Kapitola 55 – Odvaha (5)
Wei WuXian se odmlčel a pak dodal: „Ale i když zimoval, nemusel spát čtyři sta let, ne? Řekl jsi, že Xuanwu masakru jedl živé lidi— kolik jich vůbec snědl?”
Lan WangJi: „Tehdy se zaznamenali, že kdykoli se objevil, počet lidí, co spořádal, se pohyboval od stovek po celé vesnice a města. Během těch svých pár řádění zaživa spořádal přinejmenším pět tisíc.”
Wei WuXian: „Ach, takže se přežral.”
Zdálo se, že se zvíře vyžívalo v tom, že si bralo celého člověka k sobě do krunýře. Možná rád hromadil lidi, aby si je pomalu vychutnal. Bylo možné, že před čtyřmi sty lety si do krunýře nahromadil příliš mnoho jídla naráz a že dokonce ještě ani teď všechno nestrávil.
Lan WangJi na to nijak nereagoval.
Wei WuXian pokračoval: „Když už mluvíme o jídle, už jsi trénoval inedii? Lidé jako my pravděpodobně vydrží tři až čtyři dny bez jídla a vody. Ale pokud nás po pár dnech nikdo nepřijde zachránit, naše energie, síla a duchovní moc začne pravděpodobně klesat.”
Nebylo by tak špatné, kdyby se Wen Chao a jeho lidé po úprku rozhodli jen tak stát a všechno ignorovat. Pokud počkají tři až čtyři dny, pomoc ostatních sekt potenciálně dorazí včas. Ovšem báli se, že jim lidé ze sekty Wen nejen neposkytnou pomoc, ale místo toho ještě přiloží polínko k ohni. Sekta Jiang z Yunmengu a sekta Lan z Gusu budou jen 'další sekty'. Pokud jim bude sekta Wen překážet, ta doba 'tři až čtyři dny' se možná zdvojnásobí.
Wei WuXian si vzal větev zpět a načrtl na zemi mapu, propojil pár míst. „Od Hory soumračné bystřiny je to trochu kratší do Gusu než do Yunmengu. Pravděpodobně to budou tvoji lidé, co dorazí dřív. Prostě buďme trpěliví. A i kdyby nepřišli, nanejvýš budeme muset počkat den nebo dva, než Jiang Cheng dorazí na Lotosové Molo. Jiang Cheng je celkem chytrý. Lidé ze sekty Wen jej nezastaví. Není se čeho bát.”
Lan WangJi měl sklopený zrak. Zdál se vyčerpaný, jak zašeptal: „Nepřijdou.”
Wei WuXian: „Hm?”
Lan WangJi: „Už vypálili Oblačná Zákoutí.”
Wei WuXian ho oťukával: „...Jsou všichni v pořádku? Tvůj otec, tvůj bratr?”
Myslel si, že i když byl vůdce sekty Lan, Lan WangJiho otec, těžce zraněný, pořád tam byli Lan QiRen a Lan XiChen, aby situaci zvládli.
A přesto byl Lan WangJiho hlas monotónní: „Otec je téměř pryč. Bratr se pohřešuje.”
Větev, kterou Wei WuXian kreslil na zemi, ztuhla.
Když stoupali na horu, ten učedník řekl, že vůdce sekty Lan byl těžce zraněný, ale nikdy si nemyslel, že ta zranění byla tak těžká, že byl vůdce 'téměř pryč'. Možná že sám Lan WangJi se to dozvěděl zrovna za posledních pár dní, že obdržel zprávu, že jeho otec umírá.
Ačkoli vůdce sekty Lan většinu času prováděl meditaci v ústraní a nestaral se o nic mimo svůj vlastní svět, pořád byl Lan WangJiho otec. A spolu s tím, že se Lan XiChen pohřešoval, bylo jenom přirozené, že byl dneska Lan WangJi obzvláště pochmurný a snadno nahněvaný. Wei WuXian se okamžitě cítil rozpačitě a nevěděl, co má říct.
A přesto jak se v tom zmatku otočil, cítil, jak mu celé tělo ztuhlo.
Záře ohně se odrážela od Lan WangJiho tváře, jako kdyby byl vytesaný z teplého nefritu. S nejvyšší jasností také osvětlovala dvě stružky slz, co mu stékaly po tváří.
Wei WuXiana to tak šokovalo, že neměl slov. Sám pro sebe si pomyslel: 'Ale ne!'
U lidí jako Lan WangJi bylo během celého jejich života jen pár chvilek, kdy plakali. A tentokrát zrovna náhodou natrefil na jednu z těch chvilek. Wei WuXian byl člověk, co se prostě nedokázal dívat, když druzí plakali. Nedokázal snést slzy žen. Kdykoli je viděl plakat, chtěl jít za nimi a žertovat, aby je rozesmál. Ale slzy mužů byly ve skutečnosti to, co vážně nedokázal vystát. Vždycky měl pocit, že zakusit chvíli, kdy muž, co byl obvykle silný, náhodou brečel, bylo ještě děsivější než náhodou spatřit, jak se neposkvrněná dívka koupe. A ještě ho nemohl ani ukonejšit.
Pod údery skutečnosti, že mu vypálili domov, že pronásledovali jeho sektu, že jeho otec umíral, že se jeho bratr pohřešoval a že on sám byl zraněný, by byla jakákoli útěcha chabá a bezmocná.
Wei WuXian nevěděl, co má dělat, a tak obrátil hlavu na druhou stranu. Za chvilku promluvil: „Ehm, Lan Zhane.”
Lan WangJi odpověděl chladně: „Zmlkni.”
Wei WuXian zmlkl.
Oheň praskal.
Lan WangJi tiše promluvil: „Wei Yingu, vážně jsi strašný člověk.”
Wei WuXian: „Och...”
V duchu si pomyslel: 'Při všech těch věcech, co se mu přihodily, má zrovna teď tu nejhorší náladu, ale já se mu pořád promenáduju před očima. Proto je tak naštvaný. Neměl sílu mě praštit, protože má zraněnou nohu, a tak mě mohl akorát kousnout... Hádám, že bych mu měl nechat trochu toho klidu a ticha.'
Chvíli to v sobě držel a pak dodal: „Není to tak, že bych tě chtěl rozčilovat... Jen jsem se chtěl zeptat, jestli ti je zima nebo ne. Oblečení uschlo. Můžeš si vzít spodní vrstvu. Já si nechám róbu.”
Spodní vrstva bylo to, co nosil na těle. Nikdy by nebylo vhodné, aby si to Lan WangJi oblékl. Ale jeho róba už byla strašlivě špinavá. Všichni lidé ze sekty Lan z Gusu milovali čistotu. Dát takový oděv Lan WangJimu se zdálo trochu urážlivé. Lan WangJi nic neřekl. Ani se na něj nepodíval, a tak k němu Wei WuXian hodil bílou, uschlou spodní vrstvu. Sám si natáhl róbu a v tichosti odešel.
Ti dva čekali celé tři dny.
V jeskyni nebylo ani slunce, ani měsíc. Věděli, že to byly tři dny jen díky strašidelnému spánkovému vzorci lidí ze sekty Lan— bezděčné spaní a buzení kdykoli nastal čas. A proto bylo možné vypočítat čas na základě toho, kolikrát Lan WangJi spal.
Během těch tří dnů, co šetřili energii, se zranění na Lan WangJiho noze nezhoršilo a pomalu se hojilo. Brzy poté byl schopen se posadit do lotosového sedu k meditaci.
Během těch dnů se před ním Wei WuXian neukázal. Poté, co se Lan WangJi vrátil ke svému klidnému stavu mysli a urovnal si náladu, byl znovu tím Lan Zhanem s pokerovou tváří. A tak se Wei WuXian konečně vrátil, jako kdyby se nic nestalo. S hroší kůží předstíral, že té noci nic neviděl a nic neslyšel. S velkým taktem ho už ani neškádlil. Interakce mezi těma dvěma byly vlažné, ale pokojné.
Během té doby ti dva několikrát prozkoumali okolí tůně. Xuanwu masakru už všechna těla odtáhl do svého krunýře. Ten velký, černý krunýř se vznášel na vodě jako obrovská, neproniknutelná válečná loď. Ze začátku zevnitř často vycházely těžké zvuky žvýkání. Ale později ty zvuky ustaly a nahradily je zvuky, jako kdyby zvíře spalo a chrápalo. To chrápání bylo jako burácení hromu.
Ty dva napadlo, že by se proplížili pod vodu, zatímco zvíře spalo, aby našli díru, kudy by mohli uniknout. Ale mohli se pod vodou toulat jen třicet minut, než si zvíře všimlo jejich pohybů. A ačkoli několikrát pátrali, nedokázali najít díru, o které se Jiang Cheng zmínil. Wei WuXian měl podezření, že ji zvíře možná zakrývalo svým tělem. Ačkoli ho chtěl znovu vylákat z vody, zdálo se, že zvíře bylo po tom velkém povyku znavené a už se nechtělo pohybovat.
Shromáždili všechny šípy, luky a cejchovadla, co byly roztroušené po břehu, a vzali je zpět, aby je spočítali. Měli přes sto šípů, zhruba třicet luků a něco málo přes deset cejchovadel.
Tohle byl už čtvrtý den.
Lan WangJi levou rukou zvedl luk a pečlivě zkoumal materiál. Pravou rukou brnkl na tětivu. Nějak se mu podařilo vytvořit zvučné cinknutí kovu.
Toto byla zbraň, co se v kultivačním světě používala na lov zvířat a démonů. Materiál použitý na luky a šípy nebyl normální. Lan WangLi sundal ze všech luků tětivy a navázal je jednu na druhou do dlouhé struny. Oběma rukama struny napjal a okamžitě švihl zápěstím. Struna se vymrštila, jako kdyby to byl blesk. Zablýsklo se bílé světlo a balvan tři metry od nich to rozdrtilo na kusy.
Lan WangJi strunu stáhl. Tětiva ve vzduchu vyloudila ostrý zvuk.
Wei WuXian: „Vražda strunou?”
Vražda strunou byla jedna z jedinečných technik sekty Lan z Gusu. Vytvořila ji a předala dalším generacím vnučka zakladatele sekty Lan Ana— třetí vůdkyně sekty Lan Yi. Lan Yi byla také jediná žena na pozici vůdce sekty Lan, kultivovala s citerou. Její citera měla sedm strun, co se daly během chvilky spojit a rozvázat. Těch sedm strun bylo urovnaných od nejtenčí po nejtlustší. Jednu chvíli na ně svými jemnými, světlými prsty hrála vznešené melodie a o chvilku později dokázaly přeseknout maso a kosti jako hlínu, jak se v jejích rukách proměnily na smrtelnou zbraň.
Lan Yi původně vytvořila Vraždu strunou, aby zavraždila odpadlíky, kvůli čemuž ji často kritizovali. Sekta Lan z Gusu byla se svými komentáři o takovém vůdci sekty celkem rozpolcená. Ale nepopiratelné bylo, že Vražda strunou byla jednou z nejmocnější a nejvšestrannější bojovou technikou sekty Lan z Gusu.
Lan WangJi: „Prolomíme se zevnitř.”
Želví krunýř byl pevný jako pevnost. Jeho povrch byl nesmírně tvrdý, zdánlivě bylo nemožné jím proniknout. Ale mohlo to dopadnout tak, že čím bylo tohle pravdivější, tím slabší byly části, co se skrývaly uvnitř. I Wei WuXian na tohle za těch posledních pár dní pomyslel. Věděl, co Lan WangJi myslel.
Teď s ještě větší jasností znal jejich nynější situaci. Po třech dnech odpočinku jejich fyzický stav dosáhl vrcholu. Ale pokud budou ještě déle čekat, jejich stav začne upadat. A už minul čtvrtý den a pomoc ještě nepřišla.
Místo aby čekali na svou smrt, bylo mnohem lepší se se vším, co měli, pustit do ještě jednoho posledního boje. Pokud ti dva spolu dokáží zabít Xuanwu masakru, budou moct uniknout dírou v tůni.
Wei WuXian: „Také souhlasím. Měli bychom zaútočit zevnitř. Ale podle toho, co jsem slyšel o technice Vražda strunou vaší sekty, nebude nejužitečnější, když se použije ve stísněném prostředí v krunýři. A noha se ti ještě nezahojila. Ta technika pravděpodobně nebude tak dobrá jako obvykle, ne?”
Tohle byla pravda a Lan WangJi to pochopil. Oba dva chápali, že nutit se dělat věci, kterých nebyli schopní, bylo zbytečné a akorát by to brzdilo toho druhého.
Wei WuXian: „Poslouchej mě.”
Menší půlka Xuanwuova krunýře byla stále nad hladinou vody.
Hlavu, ocas a všechny čtyři údy stáhl dovnitř. Vpředu byla velká díra a kolem dokola bylo pět menších děr. Vypadalo to jako ostrov nebo malá hora, jeho tělo bylo černé a nerovné, pokryté mechem a dokonce i dlouhými, tmavými řasami, co visely dolů.
Wei WuXian se svazkem šípů a cejchovadel na zádech se beze zvuku ponořil do oblasti před dírou pro hlavu Xuanwua masakru. Byl jako tenká, stříbrná ryba.
Menší půlka díry byla ponořená ve vodě, a tak Wei WuXian plaval po proudu vody. Když proplaval dírou, mrštil se dovnitř krunýře. Wei WuXian se zaduněním dopadl na obě nohy, jako kdyby vkročil do husté vrstvy shnilého bláta promíseného s vodou. Ten pach byl tak ohromný, že skoro zaklel.
Ten puch byl zatuchlý, ale také nepříjemně přesládlý. Wei WuXianovi to připomnělo tlustou mrtvou krysu, co viděl na břehu jednoho jezera v Yunmengu. Zacpal si nos. 'To je ale proklaté místo... Dobře že jsem sem nenechal jít Lan Zhana. Copak by s takovým odporem i vůči vodě, ve které se pralo, nezačal zvracet, jen by to ucítil? A i kdyby nezačal, rozhodně by omdlel.
Xuanwu masakru ze sebe vydával tiché chrápání.
Wei WuXian kráčel, zatímco zadržoval dech, nohy se mu bořily hlouběji a hlouběji. Po třech krocích mu už ta hustá bahnová substance stoupla nad kolena.
Zdálo se, že v tom bahně a vodě bylo také pár hroud. Wei WuXian se mírně ohnul a zašátral. Rukou se najednou dotkl nějakých chomáčů.
Zdálo se, že to byly lidské vlasy.
Wei WuXian ruku stáhl. Věděl, že to pravděpodobně byl jeden z těch lidí, co Xuanwu masakru vtáhl dovnitř. Ještě víc zašátral a našel botu. Polovina nohy v botě už shnila tak moc, že to bylo napůl maso a napůl kost.
Zdálo se, že to zvíře nemělo vůbec oblibu v čistotě. Zbytky, co buď nedojedl, nebo nemohl dojíst, mu propadly mezi tesáky do krunýře. Čím víc jedl, tím víc jich tady bylo. Během stovek let se to nahromadilo do tlusté vrstvy. A zrovna v této chvíli Wei WuXian stál přímo uprostřed bahna mrtvol sestávajícího ze zlomených údů.
Po těch posledních pár dnech plížení byl Wei WuXian tak špinavý, že i jen bolelo se na to dívat. Vůbec ho nezajímalo, že teď byl ještě špinavější. Ledabyle si otřel ruce do kalhot a pokračoval v chůzi.
Chrápání zvířete bylo hlasitější a hlasitější. Vlny vzduchy začaly být těžší a bahno mrtvol pod jeho nohama zhoustlo. Nakonec se rukou dotkl hrubé kůže zvířete. Jak pomalu kráčel podél a kupředu, šátral po ní. Jak čekal, hlavu a krk mu pokrývaly šupiny, ale pod tím byl silný, nerovný povrch. Čím šel hlouběji, tím byla kůže tenčí a delikátnější.
V této chvíli už měl to bahno po pas. Většina mrtvol tady ještě nebyla spořádaná, těla zůstávala ve větších kusech. Už by se to nemělo nazývat bahnem mrtvol, ale spíš hromada mrtvol. Wei WuXian se natáhl za záda, připravoval se vytáhnout šípy a cejchovadla, ale najednou zjistil, že ten svazek tyčí se zdánlivě o něco zasekl, a nedokázal to vypáčit.
Sevřel rukojeti cejchovadel a konečně je vytáhl, když použil veškerou svou sílu. Zároveň s tím ta cejchovadla z hromady mrtvol vytáhly něco, co tiše cinklo.
Wei WuXian okamžitě ztuhl.
Uplynulo pár chvilek a kolem něj se neozval žádný hluk. Ani zvíře se po něm nezačalo ohánět. Konečně si vydechl úlevou. 'Zdálo se, že se ty tyče o něco zasekly. Podle toho zvuku, co to udělalo, to bylo také ze železa? A je to celkem dlouhé. Podívejme se, jestli se to dá použít. Chybí mi něco, co bych použil jako zbraň. Bylo by skvělé, kdyby to byl duchovní meč vysokého řádu!'
Natáhl se a šátral po tom předmětu. Tvarem byl dlouhý, ale byl tupý a pokrytý rzí.
Jakmile se ho Wei WuXian chopil, v uších mu zaznělo pronikavé ječení.
Bylo to, jako kdyby mu v uších z plných plic v zoufalství řvaly stovky tisíc lidí. Okamžitě mu po paži až do celého těla vystoupal chladný vzduch. Wei WuXian se zachvěl a stáhl ruku zpět. 'Co je tohle? Ta energie zášti je tak silná!'
Najednou se jeho okolí prosvětlilo. Světlá oranžová záře vrhala Wei WuXianův stín a ozařovala černočerný meč ze železa před ním. Meč šikmo probodával místo, kde měl jeho stín srdce.
Byl uvnitř krunýře Xuanwu masakru— jak by tu mohlo být světlo?
Wei WuXian se otočil. Jak si myslel, jen centimetry od něj byl pár velkých zlatých očí.
Zrovna si uvědomil, že to hřmící chrápání ustalo, zatímco ta oranžová záře vycházela přímo z Xuanwuových očí!
--------------------------------------------
~ Trochu nechutná část, vážně, brodit se humusem ze zbytků, ehm... potravy. Ještě štěstí, že se nepřenáší pachy. ~
Hlavní stránka
Postavy a pojmy
Děkuju
OdpovědětVymazat