TL - kapitola 4-1

Kapitola 4 – Duel

Rath seděl na jedné z mnoha laviček, co byly rozestavěné kolem obvodu dvaceti různých duelových ringů. Celá ta věc byla fraška – tisíc lidí a téměř všichni z nich byli mladí hlupáci, co věřili, že tohle povede k něčemu víc než jen bolesti, pokoření a promrhanému času. Byl to boj s ostatními s těmi nejsmutnějšími výmluvami pro „duel”, jaké Rath kdy viděl.

Bylo to, jako kdyby někdo přitáhl boj v aréně a zápasy v boxu na trh, místo aby je udržel v prázdných skladištích v docích.

Opatrně si prohmatal nos, bolel ho a měl ho trochu nateklý, ale naštěstí nebyl zlomený. Ten malý spratek, co o sobě tvrdil, že je ze západního konce, ale co rozhodně zněl jako malý vesnický balík, co se stále ještě učil, jak si nenechat ukrást peněženku, ho téměř dostal. Ale Rath byl starší a větší a ty dvě věci obvykle způsobily, že namyšlení mladíci prchali jako polekaní ptáci.

Do teď vyhrál dva souboje, ale pokud měl mít nějakou šanci, že bude jedním z těch pět seti zbývajících, musel vyhrát další dva.

Z pranice postoupilo tisíc lidí. V tomto kole duelů museli každý bojovat v pěti kolech a nakonec úředníci sečtou všechny výhry a pořážky a nejlepších pět set postoupí dál.

Vyvolávač přiřazený jejich ringu znovu vyvolal jeho jméno. Rath zasténal a Kelni vedle něj se zasmála. Poplácala ho po zádech, pobízela ho, aby vstal. „Ať ti Osud dopřeje vítězství.”

„Ať mě Osud dneska večer vidí v mé posteli, naživu a v pořádku,” zamumlal Rath.

Hlavou se mu prohnaly vzpomínky, kde spal včera v noci. Ukolébaný Tressovým vřelým, hladkým hlasem, jak mu četl příběhy. Tak pošetilá noc a pravděpodobně ta nejlepší, co kdy Rath zažil. Byl víc zklamaný, než kdy hodlal vůbec přiznat, že když se probudil, Tress už byl pryč. Místo něj byla na polštáři marka, ale pohled na peníze ho nerozveselil jako normálně.

Doufal, že to Tresse začínalo nudit.

S Tressem a turnajem měl Rath dostatek pozdvižení. Chtěl zpět svůj obyčejný život, než se ty bláhové nápady usadí a jeho dlouho mrtvé sny začnou znovu ožívat.

Když se přihlédlo k tomu, že Tress byl jedním z kandidátů ke sňatku v turnaji, Rath by měl mít své podezření, jaké motivy ho vedly k tomu, že vynakládal tolik času a peněz na konkurenta. Ale na druhou stranu co na tom záleželo? Jakmile bude mít svých deset lesků, bude mít všechno, co potřeboval, aby zaplatil Mnichovi. A pak se vrátí zpět ke svému obyčejnému vzorci práce, pití, spánek a občasná návštěva matky.

Jak stráž, co dohlížel na souboj, dal pokyn, vstoupil do ringu a čelil svému protivníkovi: další mladík, kterému muselo být alespoň dvacet, ale co vypadal spíš na patnáct. Rath téměř protočil očima, jak sledoval svého protivníka, jak se připravoval se po něm vrhnout, zatímco se snažil vypadat, že to nebylo přesně to, co dělal. Jako kdyby se stovka jiných hlupáků nesnažila ho srazit úprkem, do kterého dali všechno. Rath byl velký. To neznamenalo, že byl hloupý. Ovšem zdálo se, že si to mnoho lidí myslelo. Protáhl si prsty a zakroužil rameny, zlehka stál na špičkách, připravený na útok.

Strážný spustil paži a zakřičel: „Začněte!” A mladík, jak předvídal, zavrčel něco hrubého a vrhl se na něj—

A hodil Rathovi něco do tváře.

Rath zaječel, jak ho prášek zaštípal v očích a na tváři. To bylo mrzké. „Ohnivý prášek!” zařval a vystoupil z ringu. Jednou rukou mával ve vzduchu a druhou tápal po svém špinavém kapesníku, neboť to bylo všechno, co měl. „Ohnivý prášek!”

Strážný u jeho ringu vyhlásil přestávku a pak Rath zaslechl ten známý tvrdý, křupavý zvuk úderu ruky v obrněné rukavici do holé kůže. Ten hlupák bude mít štěstí, pokud z toho vyjde, aniž by měl v tváři něco zlomeného, ale Ratha to moc nezajímalo.

„No tak,” řekl něžný hlas a někdo Rathovi odtáhl kapesník, s kterým se marně snažil vytřít prášek z očí. Nahradila ho vlhká látka, co páchla po mléku a štiplavých bylinkách. Po pár minutách ten samý hlas řekl: „Tak, zkus je teď otevřít.”

Rath oči otevřel, ačkoli se mu to podařilo jenom částečně. Zamžoural na člověka, co mu pomáhal, byl to pohledný člověk ve stejné uniformě jako strážní, ale se žlutými rukávy a kápí, což značilo, že byl léčitel. „Děkuju.”

„Ještě je máš stále pořádně zarudlé, pár dní tě budou bolet, ale to pravděpodobně víš. Zdá se, že s tím máš zkušenosti. Podle toho, jak rychle jsi zareagoval.”

„Jako děcko!” zavrčel ten hlupák, co ten prášek hodil. „Ani toho nebylo tolik. Jen jsi skončil jako nečestný—” Hlas se mu vytratil, jak s ním stráže, co ho drželi, pořádně zatřásli.

Rath se zasmál. „Ty jsi podváděl, ale já jsem nečestný, že jsem to oznámil? Pokud máš v plánu v bojích dál podvádět, budeš potřebovat víc rozumu, než máš, mladíku.”

„Nejsem mladík! Lepší když vyhraju já než nějaký starý, ošklivý nosič pytlů—” Zaskučel, když ho jeden ze stráží přetáhl po uších.

Stráž s označením kapitána ostře pokynul. „Odveďte ho odtud.” Otočil se na vyvolavače a trhl palcem k Rathovi. „Zaznamenal jsi vítězství?”

„Ano, pane.”

„Tak to tu skonči a přesuň se k dalšímu souboji. Chci, aby se to uzavřelo ještě v tomhle století.”

„Ano, kapitáne,” řekl vyvolávač, ale kapitán už odkráčel a ječel na někoho dalšího.

Vyvolávač si odkašlal a otočil se na Ratha. „To jsou tři vítězství v řadě.”

„Nejsem si jistý, jestli to je nějaké vítězství, když jsem vyhrál, protože protivník podváděl.”

Vyvolavač pokrčil rameny. „Pravidla jsou pravidla. Podvádění je okamžité vyřazení. Posaď se na lavičku a zavolám tě na další boj. Tedy pokud nechceš dodatečný odpočinek kvůli zranění.”

Rath zakroutil hlavou. „Radši bych to měl za sebou.”

„Jak si přeješ,” řekl vyvolavač a jeho neustále přísná ústa zkroutil ten nejmenší možný úsměv.

Rath se posadil a povzdechl si— a vzhlédl, když v zorném poli spatřil uniformu strážného. Vzhlédl k léčiteli, co mu předal malou plechovku. „Co...”

Léčitel mu tu plechovku vtiskl do rukou a řekl: „Použij to na oblast kolem očí, pomůže to na to zarudnutí a otok. Ne moc a bude to trochu štípat, ale mělo by to urychlit hojení.”

„To nemůžu přijmout—”

„Och, to stačí. Přestaň se dohadovat s léčitelem a udělej, co se ti řeklo.” Léčitel mrkl a pak odkráčel, než mohl Rath říct cokoli dalšího. Znovu si povzdechl, ale otevřel plechovku a obezřetně si ji zvedl k nosu a připravil se na nepříjemnost. Ale vonělo to mírně sladce a vypadalo to jako něco mezi čerstvou smetanou a měkkým máslem. Bázlivě do toho namočil koneček prstu a opatrně si trochu vmasíroval kolem bolavých očí.

Jak mu bylo slíbeno, ta mast štípala, ale oči ho ani zdaleka tak moc nebolely. Když mu posledně nějaký dareba hodil do tváře ohnivý prášek, musel si každé zvonění vymývat oči tou nejčistější vodou, co našel. Trvalo to něco přes týden, než se mu oči naprosto zahojily. Naštěstí to nebylo tak dlouho poté, co městskou šatlavu převzal nový zřízenec, a ten mizera, co ji vedl předtím, a všichni jeho špinaví darebové byli vykázáni z města.

„Co se ti stalo?” zeptala se Kelni, jak klesla vedle něj.

„Ohnivý prášek.”

Prázdně na něj zírala.

Rath si ofrkl. „Co se pro zábavu dělá ve vaší rybářské vesnici? Ohnivý prášek— to je směs pár levných bylin, co spálí všechno, čeho se dotknout. V jídle sranda, v očích už ne zase taková sranda. Myslím, že to začalo jako něco, co používala armáda. Alespoň mi to tak někdo jednou řekl, ale pivním historkám věř jen na vlastní nebezpečí.” Pokrčil rameny. „Teď to používají hlavně zloději a podobně, aby zdrželi stráže a získali si trochu času navíc. Ale když jsou lidi zoufalí vyhrát, zkusí cokoli.”

„Aha,” řekla Kelni. „Pokud chci člověku říct, aby odstřelil, hodím jim do tváře špatné pivo nebo nočník. Žádný takový nóbl prášek, co používáte vy měšťáci.”

„Nóbl? Ne. Je to levné a drsné a pár špetek tu nebo tam se nikdy nebude pohřešovat. Pokud na toho kluka narazím na ulici—” Nedořekl, neboť znovu vyvolali jeho jméno. V duchu sebou cukl, že neustále používali jeho plné jméno. Co by bylo třeba, aby s tím přestali? „Budu zpět. Jak se ti mimochodem vedlo posledně?”

Kelni se usmála. „Tři z pěti.”

„Dobře.” S mávnutím na rozloučenou odkráčel a vkročil do svého ringu. Když spatřil Warloffa, usmál se v příjemném překvapením. To byl jeden z pár mužů, díky kterému Rath vypadal jako kluk. Pokud byl on znám tím, že vláčel pytle, jako kdyby byly nadité peřím, pak Warloff byl znám tím, že přesouval celé sudy piva, jako kdyby byly prázdné a 'vyrobené' z peří.

Také byl dva roky vdovcem a otcem třech malých dětí. I kdyby Rath měl tento souboj šanci na výhru, nechtěl by vyhrát. Pokud si někdo zasloužil bezpečný, teplý domov a pravidelné jídlo, pak to byl Warloff a jeho trio kouzelných skřítků. „Hej, Warfe.”

„Hej, Rate,” řekl Warf vesele. „Kdy jsme tohle naposledy dělali? Na Nadívané prase?”

Rath se zasmál. „Pořád mám na žebrech jizvu, co můžu ukazovat.”

Warf se zlehka dotkl nosu, co měl mírně křivý z toho, jak mu ho Rath zlomil. To bylo v době, kdy jim bylo zhruba dvacet. Rath v té době většinou děvkařil, ale čas od času pracoval v docích, protože se zákazníkům líbily jeho svaly, a pence navíc nikdy neškodily. Nezačali jako přátelé, ale pak nějak po jedné opilecké rvačce a půl šilinku za škody a dalšími tři pencemi za pokuty a úplatky... No, přítele z člověka dělaly ty nejpodivnější okolnosti.

Stráž zvedl paži a jak ji spustil, vykřikl, aby začali.

Boj netrval dlouho a Rath se smál, když strážný vyvolal konec. Warf mu pomohl na nohy. „Říkali, že ses přihlásil, ale nevěřil jsem tomu. Pravděpodobně jsi z nás ten nejrozumnější.”

Rath pokrčil rameny. „Dělám, co je třeba. Kolikátý to je tvůj souboj?”

„Pátý,” řekl Warf s úšklebkem.

„Osudem zalíbený mizero. Až budeš pánem, někdy mi můžeš koupit pintu nebo několik.” Rath ho poplácal po paži a rozešli se po svých.

Znovu klesl na lavičku a bezduše si v tu chvíli přál pintu. Čehokoli, vážně. Všechno tohle duelování byla vyčerpávající práce. Nemohli nabídnout pár loků něčeho k pití? Pche.

Velká část davu, co se toho rána sešel, se rozptýlil. Všichni ti, co byli definitivně vyřazení, zamířili domů. Těch, co zůstali, bylo pořád ještě víc, než vlastně projde do dalšího kola.

Pokud nevyhraje svůj poslední souboj, rozhodně nepostoupí.

Jeho poslední souboj přišel za pár minut: další namyšlená, přehnaně vzrušená mladice. Byla chytřejší a ošemetnější než ostatní, ale všechny její tahy viděl už stokrát od lidí, co byli mnohem lepší než ona.

Odřítila se s tváří rudou a s křikem ke shluku přátel – jeden z nich byl ten chlapec, kterého Rath prvně porazil. No, doufal, že jim nijak brzo nebude znovu čelit. Pokud si to správně vybavoval a pokud si dobře vzpomínal na ty historky, co mu Tress četl, další výzva bude něco ve smyslu lovu nebo hádanky. Byla to jediná výzva, kdy nikoho nediskvalifikovali, neboť jejím jediným účelem bylo je roztřídit podle toho, o jakou šlechtu budou soupeřit.

Posadil se na lavičku a rozzářil se, když k němu přišel muž s tácem zatíženým sklenicemi ne tak špatného piva. Ačkoli bylo sladší, než co měl Rath obvykle rád. Ale pití zdarma bylo pití zdarma a to se mu vždycky zamlouvalo.

Za chviličku roznášeli i jídlo a on si zrovna dodal odvahu, aby si došel k druhému chlebu se sýrem, když vyvolavači zavolali o pozornost. Rath se shlukl ke své malé skupince a čekal, až uslyší své jméno.

Když za pár minut zaznělo, téměř se úlevou svezl na zem. Konečně, konečně byl konec. Mohl dát Mnichovi jeho zatracené peníze a vrátit se k práci. Brzy musel zaplatit nájem, k sakru, a vážně si potřeboval vyprat a podívat se po nových botách na zimu, co byla za dveřmi. Doufal, že kazajka a zimní kabát mu vydrží další rok, protože si rozhodně nemohl dovolit nový.

Nakonec čtení jmen skončilo a Rath se pustil k nyní již známému přesouvání ke stolům.

Před ním byli ještě tři lidi, když mu jeden hovor pronikl myšlenkami dost na to, aby zaslechl, jak jeden z úředníků kázal člověku ve vedlejší řadě, zatímco jí dával jejích deset lesků. „...pokusíš si vzít peníze a nevrátit se k soutěži, najdeme tebe nebo tvoje příbuzné a budeš nucena ten dluh splatit.”

Rathovi klesl žaludek až k zemi. Byl hlupák. Samozřejmě že vymysleli něco, aby zabránili přímou loupež. Tolik se soustředil na to, aby ty peníze získal a splatil je Mnichovi, že nepomyslel na to, co turnajoví úředníci udělají, kdyby si vzal jejich deset lesků a utekl. Proč by je to mělo trápit?

Ale samozřejmě, že je to bude zajímat— deset lesků bylo celé jméní, zvlášť když se to vynásobilo pěti sty. Bude muset v turnaji zůstat, dokud neprohraje.

Zkaženou náladu mu nezlepšilo ani ujištění, že pravděpodobně prohraje v dalším kole. Takhle daleko se dostal jen proto, že jako chlapec strávil neuvážené množství času v roztržkách a později jako mladý muž ve rvačkách. Jedinými jeho dalšími schopnostmi bylo tahání pytlů a děvkaření. Ať pro to rozřazovací kolo vymyslí jakoukoli hádanku nebo lov... Neprohraje, protože to bylo jenom rozřazovací kolo. „Nejhorším” výsledkem by bylo, že ho zařadí do skupiny, co bude soupeřit o šanci o sňatek s jedním z padesáti čtyř baronů. „Nejlepší” samozřejmě bylo se dostat do malé skupiny, co bude soupeřit o sňatek do královské rodiny.

Zatraceně. Bude si muset projít rozřazením a pak prohrát ve výzvě poté. A to rozřazení mohlo v závislosti na výzvě trvat celé dny. Osud věděl, jak dlouho bude trvat první výzva z těch tří kol. Osudem zatrolené k sakru.

Když se Rath konečně dostal ke stolu, skoro řekl „k čertu se vším”, ale kdyby se nechal ledabyle oddělat a vyhodit do přístavu, nic by se tím nevyřešilo. Vzal si svoje peníze, vyslechl si to kázání a podrobnosti o tom, kdy se má následujícího dne ukázat na prostranství. A pak konečně mohl jít domů.

----------------------------------------

~ Autorka je nechvalně známá tím, že ty roztomilé části vždycky přeskočí... i když pak má aspoň čtenář možnost o tom fantazírovat. --- Tak bylo jasné, že to nebude jen "dostat 10 marek a zdrhnout" ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>