Kapitola 14
Přišli jsme z černoty jako zvíře z hlubin, obluda, noční můra.
Kai-Ren mi položil ruku na rameno, aby mě ustálil, jak jsme navázali kontakt s Vnějším kruhem Defenderu 3. Nebylo to dlouhý dření kovu o kov. Žádný chvění, dokud se přistávací svěrky neutáhly. Jenom drcnutí, jeho síla byla jen stěží znatelná, protože naše loď narazila a pak se poddala a pohltila náraz. Přilepila se ke křivce Vnějšího kruhu.
Venku kolem bzučeli Hawkové jako hmyz.
„Musíme se dostat do Jádra,” řekl jsem, můj hlas pohlcený maskou Beztváří. „Cam řekl, že pokud se na Defender nalodíme, Hawkové odstřelí reaktor. Musíme navázat kontakt s důstojníkem.”
S důstojníkem nebo s kurva kýmkoli, kdo momentálně velel Defenderu 3. S někým, kdo by dokázal Hawky zadržet, aby nerozstřílely stanici na kousky a nezabili všechny na ní, než najdeme Cama a Lucy.
Kai-Ren mi zaryl prsty do ramene. „Neudělají to.”
Stáhl se mi žaludek. „Ne... nesestřeluj je jen tak z vesmíru.”
Kai-Ren nic neřekl.
Otočil jsem hlavu, abych se na něj podíval. „Ti piloti, taky to jsou lidi. Jsou vyděšení. Prostě je nezabij, dokud se nezaměří na Jádro.” Napadlo mě, že budu žadonit, ale jaký to mělo u Beztváře smysl? Navzdory tomu, že lidstvo upoutalo Kai-Renův zájem, svými rtuťovými silami lásky, naší nenávisti a impulzivními bouřkami našich emocí, pořád to byla chladnokrevná věc. Nadechl jsem se. „Není to nutné.”
Kai-Ren se se mnou střetl pohledem. „Možná.”
Kráčel jsem s Beztvářema.
„Came, kde jsi?”
Tepající, vlhký stěny ustoupily chladnýmu šedýmu kovu zalitým rudým světlem. Vkročili jsme doprostřed chodby na Vnějším okruhu. Nebylo třeba žádnýho přistávacího průlezu. Nejasně jsem slyšel hučení sirén a nahranou zprávu, tu, co jsem nikdy předtím neslyšel, jak se neustále přehrávala ve studeným monotónu: „Tohle není cvičení. Defender byl naloděn. Nahlašte se na svých pohotovostních pozicích. Tohle není cvičení.”
„Lucy?”
Přemýšlel jsem, jestli Kai-Ren využíval mý paměti jako plánu Defenderu 3 nebo Camovu paměť nebo paměť Chrise a ostatních chlápků z intelu. Kráčel kupředu, po obou stranách měl dva další členy svýho úlu. Slyšel jsem, jak ve spojení tiše syčí, jako drobný výboje statiky.
Bylo jich pět a já.
Šest.
Bylo nás šest.
Já byl kratší než Beztváře, útlejší, mládě. Ale měl jsem jejich bojový brnění. Kráčel jsem s nimi. Každý člověk, co mě spatřil, by se mě bál stejně.
Pomyslel jsem na to, když jsem se v dětství zahrabal do hlíny, příliš vyděšenej na to, abych se podíval do vesmíru a zároveň příliš vyděšenej, abych se od něj odvrátil. Bál jsem se, že kdybych nahlas vyslovil jméno Beztváří, přivolal bych je jako démony. Jak jsem v noci ležel ve svý posteli, byl jsem si jistej, že kdybych odplul do spánku, dohnaly by mě moje noční můry.
Nikdy mě ani nenapadlo, že bych s nimi kráčel.
Zahnuli jsme za zákrutu a našli jsme se poblíž vchodu do přistávacího prostoru. Def 3. Bay 6.
Jednou když jsem byl na Defenderu 3 novej, se mi Doktor smál, protože jsem to prošel kolem dokola. Myslel jsem si, že jdu po směru hodinových ručiček místo proti a musel jsem se vrátit. Přišel jsem pozdě na hodinu.
„Jak jsi kruci udělal takovou chybu?”
„Jestli to kurva vím, Doktore. Každá zatracená chodba vypadá stejně!”
Smál se, pak mi půjčil knížku s velkým rudým kamenem na obálce a uvnitř s příběhem ubohýho mizery, co ho musel tlačit do kopce každej zatracenej den. Tehdy mi došlo, že nezáleží na tom, jestli jsem špatně zabočil. Ať udělám cokoli, vždycky pošlapu tou stejnou, starou šedou chodbou.
A zase jsem tady.
Tentokrát byla moje závrať mnohem méně existencionální.
Dohnal nás výbuch střelby.
Nezpomalilo nás to.
Viděl jsem vyděšený tváře těch ubožáků, co na nás zírali. Byli čtyři. Byli to jenom děcka. Pravděpodobně čerství rekruti. Možná dokonce i z tý várky, co byli v Sráčovi se mnou a Camem. Kanónenfutr v přední linii přímo z utečeneckých měst, co měli velký boty a špatný sestřihy a co nevěděli nic jistě kromě toho, že dneska a hned teď zemřou.
Otočil jsem k nim svoji beztvarou tvář.
Jeden z nich pozvedl třesoucí se ruku a udělal si před hrudí znamení kříže.
Jejich noční můry kolem nich propochodovaly.
Poprvé jsem znovu slyšel jeho hlas, když jsme prošli z Vnějšího okruhu na Vnitřní okruh po jedné z paží stanice.
„Brady?”
Poskočilo mi srdce. „Came!”
A pak do mě udeřila stěna hluku—
„Je naživu?”
„Brady!”
„Garrett je naživu?”
„Ježíši Kriste.”
„Nemožný.”
„Viděl jsem— Ale já viděl—”
„Brady! Brady! Brady!”
„Miluju tě.”
—a Kai-Ren s výdechem zasyčel, jak s ním cloumaly ty nárazový vlny. „Ticho!” Vydal ze sebe zvuk, ne nepodobný zavrčení. „Dělají takový hluk, tyhle malé věci.”
„Ano,” řekl jsem mu.
Pronikavý. Kakafonie. Plný zvuku a zuřivosti, až na to že jsme možná něco dali najevo. Někde v tom všem hluku bylo něco, co přitáhlo pozornost Beztváří, co tančilo a poskakovalo jako jasná návnada na povrchu velkýho černýho, prostě tak. Teď jsme byli v jejich hlavách. Cítili nás. Přece jenom jsme něco byli.
„Came, máte vzduch?”
„Jsme v pohodě, jo.”
„Kde jste?”
Jeho odpověď nepřišla slovy.
Mrkl jsem a pak jsem je viděl. Viděl jsem, co se jim stalo. Když Hawk prorazil díru do boku Defenderu 3, vyletěly dveře od výtahu. To se nikdy nemělo stát, ale nikdy nic není tak nepotopitelný, jak nějakej kretén se zářivým úsměvem slibuje, ne? Cam a ostatní vlezli do šachty a slezli o dvě patra dolů. Pak se dostali do ventilace a plazili se, až konečně narazili na vzduchovej zámek. A teď byli zalezlí ve skladišti a snažili se vymyslet, kdo je zrovna teď kurva ve vedení Defenderu 3 a jestli když vylezou ven, schytají kulku do hlavy.
Viděl jsem Lucinu tvář, bledou a staženou, oči doširoka rozevřený, jak vzhlížela ke Camovi. Svoje tenký paže měla zkroucený kolem jeho krku, studený prsty přimáčknutý k jeho zátylku. Srdce jí rychle tlouklo.
„Je tu Brady,” zašeptala a Cam i já jsme se na ni usmáli.
„Bray-dee,” řekl Kai-Ren.
Potřásl jsem hlavou, abych si pročistil zorný pole. Přede mnou se táhla chodba zalitá rudým světlem.
Nesnášel jsem Defender 3. Nesnášel jsem ho od okamžiku, co jsem sem vkročil, když mi bylo šestnáct. Když jsem tu teď znova byl, jako součást Beztváří... nevěděl jsem. Možná jsem měl cítit nějakej spravedlivej, spalující pocit vítězství s vědomím, že jsem teď silnej, že jsem nepřítel každýho kreténa, co je zaseklej v týchle plechovce, a že mají důvod se mě bát. Ve svým obleku Beztváří jsem byl neprůstřelnej. Možná jsem se měl cítit jako nějakej anděl pomsty, opitej pomstou a mocí.
Místo toho jsem byl prostě vyděšenej úplně novým způsobem. Každý krok, co jsem udělal s Beztvářema po boku, byl další krok do neznámý temnoty.
„Tohle není cvičení. Defender byl přepaden. Dostavte se na své pohotovostní stanoviště. Tohle není cvičení.”
Po cestě do Jádra jsme se nesetkali s žádným odporem.
Pokud byl někdo ve velení, kdo to organizoval, hádám, že už všechny stáhli zpět k obraně ovládání a reaktoru, nebo už evakuovali stanici. V Jádru měly být stovky chlapů a my jsme žádný neviděli.
Až do lékařskýho oddělení.
Pět chlapů u dveří. Pět chlapů, co se na nás dívali, jako kdyby zírali do tváře smrti. Dva důstojníci a tři vojíni. Nášivky na jejich uniformách mi řekly, že to ani nebyli mariňáci. Byli z inženýrství. Cítil jsem, jak se ve mně vzedmula vlna vzteku. Kde kurva byli mariňáci? Měli být tady, hlídat lékařskej tým a ne tu práci nechat na týhle bandě patetickejch zkurvenejch mechaniků.
Vystřelili na nás. Jejich kulky se od našich obleků odrazily stejně zbytečně jako semínka ze stromů, co po sobě děcka házeli v Kopě.
Pomyslel jsem na Doktora. Byl to jedinej chlap, kterýmu jsem na Defenderu 3 věřil. Jedinej chlap, co mi kryl záda. Po tom, co mi Wade ublížil—
Kai-Ren na mě zostra otočil hlavu, jak do něj ta vzpomínka narazila.
To, jak se ostatní chlapi vykradli ze sprch, jako kdyby zaznamenali nějakej signál, kterýho jsem si já nevšiml, protože jsem byl příliš zkurveně novej a hloupej, abych si uvědomil, co se děje.
Ostrá sprcha vody, co mi bušila do zad.
Žluč, co mi spalovala hrdlo.
Wade, co se do mě rval, větší než já.
Krev z mýho proseklýho oka, co se točila v odpadu.
To, jak se smál, když jsem brečel, protože to bolelo a byl jsem tak zkurveně vyděšenej.
A to nejhorší, když jsem se vyhrabal na nohy a přišoural se zpět do kasáren, a nikdo se mi nepodíval do očí.
Když na to Doktor přišel, nikdy neřekl ani slovo o tom, jak mu to je líto. Věděl, že jsem to nechtěl slyšet. Nechtěl jsem soucit nebo pochopení. Chtěl jsem předstírat, že k tomu nikdy nedošlo. Chtěl jsem potají pěstovat svůj hněv a vybrousit to do něčeho ostrýho a to jsem udělal. Konečně jsem se Wadeovi pomstil, když jsem mu odhákl lano, když byl skoro na vršku lezecký stěny, a pak jsem sledoval, jak padal patnáct metrů na žíněnky dole. To Doktorovi se povedlo zmrvit mu narovnání kostí, takže od tý doby už nikdy nechodil bez kulhání, bez bolesti.
Doktor mi kryl záda, vždycky.
Přiblížili jsme se ke dveřím do lékařskýho oddělení.
Sledoval jsem tváře těch chlápků – bledý, ztuhlý šokem nebo bortící se v panice, jak se jejich noční můry zhmotnily. Byli jsme Beztváře. Byli jsme nezastavitelní.
Zvedl jsem ruce a ukázal jsem jim svoje dlaně ve snaze jim naznačit, že jsme jim nechtěli ublížit. Pravou rukou mi to mírně trhlo dozadu, jak mi do dlaně narazila kulka, a já se skoro zasmál. Ti ubozí kreténi po nás házeli všechno, co měli, a bylo to míň než nic.
Bzučící malej hmyz.
Beztváře pokročili a stáli jsme nad nima, jak se krčili na podlaze. Tam je držel jejich vlastní strach. Beztváře si šeptali a syčeli, jak si je zvědavě prohlíželi.
Já vkročil na lékařský oddělení.
Přes filtr masky vypadalo jinak. Obrysy byly ostřejší, ale stejně mi byly povědomý. Stejně tak muž, co tam stál a čekal.
Doktor.
Byl zalitej rudým světlem. Byl beze zbraně. Mezi rty měl vraženou cigaretu a na jejím konci se točil dým, jako kdyby mu došlo, že je odsouzenej chlap. Byl přesně takovej, jakej jsem vždycky věděl, že bude: zkurveně nebojácnej. Ať už si myslel, že jde cokoli, neutekl. Nikdy by neopustil svoje pacienty.
Za ním stál kapitán Loh s rovnýma zádama.
Kurva, tihle chlapi. Tihle chlápci tu stáli beze zbraně a dívali se do černa jen proto, že to byla správná věc.
Pokročil jsem kupředu. „Doktore?”
Můj hlas byl utlumenej maskou, skoro úplně ho pohltila. Ale udělal jsem dostatek hluku – Beztváře nemluvili stejně jako my, nemohli – že Doktorovi po jeho drsný tváři prolétl zmatek.
Ve svých snech, v Camových vzpomínkách jsem viděl, jak sundat masku Beztváří. Viděl jsem, jak se Cam natáhl za Kai-Renův krk a zmáčkl nějakej skrytej spínač, ale moje šátrající prsty ho teď nedokázaly najít. A Kai-Renovo tiché zasyčení za mnou mi řeklo, abych se přestal snažit. Hádám, že nechtěl, abych se udusil dvakrát ve stejnej den, kdyby vyhodili do povětří reaktor.
„Doktore, to jsem já. Brady,” řekl jsem mu.
Neslyšel mě, takže jsem udělal to jediný, co mě napadlo, abych mu ukázal, že jsem člověk, že jsem já: ukázal jsem mu prostředníček.
Kéž bych tak měl foťák, abych mohl zachytit ten pohled, co měl na tváři.
„Ježíši,” řekl a obočí se mu zostra stáhlo k sobě. Cigareta mu chvilku balancovala na dolním rtu a pak spadla na zem. „Brady?”
Ukázal jsem mu palec nahoru. „Jo, jsem to já, Doktore.”
„Pro boha,” řekl kapitán Loh.
„Brady,” řekl Doktor a zkrátil mezi náma vzdálenost. Stočil svoje prsty kolem mýho zápěstí, zaryl je do mě a hledal tep. „Zjebte mě. Vážně jsi tam uvnitř ty? Jsi v pořádku?”
Přikývl jsem. „Doktore, poslouchej. Poslouchej.”
„Poslouchej,” zasyčel Kai-Ren za mnou.
„Neslyším tě, synku,” řekl Doktor, hlas se mu zatřásl, jak pohledem zostra přejel po Kai-Renovi. Zvedl třesoucí se ruku a položil mi ji na rameno. „Neslyším tě.”
Rozhlédl jsem se kolem. Viděl jsem zapomenutou knížku, co ležela na nejbližší skříňce. Přešel jsem k ní a vzal ji do ruky. Zatracenej Mýtus o Sysyfovi, s tím velkým červeným kamenem na zkroucený obálce.
Do prdele s tím kamenem.
Už jsem měl dost, že jsem ho každej den tlačil tím samým kopcem.
Skončil jsem s tím.
Přinesl jsem knížku zpět k Doktorovi. Vytáhl mu z kapsičky pero a naškrábal na dolní okraj stránky: Řekni Leonskimu, aby nevyhazoval Jádro.
Velitel Leonski se s námi setkal na lékařským oddělení. Vypadal mnohem starší, než jsem si ho pamatoval. Nebyl to ani rok, co jsem ho viděl naposledy, ale když jsem se na něj podíval, možná to byl jenom ten zhruba poslední den, kvůli kterýmu byl tak ztrhanej. Pod očima měl tmavý kruhy a vystouplou čelist mu pokrývalo šedivějící strniště. Vypadal na odpis, ale stejně chodil stejně, jak jsem si to pamatoval, s ramenema staženýma vzad a s páteří rovnou jako pravítko.
Pokud se bál, nebylo to vidět.
Pohledem mě okamžitě našel. Nejkratší, nevychrtlejší Beztvář v celým vesmíru.
„Vojín Garrett?” zeptal se.
Přikývl jsem.
„Máme kontrolu nad Jádrem,” řekl a pohled mu sklouzl ze mě na ostatní. „Mariňáci zrovna zdolávají těch pár míst na Vnějším okruhu, co jsou pod kontrolou vojínů.”
Vojínů? Ten chlap, co pilotoval Hawka, nebyl žádnej vojín.
„Tohle není invaze,” řekl jsem mu, můj hlas zkreslenej do tlumenýho nesmyslu. „Kurva. Můžu si to prosím sundat?”
Kai-Ren mi dal ruku na rameno. „Ještě ne, maličký. Ne dokud nebudeš v bezpečí.”
To poslední slovo řekl, jako kdyby mu ještě úplně nerozuměl. Jako kdyby jenom hlavně zkoušel, jak to zní, aby viděl, jestli význam nebude prostě následovat.
„Musím s ním být schopen mluvit!”
Kai-Ren tiše zasyčel.
Zase jsem si od Doktora vzal knížku. Načmáral Beztváře NEDĚLAJÍ invazi a ukázal to Leonskimu. Leonski se na to podíval, pak se podíval na mě a pak znova dolů na ty slova, co jsem napsal, jako kdyby v životě neviděl nic tak udivujícího.
Slova byla taková magie. V Kopě jsem se naučil ukolébavky v jazycích, kterým jsem nerozuměl, a vdechl jim vlastní význam. Poslouchal jsem příběhy, co vyprávěli staří lidé. Líbil se mi ten o duhovým hadovi a o tom, jak vytvořil na světě místa, co jsem znal. Linie terénu vymodelovaný jeho vlnivým pohybem a křivkou jeho páteře. Ta slova byla taková stará magie, nejstarší z nich. Ale psaní bylo jiné. Psaní nepotřebovalo lidi, nepotřebovalo hlasy, který by to promluvily, nebo uši, co by to slyšely. Psaní mohlo cestovat na delší dálky než hlasy nebo píseň. Kde slova selhala, psaní neselhalo. Psaní mohlo existovat ve vákuu. Psaní mohlo překlenout prostor a čas. Psaní mohlo přežít hrob.
Leonski se podíval na to, co jsem napsal, jako kdyby viděl, jak se před ním stal zázrak, o kterým se mu ani nesnilo.
Gestem jsem ho pobídl, aby mi tu knihu vrátil, a on to udělal.
Prsty se mi kolem pera třásly. Přišli si pro nás, ne pro vás.
„Ježíši,” zamumlal Leonski.
Na okraji vědomí jsem slyšel tlumený murmur, rozruch a pak výboj poznání, zkurvený úlevy, vděčnosti větší než vesmír, co se mě snažil celýho spolknout. Praštilo to do mě jako pěst do břicha. Otočil jsem se.
V otevřených dveřích lékařskýho oddělení stála skupina mariňáků. Jak jsem je sledoval, rozdělili se a já je spatřil.
Cam, co držel Lucy za ruku.
Chris krvácející z řezné rány na spánku.
Andre a Harry.
Všichni naživu. Všichni celí a tady.
„Brady!” zaječela Lucy. Odtrhla se od Cama a pádila ke mně. Ani sebou netrhla, když proběhla kolem zbytku Beztváří. Běžela jenom ke mně, jako kdybych byl to jediný, co viděla.
Padl jsem na kolena a pevně jsem kolem ní sevřel paže. Přál jsem si, abych cítil její kůži na mojí. Přál jsem si, abych ji mohl políbit.
„Brady!” Svými malými prstíky štípala a zkoumala můj oblek. „Byla jsem tolik vyděšená, Brady!”
„Já taky,” řekl jsem. Ta slova spolkla moje maska, ale ozývala se naším spojením. Tam byly slyšet. Tam měly podobu. Tvořily ozvěnu.
A pak byl vedle mě Cam a já jsem se zvedl i s Lucy, co se ke mně pořád tiskla.
„Brady.” Oči mu zářily slzama, jak vzal mojí tvář v masce do dlaně, svými prsty našel ten známý obrys, jedním palcem třel mou lícní kost. „Chyběl jsi mi.”
„Taky jsi mi chyběl,” řekl jsem mu, hrdlo stažený.
„Jsi tam uvnitř v pohodě?”
„Jo. Nevyšiluju tak moc, jak jsem si myslel, že budu.”
„Statečnější, než si myslíš.” Usmál se. Ta slova se ozývala naším spojením, náma všema, Beztvářema a zpět.
Beztváře.
Zvědavě si nás prohlíželi. Jeden z nich se natáhl a dotkl se krve na Chrisově spánku. Chrisovi se při tom dotyku zvýšil tep a to jimi poslalo bzučení zájmu. Jeden z dalších se nahnul blízko k Harrymu a zhluboka se nadechl. Harrymu se sevřel žaludek a zacukalo mu v prstech. Zajiskřil v něm strach, horkej a rychlej. Andre stál bez hnutí, jak mu jeden Beztvář přitiskl k hrudi dlaň, aby ucítil jeho srdce.
Lucy se vykroutila z mýho sevření.
Nebála se.
Odvážnější než každý muž na celý zkurvený stanici.
Jako Alenka kráčející mezi vysokýma, černýma šachovýma figurkama.
Šla přímo za Kai-Renem. Vzhlédla k němu s očima doširoka rozevřenýma. „Ahoj. Já jsem Lucy.”
„Lu-cee.”
Začalo to od Kai-Rena a pak to prošlo zbytkem nás jako vlna. Přelívalo se to dopředu a dozadu a pomalu se to rozplývalo. Ta tichá vzpomínka na okamžik obklopovala naše sdílený vědomí i po tom, co to vyprchalo.
Kai-Ren na ni shlédl a zabzučel.
Pak si klekl na kolena.
Lucy se na něj usmála, natáhla se k němu a dala mu ruku na tvář. „Ahoj,” řekla znovu.
„Ahoj,” zopakoval Kai-Ren.
A bylo ticho, protáhnutý a těžký jako mezera v orchestrální skladbě. Bylo to obtěžkaný. Vibrovalo to; čekalo to. Lucy zírala na Kai-Rena a on zíral zase na ni.
Měl jsem být vyděšenej. Měl jsem křičet za ni, protože to byla moje malá sestřička, to mimino, co jsem nosil v popruhu kolem svý vyzáblý hrudi. Jejíž malinkatý prstíčky se kdysi sevřely v pěst kolem mýho palce. Byla to Lucy a byla tak malá a křehká a dotýkala se Beztváře. Měl jsem být vyděšenej, ale cítil jsem oba dva a oba dva byli stejně očarovaní. Oba dva lapený v tichým úžasu. Bzučelo to mezi nima, mezi náma všema.
Lucy nebyla jenom nebojácná; byla taky v bezpečí.
Bylo to nemyslitelný.
Nebyly na to žádný slova.
Aspoň jsem si myslel, že nebyly.
Pak si Doktor odkašlal. „Ježíši Kriste,” řekl.
Jo. To to tak nějak shrnulo.
---------------------------------------------
~ A už zbývá jenom poslední kapitola! ~
Jak poznat člověka? ukázat prostředníček :) nejlepší scéna kapitoly :) děkuju za skvělý překlad :)
OdpovědětVymazatSkvelé, veľmi pekne ďakujem 🧡🧡🧡
OdpovědětVymazatÚžasná kapitola. Moc děkuji za další super kapitolu.
OdpovědětVymazat