TS2 - kapitola 9

Kapitola 9 – První společné hraní

„Zeptala jsem se ho, jestli má někoho rád jako táta mámu.” Prohnaná dívka uličnicky mrkla.

Ruce omotala kolem Albertových ramen a hravě vystrčila jazyk.

„To byla chytrá otázka. Jak odpověděl?” Alberta nevyvedlo z míry, jak Anička tu otázku formulovala. Byl svobodný; ta takzvaná 'láska mezi tátou a mámou' se tady nedala použít. Prostě jen potřeboval dítě. To byl jediný důvod.

Neměl ponětí, kdo byl Aniččina biologická matka. A nebylo ani třeba, aby to věděla Anička.

„Řekl, že nemá nikoho rád.”

„Na co ses zeptala potom?” Alberta odpověď jeho dcery nepřekvapila; už tu odpověď čekal. A měl pravdu.

„Zeptala jsem se, jaký typ lidí má rád. Tati, jeho odpověď byla tak hloupá.” Anička nakrčila nos. Nasadila hlubší hlas a řekla tónem, který připomínal Tang Fenga: „Hmm, co se vzhledu týče, na tom mi nesejde, pokud se mi líbí, jak ten člověk vypadá. Co se týče charakteru, doufám, že to bude laskavý člověk. Někdo s optimistickým náhledem na život. Taky doufám, že si bude cenit stejných hodnot jako já.”

Anička mu Tang Fengovu odpověď přeříkala slovo od slova. Ten něžný a vyspělý tón, co nasadila při odříkávání, se neshodoval s jejím mladým vzezřením, takže to byl celkem komický pohled.

„Laskavý člověk s optimistickým náhledem na život...” Albert se chladně uchechtl. „Haha, to je ale bláhový muž. Idealista až do morku kostí. Nemůžu si pomoct a bojím se o tebe. Zamiluješ se do někoho, do koho by ses neměl zamilovat. Jako Esmeralda?”





Většina lidí by nevěřila, že čtyř a půlleté dítě by dokázalo lhát dospělému. Očividným důvodem bylo, že většina lidí měla přátelský náhled na život a zvolili si věřit v pozitivnost místo negativity.

Podobné tomu bylo i u laskavých lidí, co přebývali v kostele na pobřeží v Irsku; také by nikdy nepodezírali nového mnicha z východu. Sám jim přinesl popel starého kněze celou cestu až sem. Byl celý zaprášený a z té dlouhé cesty otřesený. Od svého příchodu ještě nepromluvil jediné slovo. Všichni prostě předpokládali, že mnich jménem Tang byl obzvláště zapálený do své svaté mise.

Tang dorazil do podivné a vzdálené země v noci během bouře.

Na tmavém nebi nad ním křižovaly a hučely blesky. Muž, co vypadal, jako by se ve své róbě scvrkl, svíral v ruce suchou větev jako hůl. Každým krokem se mu boty bořily do měkkého bláta pod ním. Měl pocit, jako kdyby se mu země snažila spolknout nohy. Kdo se chápal jeho pat pod zemí? Byl to ďábel z pekla?

To nevěděl, ale vyděsilo ho to. Od hlavy až k patě pociťoval zimu. A zevnitř ho neustále pojídal hlad.

Z nebes bez ustání padaly dešťové kapky velikosti fazolí a padaly mu na kápi a ramena. Róbu měl naprosto promočenou. Naštěstí byla látka černá. Kdyby měla světlejší barvu, už by byla ze všeho toho bláta a špíny, co se na látku nachytala, zbarvená do špinavé šedé.

Pršelo už pět dní a on už také v dešti kráčel pět dní. Teď se nemohl otočit. Mohl jedině kráčet dál, kráčet bez zastavení...

Urovnal si tenkou róbu kolem sebe a kouskem látky si urnu přivázal kolem břicha.

Takhle mohl urnu lépe ochránit a zabránit tomu, aby do něčeho narazila a rozbila se.

Když se Tang vypravil na svou cestu do této cizí země, spoléhal se na psané slovo, aby vyjádřil své úmysly; co chtěl, kam chtěl jít, jakou cestou se má vydat.

Laskaví lidé, co potkal na cestě, mu dali jídlo a vodu. Chválili jej za jeho neochvějný charakter mnicha, co celý svůj život dal Bohu. Lidé předpokládali, že nemluvil, protože všechno zasvětil Bohu. Překvapilo je, když se dozvěděli, že tento oddaný mnich pocházel z dalekého východu.

Nebesa, kráčel tak dlouho a honil se za vedením a šlépějemi Boha.

Tang se nijak nesnažil jejich předpoklady o sobě uvést na správnou míru. Byl rád, že nebyl schopen mluvit.

Nepřišel o schopnost řeči; jen mu prostě nebylo dovoleno promluvit. Lidé z jeho původního kostela jej přiměli slíbit, že padesát let neutrousí jediné slovo. Navíc musel každý den psát doktríny Boha a vzít si je k srdci.

Přinutili jej odejít ze země, kde vyrostl, aby donesl popel starého kněze na toto cizí místo.

Tento drsný trest Tangovi neublížil a ani se kvůli němu necítil beznadějně, byl dokonce šťastný. Ta nová země, do které přišel, byla daleko od jeho domoviny. Ten nechutný a hanebný zločin, co tam spáchal, se nikdy nedostane k uším zdejších lidí. Už o moc nežádal. Neměl odvahu pokusit se o cokoli, co by jej odvrátilo od Božího učení. Jen chtěl přečkat těch padesát let, co mu zbývalo, v míru a tichu někde v malém kostele.

Kvůli hladu a vyčerpání Tang padl na blátivou cestu. Než ztratil vědomí, naposledy se podíval na oblohu nad sebou. Byla temná a ztěžklá jako černá róba, co měl na sobě. Zdálo se, že se k němu obloha ještě víc přibližovala, až se z ní stala ledová a nepropustná černá látka, co jej postupně ovinula.

Jsi Bohu na obtíž...

Mnichu, spáchal jsi hanebný zločin. Tvým trestem je padesát let mlčet. Budeš pykat důsledky svého zločinu!

Tang se zhluboka nadechl a prudce otevřel oči. S bledou tváří se posadil. Jeho černé oči se třpytily světlem hvězd, takže to vypadalo, že se co chvíli roztříští. Byly to oči plné bezmoci, bolesti a pokání.

„Jsi vzhůru.” Dřevěným oknem dovnitř zasvítil slabý paprsek slunečního světla. Vedle mladého mnicha seděl muž s blonďatými vlasy. Když se na něj Tang podíval, muž s blonďatými vlasy se na něj zářivě usmál. Ten úsměv bodl Tanga do očí jako slunce a on kvůli té bolesti instinktivně ucukl. V porovnání s tím blonďatým mužem byl bláto, co probublávalo ve špinavém a tmavém močálu.

„Nevím, jestli mi rozumíš, ale omdlel jsi u moře. Zachránil tě kněz. Díky Boží milosti jsi naživu. Během okamžiku bys zemřel a spolkl by tě bůh moře.” Blonďatý muž se znovu usmál. Navzdory jeho upřímnosti Tang nedokázal zjistit, co mu to přesně povídá.

Tang se rozhodl zůstat zticha a poslouchat. „Našli jsme u tebe dopis. Naštěstí byl dobře zabalený, jinak by se ve vodě rozpil. Víme, že jsi mnich z východu. Děkujeme ti, že jsi nám přinesl popel kněze Dolena. Opat už ti udělil svolení tady zůstat. Tangu, zůstaneš?”

Tang sklonil hlavu, oči měl zastřené. O tom dopise, o kterém mluvil ten muž, věděl. Nebesa, ten dopis napsali lidé z jeho původního kostela. Popisoval zločin, který spáchal. Během své cesty po Evropě ten dopis hodil do oceánu. Dopis, který mladý mnich četl, napsal vlastní rukou.

Nedokázal zklidnit paniku ve svém nitru, takže navenek vypadal ještě zesláblejší a ubožejší.

„Vypadáš poděšeně. Neboj se, budeš v pořádku. Víme, že jsi měl ke knězi Dolenovi blízko. Všichni tě tady vidí jako přítele.” Mladý mnich se nahnul k Tangovi. Díky jejich blízkosti Tang jasně viděl jeho rysy. Blonďatý muž byl pohledný a měl modré oči, co zářily jako drahokamy.

Mladý mnich by měl být mezi Evropany celkem pohledný. Při tomhle Tanga šokovalo, že mu na mysl zase vytanula taková nečistá myšlenka. Nemohl, nemohl udělat další chybu.

Tang rychle sklonil hlavu a přikývl, což značilo, že rozuměl.

Blonďatý muž se mu uchechtl u ucha, jeho teplý dech se Tangovi zlehka otřel o tvář. „Já jsem Chris. Ačkoli nemůžeš mluvit, doufám, že jednoho dne uslyším, jak mi řekneš jménem.” Chris se odmlčel a pokračoval tichým hlasem: „Mají všichni lidé z východu oči jako ty? Jsou nádherné. Jsou to ty nejnádhernější oči... co jsem kdy viděl, Tangu.”

Chris. Tang si to jméno v duchu přeříkával pořád dokola.

Cítil, jak se mu hrudí šířilo teplo a tělo mu prostoupil podivný pocit. Možná že nakonec všechno dopadne dobře. Tang rychle nabyl své zdraví a oficiálně se přidal k pobřežnímu kostelu. Všichni ho vítali, ale kromě počáteční zvědavosti, že byl cizinec, ho většina lidí nechala na pokoji.

Pro Tanga to bylo dobře. Byl rád, že nemohl mluvit. Tak se mohl vyhnout tomu, že by lidem omylem řekl něco ošklivého.

Ale existovala jedna výjimka: mnich jménem Chris. Slyšel, jak ostatní říkali, jak je Chris nesmírně inteligentní. Malý kostel na pobřeží ho nemohl uspokojit. Chris velmi brzy odejde do většího města, aby se dál učil.

Když se Tang poprvé probudil, chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že je pod peřinou naprosto nahý.

Popadl přikrývku a v panice se rozhlížel po pokoji po své špinavé a roztrhané černé róbě.

„Tvoje róba se už nedá vyspravit. Opat mi řekl, abych ti připravil jinou,” řekl Chris. Pak se usmál. „Já jsem tě svlékl. A taky jsem tě omyl.”

Tang se ze všech sil snažil ignorovat to škádlení v Chrisových očích, jak mluvil. Těch posledních pár dní cítil, jak ho Chris následoval očima, kdykoli někam šel. Ale Chris na něj nikdy nepromluvil, jenom se na něj z dálky díval.

Byl to divný člověk.





„Střih! Velmi dobře!” zakřičel režisér. Tang Fengova první scéna s Ginem proběhla hladce.

Tang Feng a Gino, co na sobě měli stejné róby, se po sobě podívali a ve stejnou chvilku se usmáli. Zdálo se, že byl dobrý nápad, že si ten scénář před dvěma dny prošli.
-------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>