LIH - kapitola 32

Kapitola 32 – Bronzový recept (Den 16)

Nastalo ráno šestnáctého dne.

Po včerejším sněhu nebylo venku ani stopy. Pole a zahrada se vrátily do původního stavu.

V tichosti jsem poklekl u našeho rezidenčního zahradního kamene. „Iwao.”

Vyklíčila ve mně starost, jestli dokáže zvládnout chlad. A když sněžilo, vlastně došlo k malé nehodě.

Tehdy jsem pobíhal sem a tam mezi domem a stodolou, jak jsem se připravoval na porod telete. Všiml jsem si, že se Iwao nehýbal a že byl zapadaný sněhem. A bál jsem se. Přišel jsem k němu, abych ho zkontroloval.

Iwao byl mrtvý.

Na řasách mi visely slzy, jak jsem tu novinu sdělil Sigovi. Ale ten řekl jenom: „Neboj se, Iwao jenom přezimuje.” Podle některých textů byly jisté druhy želv schopné až desetiletého přezimování. To snad ne, pokud by se Iwao deset let neprobral, v podstatě by to bylo jako o něj naprosto přijít!

Naštěstí se Iwao následujícího dne probudil, když jsme ho vyprostili ze sněhu. Tak se mi ulevilo, že jsem se mu tiskl k mokrému krunýři a hruď se mi zvedala vzlyky...

„Díky bohu, je naživu... Dobré ráno, Iwao.”

Když jsem se přesvědčil, že se Iwao hýbe, i když sebou jenom zacukal, šel jsem zpět do stodoly.

A přesně takhle jsem si do své každodenní rutiny přidal kontrolu, jestli Iwao přežil.




„Myslím, že bude lepší tři dny počkat, než Chachu podojíme.” Dneska ráno jsem si během snídaně pročetl manuál. Na snídani byla smažená vajíčka na oslavu vajec, co jsme toho dne nasbírali, a mléko z donášky. „Ale nemám žádné zkušenosti s dojením.”

„Ani já ne.”

„Ech...”

Navzájem jsme se na sebe podívali a chvíli jsme nic neříkali.

Tele jsme pojmenovali Mocha. Mocha byla samice s tichou povahou. Jak dneska ráno pila Chachino mléko, byla plná energie.

Prozatím jsem se nebál o Mochino jídlo. Momentálně byl problém s Chachou. Dalších pět let bude mít stejnou dietu. Zajistit jí jídlo byla jedna z mých nejvyšších priorit.

„Sigu, přemýšlím, že na poli začnu pěstovat Chachino jídlo,” řekl jsem, jak jsem po jídle umýval nádobí.

„Když uvážím, že krmíme krávu... Budeme pěstovat trávu?”

„Trávu jí, ale evidentně jim chutná široká škála rostlin.”

Když lidé pomysleli na krávu, většina si je představila na pastvě, jak přežvykují trávu; ale zdálo se, že je takhle nebudeme moct chovat. Podle manuálu kráva Chachiny velikosti sní pět kilo denně.

Aby bylo mléko dobré, doporučovalo se, aby její dieta sestávala z vysoce výživných plodin. Jako fazole a proso. Také bychom ji měli krmit senem a čerstvou trávou na vyvážení.

Samozřejmě jsem to všechno mohl koupit za své PT, ale nebylo by špatné na poli pěstovat fazole nebo proso.

„Je to ekonomičtější než to kupovat a je tu pár věcí, co bych chtěl vyzkoušet...”

Miniaturní zahrádka měla omezený prostor. Pokud bych na pěstování plodin neměl dobrý plán, bylo by obtížné pěstovat všechno jídlo, co bylo třeba.

Ale pokud se to udělá dobře, nebude to jen jistý zdroj jídla pro Chachu, ale i pro nás.

Měl bych pole používat pravidelně.

Ačkoli jsem chtěl pro Roseino dobro pěstovat spoustu plodin, měli jsme jenom dva lidi a pět slípek. Takže jsem se bál, že jídlo přijde vniveč. Měli jsme velký sklad, ale soudě podle toho, jak tento svět fungoval, to brzy dosáhne limitu.

Naopak pokud bych pole využil k pěstování Chachina jídla, každý den zkonzumuje určité množství, takže rozhodně promarníme méně plodin.

Zatímco jsem umýval nádobí, celé jsem to vysvětlil. Sig přikývl a řekl: „Tak to uděláme podle tohoto plánu.”

Ráno jsme na poli sklidili švestky.

Zdálo se, že hlína nedaleko těch dvou ovocných stromů změnila vlastnosti do stavu, kdy to bylo žížalám příjemné. Jakmile jsem přišel na pole, Rosé za mnou hned přišla a donekonečna se protáčela v hlíně pode mnou. Bylo to tak moc, že se mi při česání švestek chvělo srdce.

Jen tak mimochodem, ovocné stromy neuschly ani po sklizni a další várka ovoce bude zhruba za rok.

Za rok. Co v té době budu dělat?

Přemýšlet o budoucnosti mi přišlo divné.

Švestky jsem umyl, předem jsem se rozhodl, že z nich udělám šťávu. Když jsem zkontroloval recept v kategorii nápojů, dozvěděl jsem se, že nejsnazší bude použít cukr a ocet. Dokonce i já něco takového zvládnu.

„He, takže místo octu můžu použít alkohol. Ale alkohol, co...”

Vůči alkoholu jsem byl slabý. Pořád jsem měl v živé paměti ten včerejší neúspěch. Bylo mi Siga líto, neboť ten alkohol miloval, ale tentokrát použiju ocet.

Jakmile jsem recept zavřel, na obrazovce mi zablikala podivná ikonka. Hnědá a ve tvaru korunky. Co to bylo?

Hned jsem se na to zeptal Boha a on řekl: „Blahopřeji, že jsi získal bronzový recept! Teď můžeš vytvářet recepty, kde je třeba zvláštních surovin.”

Evidentně to bylo bronzové a ne hnědé.

I když Bůh zmínil „zvláštní suroviny”, nebyl jsem dobrý kuchař, takže jsem neměl absolutně žádné ponětí, o čem to mluvil. S pochybami jsem prolistoval recepty a zjistil jsem, že si teď můžu sám vyrobit „sycenou vodu”. Pěkné. V budoucnu jsem mohl vyzkoušet různé sycené šťávy.

V sekci brambor byl recept s ikonkou korunky, jasně tam zářila stránka na karí. Až do teď to bylo zašedlé. Nedalo se to vybrat.

Podíval jsem se na to a i v surovinách byla korunka.

[Pevná jíška (karí) | 10 PT]

„Deset bodů? Jestlipak si to můžu koupit.”

Dopadlo to tak, že ano. Bylo to na Směnném seznamu. A taky za stejnou cenu. Rozhodl jsem se, že na oběd budeme mít karí, a hned poté jsem zasadil a sklidil mrkve a cibuli. Bude to Sigovi chutnat?

„Tohle je dobré. Můžu si dát ještě?”

„Jsem rád, že ti chutná! Mě taky! Od teď to budu dělat jednou do týdne, dobře?”

Navařil jsem hodně karí, myslel jsem si, že mi zbude na zítra. Ale asi jsem nepočítal s naším vydatným apetitem. Nakonec jsem si i já dal nášup a Sig si dal třetí porci.

Ačkoli to bylo karí v japonském stylu, co využívalo pevnou jíšku, bylo snadné na přípravu a také se dalo uchovat. A kromě toho to bylo dobré.

Jelikož jsme si vypěstovali všechno kromě masa, vydělal jsem také spoustu PT.

„Teď můžu snadno připravit dušená jídla a pokud se mi podaří získat korunku v sekci fazolí, později budu moct vyrobit miso,” mumlal jsem si, jak jsem ležel rozvalený na pohovce.

Sig šel nanosit vodu, ale já jsem nedokázal přestat zívat. Cítil jsem se špatně, neboť jsem si hodlal zdřímnout, než se vrátí. Dneska ráno jsme začali s tréninkem bojutsu a celé tělo mi ječelo. Zítra mě rozhodně budou bolet svaly...

Museli jsme připravit spoustu věcí, než se objeví „plod” na Božím stromě. Nejenom že jsem si musel zvýšit fyzickou sílu, ale také jsme museli vymyslet, jak během sexu předejít zranění.

Podle toho, co jsem pobral ze Sigova vysvětlení, se zdálo, že jsme to museli během krátké doby dělat mnohokrát jako králíci a pokud bychom byť jen jednou přestali, byl konec.

Včera večer jsem se trochu připravoval a roztahoval a nemohl jsem si pomoct, ale přál jsem si, aby tu byla řádná večerka. S řádným lubrikátorem bych dokázal vydržet skotačení v posteli, i kdyby trvalo dvacet čtyři hodin.

Když už byla řeč o večerce, dobře jsem se nasmál u předmětu, co jsme dneska ráno dostali z Kachy. Když jsem to spatřil, pomyslel jsem akorát na hopíka, ale vlastně to bylo živé stvoření.

„Toto je Sliz Ben. Moje rasa mu přezdívá 'večerka'.”

Byla to vlastně „večerka”!

Divné... Zdálo se, že na Sigově světě to mělo dvojitý význam jako „očista” a „praktické”. Bylo to zařízení na očistu?

Řekl mi, že mi později podrobně vysvětlí, jak to použít, takže až se vrátí, zeptám se ho na to—

Ty různé myšlenky, co mi probíhaly hlavou, vybledly a já se ponořil hlouběji do snové krajiny.




Pomalu jsem otevřel oči. „...Nngh?”

Z nějakého důvodu mi bylo v dolní půlce těla nepříjemně.

Cítil jsem tam lepkavo. Nebo spíš vlhko.

To snad ne, to jsem měl erotický sen...? Ne, ne, nezdálo se mi nic vzrušujícího. Ačkoli jsem posledních pár dní myslel na nemravné věci se Sigem, nebyl jsem tak frustrovaný, jasné...?

Pořád rozespalý jsem tápal po své dolní půlce a hledal jsem zdroj toho nepohodlí. V té chvíli jsem se dotkl něčeho lepkavého a vybudilo mě to do pohotovosti.

„Jejda... jééé! Co to je?!”

Ke kožené sedačce bylo přilepené něco, co mělo konzistenci gelu. Jak jsem se tam rozvaloval, tisklo se mi to k dolní půlce a potřísnilo mi to kalhoty.

Přestaň s tím, takhle to vypadalo, že jsem se počůral, zatraceně!

A představoval jsem si to jenom, nebo se ta věc pohybovala?!

Naskákala mi husí kůže. Snažil jsem se si rychle strhnout kalhoty a spodní prádlo a celou dobu jsem u toho ječel.

Autorova poznámka:

V příští kapitole bude jejich první spolupráce s večerkou. Bude to „věkově omezený obsah”. Pokud vás to obtěžuje, považujte to za varování.

--------------------------------------------

~ Neboli příští kapitola bude ještě trapnější než obvykle... ~

~ Jelikož se japonské karí vyskytuje v každé druhé (ne-li každé jedna a půlté novele), už před nějakou dobou jsem na přání sepsala recept. Najdete zde. ~

Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>