DS2 - kapitola 7

Kapitola 7

Ráno— No, pravděpodobně bylo ráno. Nebylo jak to říct s jistotou. Světla se v jedný chvíli rozsvítily, ale podle všeho mohla být klidně ještě hluboká noc. V každým případě světla se v jednu chvíli rozsvítily a dveře od výtahu se rozevřely a k nám připochodovali čtyři chlápci od vojenský policie. Levá pravá, levá pravá, jako kdyby byli na cvičišti a šarže se dívala.

Zapraskala statická elektřina a pak jeden z nich promluvil. „Dneska máte lékařskou prohlídku. Poručíku Rushtone, předstupte, pane.”

Cam si promnul oči a pomalu se vyškrábal na nohy. Natáhl ke mně ruku.

„Ne,” řekl policajt. „Vojíne Garrette, zůstaňte dole. Ruce na zem.”

„Co to kruci je? To jako vážně? Co si myslí, že jsem, LT? Ninja?” Než jsem poslechl, vysekl jsem jim prostředník.

Včera v noci jsme o tomhle mluvili. Po tý naší sdílený noční můře, nebo halucinaci nebo co to kurva bylo, bylo nemožný znovu usnout. Věděli jsme, že nás rozdělí a budou se nějak snažit odhalit naše spojení. Ale my to neodhalíme. A pak nás snad budou muset propustit. Nemohli nás tady držet navěky, ne?

Byli jsme dost silný na to, abychom to dokázali, zvládnout cokoli na nás hodí, kvůli nám a kvůli Lucy. Slíbili jsme si, že se nezlomíme. Navzájem jsme si slíbili, že Lucy ochráníme před armádou.

Policajti otevřeli dveře. Do cely vrazil proud teplejšího vzduchu.

„Hej, LT, řekni jim, ať přitopí!”

„Jasně,” řekl Cam a blýskl na mě úsměvem. „Řeknu jim hned po snídani se šampáněm, dobře?”

Policajt mu spoutal ruce za zády.

I Camovi jsem ukázal prostředník.

„Hodně štěstí, Came.”

„Tobě taky, Brady.”

„Miluju tě.” Myslím, že jsme si to oba pomysleli zároveň.

Dveře do cely se s bouchnutím zase zavřely. Spakoval jsem Camovu deku, abych ji použil jako polštář, a zase se stočil do klubka. O pár minut později byli policajti zpět. Cam s nima nebyl. Když mi otevřeli dveře, napadlo mě, že je přinutím jít dovnitř a vytáhnout mě ven, ale neviděl jsem, jak by mi pěst do hlavy mohla vylepšit situaci.

Mohl jsem hrát fér.

Když jsem vážně musel.

Byl to dobrej pocit být venku z tý chladný cely. I když jsem měl ruce spoutaný za zády a i když jsem neměl ponětí, kam jdu, byl to dobrej pocit. Policajti mě strčili do zadního rohu výtahu a já tam stál a snažil se dohlídnout na panel, abych věděl, jak hluboko jsme. Nedokázal jsem to říct, ale chvíli trvalo, než se dveře zase otevřely a já viděl přírodní světlo.

Byli jsme v administrativním bloku. Po obou stranách široký chodby byly kanceláře. Ne ty nablýskaný, velký kancly, co patřily nablýskaným, velkým důstojníkům, ale těsný malý místnosti, kde úředníci celej den šoupali papírama po stole. Zahnuli jsme za roh a začalo mi to být známější: tohle byl intel. A hned za dveřma 2F byla místnost, kde jsme Cam a já strávili nespočet hodin a snažili se uhádnout, na jaký kartičky jsme se oba dívali.

Což znamenalo, že 2G byla místnost s pásem, kam chodili doktoři a dělali na nás stresový testy. 2H byla výslechová místnost s detektorem lží a s mezerou u jednoho stropního panelu, co přímo nedosedal ke stěně. A 2I byla místnost, kde jsem seděl a sledoval horu záznamů o Beztvářích s elektrodama připlácnutýma na spáncích a hrudi, zatímco kamery nahrávaly každej můj výraz a později to přehrávaly pro cvokaře.

„Jsi tu, Came?”

„Jsem tu.”

Nebyl jsem si jistej, v který místnosti, ale byl blízko. „Už jsi dostal snídani?”

„Ještě ani kafe.”

Nezněl ustaraně, takže jsem si domyslel, že jsme v pohodě.

Moje chyba.

Policajti mě vzali za další roh a zaklepali na dveře. Otevřel je major Hanron a ustoupil, abych mohl vejít dovnitř.

„Garrette. Jak ses vyspal?”

„Dole je zima.” Zakroužil jsem svýma ztuhlýma ramenama. „Pane.”

„To je hrozné.”

Vážně? Protože jsem měl dojem, že to udělali naprosto naschvál, a on byl jenom o jedno lidský právo od toho, aby nám celý hodiny pouštěl zdrbanou zkurvenou hudbu na plný pecky, abychom se ani neslyšeli navzájem ječet.

„Posaď se, Garrette.”

Aspoň ta židle byla pohodlná. Taky byla uprostřed místnosti, což bylo trochu strašný. Jako kdyby pak mohl sedět za svým stolem a zírat na mě, jako bych byl něco na výstavce.

Jeden policajt zůstal uvnitř. Dveře byly zavřený.

„Není se čeho bát,” řekl Hanron. Ze svýho stolu vzal malej plastikovej obal a otevřel ho. „Jen si trochu popovídáme.”

Jasně. Já tu budu sedět ve spodním prádle uprostřed tvýho kanclu a popovídáme si.

Hanron z obalu vyndal injekci.

„Co to kruci je?” Pokusil jsem se postavit, ale ruce jsem měl pořád spoutaný a ten policajt byl za mnou, prsty mi zarýval do ramen a tlačil mě zpět dolů. A pak byl Hanron přímo přede mnou a to náhlý ostrý bodnutí jehly mi vehnalo slzy do očí. „Co... co to bylo?”

Hanron dal injekci zpět do obalu. „Nepanikař, Garrette. Neublíží ti to.”

Otočil jsem hlavu a zíral na kapičku krve vytíkající z malýho vpichu.

„Brady? Co se stalo?”

Snažil jsem se držet svoji paniku pod kontrolou. „Hanron mi něco píchl.”

Naslouchal jsem jeho odpovědi, ale nic nepřišlo.

Policajt konečně ustoupil.

Major Hanron mě upřeně sledoval. Opřel se o kraj svýho stolu jako vlezlej učitel, co chtěl zrovna promluvit ke svý třídě. „Přečetl jsem si tvojí složku, Garrette.” Jeho tenký rty se zkroutily do neveselýho úsměvu. „Tyhle složky, to jsou zajímavý věci. Musíš se naučit, jak v nich číst. Někdy ti řekne víc, co tam není, než co tam je.”

Zíral jsem na něj.

Zvedl svoje poznámky a prolistoval jima. „Měsíc po příletu na Defender 3 ti předepsali antibiotika, ale není tam zmíněno proč. Počkat. Byl jsi ve výcviku pro mediky, ne? Můžeš mi říct, co je tak zvláštního na...” Přimhouřil oči. „Benfacilu.”

Zakroutil jsem hlavou, svíral se mi žaludek.

„Ach, určitě to dokážeš, Garrette.” Založil si ruce na hrudi. „Mám ti to říct? Není to jenom antibiotikum, že? Je to i postexpozurní profylaktikum.”

Zhluboka jsem se nadechl a zadržel jsem dech, dokud mi srdce nepřestalo bušit. Podíval se mu do očí a přikývl.

Nestyděl jsem se za to, co se stalo. Aspoň jsem se snažil se nestydět. Bylo mi šestnáct a Wade byl větší než já a silnější než já, takže jsem věděl, že to nebyla moje chyba, ale když přišlo na hanbu, tak logika neměla moc velký slovo, co? Ale pokud si Hanron myslel, že mě tímhle zlomí, tak se přepočítal.

„Co chcete, pane? Velkou gratulaci, že jste četl mezi řádky mý zdravotní dokumentace?”

Chvíli si mě v tichosti prohlížel a pak zakroutil hlavou. „No. Předpokládám, že ty a Rushton máte něco společnýho.”

V ústech jsem měl trpko. Dopálil jsem se. Znovu jsem zakroužil rameny v marným pokusu je uvolnit a zíral jsem na podlahu. Snažil jsem se nemyslet, jaká droga mi plave v krvi a co to se mnou provede.

„Jsi potížista, Garrette,” řekl Hanron a prsty bubnoval na mojí zavřenou složku. „Jenom nějakej uprchlickej skrček z Kopy, co si myslí, že mu svět dluží život.”

Vážně? Pokud si myslel, že tohle byl můj problém, tak jsem tu měl nejhoršího zkurvenýho psychologa na světě. Přimhouřil jsem oči.

„Jenom se snaží z tebe dostat reakci,” řekl mi Cam.

„Já to vím.”

Hanron se postavil a protáhl. Kráčel kolem mě až za moje záda a obrátil mi hlavu, abych ho sledoval. Jednou rukou vklouzl do kapsy a mrkl na mě. Druhou ruku mi položil na rameno. Hodně jsem se snažil, abych neucukl.

„No, nezáleží na tom, odkud jsi,” řekl Hanron. „Záleží na tom, kam jdeš. Nebo kam nejdeš.”

„Co tím myslíte, pane?”

Naklonil se blíž a zaryl mi prsty do masa. „Tím myslím, Garrette, že Rushton je užitečnej. V uniformě a s úsměvem vypadá dobře na obrazovkách. Ví, jak se chovat, tady i na veřejnosti. Není to nějakej vrčící, divokej sráč jako ty.”

Dobrá. Jo.

Jeho dech mě pálil vzadu na krku. „Ty, Garrette, jsi jako trefa. Rushton tě nabral jako parazita. Nejsi důležitej. Myslíš si, že někoho zajímá, co se ti tady od teď stane? Chceš dalších deset let strávit v kleci pod zemí? Nebo dalších dvacet?”

Krev mi tepala v lebce. To nemohl udělat. Rozhodně nemohl. Až na to, že co když moh'? Co když ho tenhle zkuvenej kretén mohl držet zavřenýho v podzemí celý léta?

„Myslíš si, že tady máš nějakej vliv? Myslíš si, že dokážeš přechytračit testy?” Přesunul ruku. Omotal mi ji kolem krku. „Může mě teď slyšet?”

„Nejsme propojený,” lhal jsem, srdce mi tlouklo trochu rychleji.

„Jsi v pohodě,” řekl mi Cam. „Jsi v pohodě.”

Až na to, že jsem začínal mít pocit, že jsem vážně nebyl v pohodě. Hanron mi přejel palcem vzhůru po zátylku. Škubl jsem sebou dopředu, mimo jeho dosah. Měl jsem z toho husí kůži. „Proč se mě kurva takhle dotýkáte?”

„Snaží se z tebe dostat reakci, Brady.”

„To je všechno? Protože mám dojem, že se snaží dostat péro do mý prdele!”

„Přemýšlím, jak dlouho bys vydržel o samotě, Garrette. Samozřejmě bys vlastně nikdy nebyl sám, že jo? Ne s Rushtonem v hlavě.” Hanron mě pustil a přešel přede mě. „Je v tvý hlavě, ne?”

„Ne, pane.” Nelíbilo se mi, jak mi hlas chraptěl. Měl jsem teď mírnou závrať a nevěděl jsem, jestli to je tou drogou nebo mým strachem.

„Lháři.” Rty se mu vyklenuly do tenkýho, ostrýho úsměvu.

Zahlížel jsem na něj. Dokaž to.

„Beztváře zase přicházejí.” Jeho úsměv vyprchal. Tvář měl staženou. Najednou vypadal unaveně. Víc než to, vypadal ustrašeně. „Roky, Garrette. Mohl bych tě tam dole držet roky. Už bys Rushtona nikdy neviděl. Nikdy bys neviděl svojí sestru. Sám tam dole, ve tmě. Děsí tě to pomyšlení?”

Ano, kurva, ano.

Ztišil hlas. „I mě by to děsilo.”

Polkl jsem. „Proč... proč mi vyhrožujete? Pane.”

„Nevyhrožuju ti, Garrette.” Jeho úsměv byl zpět, ale už nebyl tak ostrý. „Jen chci mít záruku, že mi nebudeš lhát.”

„Nebudu, pane,” řekl jsem. „Nelhal jsem!”

Ale oba jsme věděli, že to je totální kravina.

Hanron mě poplácal po ruce na místě, kam mi vpíchl jehlu. „Sodium amytal.”

Chvíli mi trvalo, než jsem to zařadil. „To si ze mě střílíte? Zkurvený sérum pravdy?”

Hanron se tiše zasmál. „Ne sérum pravdy. Jenom něco, co ti pomůže snížit vzdor. A ty, Garrette, nejsi nic než vzdor.”

„Chcete slyšet pravdu? Jste zkurvenej kretén.”

„Já tady nedržím tajnosti o Beztvářích.”

„Já nic nevím!”

Hanron se podíval na svoje hodinky. „Včera v noci jsi měl noční můru, ne?”

„Jo.” Pravda vyklouzla ven, ale to nemuselo znamenat, že je za to zodpovědná ta droga. Jak mi mohlo ublížit, že Hanronovi řeknu pravdu o včerejšku? Noční můry nemělo cenu skrývat.

„A Rushton taky.”

„Jo.”

„Co se stalo, Brady?”

Zavrtěl jsem se na židli. Nohy a ruce jsem měl těžší, než by měly být. Nelíbilo se mi, že mi říkal křestním jménem místo příjmením. Hanron nebyl můj kámoš. Hanron byl kretén. Ale najednou se mi to zdálo jako příliš velká námaha, abych se s ním hádal. „Byl jsem na lodi.”

„Na lodi Beztvářích?”

„Jo. Vždycky jdu zpět tam.”

„Co se tam stalo?”

„Byl tam Cam. A Lucy. Je to vážně zlý. Nelíbí se mi to tam. Kai-Ren řekl moje jméno.”

„Pořád jste spojený s Beztvářema?” Hanronův hlas byl tichý, ale oči se k tomu neshodovaly. Na to byly moc bystrý, příliš dychtivý.

„Já nevím. Já ničemu z toho nerozumím.” Dohnala mě vlna závrati a já jsem se na židli zapotácel. Cítil jsem se jako opilec. Už jsem dlouho nebyl opilej. „Co jste... co jste udělal?”

„Co se stalo na tý lodi?”

„Cam řekl, abych tam nechodil, ale já šel.” Víčka mi klesly a já je přinutil se znovu zvednout. Nechtěl jsem usnout a zjistit, že jsem zase na tý lodi. Rozbouřilo mi to vnitřnosti. „Je mi špatně.”

„Brady? Brady!” 

Nemotorně jsem si přejel rukou po čelu. „Co?”

„Nic neříkej!”

„Neřeknu,” zamumlal jsem.

Hanron se předklonil. „Brady?”

„Co kurva? Prostě sklapni.” Krkem mi stoupala žluč a pusu jsem měl plnou slin. „Všichni prostě sklapněte! Mě není dobře.”

Otevřely se dveře a já zkroutil hlavu, abych se podíval. Chris Varro. Kráčel kupředu. „Co jste mu dal?”

„Amytal. Je velmi přístupný.”

„Pane, to je nelegální.”

„Poslal vás sem Rushton, abyste to zastavil?” Hanron mírně potřásl hlavou. „Jste velmi blízko tomu, abyste zkompromitoval svoje postavení, kapitáne Varro.”

Chris mi zaklonil hlavu a zíral mi do očí. Mračil se.

„Nemám tě rád,” řekl jsem mu. „Nesnáším, že jsi ho měl jako první.”

„Sklapni, Garrette.”

Takovej kretén. Trhnul jsem sebou vpřed a Chris o krok ustoupil. Ale ne dost rychle. Pozvracel jsem mu boty a omdlel.

Když jsem se probral zpátky v cele, byl jsem sám.

Kurva. Kurva kurva kurva.

Všechno, co jsem řekl, se přes mě přelívalo. Řekl jsem Hanronovi, že na lodi byla i Lucy. Odpověděl jsem Camovi, nahlas. Teď bylo po mě. Po nás obou. Uvnitř mě vřel hněv a neměl kam jít. Zaťal jsem prsty do pěstí a praštil do zdi cely. A praštil ji znovu a znovu, dokud jsem neucítil, jak mi něco křuplo v ruce.

Bolest byla dobrá.

Klesl jsem zpět na podlahu a zíral na krvavý čmouhy na skle a lapal po dechu, dokud se mi neustálil. Pravá ruka mě kurva bolela. Levá byla horší. Byla celá od krve a začala natíkat. Nezajímalo mě to.

Nevím, jak dlouho jsem tam byl, než pro mě přišel další policajt. Byl to ten samej dril jako posledně: ruce spoutaný za zády. Pak jsme napochodovali do výtahu a znovu nahoru. Tady nahoře bylo aspoň teplejc.

Policajt mě vzal do místnosti 2F. Kartičky.

To jako kurva vážně?

Cam už tam seděl.

Zašklebil jsem se, když mi policajt sundal želízka. Pak mě strčil do židle naproti Camovi. Pak odešel a zamknul za sebou dveře.

„V pohodě?” zeptal se mě Cam potichu.

„Jo.”

„Podělal jsem to, Came. Myslím, že jsem to zkurveně podělal.”

„Na tom už nesejde.”

„Co to k čertu znamená?”

Neodpověděl. Vždycky byl ve všem kolem našeho spojení lepší než já. Byl schopnej mít přede mnou tajnosti, zatímco každá moje náhodná myšlenka, co mě kdy napadla, se mu odvysílala v zasraným stereu.

Zíral jsem na Cama přes stůl v 2F a on zíral na mě.

Po celý místnosti bylo okno. Bylo z tmavýho skla. Neměl jsem ponětí, kdo je na druhý straně, kdo nás sleduje. Pravděpodobně Hanron, ale nevěděl jsem, kdo byl s ním. A neměl jsem ponětí, co si navzájem říkali.

Stůl rozdělovala přepážka. Na mojí straně byl monitor a odhadoval jsem, že na Camově taky. Neviděl jsem na jeho monitor a on neviděl na můj.

„Co budou dělat?” zamumlal jsem. „Přinutí nás zase dělat tenhle stupidní test?”

Cam neodpověděl. Jeho oči byly tmavý starostí.

„Brady.”

Proč bylo moje jméno v jeho hlavě obalený lítostí?

Zíral jsem na obrazovku. Byla prázdná. Ještě žádný kartičky. Prošel mi mráz po zádech. Pořád jsem byl nervózní kvůli Hanronovi a teď z Cama. Kde byly jeho slova útěchy, i kdyby jenom v mojí hlavě? A ne že bych je potřeboval, ne že by Cam pro mě nebyl víc, než jen chlápek, co mě postavil, když jsem spadl, a co mě utěšoval, když jsem byl vyděšenej ze tmy. Ale možná jsem tu jeho část teď potřeboval a on by to měl vědět – musel to vědět, když byl v mý hlavě – takže kde to bylo? Teď jsem chtěl útěchu a pak jsem se později mohl nesnášet za tu svojí potřebnost.

Cam už se mi znovu do očí nepodíval.

Intercom zabzučel statickou elektřinou a pak se z toho staly slova: „Poručíku Rushtone, můžete začít.”

Na mým monitoru se objevil trojúhelník.

Založil jsem si ruce na hrudi a pohodlně se opřel o židli. Podíval jsem se Camovi do očí a snažil jsem se se neušklíbat.

„Trojúhelník,” řekl Cam.

Co to kurva?

Vzor na mým monitoru se změnil.

„Vlnky,” řekl Cam vyrovnaným hlasem.

„Came?”

„Kruh,” řekl Cam, když se monitor změnil. Pak: „Trojúhelník.”

Krve by se ve mně nedořezal. „Came?”

Nevěděl jsem, proč tohle dělal. Teď nás armáda nenechá jít.

Budou z nás laboratorní myši. Budeme vězni. Už Lucy nikdy neuvidíme. Proč by takhle odhodil naše životy, když jsme je museli akorát oklamat? Jenom jsme to museli vydržet. To řekl. To slíbil.

Snažil jsem se nekoukat, když se monitor znovu proměnil. Snažil jsem se ten vzorek nevidět.

„Hvězda,” řekl Cam.

„Co to děláš?” Hlas se mi zlomil. „Ne. Ne.”

Zavřel jsem oči, ale ne předtím, než jsem viděl, jak se na monitoru mihl další obrázek.

„Čtverec,” řekl Cam.

„Brady.”

„Do prdele s tebou, LT. Do prdele! Co to děláš?”

„Je mi to líto, Brady.”

Otevřel jsem oči. Viděl jsem monitor. Podíval se Camovi do očí a cítil horkej, beznadějnej hněv, co mi vzlínal ve střevech. Věděl jsem, že i on to cítil.

V ten moment jsem ho nenáviděl.

Nenáviděl ho, jako už jsem dlouho nikoho nenáviděl.

Moje poslední vzpomínka na mojí sestru bude, jak jsem remcal, že jí moc pomalu, a jak na mě ona křičela, že nejsem fér. Ani jsem si nedokázal vzpomenout, jestli jsem jí řekl, že ji miluju, když jsem ji dovedl do školy. A pokud jsem jí to neřekl, tak je to moje chyba. Ale tohle tady, tahle zrada, byla jenom Camova chyba.

Cam se mi díval přímo do očí. Pak se mírně usmál, smutně, a otevřel pusu. „Kruh.”

Vstal jsem tak rychle, že se židle zvrhla na podlahu. Vyrazil jsem proti Camovi, řval jsem na něj přes hučení krve v mý lebce. Přes náhlej příval slov v mý hlavě – mých a jeho, hněvu a lítosti. Měl jsem ho na zemi, svoji rozflákanou levou ruku obalenou kolem krku a pravou ruku zaťatou v pěst.

Vrazil jsem mu jednu a druhou a další, dokud dovnitř nevrazili policajti a neodtáhli mě z něho.




Probral jsem se tváří k zemi na dece s nateklýma rukama spoutanýma za zády. Zakroutil jsem hlavou ze strany na stranu. V hlavě mi bzučelo a krev v ní mi hučela. Asi mi dali sedativa. Pravděpodobně dobře.

„Came?”

Vina se mi zavrtávala do střev. Cítil jsem jenom to, jak se moje pěst střetla s jeho tváří. Znovu a znovu. Co jsem to kurva proved'? Ale co provedl on? Ukázal jim, že je naše spojení zase aktivní. Prodal nás. Ale bylo mi to líto. Pořád mi to bylo líto.

„Came, je mi to líto.”

Měli jsme to být on a já proti zasranýmu světu. Tehdy jsme byli silný. Zády proti zdi, nohy pevně na zemi, a byli jsme pevný. A bylo mi líto, že to nemohlo být víc než to – že já jsem nemohl být víc, když jsme se spolu snažili žít, ale moje nohy byly vždycky v hlíně a on se díval na hvězdy – a mě bylo kurva tak líto, že jsem po něm vyjel. Tak zkurveně líto, že mě Hanron nadrogoval a zatahal mi za drátky, jako bych nebyl nic než stupidní loutka, a byl to Cam, koho jsem zranil, místo toho kreténa.

Cam mě zachránil. Zachránil mě na Defenderu 3, když mě Wade a ostatní nechali chcípnout. A běžel za mnou, když jsem našel oběšenýho Marcella. Vždycky, když jsem ho potřeboval, Cam tu byl. Vždycky.

Ta nejjasnější věc v mým vesmíru a taky to byla ta nejslabší. Dotkni se toho a možná se to roztříští na milion jiskřících kousků jako světlo hvězd.

„Came?” Levou ruku jsem nedokázal zatnout v pěst. Pořád to moc bolelo. „Came?”

„Brady.” Jeho hlas zněl unaveně. „Jsi v pořádku?”

Zdusil jsem v sobě vzlyk. „A ty?”

„Nemáš tak pádnou ruku, jak si myslíš, víš.” Někde v tý větě byl vtip, ale já ho nenašel.

„Promiň. Came! Je mi to strašně líto!”

Jeho ruce se mě dotkly na ramenou, jemně mi třel svaly, který od želízek bolely nejvíc. Snažil jsem se dostat na kolena, ale jemně mě přitlačil zpět na zem. „Zůstaň tam. Jenom chvilku, dobře?”

„Je mi to tak líto.”

„Mě je to taky líto.” Přelila se přes něj lítost, tichá a pomalá jako večerní stíny. Taky sklouzla ke mně.

„Kde to jsme?”

Neodpověděl.

„Came?”

Jeho hlas byl tichý. „Myslím, že nás nechají jít. Až tohle skončí. Mluvil jsem přímo s generálem Reidem.”

Odkulil jsem se od něj. „Kde to kurva jsme?”

Cítil jsem, jak roztřeseně vydechl. Cítil jsem, jak mu srdce bije jako splašený. Otočil jsem hlavu. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval. Chvíli, než všechno zapadlo do sebe, a já si uvědomil, že mi přece jenom nehučí krev v hlavě. Byly to vibrace z podlahy.

Viděl jsem šedou kovovou stěnu, poškrábanou a jednotvárnou. Řada sedaček před náma, prázdných, se zkroucenýma pásama na volno visícíma z ukotvení. Další sedačky před tím a tváře otočený k nám: zvědavý, uzavřený nebo ustrašený. Malý kulatý okýnka. A za nima světlo hvězd.

Kurva.

Byli jsme v sráčovi.

Byli jsme ve vesmíru.

Brali nás k Beztvářím.
----------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>