Nehýbej se... ach... ach... já... já... lí—...”

Ten hrubý hlas, co mi zašeptal u ucha, rozdrtil veškerý pocit kontroly.

„Show me how you feel... good boy... Say it... Do it...” (Ukaž mi, jak se cítíš... hodný kluk... Řekni to... Udělej to...)

„Alexeji... Alexeji... Ach... Aach...”

Ten pocit uvolnění byl čirou blažeností, jako kdyby moje duše vystoupala po Alexejově boku do nebe. A přesto jsem o tomto šedookém člověku skoro nic nevěděl.




Uvědomil jsem si, že pít s Alexejem bylo příšerně špatné rozhodnutí. Tak špatné, že jsem chtěl vyskočit z bytu a zemřít s hlavou rozmáznutou na betonovém chodníku, jen co jsem otevřel oči a zjistil, že je postel prázdná. Nedaleko ležely noviny Národ, úhledně složené, i když bylo znát, že je někdo četl. A taky prázdný hrníček na kávu.

Na bílém polštáři (který jsem měl samozřejmě jenom jeden) byl smetanově bílý papírek, na kterém se psalo:

„Uvidíme se na ambasádě. Alexej.”

„PS: Zavolej na 02-267-0xxx. Paní Jelena ti pomůže připravit správné dokumenty k vízům.”

„PPS: Taky pro mě zařiď tu věc s konzolí na karty.”

Přečetl jsem si to dvakrát nebo třikrát, zmačkal papírek a vyhodil ho. Který necita to jenom „udělá” a odejde? Tohle byla evidentně situace, kdy zločince zatknou a pak pustí na kauci. Ačkoli jsem v prvním PS pochopil jeho dobré úmysly... proč jsi mi to neřekl před dvěma dny?

Hmm...

Ech? Před dvěma dny...

Tohohle fešáka jsem poznal teprve před dvěma dny... před osm a čtyřiceti hodinami...

Přišel jsem s tímhle chlápkem o panictví ani ne po třech dnech známosti?!

Neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee!

Natáhl jsem se pro telefon a honem vytočil poslední číslo. Ani ne po pěti sekundách ten hovor přijal známý ledový hlas. „Co je, Petchi.”

„Kde jsi?”

„Dneska je středa a je osm třicet, takže jsem samozřejmě v práci.” Tón měl, jako kdyby mě z něčeho obviňoval. „Co po mě chceš? Zrovna mám jít na konferenci.”

„...” No jo, co jsem po něm chtěl, když jsem mu takhle impulzivně zavolal? To nevím. Ale myslím, že jsem doufal, že tenhle chlápek přijme aspoň nějakou zodpovědnost za mé tělo, co zrovna pozbylo panictví. To toho chci tolik!

„Nic? Dobrá, zatím.”

„Neopovažuj se to položit!”

„Jasně, ale to neznamená, že ti budu odpovídat. Honem se dej do kupy, v deset tě tu očekávám.” Hua! To mě vyhrožuje zaměstnanec ambasády? Nutí mě, abych si zažádal o víza??? Alexej mě nenechal uvažovat dlouho a rychle pokračoval: „Ale nejdřív zavolej Jeleně. Pokud podruhé dorazíš se špatnými dokumenty, bude to problém.”

Zatčení a kauce.

Zatčený a pokáraný.

Zatčený a duševně týraný.

„Nejdu. Už toho mám dost! K čertu s vízy do téhle šílené země, místo toho pojedu do Ruska.”

„Neříkám ti, abys sem přišel kvůli vízům,” zavrčel Alexej do telefonu, kvůli čemuž mi přejel mráz po zádech. „Přijmi zodpovědnost za to, co jsi provedl mému BMW. Nebo jinak... I will kill you.” (Zabiju tě.)

Huu! Jsem mrtvej!
------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>