TS2 - kapitola 3

Kapitola 3 – Překážka (2)

„Režisére, myslím, že Tang Fengovo hraní teďkom bylo velmi dobré. V určitých ohledech už překonal moje očekávání. Copak na něj jen naschvál nevyvíjíš nátlak?” Během přestávky načal s Li Weiem hovor zástupce režiséra. Celou dobu to sledoval zpoza monitorů.

Od prvního záběru si pomyslel, že Tang Feng je v hraní celkem dobrý. Nechápal, proč byl režisér tak umanutý a pořád dokola to stopoval.

Li Wei obědval ve svém přívěsu. Když tu otázku zaslechl, záhadně se usmál. Odložil hůlky a napil se vody. Vysvětlil: „Myslíš si, že je dobrý jen proto, že jej srovnáváš s herci jeho věku. Ale máš pravdu, v porovnání s těmi nezkušenými mladými herci je vážně výjimečný. A ne jenom o kousek, ale o celou kategorii. Ať už jde o jeho pochopení role nebo o jeho postoj na natáčecí lokaci, je prostě výjimečný.”

„Režisére, znamená to, že místo toho Tang Fenga srovnáváš s herci veterány?” Zástupce režiséra byl v šoku. To byl pro nového herce prostě příliš vysoký standard. Tang Feng měl před sebou dlouhou cestu, aby ho stavěli proti hercům, co měli na svých bedrech léta zkušeností, bylo nefér.

Li Wei potřásl hlavou. „Nesrovnávám ho s veterány. Jen prostě srovnávám Fiennese a jeho. Fiennesova smrt nechala v našem filmu díru, ale nikdy bych jako náhradu nevybral nějakého náhodného herce. Pokud jsem vybral někoho nového, pak nejenom že chci, aby se dostal na Fiennesovu úroveň, ale také aby jej překonal!”

Pokud byl zástupce režiséra už předtím v šoku, pak teď byl ohromený. Rozšířily se mu oči a dlouho na Li Weie zíral, než konečně pochopil, co to řekl. Potřásl hlavou. „Ne, ne, to je absurdní. Jak by to bylo možné? Fiennes je herec od přírody. Je to génius uznávaný veřejností. Tang Feng je příliš mladý. Byl by zázrak, kdyby se dostal na Fiennesovu úroveň.”

A co se týkalo překonání Fiennese? To bylo nemyslitelné.

Nebylo špatně, že si to zástupce režiséra myslel. Pokud by najednou někdo prohlásil, že neznámý zpěvák překoná krále popu Michaela Jacksona, nikdo by ho nebral vážně. Přemýšleli by o tom jenom jako o bláhové fantazii.

Ale Li Wei vskutku věřil tomu, co řekl.

Jak už dřív Tang Fengovi vysvětlil, bylo na něm něco jedinečného. Měl kouzlo, které by jej vydělilo i z davu tisíci lidí. Pro režiséra byl objev nadaného herce něco ještě víc vzrušujícího než natáčení filmu. Film se dal točit kdykoli, ale nebylo zaručeno, že pokaždé najde slibnou sazeničku, co by mohl opečovávat.

Bylo třeba, aby na Tang Fenga kladl nátlak. I když z toho bude herec ve stresu jak na těle, tak na duši, diamant nikdy nebude zářit, dokud se nevyleští a neořeže do správného tvaru. To on si zvolil, že Tang Fenga podrobí této zkoušce, ale Leroyovo očekávání v tom mělo také co dělat.

Pokud by Tang Feng dostál tomuto očekávání, tak ho tento film postrčí přímo před zraky veřejnosti. Pokud nedokáže ten nátlak unést, pak to znamenalo, že neměl schopnost přežít v tomto konkurenčním průmyslu.





Když Xiao Yu odešla, Tang Feng se stočil na pohovce. Rukama si zakryl tvář, přitáhl si nohy a hlavou se uvelebil mezi koleny.

Po dvaceti letech hraní bylo nevyhnutelné, že si rozvinul pár zvyků; pár malých pohybů a výrazů. Když se to všechno sečetlo, jeho hraní působilo „hutným a hladkým” dojmem, jak se o tom zmínil režisér Li Wei.

Hladké a bezchybné hraní většinou filmu přidalo mnoho důrazu. Ale byly chvíle, kdy takové hraní nebylo vhodné. Na světě nebylo herce, kdo by prohlásil, že dokáže hrát v jakémkoli filmu. Dokonce i nadaní herci měli své průměrné okamžiky. Tang Feng byl dobrý herec, ale měl svoje chyby. Nebylo možné, aby hrál jakoukoli roli v jakémkoli filmu a čekal, že uspěje.

Tang Feng si myslel, že je schopný v Li Weiově filmu dobře hrát. Přece jenom ten film udělali pro Fiennese Tanga.

Ale Tang byl postava, která nepotřebovala žádné přehnané hraní. Právě naopak. Jeho postava byla citlivá, plná naivity a křehkosti. Dalo se říct, že byl plný nervózní energie.

Křehkost... Křehkost...

Ten rys, který se Tang Feng snažil celý život odvrhnout, byl ironicky ten, který potřeboval ze všeho nejvíc. Musel ze sebe sejmout to brnění, do kterého se oděl, a odhalit svou jemnou a delikátní stránku, aby ji všichni viděli. Jako šnek bez ulity.

Ale to se snáz řeklo než udělalo.

„Křehkost. Pocit křehkosti. Možná můžu začít tím, že budu přemýšlet o nešťastných věcech.” Tang Feng se zhluboka nadechl. Zavřel oči a držel si hlavu v dlaních.

Když se ponořil do temnoty za svými víčky, Tang Feng slabě slyšel povídání lidí, co chodili kolem jeho přívěsu. Přemýšlel, jestli mluvili o něm. Možná mluvili o tom, jak promarnil celé dopoledne na jednu scénu. Jak promarnil celý kotouč filmu a neměl na ukázání nic než hromadu braku.

Když Tang Fengovi vytanula ta myšlenka na mysli, cítil se trochu zkroušeně. Ale místo toho, aby ty temné myšlenky naschvál ignoroval, jako to dělal normálně, se chytil jejich úponků a potopil se s nimi.

Vzpomněl si na dobu, kdy ho jeho rodiče nechali na ulici. Bylo to celkem podobné Tangově situaci ve filmu. Nikdy nespatřil tváře svých rodičů. Když ho našel nějaký laskavý cizí člověk, pravděpodobně brečel, byla mu zima a měl hlad. Jako nemluvně bylo jeho přirozeným instinktem při nepohodlí brečet. V tom okamžiku nevěděl, že byl vlastně nechtěným dítětem.

Když sedával u okna v sirotčinci, toužil být normální. Chtěl se schoulit do vřelého náručí jeho matky a chovat se rozmazleně jako každé jiné dítě. Chtěl sedět tátovi na ramenou a za jeho chůze hopsat nahoru a dolů. Když byl čas jít do postele, chtěl, aby mu někdo povídal pohádku, aby mu dal pusu na čelo a řekl mu dobrou noc. Snil o dětských létech, které nikdy neměl.

Ale neměl nikoho, před kým by se mohl chovat rozmazleně. Neměl nikoho, kdo by ho zvedl vysoko do vzduchu. A neměl nikoho, kdo by mu četl pohádku na dobrou noc nebo ho zlehka políbil na čelo.

Mohl jenom sedět u okna a doufat, že do sirotčince přijde někdo, kdo ho odtud odvede.

Ta skutečnost, ve které žil, ho přinutila brzy vyrůst. Zatímco všichni ostatní kolem něj pobíhali a hráli hry, on se naučil, jak se o sebe postarat. Naučil se, jak se motivovat ke studiu a jak si včas vzít léky.

Víc než jednou si přál, aby byl ptákem, co by mohl roztáhnout křídla a letět nad zemí. Ale mohl akorát tak sedět na kraji fotbalového hřiště a sledovat ostatní děti jeho věku, jak se svými kamarády hrály fotbal. Jelikož neměl žádné kamarády, nikdo ho nepozval ke hře. Děti měly rády hluk a vzrušení, nechtěly si hrát s někým, kdo nemohl dělat nic jiného než číst knihy.

Děti v tom věku neměly žádné zlé myšlenky. Jenom se držely svých přirozených instinktů. Ale jejich přímé chování a slova byla často mnohem bolestnější.





Když Lu Tianchen otevřel dveře do přívěsu, ocitl se tváří v tvář scéně, kdy byl Tang Feng schoulený na pohovce. Zdálo se, že se herec zalykal vlastními emocemi a vydával zvuky jako mňoukání opuštěných koťat. Xiao Yu mu předtím řekla, že natáčení Tang Fengovi moc dobře nešlo, což byl důvod, proč se na to osobně přišel podívat.

„Tang Fengu, co se děje?” Lu Tianchen byl nečekaně vřelý na člověka, co vždycky vypadal chladně a lhostejně. Jeho hlas byl tichý, jako kdyby mluvil na dítě. Neměl v úmyslu se k Tang Fengovi chovat jako k dítěti, ale když stál tváří v tvář hercově naprosto nestřeženému vzezření, nevěděl, co jiného měl dělat.

„Řekli, že brzo umřu,” ozval se Tang Fengův tlumený hlas mezi jeho koleny; v jeho hlase nebylo nic z jeho obvyklého klidu a něžné kadence.

„Kdo ti to řekl?” Lu Tianchen přešel k němu a dřepl si.

Tang Feng měl hlavu pořád mezi koleny, celým svým tělem se krčil na pohovce.

Lu Tianchen se na něj podíval a očima se zastavil na hercových bosých chodidlech. Každý jednotlivý prst měl zkroucený a chvěl se při každém slově, co ze sebe Tang Feng vyrazil.

„Každé... všechny děti.” Tang Feng viděl ten kroužek dětí, co jej obklopoval a co jej utápěl ve svém povídání.

Jsi stejný jako my. Naše rodiče nás všechny opustili, ale myslím, že tvoji rodiče tě vážně museli nenávidět. Protože jsi nemocný! Paní učitelka řekla, že bys mohl každou chvilku umřít a že nebudeš dlouho žít. Proto tě nikdo nechce adoptovat. Protože jsi slabější než kočka! Nebudeš žít ani tak dlouho jako kočka!

Jdi pryč! Nechoď k nám! Jsi nemocný. Nechci se nakazit.

Cože? Chceš s náma hrát basket? Ne, my si s tebou hrát nechceme. Vyděsíš nás.

„Mnoho, mnoho lidí.” Tang Feng měl ruku pořád na čela a zhluboka se nadechl. Skoro se nechal spolknout temnými hlubinami svých vzpomínek, vším, na co nechtěl vzpomínat.

Když byl někdo konečně ochotný jej adoptovat, ani si nedokázal vybavit, jak byl šťastný. Byl šťastný a zároveň se bál. Bál se, že by své nové rodiče vyděsil, kdyby ho srdce začalo zlobit.

Nechtěl svým novým rodičům působit problémy a přinést jim neštěstí, takže se přinutil chovat se vyspěle a neustále se usmívat.

Když ho ve škole šikanovali, zabalil se ve své posteli do přikrývky, brečel a nikomu to neřekl.

Když si slzy setřel, byl pořád silným, vyspělým a optimistickým Fiennesem Tangem.

„Jsem v pořádku.” Tang Feng zvedl hlavu. Skrz neprolité slzy viděl ustaranou tvář muže, co před ním dřepěl.
---------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>

…